Opatrná osvěta ohledně ostrostřelby

Featured Image

V souvislosti s nedávným článkem „Apoštolská osvěta o hromové holi“ na serveru D-FENS se mi udělal názor: mám za to, že je vskutku zapotřebí dělat něco jako osvětu, charitu či benefiční akci. Protože takhle tedy opravdu ne.

Jedinou spásou muže je ten kousek kovu,
ta střela, malý kužel — ochrana slabšího

[Adam Lindsay Gordon]

Přesná střelba na velkou vzdálenost je královskou kategorií sportu, zábavy i — poslední ve výčtu, prvé významem — obrany před zlem: jde o záležitost pekelně těžkou, nesmírně zajímavou, a po většinu historie lidstva naprosto nenahraditelnou žádným jiným způsobem. Tisíce let byla výhradní doménou lukostřelců; stovky let byla specialitou střelců z pušek, a teprve v nejmodernější době ji začínají vytlačovat dálkově řízené útočné prostředky (jež novináři nazývají ohavným anglismem drony, ač máme dávno krásný český termín trubci).

My se v tomto článku soustředíme na střelbu z pušky; ne snad proto, že by lukostřelba byla méně zajímavá, ale proto, abychom netříštili záběr. Z týchž důvodů ponecháme stranou otázky politické, taktiku atentátníka a podobné věci (ostatně se obávám, že na ně stejně dojde v diskusi). Konečně pak prosím počítejte s tím, že nic neprobereme dopodrobna a že mnohé důležité věci vynecháme vůbec: i s výše popsanými omezeními je ostrostřelba tématem přinejmenším pro tlustou knihu (či spíše několik takových); zde je možné se jen zběžně letem světem dotknout několika konkrétních, snad — v závislosti na osobních preferencích samozřejmě — nejzajímavějších otázek. Rozhodně toho vynecháme spoustu… ale třeba ještě někdo něco doplní v diskusi ☺

Co znamená „daleko“?

Pro střelbu z pušky s víceméně současnou technologií — ne že by tomu třeba před sto lety bylo nějak zásadně jinak — velmi zhruba a přibližně platí, že

  • sto metrů je legrace, na tuto vzdálenost lze dost přesně střílet vcelku z libovolného kafemlejnku. Samozřejmě i zde se jasně projeví rozdíly v kvalitě vybavení a ještě více ve schopnostech střelce (kdo na sto metrů dokáže nastřílet takový terč jako RMP — vizte poslední obrázek —, ten může klidně střílet i na kilometr); nicméně ty rozdíly jsou ze všech praktických hledisek zanedbatelné — pár centimetrů sem nebo tam při zásahu cíle obvykle nehraje významnou roli;
  • kolem tří set metrů dálky to začíná být opravdu zajímavé: chceme-li vůbec zasáhnout terč rozumné velikosti, potřebujeme už dost slušné vybavení a také je potřeba něco umět;
  • někde zhruba kolem 600 metrů to začne být zatraceně těžké;
  • a střelba na kilometr nebo víc i se vším moderním vybavením není nic jiného, než černá magie.

Jen o málo víc než zhruba zmíněný kilometr je také asi tak maximální vzdáleností, na niž lze spolehlivě z ruční zbraně střílet. Existují samozřejmě úspěšné zásahy na větší vzdálenost — za současný rekord se považuje dvojitý zásah odstřelovače (vždy s -d-, prosím pěkně!) Craiga Harrisona v Afghánistánu na vzdálenost 2 475 m v listopadu 2009 —; to jsou ale extrémní výjimky.

Puška L115A3 „Long Range Rifle“, z níž střílel Harrison v Afghánistánu

V tomto článku se budeme převážně zabývat technikou. Ne snad proto, že by byla důležitější než střelec — ačkoli ani nejlepší střelec s mizernou flintou nic nedokáže — ale hlavně proto, že to rozumně jde: o tom, jaký vliv má na přesnost střelby kmitání hlavně nebo tvar střely lze dobře psát. Dlouholeté zkušenosti špičkového střelce jsou však, až na pár nejzákladnějších věcí stran míření, dýchání apod., takřka nesdělitelné.

Je tedy třeba cvičit, cvičit a cvičit — střílet, střílet a střílet. Bohužel, v této zatracené zemi — jež přitom patří mezi relativně nejvstřícnější vůči střelcům v Evropě! — to v podstatě nejde. Nesmíme totiž střílet mimo státem schválené střelnice, což je mizerné fašistické svinstvo (a krom toho jen pramálo střelnic umožňuje střelbu na větší vzdálenost, než 100 m) ☹

Něco málo teorie

Možná stojí za to si pro začátek říci něco málo o tom, co se vlastně při výstřelu děje — většině čtenářů patrně vneseme pouze pár sov do Athén, leč možná tu a tam někdo i zde najde nějakou novou informaci. Hned se pak vrátíme k tomu, jak a proč to vše ovlivní zásah.

