Vzhledem k faktu že toto je má prvotina na poli recenzí a vlastně i první článek celkově tak prosím omluvte drobné nepřesnosti. V diskuzi mě můžete sejmout.
Dnes bych chtěl představit těm z vás kteří toto již téměř historické vozidlo neznáte, vůz z poněkud jiného úhlu pohledu. Všichni zajisté víte že Swift je již na trhu delší dobu a během několika let výroby prošel mnoha úpravami, fejslifty a podobně. Vyráběl se v hečbek verzi, kombajn verzi, s pohonem všech 4 kol, 3 i 5ti dvéřové verzi atd atd. Vůz který jsme měli k dispozici byl třídveřák, byl vybaven tříválcovým motůrkem o obsahu 993cm. Disponoval 5-ti stupňovou převodovkou a jednobodovým vstřikem, vodou chlazený, vzduchem štouchaný. Motůrek je opravdu malý, stejně tak i převodovka tudíž v motorovém prostoru bylo pořád dostatek místa pro případ nutných oprav.
Ohromující výkon 39kW (53 poníku) uděluje tomuto přibližovadlu neskutečnou dynamiku hlemýždě táhnoucího se z hospody po osmém pivu. V kombinaci nákladu na střeše, v zavazadlovém prostoru, na pátých dveřích a dohromady s tří-člennou posádkou byl pátý rychlostní stupeň zbytečností a přepychem. Čtvrtý kvalt vyskakoval již od přípravy vozu na cca 12 000 km dlouhou cestu. Vůz postrádal jednu důležitou fíčuru – bod G. Znak TDI a s tím spojený zátah vocpodu. Naše mrdka totiž nedisponovala vůbec žadným zátahem a vocpodu se linuly pouze zvuky kamenů narážejících na vanu. Maximálka se vyšplhala na 98 km/h na pětku z kopce a se sevřenou prdelí.
Tímto se dostávám k jádru pudla. Rozhodli jsme se s kamarádem že pojedeme Mongol Rally 2009 v královské kategorii pod jeden litr (web pořadatelů). Později jsme přibrali ješte palubního elektrikáře a spolu s palubním mechanikem a mnou (palubní kuchař a nástěnkář) jsme se začali připravovat na cestu. Byla to charitativní rally kde se nejede na čas ale jede na to kdo dojede z Londýna do mongolského Ulanbátaru po svých. Byl zákaz používat GPS a podobné elektro-vymoženosti moderní doby a zákaz úprav na motoru typu nitro, speciálních ofrouďáckých pneu se vzorkem i ze stran pneu apod. Jelo se podle starých papírových map a nejlépe rad místních obyvatel. Kdo dojede do Ulanu tak odevzdává auto, respektive to co z něj zůstalo charitě spolu se vším co si nechce brát s sebou domů letecky.
Do oka nám padnul 14-let starý krasavec který měl již zenit výkonnosti za sebou (tacho ukazoval 170 000 km ale kdo by tomu veřil že? Historie vozidla ukazovala na původ DDR, pak dovoz do ČR a prodej přes “určitěpoctivéhobazarníka” dál) ale pořád ješte táhnul takže proč ne. Shnilé díly se dovařily, vyměnila se nefunkční převodovka za „novou“ z dalšího šrotu (ano, ta kde čtvrtá rychlost vyskakovala), „olgochorchomobil“ se zvednul na silonových blocích o cca 10 cm, přidal se stabilizátor (který později možná zachránil celou výpravu) a „hauzingy“ tlumičů se spojily kovovou tyčí mejd in šroťák. Pružiny tlumičů na zadní náprávě se použily z 5-ti dvéřové kombajn verze a na benzínové vedení v motoru se přidala „skleněnka“ abychom viděli kvalitu benzínu po cestě.
No a náš chorchojomobil byl „redy“ na cestu. Nepíšu cestopis, ale recenzi takže vynechám pravděpobně to nejlepší co jsme na cestách zažili ale budu se věnovat japonskému zázraku na čtyřech kolech.
Převodovka
Již od výjezdu zlobila čtyřka a než jsme opustili Evropu tak nás opustil i zmíněný kvalt. Nejsem profík ale tipnul bych to na synchro kroužky. Výsledek byl ten že pokud jsme chteli jen na čtyřku tak spolujezdec nebo třetí člen vzadu ji musel držet rukou aby nevyskakovala. No a nakonec se to proste dojebalo tak že se nedala použít vůbec. Ale vzhledem k charakteru cest jsme jeli 80% na trojku. A práve dvojka a trojka v pohoří Altaj dostala neskutečný záhul ale vzdržely holky. Průjezd pohořím Altaj jednoznačně doporučuji všem milovníkům serpentín, hairpinů, neustálého řevu motoru na druhý a občas I třetí rychlostní stupeň.
Pneu
Jelo se na nejobyčejnějších českých celosezónních barumkách a vezli jsme 3 náhradní kousky i na discích. Na zmíněných cca 12 000 km jsme měli pouze jeden defekt a jednu prořízlou pneumatiku na ostrých kamenech. Třetí kus jsme dovezli do cíle. Nazuli jsme ten největší rozměr pneu který dovolovala karosérie aniž bychom je trhali o blatníky. Přepočítávaly se kilometry aby to sedělo s tachometrem ale barum vydržel.
