V minulých dvou týdnech jsme si s přítelkyní vyrazili do šumavských hvozdů a strání. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, kde všude jsme lezli a co všechno jsme tam viděli. Chtěl bych vyprávět o lidech, které jsme potkali.
Ubytování jsme měli zajištěno v jednom penzionu v Rejštejně. Vybrali jsme si ho po internetu, ceny mírné, umístění vyhovující, vybavení dostačující. Pan majitel byl trochu jednodušší. Nosil vytahané triko, z kterého mu koukal pupek dále volně visící přes teplákovité kraťasy. Ačkoliv jsme si prokazatelně zarezervovali pobyt na deset nocí, ve svých neomylných záznamech měl pro nás postýlku rozestlanou pouze devětkrát. Po absolvování desetiminutové absolutně zbytečné debaty o tom, jak mohl zmíněný rozpor vzniknout, začal pan majitel sáhodlouze přemýšlet, který pokoj nám přidělí. Nakonec na nás zbyl pokojík situovaný v jakémsi kurníku vedle samotného penziónu. Kurníkem rozumějte samostatný domeček s pěti pokoji, do kterého se lezlo po venkovním schodišti.
Naše špeluňka měla zešikmený strop, což je architektonický prvek, který při své výšce 187 cm bytostně nenávidím. Jinak se mi pokojík vcelku zamlouval a zejména jsem ocenil, že okno vedlo do klidné postranní ulice, což slibovalo nerušený noční klid. Opak byl pravdou. Opodál totiž stála nenápadná garáž, s jejímž obsahem jsme se měli hned následující ráno důvěrně seznámit. Kolem sedmé hodiny se zvenku ozvalo hlasité „TATATATATA“. Vykoukl jsem z okna a uviděl venkovského strejdu v zeleném overalu, kterak vyparkoval traktor a s běžícím motorem jej nechal stát na ulici. Mezitím zacházel do garáže pro všelijaké konvičky, z kterých do stroje cosi lil. Pak traktor obešel, prohlédl, proťukal, zamkl garáž a po deseti minutách s velikým rachotem odjel. Vše činil s velkou pečlivostí a rozvážností. Přemýšlel jsem o různých protiopatřeních. Nejprve jsem zavřel okno, čímž se nýtování motoru snížilo na přijatelnější, ale stále nepříjemné „tatatatata“. Strčil jsem si hlavu pod polštář, ovšem zvuk přicházel zezdola skrz matraci. Uvažoval jsem o tom, že za strejdou zajdu a požádám ho, aby po nastartování s traktorem ihned odjel. Nechtělo se mi však vstávat. Mimo to jsem si uvědomil, že on dělá tutéž činnost v nezměněné podobě 30 let a nějaký lufťák ho nemůže vykolejit.
Asi třikrát za noc se zezdola ozývalo nějaké čerpadlo. Dvakrát za týden zaparkoval kem šesté ranní pod naším oknem týpek se zásobovacím Tranzitem, z kterého znělo hlasité TUC TUC. Jednou nám pustil i mojí oblíbenou písničku od sladkých Rumunů O-zone „Dragostea din tei“, kterou jsem v různých hospodách slyšel už asi 150 krát. Člověk je tvor přizpůsobivý, a tak jsem si nakonec nějak zvyknul. Mojí přítelkyni nic z toho nevadilo, alébrž v noci spí jako zabitá a vzbudila by jí leda dělostřelecká palba.
Jelikož jsme zdolali i nějaké horské vrcholy nacházející se v Německu, měl jsem možnost srovnat chování českých a německých turistů. Setkání na německé straně charakterizovalo vždypřítomné zdravení, nezřídka doprovázené úsměvem. Němci mají slušnost zažranou pod kůži. Jednou jsem šel kolem stromu, za nímž byl schovaný nějaký špunt, chtěje vybafnout na své bližní. Jelikož se nechtěl prozradit, spiklenecky na mě zašeptal: „gruss gott“.
