Pidlikačka

Featured Image

Zítra čeká moje rodné město událost, která má upozornit na problémy s cikánskou menšinou na sídlišti Máj. A mně u této příležitosti došlo, že jsme většina už jen co do počtu.

Údajný konflikt tříletých dětí o bábovičku eskaloval do podoby konfliktu zvaného „cikánská férovka“, kdy se seběhnou zhruba desítky cikánů a zaútočí na dva tři lidi, nejlépe na ženy, staré lidi nebo jiné jedince, kteří se evidentně neubrání. Místní etnicky čeští obyvatelé sledovali celou událost z oken, aniž by reagovali a vydali se napadené manželské dvojici na pomoc, protože měli nasráno do kalhot. Služebna Městské policie je sice pár desítek metrů od místa celé události, ale bylo by bláhové se domnívat, že se městská policie bude zabývat takovými věcmi (na druhou stranu se městská policie s minutovou přesností dostavuje každý den v osm hodin k parkovišti na Lannově třídě, protože tam přes noc parkují místní bez rezidentské karty, ráno odjíždějí svými auty do práce a vzniká očekávání, že se některý z nich o pár minut opozdí a bude možné mu nandat botičku, neb parkoviště je placené až od osmi).

Co to je kurva za akt, „protest který má upozornit bla bla“? Jednak protestem se vyjadřuje nesouhlas, nikoli informuje – a hlavně – vždyť to všichni vědí! Cikorky dělají bordel na Máji, dělaly ho na Palačáku, dělají ho všude, kam přijdou a kde se jich usadí nadkritické množství. Koho teda má upozornit na co? Obyvatele Budějovic? Oni o tom neví? Já tedy nevím jak kdo, ale tento fakt je notoricky známý úplně každému, i největšímu ignorantovi. Co to znamená „její pořadatelé chtějí poukázat na potíže soužití početné komunity sociálně slabších, jejíž většinu tvoří Romové a která na sídlišti žije“. Co jsou to ty „potíže soužití“? Soužití je založeno na vzájemné úctě, respektu a pomoci a k tomu tam nedochází. Nelze někoho lámat přes koleno a nutit k „soužití“, když o nějaké soužití sám nemá zájem a ono tak často zmiňované „sociální vyloučení“ mu vyhovuje. Tím pádem nenastává nejen „soužití“, ale i „potíže“, zbývají jen kriminální akty.

Taky nevím, kdo mají být ti sociálně slabší, protože vůbec nemám pocit, že by menšina nějak strádala, zejména v poměru k tomu, jaké hodnoty společnosti odevzdává. Já tam snad nikdy nikoho skutečně sociálně slabého neviděl, ale zato si dobře vybavuji nagelované mladé cikánské týpky exhibující v nedalekém multikině oblečené do šílených kombinací sportovních značkových hadrů a pokřikující na sebe různé nesrozumitelné věty tou jejich haťmatilkou s dikcí debilů. Kdyby někdo chtěl vidět sociálně slabý, můžu mi přihrát kontakt na pár lidí, kteří dělají denně osm hodin v továrně a dalších osm hodin doplňují regály v supermarketu nebo chodí uklízet kanceláře, bohužel, není mezi nimi žádný příslušník menšiny.

Mám dojem, že jako většina žijeme v nějakém virtuálním světě.

Věříme na různé pohádkové bytosti, na Rómy, co tancují ve volném čase folklórní tance, chodí do práce a nezneužívají sociální systém, ale nikde je nevidíme, protože potkáváme jen zpovykané agresívní cikorky, které nedochodí základní školu, kradou a za celý život vytvoří hodnoty blízké nule. Natahováním ruky a přijímáním dávek, podpor a „prachů zadarmo“ se sami hrabou do země. Taky věříme, že se ten problém dá vyřešit nějakým geniálním zásahem politiků nebo úřadů, že určitě pomůže nasypat jim další prachy, poskytnout jim bydlení, různé podpory, příplatky, příspěvky na tohle a tamto ještě navíc k tomu, co jim nasypali posledně, ale praktikuje se to takhle už desítky let a nikde není vidět žádné zlepšení, naopak. Zdá se, že celá situace je čím dál více na hraně a stačí nějaký nicotný konflikt k tomu, aby potlačovaná averze propukla v násilný útok. Politici a úřady jsou ve skutečnosti stejně bezradní jako kdokoli, nemají žádné řešení a ani ho mít nemohou, protože žádné není. Politici a úřady jsou rádi za každý boží den, kdy se nestal nějaký průser a tak v nich časem vznikl dojem, že tahle sociální korupce bude fungovat nafurt.

