Abych prezentoval trochu prakticky svoje tvrzení, chtěl bych srovnat situaci v našem sociálním státě se státem, který je všemi pravověrnými pravičáky označován jako progresivní a dáván všem za vzor.
Jde o Slovensko, které se v roce 1993 odtrhlo a ačkoli jde o zjednodušení, dá se říci, že výchozí ekonomická situace po dělení federace byla zhruba stejná.
Po pětiletém řádění populisticko-mafiánského klanu zvaného Hnutie za demokratické Slovensko se zdál být osud Slovenska zpečetěn. Zatímco všechny okolní státy Viszegrádské čtyřky směřovaly do západního světa a byly přizvány do klubu úspěšných, národovecké populistické Slovensko se spíše přiklánělo k velkému Dubicku, z čehož měl jeho tehdejší prezident Boris Nikolajevič a další věrní jako Kučma a Lukašenko asi upřímnou radost. V roce 1998 Slováci svému velkému guru Vláďovi stále věřili, a Mečiar opět vyhrál volby. Politickým partnerům na slovenské politické scéně však už Voloďovo privatizování, zpravodajské hry a bombové atentáty mečiarovského superagenta Ivana Lexy lezly krkem, a tak se rozhodli, že Vláďu vyšachují. Nehledě na pravolevé programové rozpory udělali širokou duhovou koalici a milý Vláďa utřel hubu. Chvíli se dokonce zdálo, že nastane čas účtování a že Vláďa se konečně za své činy dočká spravedlivé odplaty. Nakonec však uhrál pat, jenom superagenta Lexu, chudáka, honil Interpol po celém světě až ho chytli kdesi v Jižní Africe. Někdo ty průsery holt odnést musí.
Od té doby zavál na Slovensku nový vítr a Slovensko bylo (podobně jako češi) navzdory své chabé ekonomice přizváno jak do NATO tak do EU. Během prvních čtyř let vlády se koalice na nic moc nezmohla. Obrat nastal teprve v roce 2002, kdy už se zdálo, že slovenská ekonomika směřuje neodvratně mezi ekonomiky třetího světa. Vládní koalice na Slovensku pod tlakem okolností představila ambiciózní projekt reforem. Lidé nebyli po letech tunelování sice nijak nadšeni, ale nakonec se staronové duhové koalici podařilo získat potřebnou většinu.
Nyní v poločase je možné se ohlédnout a zjistit, jak je na tom slovenská ekonomika ve srovnání s tou českou. Srovnání je to ne zcela přesné, protože startovní podmínky Slovenska a Česka v roce 1998 resp. 2002 nebyly úplně stejné, ale některé aspekty vývoje stojí za prezentaci.
Přehled podle ekonomických ukazatelů, které jsou mého názoru klíčové přináší tabulka č. 1. Snažil jsem se pokud možno vybírat z objektivních zdrojů prezentujících konkrétní a komplexní informace, zatímco PR zmrdiagenturám ať už se jmenují Liberální institut nebo elektronické noviny typu iDnes, Neviditelný pes nebo různým osobním stránkám zmrdů ať už z ODS nebo ČSSD jsem se snažil zdaleka vyhnout. Zde je tedy onen přehled:
1. Nejzákladnějším ukazatelem ekonomické úspěšnosti každého státu je HDP. Pro neekonomy jako jsem já, jde o součet všech obchodů se zbožím a službami, které se za dané období odehrály na území určitého státu, lze ho spočítat buď celkem, nebo na jednoho obyvatele anebo lze zjistit, jak moc se změnila tato hodnota za určité období a pak zde máme veličinu zvanou růst HDP, která se obvykle udává v procentech. Na první pohled je patrno, že Česká republika vede proti Slovensku ve velikosti HDP na celé čáře, relevantní je přitom zejména údaj o HDP na hlavu, kde na Slováka připadá 78% objemu prostředků na občana České republiky. Naproti tomu růst HDP je vyšší na Slovensku (5,3% proti 3,8% v ČR), což na Slováka představuje zhruba o 37 USD ročně více, než na Čecha. Prostým srovnáním dvou geometrických řad zjistíme, že kdyby tento trend přetrvával (což je ovšem velmi nepravděpodobné), dohoní Slovensko Českou republiku za 17,5 roku. Z pohledu Čecha je pozitivní, že růst českého HDP je nyní proti letům minulým tažen hlavně investicemi do technologií zatímco vliv spotřeby domácností se zmenšuje.
