Před pár dny jsem navštívil divadlo Rokoko, abych zhlédl představení Čapek. Za ty dvě hodiny bych byl rád, kdyby nebylo pěti minut, které proměnily celkem zdařile nastudovanou hru na protizemanovskou agitku.
Už v první minutě jsem měl cukání odejít, protože podle autora či režiséra se v nebi sešel Čapek s Havlem. Což je samozřejmě blbost, neboť Čapek jako geniální vizionář a mistr pera možná je ve spisovatelském nebi, ale že by byl na stejném levelu s Havlem mi přijde jako urážka Čapka. Pak hra dostala spád, Havel naštěstí zmizel ze scény a já byl svědkem celkem zdařilé dramatizace životopisných faktů o autorovi her a knih, které mají i dnes co říci, až k úplnému konci člověka, kterého zfanatizovaná banda uštvala k smrti. Tím mohl příběh skončit a divák si mohl odnést ponaučení, že „horlivost u víře je toliko zhoubou duše“, jak kdysi moudře napsal Robert Merle. Nicméně se hrát nepřestalo, vedle již zesnulého Čapka se objevil opět Havel, a zcela mimo mísu zakončil představení výrokem, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Nato se na plátně za nimi objevil už zcela inkoherentní text připomínající Zemanovu eskapádu s Peroutkou, o kterém dvě hodiny nepadlo ani slovo. Proč, proboha ti pitomci to pěkné představení tak zkurvili zbytečným havloidním duchařením? Silně mi to připomíná logiku přiblblých kulturních agitek z padesátých let, kdy jakýkoli příběh končil posláním, že kapitalismus je zlej. Nakonec mi skoro přišlo líto, že jsem nezůstal raději doma na Slavii s Interem. Ale vraťme se k oné zvukové konstantě o pravdě a lásce. Tedy když je někdo vyznavačem Havla, má automaticky pravdu, potažmo nárok na lásku a těm ostatním zbývá jen lež a nenávist a určitě to prohrajou. Přitom si nositelé této „pravdy“ neuvědomují, že už dávno svou lásku přetavili na bezbřehou nenávist vůči nositelům jiných názorů a především konkrétní personě (přihoďme jaksi i Babiše, že). Že už se jedná o obsedantní psychózu, poznávám při rozhovorech s některými pražskými obyvateli, kteří při pouhém vyslovení konkrétního jména zatínají pěsti, červenají v obličeji a kazí si trávení. Vzhledem k tomu, že Babiš i Zeman jsou pouze produkty Systému, který spoluvytvářel i jejich milovaný Václav Havel, přijde mi jejich počínání stejně pitomé jako činnost hada, který požírá svůj vlastní ocas. Kdyby si havloidi vystrčili hlavu z prdele, možná by si tuto skutečnost uvědomili. Možná by pak pochopili, jak jsou vláčeni a manipulováni Systémem, který s radostí a ďábelským umem pracuje s využitím principu „Divide et impera“ na totálním rozkladu společnosti, rozdělování rodin a vytvářením hlubokých příkopů mezi lidmi. Pokud si promítnu životopis Karla Čapka, oživený jinak zdařilým představením, vidím paralelu mezi tou dobou a současností trošku jinde než zaslepení autoři. Davová psychóza hypertrofovaná až do animální nenávisti vůči konkrétní osobě je přesně to, oč Systému šlo tehdy i teď: Zakrýt skutečné změny, které v budoucnu negativně pocítí všichni bez rozdílu názorů. Co se stane, když objekt nenávisti zmizí? Nothing. Niente. Nichts. Rien. Hovno. Karavana potáhne dál, někdo se „přijede do Prahy okamžitě vožrat do bezvědomí“ (citát nejmenované ředitelky jedné střední školy na téma úmrtí MZ), někdo bude bouchat rachejtle, ale na Systém to bude mít dopad stejně podstatný jako výsledek derby Sparty a Slavie. Nevím, jak tomuto stavu čelit. Animozita už je tak silná, že zasahuje rodinné vztahy, bouchá se dveřmi, rozbíjejí se hlavy a rozcházejí se přátelé, a to jen kvůli uměle vytvořenému problému, který zdánlivě anonymní Systém dlouhodobě a cíleně buduje. A zjevně úspěšně, s jasně daným cílem. Lidi, buďte lidi. Nevnášejte si do vztahů politiku, a hlavně nebuďte přesvědčeni, že jen ta vaše pravda je ta správná. Na světě je k dnešku nějakých sedm a půl miliard pravd. A myslet si, že vyhraje právě ta vaše, je dost naivní. Navíc, jak kdysi dávno napsal Vladimír Vysockij: „Jistěže nakonec ve světě zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež.“
28.09.2019 Pako
(258x známkováno, průměr: 1,50 z 5)