Olej
10W40 klasika a jen jedna výměna oleje v polovině cesty někde v Kazachstánu. Ostaní tekutiny (brzdovka, chladící kapalina …) se neměnily.
Karosérie
Měkká a malá, vnitřní prostor odpovídal velikosti japonského kamikaze a všechny zbytečné plasty od palubky dále k pátým dveřím letěly ven ješte než jsme vyjeli. Veškerý volný prostor se vycpal hadrama (oblečením), jídlem a vším potřebným takže byl uvnitř docela klid:) No až na všudypřítomný prach a písek. Střecha byla vytuněna hend mejd poklopem pro třetího člena vzadu jelikož ten neměl vlastní stahovací okénko (pouze to vyklápěcí) a kapota dostala stylový tuzing v podobě závlaček jako mají WRC auta na světových rally závodech. Originál zavírání kapoty totiž uhnilo.
Podvozek a nápravy
Měkké a na pretížené auto naprosto nevyhovující. Pri čelním a zadním pohledu to vypadalo jako přetížená Tatra 138. Celou cestu nápravy brečely že už nemůžou a kdyby mely nožičky tak nás nakopaly do řiti. Z důvodu jízdy po velice prašných a hlavně písečných cestách nás jímala obava z všudypřítomného písku hlavně v ložiscích ale nakonec se měnilo jen jedno (levé zadní) v krásném Kazachstánském zákoutí v 55 stupních na sluníčku. Tlumiče jsme vezli 3 kusy (i s pružinami) a všechny posloužily svému účelu. Jedna přední pružina explodovala a praskla na dvou místech najednou po projetí dírou kde by se schoval i mamut a ten samý tlumič se odporoučel po překročení horského sedla kousek za Mongolskými hranicemi, když se ohnul, vytekl a odmítl dál fungovat. To samé se stalo i jeho bráchovi na pravém zadním kole. Celkově vůz trpěl hodně na pravé straně z důvodu charakteru cest. Až na roztržení karosérie cca 600 km pred cílem vydržel neskutečnou zátež. Jízda ve vyjetých kolejích nehrozila protože bychom tahali výfukové potrubí a nádrž po zemi a tak se jelo takzvaně na křivo aby zmíněné díly neznačkovaly kameny na středové bouli. Nádrž kryl solidní kus silného plechu a bez něj bychom ji nechali už někde na Ukrajině. I tak se občas stávalo že si auto takzvaně sedlo na břicho a muselo se tlačit. K roztržené karosérii se dostanu později.
Benzín
Evropa nebyla problém ale čím dál východněji se člověk ocitá tím více klesá cena benzínu spolu s oktanovým číslem a kvalitou. Na čepu byl 96 okt. benzín ve městech a na venkově se to pohybovalo mezi 78 oktany po 86 oktanů. Vezli jsme zásobu oktan bůstru od sponzora LiquiMoly tudíž jsme ředili optimální poměr aby japonec šlapal. Cena se pohybovala mezi 8 kč za litr (mongolský venkov) po 20 kč ve městech. Čerpací stanicí se často stávala nepojízdná cisterna z poválečných let která bývala doplňována bůhvíkým a bůhvíkdy a domorodci se museli vytáhnout z postele aby přes soustavu kýblů a prorezlých kanystrů odčepovali námi potřebné množství které se pak přes tu samou soustavu dostávala do nádrže chorchomobilu.
Motor
Bez jediné úpravy vydržel vše. Chladič dvakrát lehce prasknul ale ten tekutý bordel co se do něj lije ho slepil a jelo se dál. Nepřehříval se, netekl. Startoval vždy za vedra i zimy. (Ukrajina 4 stupně po ránu, Kazach 50 stupňů ve stínu). Vzduchový filtr byl jen vyklepáván a čištěn a občas se udělala preventivka kabelů a podobně. Brodili jsme potoky i řeky a při dočasném přemístění sání vzduchu nám sahala voda po zrcátka.
Dodatek k roztržené karosérii. Palubní elektrikář byl skvělý kluk ale s řízením mimo asfalt měl hoch obrovské problémy. Neudržel auto ve stopě, nevěděl a hlavně neuměl dát kontr když to s náma smýklo, kuckalo mu to nebo to přetáčel a podobně. V případe lehkých kolizí, průjezdu vodou a nečekaných situacích kdy človek opravdu potřebuje aby motor běžel ho zhasínal aby se „něco“ nestalo. No co vám budu povídat. Nechal se unést řáděním na šotolině a dunách a v cca 60km skočil po hlavě do menšího kaňonu. Naštestí byl chorchomobil přetížen hlavně vzadu tak jsme nešli na motor ale auto mělo tendenci se „zlomit“ hned za motorem. Odnesla to karosérie v podobě roztržení. Laicky řečeno se mezi motorem a zbytkem auta udělala trhlina na prst táhnoucí se od podběhu jednoho předního kola ke druhému.