3. Kvalita, stabilita, přidaná hodnota, export – na rozdíl od Slovenska se můžeme radovat z poměrně příznivého vývoje českého exportu. Podle posledních statistických údajů český export se vyvíjí rychleji než import a rovněž se mění i struktura vyváženého zboží: zatímco dříve to byly hlavně suroviny a zboží s nízkou přidanou hodnotou, nyní (zvláště po otevření trhů EU a odbourání celních bariér) se naše zboží těší stále větší oblibě v zahraničí. Negativní saldo zahraničního obchodu je přitom zejména na vrub obchodu s rozvojovými státy a Čínou, kam prakticky nic moc nevyvážíme. Rovněž v objemu zahraničních investic na hlavu je Česko lepší než Slovensko opět o cca 30% a to navzdory rozhodnutí korejských automobilek. Rovněž hodnota inflace, která je v ČR 0,1%, zatímco na Slovensku 8,3% (před zavedením rovné daně) jasně dokumentuje stabilitu ekonomického prostředí v ČR proti SR.
4. Platy, nezaměstnanost. V této položce vítězí Češi na celé čáře a to i v poměru k HDP. Poměr roční průměrné mzdy k HDP na hlavu jasně ukazuje, že si čeští zaměstnanci dostávají v průměru podstatně větší díl z toho, co vyrobí, a že jim zbude mnohem více, než Slovákům. Slovenské mzdy jsou vzhledem k úrovni HDP žalostně nízké, což dokumentuje, jak se v pravicově zaměřené ekonomice dělí bohatství. Nízké mzdy na Slovensku rovněž doplňuje i vysoká nezaměstnanost, která je na Slovensku okolo 12-15%. Kdyby platily kecy pana Ševčíka, ředitele PR agentury LI, pak by tato závislost musela být trochu jiná. Kdybychom uvažovali poměr průměrné mzdy ku velikosti HDP na hlavu, mělo by platit, že čím je tento poměr nižší, tím je rovněž i nižší nezaměstnanost. Jak patrno, na slovenských datech toto proklamované PR jaksi neplatí. A velmi pravděpodobně neplatí ani jinde na světě. Tak např. USA je velikost HDP 36300 USD na hlavu zatímco průměrný roční plat je zde 36764 USD, tedy ještě více než 100% HDP na hlavu (!) – Američané tedy musejí šetřit jako diví – aby ne, investice do akcií a penzijních fondů představuje jejich hlavní zdroj blahobytu v neproduktivním věku. Nezaměstnanost v USA však varíruje mezi 4,2 – 5,8% při záporném růstu HDP –1,6%; pane Ševčíku: co Vy na to?