Pro začátek by stačilo si uvědomit, že jsme tady většina a přirozená role většiny spočívá v tom, že je vůdčí silou a nastavuje pravidla. Místo toho se chováme jako posraný kokoti a když cikorky někoho mlátěj, tak se na to díváme z okna, protože to je přece náramná podívaná, proč chodit ven, mohla by nám nějaká přiletět. Za tři dny poté jdeme na demonstraci ventilovat si tam emoce. To mi hlava nebere.


Já jsem se před časem také začal multikulturně obohacovat. Nedaleko mého bydliště zahájil jakýsi podnikatel z Prahy sociální podnikání spočívající v tom, že zakoupil podmáčený plesnivý činžák a „vybudoval“ v něm „sociální byty“. Ty „pronajal“ cikánům za silně netržní cenu – údajně prý dvacet tisíc za bytovou jednotku, jedna paní povídala – a tyto náklady na bydlení prý proplácí v plné výši našim cikánům město – opět jedna paní povídala. Zdá se mi to přitažené za vlasy, každopádně, ať jsou  ekonomický model a jeho parametry jakékoli, menšině se to líbí, protože se komunita utěšeně rozrůstá.

Být sociálně vyloučeným je každopádně vyčerpávající. Den sociálně vyloučeného se pozestává z dopolední relaxace, polední procházky (většinou se spojí příjemné s užitečným a identifikují se příležitosti pro večerní čórku), nakupování, odpolední relaxace spojené s komunitní besedou, kdy se tělnaté cikánské matky procházejí s kočárky po okolí, pokuřují a pokřikují na sebe a své milované ratolesti věty složené ze slov píča, čurák, kunda, kokot, mrdka apod. Pokud nějakým způsobem narušíte tento mezigenerační dialog, dozvíte se, že jste také píča, kundakokot a mrdka a že vás zabijou a tak dál, prostě milí inteligentní přátelští lidé.

Někdy také dochází k úklidu v prostorách sociálního bydlení, kdy se nepotřebné věci prostě vyhodí ven na ulici.

Mizí tady různé věci, přičemž menšina má akční rádius asi 1,5 kilometru. Na větší vzdálenost už je asi krádež moc namáhává. Jeden z mých prvních poznatků v oblasti multikulturního soužití je, že čórka není vlastně delikt příslušníka menšiny, ale problém gádži, který své věci špatně zabezpečil. Gádža je prostě blbej, že kolo postavil někam na verandu, ale nezamkl, v podstatě to byl on, kdo čórku způsobil a neměl by se proto divit, že kolo zmizelo, a chybu by měl hledat především u sebe.

Sleduji tedy ten jejich život vedoucí odnikud nikam a říkám si, jestli bychom náhodou taky nebyli jako oni, kdybychom si nechali sebrat veškerou motivaci. Kdybychom například žili destíky let v umělém systému, kde není třeba pracovat, takže není třeba se ani vzdělávat, není třeba nic umět kromě základních čtyř nadávek, postačí dělat děti a natahovat ruku, sem tam nějaký politický lobbing a propaganda pravdoláskomilů, a byli bychom na tom lautr stejně.

Narozdíl od etnických Čechů z Máje, můj problém má řešení. Činžák to nedá, když bude mít pan sociální podnikatel štěstí, dosáhne ve výběru sociálního nájemného break even dříve, než barák spadne. Pak ho bude třeba opravit a moje menšina přesune svůj domicil zase někam jinam, kde multikulturně obohatí zase jiné lidi a naučí je pořádně zamykat. Na Máji asi to štěstí mít nebudou a proto jim nezbyde než aplikovat hlavní zbraň protivníka – držet spolu.


28.06.2013 D-FENS
 
 
 

12345 (2x hodnoceno, průměr: 3,00 z 5)
262x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017