Red hot chilli geronts !

Featured Image

Based on a true story…

Tento příběh se odehrál vloni za vlny veder, která na ČR udeřila a kterou jsme letos tak marně očekávali ….. i když jak kdo.

Den jako vymalovaný ! Sluníčko zatím peče jak tavící pec, nebe bez mráčku a člověk smrdí v kanceláři zavalen nudnou horou práce kterou se musí nějak prokousat. Odborná předpověď na internetu slibuje, že o víkendu (kdy jindy, že?) se můžeme těšit na studenou frontu a déšť. Paráda. Je sice hezké, že ráno ve snídani na Nově nějaká přiblblá nicka slibovala  „že si o víkendu užijeme i sluníčka ale i malinko mráčků“ …. jenže moje důvěra v exaktnost přání této blonďaté prázdné hlavičky se limitně blíží nule…   Mám hlad, na stole mi rychle chladne kafe a pozvolna teplá minerálka. V tom telefon a na druhém konci drátů velmi starý hlas – že se prý potřebuje na něco zeptat. A arogancí sobě vlastní jsem se domníval, že za minutku budu zpět u své práce a po příchodu asistentek z oběda je „potěším“ sdělením, že nechápu co ony se tak dlouho s lidmi vybavují, když já dokážu stejný problém se zákazníkem vyřešit během pár vteřin. Jenže kosa narazila na kámen a po pěti unitách jsem již věděl vše o vesnici ve které paní žije, vše o tom co na náš výrobek řekla Julča a Anče … a teprve po cca dalších 18 minutkách naplněných třeba důležitou informací, že „obilíčko vážně pěkně žene do vejšky“  jsem byl na pokrají šílenství konečně vysvobozen. Neměla to být však jediná veselá příhoda s oldtimerem toho dne. Kéž by byla jen takováto ….

Nesnídal jsem a hlad na mě nyní dolehl s nevídanou údernou silou. Odebral jsem se do blízkého salátového baru koupit si něco lehkého – vedro bylo fakt na chcípnutí. Uvnitř bylo cca 15 lidí , ale díky klimatizaci tam bylo jakžtakž příjemně …tedy než přišel on – „red“ dědek. Věk přes 65, rovné držení těla, rudý nos, rudý mozek, vysoký tlak, obezita, smrad jako když se ze v noci odkope tlustá selka…. Rozhlédl se supím zrakem po frontě lidí a usoudil, že s takovým plebsem on nehodlá ztrácet svůj čas, který mohl věnovat čtení Haló novin a nadáváním na buržoazní poměry. Přemístil se na čelo fronty a odporující slečně, před kterou se nacpal řekl, ať si hledí svýho …“že on se dost v životě nadřel aby se takový smradi mohli mít líp a že za to nemůže, když je v téhle zemi takovej bordel a to za něj nebejvalo “ . Čekal jsem jen až vytáhne pásku POMOCNÍK VB a začne nás legitimovat.  Jeden starší pán z fronty se také ozval, že ačkoliv je v důchodu, tak je slušnost nepředbíhat, natož mu již poněkud brunátný partijník odsekl, ať drží hubu. Situace začala houstnout jako marmeláda na plotně. Aby svému chování dodal korunu, tak doslova zařval na slečnu – brigádnici – že chce dvacet pochoutkovýho …, ale fofrem. V životě jsem neviděl takovou kombinaci odporné arogance, nadutosti a hulvátství. V tu chvíli se ve mě vzpěnila krev což  při mých tělesných parametrech 199cm/122 Kg vždy zavání kriminálem… Vykročil jsem směrem k němu, aniž bych tušil co udělám, ale věděl jsem, že toho chci udělat dost…. Jaké bylo moje překvapení, když slečna za pultem – opakuji, že brigádnice – vyhodnotila situaci ještě lépe a s úsměvem profesionálního vraha vykydla z připravené mísy těch „dvacet pochoutkovýho“ dědkovi pod nohy na jeho apartní polobotky z NDR a to vše s okouzlujícími slovy o tom, že když se někdo chová jako prase, měl by jako prase jíst/žrát ze země. Pak s týmž úsměvem pořádala o zaplacení  ….. čekal jsem výbuch vzteku čemuž popravdě také nasvědčovala barva v jeho obličeji stále více a více připomínající paviání prdel. Dříve než však stačil z toho šoku zareagovat, zareagoval jsem já, otevřel dveře a lehce jej povystrčil ven. Celá fronta začala té slečně tleskat….  Jen jedna starší paní za mnou mě zatahala za rukáv . Otočil jsem se a on prohlásila, že je škoda, že jsem k tomu povystrčení ze dveří ještě nepřidal kopanec a facku, protože tohle prej byla okresní komunistická svině „numero uno“ a dost lidem před lety „polepil“  život.

U oběda – již zpátky v kanceláři – jsem přemýšlel o tom, nakolik by si takovjhle týpek zasloužil facku a to ať za jeho odporné hulvátství nebo za hnusné činy z minulosti? Těžko říci. Asi za obojí.