5. Úroveň zdanění. Zdanění je jedním z nejčastěji citovaných parametrů, který brzdí ekonomický rozvoj. Pojďme se tedy podívat, jaká je úroveň zdanění a jeho distribuce v jednotlivých zemích po rozpadu Československa. Obě země začínaly na stejném systému daní, které zavedla ještě federální vláda, hlavním strůjcem daňového systému obou zemí byl Václav Klaus. V České republice se od daňové reformy okolo roku 1990/91 změnilo máloco, trochu klesly daně z příjmu právnických osob a trochu stouply odečítatelné položky rozhodné pro výpočet daně z příjmu FO, trochu klesla DPH. Úroveň zdanění je nejvyšší u lidské práce, kde přetrvává efektivní zdanění průměrného platu (20000) včetně povinných odvodů okolo 41% (celkové náklady na mzdu jsou 27000 Kč). Daně jsou progresivní s maximální sazbou 32%, ale je zde omezení vyměřovacího základu pro platbu zdravotního a sociálního pojištění na 486000 Kč měsíčně, takže „top salaries“ jsou paradoxně zdaněny méně. Celkově lze konstatovat, že progresivita daňového zatížení je menší, než v leckterých zemích EU (příkladem budiž Velká Británie nebo Německo). DPH si u vybraných komodit jako potraviny, vodné, stočné, elektřina, léky atd. zachovalo příznivou sazbu 5%, nákup ostatních komodit je zdaněn 19%. Dalším žroutem prostředků je institut spotřební daně, jejíž objem např. u benzínu představuje asi 1/3 – 2/5 nákladů. Ostatní daně většinou nepředstavují v životě běžného člověka podstatnější částky (15% zdanění výnosů z investic, her apod., daň z nemovitosti, daň dědická atd.) Přesto se v České republice blýská na trochu lepší časy. Od roku 2005 je účinná novela daňových zákonů ve smyslu společného zdanění manželů. To umožní řadě rodin specializaci, kdy se jeden z manželů stará o děti, zatímco druhý vydělává. Rodina tak může ušetřit i několik desítek tisíc korun na daních ročně (můj případ). To může být jistě velkým předmětem kritiky, coby upřednostňování „určité skupiny obyvatel“, nicméně pokud uvážíme, že i zmrdi, pro které jsou děti přítěží, budou požadovat po dětech ostatních občanů, aby jim platily na důchod, pak považuji společné zdanění za institut nejen ospravedlnitelný, nýbrž velmi žádoucí a podporující ony rovné šance pro všechny. Na Slovensku byla od 1.1.2004 zavedena rovná daň ve výši 19%, lze ocenit, že Slováci mají i něco podobného jako institut společného zdanění manželů, kdy si daňový poplatník odečte nezdanitelné minimum i za nepracující manželku. To je samozřejmě pozitivní zpráva ale jen do té doby, kdy si uvědomíme, že byla zavedena i rovná DPH rovněž ve výši 19%. 19% zdanění základních životních potřeb jako potraviny, léky a náklady na bydlení představují počin velmi nemravný, který vytahuje více peněz z kapes chudších občanů, protože ti na základní životní potřeby dají podstatně větší část svých příjmů, než občané bohatší. Všechny slušné státy proto mají minimálně 2-3 sazební pásma DPH – např. v Británii je sazba na potraviny 0%, protože i Margaret Thatcherová ve shodě se svým pravicovým smýšlením uznala, že zdaňovat žrádlo je prasečina, protože jíst musí každý a stát nemá žádné morální právo za to kohokoli finančně sankcionovat. Co se týče spotřební daně, ta na Slovensku rovněž existuje a to ve výši nepatrně větší, než v Česku, protože jsou v zákoně sazby uvedeny přímo v korunách, těžko se efekt takových daní odhaduje. Nedalo mi to a spočítal jsem si kolik takový běžný občan u nás a na Slovensku na daních zaplatí. Odhady jsou pouze přibližné a vycházejí z průměrného příjmu a z finančních rozvah nad strukturou výdajů rodiny. Předpokládám, že normální člověk bydlí, stravuje se, jezdí autem a sem tam výjimečně si užije nějakou zábavu, nekouří a eventuelně šetří nebo splácí dluhy (tedy neutratí všechny prachy). Ve výpočtu nebyl ve prospěch Slovenska zahrnut efekt inflace, která nemilosrdně drtí úspory všech občanů i právnických osob. Shrnutí je uvedeno v tabulce 2 a vyplývá z něj zajímavá skutečnost. Po zavedení té zaručeně nejpravicovější a nejsprávnější rovné daně (která právě proto, že je správná, morální, pravicová a jedině možná, existuje pouze ve zlomku států) zaplatí Slováci na daních podstatně více než před reformou (rozpočtové měsíční příjmy se zvýšily cca o 31%), dokonce jsou na tom tak, že jejich celkové daňové zatížení je vyšší, než v České republice, těžce zkoušené sociálním inženýrstvím ČSSD. Člověk by řekl, že uplatňování pravicových idejí v ekonomice znamená, že stát sníží svoje příjmy a tím i svoje ingerence do věcí občanů na nezbytné minimum. Dzurindovu týmu se však povedl nádherný veletoč. V zájmu celkové pravicové spravedlnosti se daňové zatížení nejen zvýšilo, ale rovněž se změnila i jeho distribuce. A tak místo aby si utahovali opasky ti, jejichž odpovědnost za stav ekonomiky je klíčová, bude si je zase utahovat nižší a střední třída, která má nejen malou odpovědnost za chod státu, ale hlavně je početnější a nemůže se bránit. Zavedení rovné daně tedy není pravicovým počinem zmenšující ingerenci státu, nýbrž pouze vohnoutí skrčka na téma kterak vybrat více daní abych se u toho moc nenadřel. Tak už to na tom světě chodí. Není pravičák jako pravičák.