Výsledek byl ten že se obě přední kola rozjela od sebe a pneu se začala velice dramaticky sjíždět z vnitřních stran. Další následek byl ten že při potřebě se vyhnout třeba menšímu kameni na kraji cesty potřeboval řidič otočit volantem místo o čtvrt otáčky třeba 3/4 otáčky volantu. Palubní mechanik to nekomentoval a prohlásil že nedojedeme. Palubní elektrikář mlčel a zpytoval svědomí a já jsem tomu moc nerozuměl tudíž jsem byl stále optimista a nesralo mě to. Teda až do doby kdy začaly poloosy vyjíždět z kloubů obzvláště když se předek zhoupnul dolů např. po menší bouli. Při tom zhoupnutí vždycky motor na zlomek sekundy zařval na prázdno a pak zase zabral doprovázen velice zvláštním zvukem který jsme do té doby neznali.
A zhruba v těchto momentech se rozhodovalo o dojetí či nedojetí do cíle. Zbývalo cca 600 km a letenky byly zakoupeny takže jsme opravdu chtěli dojet.
No a jak kdysi prohlásil Napoleon že zoufalí lidé dělají zoufalé činy, tak jsme se i my rozhodli pro jedinou a zoufalou variantu. Klasickou ocelovou račnou s ocelovými lany a háky mejd in England jsme stáhli obě dvě přední ramena k sobě na tvrdo a zabili dva moskyty jednou ranou. Kola se přestala rozjíždět od sebe, přestala se částečně lámat karosérie a poloosy nevyjížděly z kloubů. Mechanik a elektrikař stále mlčeli a já lajk měl radost že nepotřebuji na malou myšku otáčet celou jednu točku volantem. Mechanik totiž odmítl řídit, elektrikář měl strach tak jsem dojel posledních 600 km sólo a cca 100 posledních km i pod vlivem alkoholu. Pro vaši představu – posledních 600 km odpovídalo 3 dnům jízdy. Ano vážení, přiznávám zde veřejně že jsem pil domácí moravskou slivovici přímo za volantem z hrdla do hrdla. Menší omluvou snad může být fakt že se jelo na pokraji pouště Gobi po písešných dunách kde potkat auto nebo člověka byl zázrak. No roads, no speed limits, no signs. Neslo to s sebou nepříjemný fakt že předek byl „natvrdo“ takže nepéroval směrem dolů což japonec nelibě nesl. Nicméně vydržel. Byli jsme sice připraveni I na extrémní variantu a to svařování přes autobaterie zapojené do série ale naštěstí k tomu nedošlo.
Do Ulanbátaru jsme přijeli opilí (ne ožralí) a hned jsem chytl pokutu za otočení se přes dvojitou plnou čáru na hlavní štráse. Přepočteno na CZK mě to stálo 25 Kč. Nekupte to. Popsat pocit na cílové bedně se nedá. Snad jen ve zkratce. 11 803km za necelé 4 týdny. Pouze Evropa (po Ukrajinu) po asfaltu, zbytek po šotolině a poušti. V přetíženém Swiftu s konstantní teplotou 42 stupňů v kabině se všemi stáhnutými okénky. Posledích 5 dní jsme se nemyli protože nebylo kde a čím. Když se v cíli otočilo klíčkem v zapalování tak se celá palubka krásně rozsvítila a vše, podotýkám vše z elektriky fungovalo. A to i po průjezdu řekami, kde voda stála na podlaze a člověk zažil příjemné osvěžení na chodidlech. Na rozdíl od filcek a korejských sraček kde se po otočení klíčku rozsvítila tma. Elektrika v čudu, startování big problem atd. Na této cestě platilo pravidlo že stará dobrá mechanika je k nezaplacení a čím vice je auto nacpáno elektronikou tím hůře. Úmrtnost 1/5 mluví za vše.
Z cca 500 posádek se nám podařilo se svištěm dojet na 50 místě s tím že jsme nejeli závod na čas ale na dojetí. V cíli se daly potkat auta různých posádek z celého světa. Mezi odvážlivci zvláště vynikaly posádky v Hyundaích, Daewoo šrotech, Renault Twingo, Mini Cooper a podobně. Jedno z nejoblíbenějších vozů se v tomto ročníku stala Škoda Felícia. Mezi dalšími populárními ofroudy byly početné Fiaty Panda 4×4, Nisany Micra, Mazdy a celkově hodně asiatů.
Co říci závěrem. Je velice pravděpodobné že, svišť ještě dodnes brázdí mongolské polopouště protožel šel po dojezdu do charitativní dražby. Náklady pouze na vůz jsme odhadli na 70 tisíc se všemi nahr. díly, nutnými opravami a podobně. Celý „výlet“ pak cca 300 tisíc se vším všudy komplet sakum prásk (i s autem). Pokud máte zájem se někdy v budoucnu zúčastnit, mohu jen doporučit. Jezdí se Afrika, Mongolsko a Indie sprint rally. Ta je opravdu výživná a pouze pro dobrodruhy páč si musíte koupit motorovou rikšu na třech kolech a přejet napříč Indií. Good luck.
(8x známkováno, průměr: 1,63 z 5)