Po obědě jsem potřeboval něco zařídit ve městě. Dojel jsem si na centrální parkoviště a postavil auto poblíž lavičky na které seděli tři dědulové. Ostřížím zrakem skenovali, co se kde šustne. Usmál jsem se, že nebudu muset schovávat tašku s notebookem pod sedadlo nebo do kufru, protože těmto třem vůbec nic neujde. Vyřizoval jsem ještě hovor, slunce stále pálilo jako čert a klimatizace bojovala s černou barvou mého vozíku, seč jí síly stačili. Stál jsem takto na místě cca 4-5 minut a stále měl nastartováno. Když v tu chvíli mi někdo holí (sic!) klepe na okýnko. Otevřu, ukončím hovor a koukám do bezzubé tváře důchodce, který opustil lavičku a došel mezitím ke mně. „Dobrý den?“ říkám. „Vypni sakra ten motor, mladej, kdo to má furt čuchat“ …zakrákal. Vypnul jsem motor, vylezl z auta a rozhlédl se. „dejte pokoj, dědo….“ Řekl jsem  napůl v žertu s úsměvem, protože jsme stáli cca 50 metrů od nerušnější křižovatky ve městě na parkovišti plném aut. Jedinou zelení byl ostrůvek trávy s lavičkou pod stromem na které seděli tito „orlové práva“. Seniora vůbec neznepokojovalo, že mi sahá jen o málo výš než k přezce opasku a začal na mě povykovat jak by to prej vypadalo, kdyby všichni lidi nezhasínali motory a nechali auťáky běžet. Nechtěl jsem přilévat olej do ohně a tak jsem dál na něj vůbec nereagoval – jedna příhoda s konfliktním gerontem mi dnes již stačila. Zamknul jsem auto a šel si po svých. Po pár krocích mě ale zastavil tlukot důchodcově hole do dlažby a prostá skutečnost, že mě někdo uchupil za zápěstí !!  „A platit tady bude jako kdo…?“ zařval co mu plíce stačily. „Automat je támhle…. tak alou jdeme….“ A chtěl mě odtáhnout k parkovacímu automatu. To mě dorazilo. Fakt, že jeho snaha byla stejně marná jako kdyby favorit chtěl odtáhnout naloženou tatrovku nebyla v tu chvíli relevantní. Skutečnost, že mám parkovací kartu a mohu stát ve městě kde chci také nebyla relevantní. Skutečnost, že mě bezzubý napůl chromý stařec zadrží a chce donutit něco zaplatit však byla více než bizarní. „A vy jste jako kdo?“ zeptal jsem se – napůl ještě omámen zděšením a napůl s narůstajícím adrenalinem. „JÁ TO TADY HLÍDÁM a tobě po tom nic není…“ Vmetl mi do obličeje a stisk nepovolil. Přemýšlel jsem rychle, jak se ho zbavit bez nutnosti z něj udělat náplň do jitrnic, ale i prosté vytržení se z jeho chabého sevření by mu nejspíše zlámalo zápěstí.  V tu chvíli dědka zachránila okolojdoucí hlídka policie. Vystoupil policajt, uklidnil dědu, uklidnil hlavně mě, protože říkal, že nechce řešit vraždu za bílého dne v takovém vedru….  Prej se to má tak, že prej ředitel městské policie, když viděl tyhle děduly sedávat u parkoviště, tak jim prej jednou v žertu nadhodil, ať to hlídají. A že to prej tak přehánějí, že si lidé stěžují policii, že je bez oprávnění dědci šikanují ….. no jo… dej nudícímu se dědkovi funkci.

Sedím téhož dne večer v útulné italské restauraci a s přítelkyní rozebíráme situaci na staveništi, které jednou bude naším domovem. Restaurace je téměř plná, lidé šveholí, popíjejí , baví se….  Právě jsme dojedli. Dopíjím sklenici obstojného vína a blahosklonně kynu na obsluhu s tím, že si dáme ještě kávu. V tu chvíli přijde dovnitř dost tlustá starší žena se zrzavým předškolákem. Paní sama připomíná vodní nadrž postavenou na dvou popelnicích a stejně tlustý je i onen chlapec. Chvíli něco potichu dohadovala s obsluhou a pak již zvýšeným hlasem řekla, že ona pryč nepůjde, protože mají s vnukem hlad a že si místo najde sama.  Bez jakéhokoliv respektu k obsluze a majiteli restaurace (který byl u toho) vzala situaci do svých rukou. Ještě jsem ji stihnul zahlédnout jak se šine s razancí odbržděného vlaku směrem k našemu stolku až z ní pot cáká na všechny strany.  Teprve teď jsem si se zděšením uvědomil, že sedíme dva u stolečku pro 4 lidi. Co naplat, že sedíme naproti sobě, co naplat, že na našem stolečku je cedulka „rezervace“ …. je to hovno platné.  Bez jakéhokoliv slova sebou kydne na židličku se zvukem plesknutí všech pádel osmiveslice o hladinu.  Spratek vedle mí na mě civí svým pihovatým otylým obličejem s prasečími očky. Sedni si Péťo, zahřmí , jinde není volno a tihle (ukázala na mě a přítelkyni) už stejně platí…