Na úzké cestě je tam pravidlem, že pomalejší pouští před sebe rychlejší, stejně tak přednost mají ti, co jdou do kopce. Pokud vytasíte fotoaparát, v rámci možností vám nikdo neleze do záběru a vy se zase snažíte moc nezdržovat. Na německé straně jsem zaznamenal rozvinutější infrastrukturu. Lavičky, záchodky a bufety jsou na každém turisticky zajímavém místě, zatímco na naší straně Trojmezí si sednete leda na povalenou kládu.
O tom focení bych se rád rozhovořil. Jsa zanícený fotograf, často jsem se zastavoval a fotil. Jelikož se jednalo hlavně o přírodní a krajinné náměty, snažil jsem se, abych v záběru neměl lidi. Na zalidněných místech jsem většinou čekal, až v záběru nikdo nebude, pokud to bylo možné. Většinou se snímek zdařil, ovšem zaznamenal jsem i výskyt jedinců, kterým interně říkám „talenti“. Vyznačují se tou vlastností, že vám neustále lezou před foťák. Např. zastavím, abych si cosi vyfotil. Nikde nikdo. Vytáhnu tedy foťák, zapnu ho a začnu si na něm štelovat různá hejblátka. Ve chvíli, kdy se chystám zmáčknout spoušť, kde se vzal, tu se vzal, někdo mi v záběru zaclání a nehodlá se hnout. Např. u pramene Vltavy, což je taková tůňka, mi do záběru vlezl nějaký cyklista s kamerou a natáčel tam málem celovečerní film. K tomu si mumlal pod fousy: „Pramen Vltavy…nešplouchej!“ Po chvilce mě zaregistroval, jak na něj zírám s fotoaparátem v ruce. Nějak mu to ale nedošlo, tak točil dál. Po něm přišla jakási mamina s dvěma haranty. Čekám tedy, až se dětičky vydovádí. Ženská si mezitím ve vodě vytékající z pramene umyla ruce a vypadalo to, že jdou pryč. Jenže pak si mamina začala ruce mýt znovu. Potom se tam všelijak divně ochomýtala a zase ponořila končetiny do proudu. A ještě jednou pro jistotu. Takže na foto „pramen Vltavy bez lidí“ jsem si počkal poctivých dvacet minut. Musím dodat, že i ona mamina mě během svého počínání zmerčila, kterak se chystám fotit, po vzoru cyklisty však pokračovala ve své činnosti. Záměrně jsem nikoho nežádal, aby mi uvolnil místo, neboť jsem na celou situaci nahlížel jako na zajímavou sociologickou studii.
V hospodě, kde jsme obvykle večeřeli, měli záhadně pojmenovaná jídla. Mlynářský řízek, táborský řízek či ďáblovo potěšení sice vypadaly lákavě, ale nikde nebylo připsáno, z čeho se bašta skládá. Nepamatovala si to ani servírka, a tak s sebou nosila tahák, na kterém měla složení jídel napsané. Na náš dotaz, proč tyto informace nejsou uvedeny v jídelním lístku, odpověděla, že jim majitelka uložila za povinnost složení zákazníkům sdělovat. Namítli jsme, že je pro nás pohodlnější si to přečíst a požádali jsme servírku, ať naše přání paní majitelce přetlumočí. Jako odpověď jsme se dozvěděli, že jí to musíme říct sami, protože od nás to bude mít větší váhu. Majitelka ovšem nebyla přítomna. Začínal jsem mít dojem, že na české straně Šumavy jsou všichni lidi přitroublí.
Nechtěl bych budit dojem, že jsem nějaký zapšklý zakyslo, kterému nic nevoní. Až na výše zmíněné excesy proběhla dovolená celkem v poklidu a zpětně ji hodnotím kladně. Nicméně mám dojem, že i po 15 letech po takzvané „revoluci“ se našinec má stále co učit. Vždy když jsme se vrátili z výletu z Reichu zpátky do Čecháčkova, zalehl mě pocit všudypřítomného stresu. Že se mi zase bude někdo lepit na prdel na silnici, že mi v hospodě nalejou podmíráka, že budu v obchodě koukat na kyselý ksichty prodavaček. Tak nevím, jsou u nás lidi méně zdvořilí a tolerantní nebo je to jen můj pocit?
(Zatím nikdo nehlasoval)