František Matějka v jednom z předchozích článků napsal, že volba Svobodných znamená šanci na zisk osobní svobody. Můj pocit je přesně opačný — volba Svobodných je volbou, kterou část osobní svobody ztratím. Pravda, ztratím jí výrazně méně, než volbou jiné strany či nevolbou, ale stále část své svobody ztratím a i malá ztráta je stále ztrátou a nikoli ziskem.
V zásadě lze říci, že pokud se osobní svobody týče, frontová linie je vedena mezi občanem či šířeji privátním sektorem na straně jedné a veřejnou správou na straně druhé. A v této věci nejsou ani Svobodní nijak výrazně jinde, než ostatní politické strany.
Vezměme jen volební program Svobodných. Kapitola I/1 se jmenuje „Pro Svobodné má stát smysl“. Zde Svobodní píší, že úkolem státu je zabezpečovat především individuální svobodu svých občanů. Proti komu? Proti jiným státům? Ale ty nám přece žádnou individuální svobodu neberou, jestli nám někdo individuální svobodu bere, je to především ten stát, v němž žijeme a mezinárodní organisace, jichž je členem. Stejně jako se německý ovčák změnou chovatele nestane býložravcem, ani stát se změnou vládnoucí kliky nestane z uzurpátora svobody jejím garantem. I další provolání, která tento odstavec obsahuje, jsou jen zbožnými přáními, která stát při nejlepší vůli nedokáže nikdy zcela naplňovat, jako například Řád reprezentovaný státem musí být spravedlivý, což je, mimo jiné, úžasný protimluv. Proč? Protože jedna z mála rozumných věcí, které Karl Marx kdyz řekl, je, že Stát je organizované násilí. Spojením obého nám vyjde postulát, že Řád reprezentovaný organizovaným násilím musí být spravedlivý — a ve stejném dokumentu se píše o tom, jaké by toto organizované násilí mělo vybírat daně.
Pravda, i zde se dá občas najít něco rozumného. Například prohlášení, že opakované selhávání politiků způsobuje, že stát vykazuje trvalou tendenci usurpovat si svobodný prostor svých občanů, ačkoli vlastním posláním politického společenství je chránit svobodu jednotlivce včetně jeho práv, zejména majetkových, bohužel způsob, jakým tento způsob chtějí řešit, nedává garanci toho, že se uvedený problém nebude do budoucna opakovat a to ani v případě, pokud by Svobodní volby shodou okolností vyhráli.
Korunu tomu dává další odstavec, kde se můžeme dočíst, že Stát má a musí mít monopol na legitimizaci použití síly a donucovací moci, což je prohlášení, s nímž se ztotožnit rozhodně za žádných okolností nemohu. Naopak, jsem přesvědčen, že každý nespokojený občan by měl mít právo vzít pušku (nebo třeba plamenomet, to je celkem jedno) a jít si se státem, representovaným představiteli a vykonavateli státní moci, své neshody tímto způsobem vyřešit. Samožřejmě, i ten nespokojený občan by měl nést risiko, že se dotyčný představitel nebo vykonavatel státní moci bude učinně bránit, ovšem tuto obranu by dotyčnému představiteli státní moci rozhodně neměl být proti své vůli nucen financovat také onen občan.
Další výhrada, kterou vůči programu Svobodných mám, se týká prohlášení, že svrchovaným je podle Svobodných stát a nikoli jednotlivec. Shodnu se s nimi na definici svrchovanosti jako nepopiratelném právu svobodně jednat efektivně podle vlastních pravidel jak v normální, tak v extremní situaci. Toto právo mi ovšem Svobodní chtějí vzít a dát jej do rukou tomu, kdo jej už tolikrát v minulosti zneužil a tolikrát v budoucnu ještě zneužije, tedy organizovanému násilí. Perfektní nápad!
Dobře, v mnoha dalších dílčích bodech mohu nalézt se Svobodnými shodu, protože ač nemíří tam, kam mířím já, je zde díky současné (euro)levicové hegemonii mnoho věcí, které je třeba změnit, například bojovat proti omezovaní dílčích svobod ve všech odvětvích lidského konání. Shodnu se s nimi například v prohlášení, že vlastnické právo je právem absolutním, ovšem problém je, že program Svobodných sice deklarativně něco takového prohlásí, ale zároveň pošlape prohlášením, že stát má být zdrojem práva a mít monopol na použití síly a také kapitolou o tom, jak má vypadat nedobrovolné financovaní onoho organizovaného násilí. Od takového monopolu a svrchovanosti na úrovni státu a nikoli jednotlivce lze pak dovodit, že vlastnické právo absolutním být v modelu, který Svobodní ve svém programu presentují, nemůže.
Na podobnou dichotomii narážím v jejich programu prakticky všude. Svobodní sice chtějí skoncovat s minimálními výkupními cenami energií a povinným odkupem elektřiny z alternativních zdrojů a jsou pro zrušení povinného mixování biopaliv do pohonných hmot, ale na druhou stranu se rozhodně jednoznačně nevymezují proti dalšímu zdanění paliv a elektřiny a dokonce připouštějí zachování stávající výše zdanění těchto komodit.
Další otřesnou kapitolou je kapitola o dopravě, kde první větou je, že organizované násilí je správcem železniční, silniční a vodní dopravní cesty a že organizované násilí je odpovědné za obrovské stavební veřejné zakázky. Proti korupci při přidělování těchto zakázek chtějí bojovat pouhým zvěřejňováním smluv. Namísto toho, aby čestně prohlásili, že dopravní infrastruktura je podnikáním jako každé jiné, mají ve volebním programu požadavek na to, jakou cenu mají platit dopravci (Emil Nádeníček si s tím zřejmě dal práci, takže tentokrát je použit falešný a prázdný přívlastek „odpovídající“). Do toho, co komu platí dopravci, přece žádné politické straně nic není, našel-li by se náhodou soukromý provozovatel dopravní cesty, který by za používání této dopravní cesty nic platit nechtěl, je to jeho svrchovaným právem a žádná partaj, tím méně pak partaj, halící se do vzletných prohlášení o svobodě podnikání, mu do toho nemá co žvanit.
Je sice hezké, že Svobodní chtějí zrušit některé daně, ale pokud bychom měli mít skutečnou svobodu, bylo by třeba zrušit daně veškeré a to bez výjimky. Pokud už tady musíme mít nějakou servisní organisaci, která by zajišťovala požadavky, které na nás okolní země kladou, nechť je taková servisní organisace sdružením financovaným z dobrovolných příspěvků a z poplatků za služby, které po této organisaci občané skutečně chtějí (vydávání pasů, vydávání registračních značek motorových vozidel pro jejich legální užívání v zahraničí, vedení lodního rejstříku, superlegalisace dokumentů apod.).
Tolik asi k výhradám v ideové rovině. Co se týče reálpolitiky, pak, bohužel, představují asi jedinou variantu, která směřuje k větší svobodě občana a k jeho nižší závislosti na státu. Nikoli ke svobodě absolutní a nikoli k nezávislosti. Jejich volba je tedy zase volbou menšího zla, stejně, jako byla volbou menšího zla volba ODS v roce 2006. Říká se to těžko, ale bohužel, byť ani program těchto sociálních demokratů, co se Svobodnými zvou, není variantou optimální, ale je jen variantou nejméně špatnou.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)