Také osazenstvo ostatních stolků to svým způsobem vyvedlo z míry a nechápavě vrtěli hlavou. Mnozí si viditelně oddechli, protože byli také dva u většího stolečku. Jiní si oddechli, protože měli strach, že ji tato umolousaná ženština sedne na klín. Všichni svorně jsme se však nadechli a zatvářili výrazně odpudivě, protože vzduch naplnila neopakovatelná „vůně“ nemytého otylého těla po  parném dni v létě ….

A teď mi řekněte co byste udělali na mém místě? Upřímně…. po takto vydařeném dni?…..  a upřímně….

Vše začalo roztomile upovídanou babičkou, pak jsem byl svědek hrubiánství od bývalého estébáka, pak mě dědek začne trénovat na parkovišti a večer když se po horoucím dni jdu najíst a popovídat si jsem od vlastního zarezervovaného stolu vyhozen obrovskou hrošicí s vnukem – a to bez jakéhokoliv slova dovolení nebo omluvy.

Ano je normální, že za vedra se lidé chovají podivně ! Je však normální, že se v některých starých pomatených lidech probudí počasí takového chování bez nejmenší známky sebereflexe? Jako had na teplém slunci zvyšuje svoji agilitu a také agresivitu, tak někteří jedinci asi ztrácí přirozené zábrany a elementární slušné chování a začnou se chovat jako zvěř.

Jak to celé dopadlo? S odstupem času vám tedy prozradím konec celého příběhu.

Upovídaná babička byla poté kontaktována mojí asistentkou a porouchaný výrobek jí byl k velké spokojenosti vyměněn.

Estébák si šel stěžovat na policii, městský úřad a k majiteli. Celé to však asi prováděl tak asertivní formou, že zatímco na prvních dvou institucích jej poslali slušně do prdele, tak majitel salátového baru tak slušný nebyl a dle neověřených informací prý padla i nějaká ta facka. Budiž tento dobrý muž blahořečen !

Orlové práva z parkoviště byli městskou policií opakovaně bezvýsledně napomínáni a to až do chvíle, kdy prý nějakému občanovi došla trpělivost.  Odmontoval z lavičky prkna, donesl je na městské technické služby se slovy, že jestli prý tam ta lavička bude znovu obnovena, tak ji prý znovu demontuje, dědkům prkny roztříská palici a tomu kdo nařídil její obnovení  je pak narve do zadku ….  a to přesně v tomto pořadí.

No a neomalená hrošice? Nemějte mi to za zlé, ale jsou chvíle, kdy v člověku v takovém vedru rupnou nervy a zachová je jako Bill Foster z filmu Volný pád – začne se chovat jako bloudící neřízená střela (díky D-FENSi za tento příměr).  Chtěl bych napsat, že jsem vstal, řekl něco o tom, že tohle snad není možné, vyslechl si, že jsem debil a pak že jsem odešel….. jenže v každém z nás je troška Billa Fostera a tak jsem se otočil, vzal jsem do rukou chladící kyblík na sekt od vedlejšího stolečku, opatrně vejmul láhev a se slovy promiňte jsem ji postavil zpět na stůl našich překvapených sousedů. Pak jsem se otočil zpět a vychrstl obsah kyblíku zmíněné dámě do jejího překvapeného ksichtu a zařval něco ve stylu ať se pakuje od mýho stolu. Překvapenému  přibíhajícímu majiteli jsem nemusel nic vysvětlovat.. omluvil jsem se za rozlité 2 litry vody s ledem, dal mu tisíc korun, což o pár stovek převyšovalo naši útratu a odešel s tak nevýslovným pocitem blaha, že jsem ani nevnímal co se cestou k východu v restauraci dělo….  bylo mi to fuk. I při malém volném pádu fouká vítr a krákání vran není slyšet….

Měl jsem toho DOST! Klidně mě nevěřte, klidně mě zlynčujte ….

p.s. do té italské restaurace chodím dál velice rád – jen když jsem chtěl posledně objednat Prosecco,  tak mi majitel se smíchem navrhnul, ať si dám raději červené víno než sekt… že jej nemá nachlazené a „kyblík“ s ledem do mého dosahu prý zakázal dávat….
Dnes, když na toto vzpomínám, tak venku prší a je 15 stupňů…  docela rád bych znovu „zblbnul“ z vedra, protože déšť – podle psychologů vyvolává v lidech  prý ještě horší stavy než vedro. God save us!


23.08.2005 ROTTOR

12345 (2x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
98x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:07
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!