6. Sociální služby: zatímco financování českých sociálních služeb zůstává léta neměnné tak, jak je zavedl Klaus, slovenské sociální služby zažily za poslední 2 léta radikální změny. Ne vždy to byly změny k lepšímu. Za pozitivní lze považovat sociální reformy na Slovensku, především stanovení stropu sociálních dávek (10 000,- Sk), který je vzhledem k průměrnému platu stanovený relativně rozumně. Mělo to však i své stinné stránky. Změna sociálního systému vedla k masovým sociálním propadům zejména v romské populaci, která se tak ve slumech často propadla na samé sociální dno. Bez ohledu na to, kdo si svoji sociální situaci zavinil a kdo ne, je tak trochu zpochybněna adresnost sociálního systému. Někteří heterosexuální většinoví politicky nekorektní občané budou jistě zářit štěstím při pohledu na mrtvé cikáně, které zemřelo na banální středoušní zánět, konečně prý má, co si zasloužilo. Nicméně by si měli uvědomit i následné konsekvence: bratr takového cikáněte, pokud dospěje nebude mít možná žádné morální zábrany podříznout toho slovenského heterosexuála, který se předtím smál pro pět korun, co bude mít v peněžence. Otázkou je, jak na morální přesvědčení romské populace působí uplácení sociálními dávkami, ale existence takových poměrů s sebou neodvratně nese riziko zvýšené kriminality, které je u cikánské populace v Čechách a na Slovensku tak důvěrně známé. Těžko říct zda médii popisované kauzy představují pouze lokální excesy nebo všeobecný trend. V cikánských slumech na Slovensku jsem nikdy nebyl a tak soudit nemůžu. Těm českým se z pochopitelných důvodů také zdaleka vyhnu, je to moje daň ze svobody. Reforma zdravotnictví se zakládá na rozsáhlé privatizaci zdravotnických zařízení, stanovení spoluúčasti pacientů a rovněž privatizaci zdravotních pojišťoven. Nedá se říci, že by reforma zdravotní péče byla úspěšná. Na jedné straně se radikálně zvýšila spoluúčast za léky, na druhé straně díky poplatkům za léky a tudíž nepravidelné medikaci zvýšily počty hospitalizovaných (v některých skupinách diagnóz jako např. hypertenze o 7-10%), takže celkový fiskální efekt je zatím prakticky nulový. Dalším problémem je privatizace: masová privatizace pojišťoven i nemocnic stejnými firmami vede k nerovnostem v platbách za poskytnutou péči (pojišťovna vždy zvýhodňuje „svoji“ nemocnici) a rovněž k vyvádění prostředků získaných výběrem zdravotní daně pryč ze zdravotnictví, což vzhledem k povinnosti všech tuto daň platit považuji za vysloveně kriminální jednání. Příkladem takového dynamického tygra privatizujícího slovenské zdravotnictví je konsorcium Penta. Ne náhodou je na jednom z čelních míst této firmy nechvalně známý bývalý generál StB Alojz Lorenc. Celkově lze říct, že slovenské zdravotnictví postupně upadá; zhoršuje se dostupnost péče, vnitřní i faktické zadlužení a díky odlivu mozků především do České republiky nastává i nedostatek kvalifikovaných lékařů. Saldo příjmů a výdajů zdravotnictví po reformích krocích je –1,5 mld Sk, což je v přepočtu na 1 obyvatele asi 60% deficitu českého, saldo slovenské sociální pojišťovny je podle aktuálních odhadů asi –6 mld. Sk (údaj z ČR nemám k dispozici). Zatím se zdá, že systém zdravotnictví a sociální systém zmenšuje svůj deficit na úkor kvality. Podobné změny neodvratně čekají i české občany, každý stát si může dovolit pouze takový systém, na který má dostatek finančních prostředků.
Celkově lze konstatovat, že ne všechny kroky slovenské vlády lze považovat za pravicové. Zvyšování daňového zatížení znamená zvyšování ingerence státu a to je s pravicovými idejemi v příkrém rozporu. Daňová zátěž na úkor sociálně slabších vrstev nastoluje otázku, k čemu má vlastně sloužit stát jako instituce. Zda je to kvůli vyváženému hájení privátních zájmů jednotlivých občanů, kteří jsou de facto na jedné lodi, pomocí veřejných prostředků (Buchanan), nebo k udržování nadvlády jedné skupiny (třídy) jeho obyvatel nad skupinou druhou (marxismus) a to nahrazením faktického pronásledování za komunismu terorem ekonomickým. Zdá se mi, že se změnou poměrů se myšlení některých občanů příliš nezměnilo a že v duších mnoha takzvaných pravověrných stále platí zlikviduj nebo budeš zlikvidován, podveď nebo budeš podveden a ukradni nebo budeš okraden. Je třeba se zamyslet, co je větší hodnotou a co je třeba obětovat: jestli nám záleží na tom, jakou hodnotu růstu HDP vládní úředník napíše do statistické ročenky, nebo na tom, jaký podíl HDP budeme moci užít k vlastní prosperitě. Glorifikaci růstu HDP v našich médiích, který je na Slovensku vyšší proti České republice na hlavu o 37 dolarů, považuji za poměrně úsměvnou. Stačí, aby si každý Čech dal proti Slovákům týdně několik piv a panáků navíc místo aby peníze ušetřil a pokud tyto zisky příslušný hospodský vykáže a nebude se jednat o načerno vyráběné lihoviny, bude to „fifty fifty“. Prezentovaná data dokazují, že daňový systém a jeho výhodnost rovněž nelze interpretovat na základě jediné sazby daně z příjmu, ale je potřeba vždy komplexní pohled. Je jasné, že kdyby pan ing. Ševčík z Liberálního institutu loboval za zájmy obyčejných lidí, pak by na Slovensku musel mávat fangličkama na den daňové svobody o nějaký ten týden později, než v České republice. Česká ekonomika je na tom při komplexním pohledu nesrovnatelně lépe a i kdyby přetrvávaly trendy růstu HDP, doženou nás Slováci až za hodně dlouho – rozhodně za delší dobu, než která uplynula od rozdělení Československa.
Naproti tomu z reforem sociálních služeb bychom si měli vzít ze Slovenska příklad. MMF a evropské instituce nás kritizují za přílišnou rozhazovačnost v mandatorních výdajích státního rozpočtu, což je hlavním důvodem jeho deficitu a následného zadlužení. Omezování přerozdělování v sociální sféře a efektivní a spravedlivou penzijní reformu potřebuje naše země jako sůl. Snižování sociálních výdajů, pokud bude adresné, je rozhodně pozitivním krokem. Tím by mohlo dojít rovněž ke snížení odvodů v sociálním pojištění, které představuje se svou celkovou 36% sazbou zdaleka nejvyšší daňovou zátěž.
Reformu zdravotnictví bych však okoukal radši od někoho jiného, jelikož její nejistý výsledek v podání Slovenska je hazardem s životem a zdravím všech občanů. V první řadě je nutné si uvědomit, že ve zdravotnictví neplatí tržní pravidla, nýbrž jde o systém regulovaných cen, který notabene nepokrývá u mnoha výkonů ani základní náklady. Při řádné vynutitelnosti práva bych se absolutní privatizace neobával, ale dokud institut soudní moci a práva funguje jako u nás, nastane při privatizaci s jistou nenulovou pravděpodobností kolaps. Privatizací se stát, jako povinný garant kvality zdravotnické péče, dostává do situace, kdy funkci jednotlivých zdravotnických zařízení nemůže plně kontrolovat a stává se tak snadno vydíratelným. Soukromé zdravotnictví může samozřejmě fungovat stejně dobře nebo lépe než státní, ale je potřeba, aby byly služby dobře vymahatelné kvalitou, kvantitou i rozsahem, což si v pokřiveném právním prostředí České republiky nedovedu představit. Pokud si člověk vzpomene, jak probíhala předchozí privatizace, kdy řada zmrdů zcela beztrestně ukradla, na co přišla, obávám se, že privatizace českého zdravotnictví jako jedné z posledních bašt, kde lze ještě něco ukrást, skončí v řadě případů tragicky. Soukromé zdravotnictví je rovněž při stejné kvalitě dražší, a to o zisk, která mají privátní zařízení dávat jejich majitelům. Dokladem toho budiž výše výdajů na převážně soukromé zdravotnictví v USA (12% HDP) a striktně veřejné zdravotnictví ve Švédsku (9% HDP), kde i při zcela rozdílném systému financování je kvalita služeb naprosto srovnatelná.
Problém progresivního zdanění považuji za minoritní – progresivní zdanění stabilizuje ekonomiku a veřejné finance v období krize, kdy se ekonomické rozdíly mezi lidmi zvyšují. Nemůžu nikomu vnutit svůj postoj, ale já, coby člověk, jehož příjmy jsou vyšší, než příjmy 95% lidí v tomto státě, považuji současnou strukturu daňových pásem za přijatelnou, vím, že moje ekonomická prosperita závisí i na tom, že existují lidé méně vzdělaní, méně úspěšní, kteří každé ráno uklidí, odvezou odpadky, upečou chleba a rohlíky, abych měl každý den co jíst. Existence flákačů, na které tak žehrají pravověrní pravičáci, je bohužel nutnou a neodmyslitelnou daní za svobodu. Pokud má někdo svobodu k tomu, aby vytvářel ekonomická impéria, musí tu být nutně někdo na druhém konci sociálního spektra. Minimalizace přerozdělování v sociální oblasti na ekonomicky únosnou mez je podle mě klíčem k minimalizaci výskytu lidí zneužívajících sociální systém, pokles sociálních daní a tím faktické snížení daňové zátěže uvolní ekonomický růst více, než rovná daň se zachováním současných vysokých sazeb sociální daně. Rovná daň, jak je i u nás navržena, daňovou zátěž zvyšuje a navíc je nemravná, protože neúměrně penalizuje nákup základních životních potřeb, což zvyšuje sociální rozdíly a sociální napětí. Čekám, kdy bude navržena rovná daň ze vzduchu, jako výraz reformní a neochvějně pravicové filozofie zmrdů. Klidně se budu solidarizovat s potřebnými, ekonomické predátorství a sociální darwinismus proklamovaný některými pravicově smýšlejícími zmrdy nejenže nefunguje coby motor prosperity, ale jeho praktikování je ve slušné společnosti nelegitimní a odsouvá takto si počínající jedince do kategorie lidského odpadu. Lidé většinou podobné projevy citlivě vnímají a tak není divu, že i na Slovensku dochází k obratu veřejného mínění. Podíváme-li se na volební preference (říjen 2004), vidíme, že prostou většinu hlasů by dostaly vesměs populistické opoziční strany – HZDS a SMER, které by dohromady dostalo okolo 41% hlasů. naproti tomu strany současné vládní koalice SDKÚ-KDH-ANO-SMK by dohromady daly 31% hlasů, kromě toho by dostali hlasy ještě slovenští komunisté (7.2%) a SNS (6.5%). Podle těchto volebních preferencí a jejich předpokládané dynamiky se dá domyslet, že současná Dzurindova koalice prohraje volby. Populistický program nejpravděpodobnějších vítězů voleb dává tušit, že „tatranský tygr“ asi chcípne ještě dřív, než stačí pořádně zařvat, stejně jako kdysi tygři asijští.
Nemoc, na kterou chcípne, se nazývá sobectví.
(3x známkováno, průměr: 1,67 z 5)