Při střelbě to tedy vypadá většinou — ponecháváme zde stranou některé specifické a v současnosti poměrně vzácné případy, jako třeba beznábojnicové, podkaliberní či reaktivní střelivo — tak, že

  1. náboj si nejprve tiše leží v komoře. Nemá nožičky nahoře; má však kovovou nábojnici, v níž je na jednom konci zápalka (kousek třaskaviny, již lze odpálit nárazem), na druhém střela, a mezi nimi nálož střelného prachu — čehosi, co dokáže rychle hořet a přitom vyvinout hodně spalných plynů (prachy jsou různé, většinou jsou to všelijaké nitráty; se sírou, uhlím a ledkem již dávno nemají společného zhola nic);
  2. špička střely míří k přechodovému kuželu — jím komora (do níž se náboj pohodlně vejde) přechází do hlavně (v níž je obvykle místa pouze tolik, že se tam střela bez drobné deformace nevchází);
  3. na druhém konci na zápalku míří úderník — jehla na pružině, držené v nataženém stavu nějakým vhodným ozubem. Stisknutím spouště střelec tento ozub uvolní; jehla se vymrští dopředu a udeří do zápalky;
  4. zápalka zahoří a zapálí prachovou slož. Ta postupně prohořívá a přitom vyvíjí spoustu výše zmíněných spalných plynů; ty postupně (a) trochu roztáhnou pružnou nábojnici, takže její krček utěsní komoru, (b) vytlačí z nábojnice střelu, (c) a narvou ji do hlavně — jak už jsme se zmínili, nejde to úplně snadno, protože v hlavni jsou drážky, do nichž se střela musí zaříznout, její plášť se při tom mírně deformuje;
  5. drážky jsou v hlavni řezány do spirály; jak spalné plyny protlačují střelu hlavní, ta nabírá nejen rychlost, ale také rotaci. Poznámka: není technicky možné, aby kterýkoli z výše popsaných dějů byl absolutně stejnoměrný; zbraň jako celek i hlaveň proto začínají kmitat;
  6. po chvilce střela opustí ústí hlavně. Za ní vyletí prudce expandující oblak spalných plynů, ten střele ještě trošku přidá na rychlosti, ale také ji obecně trochu destabilizuje (a jeho expanse je prvou a hlavní příčinou té rány, kterou slyšíme);
  7. dále už střela letí, stabilizována především rotací (a částečně svým tvarem), aniž by ji zbraň nadále ovlivňovala. O to více se začnou projevovat vnější vlivy: odpor vzduchu, síly způsobené rotací střely a Země, gravitace.

Dopadem střely na cíl se zde zabývat nebudeme — ačkoli i to je nemalá věda a zabývá se tím jedno celé odvětví balistiky. My se ale spokojíme s jediným faktorem — totiž se vzdáleností skutečného dopadu od toho místa, kam jsme střelu poslat chtěli.

A tuto vzdálenost dokáže negativně ovlivnit každý z prvků celého postupu, jak jsme si je výše popsali. Už jen uložení náboje v komoře je velmi důležité: vzdálenost mezi špičkou střely a začátkem drážek v přechodovém kuželu určuje průběh výstřelu, a není-li pokaždé přesně stejná (natolik přesně, nakolik to technologie umožňuje), můžeme zapomenout na spolehlivé zásahy. Ještě důležitější samozřejmě je co nejpřesnější tvar komory samotné, hlavně obou jejích konců — přechodového kuželu i čela závěru, o něž se opírá dno nábojnice.

Stisk spouště nutně trochu rozhýbe zbraň, ať je střelec sebeopatrnější — velmi podstatný je proto spoušťový mechanismus, hladkost jeho chodu, síla, potřebná na uvolnění úderníku a podobně; u přesných zbraní je běžné, že výrobce zbraně spoušťový mechanismus sám nedělá, ale koupí hotový od specialisty (např. spouště Kelbly, Jewell nebo Timney). Samotný pohyb úderníku a pružiny opět nemůže nerozhýbat zbraň, a tedy nemít vliv na přesnost — zde mají určitou drobnou výhodu zbraně s elektrickým odpalem. Stejnoměrnost hoření prachové slože je velmi důležitá, protože určuje rychlost, jíž se střela zařízne do drážek, a také průběh jejího dalšího zrychlování v hlavni. Vliv hlavně samotné pak je samozřejmě určující a budeme se jí zabývat níže ještě podrobněji.

Orientační znázornění pohybu rotující střely za letu

Vnější balistika — tedy věda o tom, jak střela letí vzduchem — je snad ještě složitější. Mezi podstatné vlivy na dráhu střely, s nimiž je třeba počítat, patří

  • především samozřejmě odpor vzduchu, který střelu brzdí. Ten sám závisí na tvaru střely, její rychlosti (jež se ovšem stále mění), její rotaci, a zároveň na tlaku, teplotě a vlhkosti vzduchu… Sem patří i vítr, který obvykle vane jinak u střelce, jinak u cíle, a ještě jinak po cestě mezi nimi;. Za zmínku stojí také to, že odpor vzduchu se skokově mění při snížení rychlosti střely pod rychlost zvuku … ovšem rychlost zvuku sama ani zdaleka není konstantní a také závisí na místních podmínkách;
  • gravitace, jež střelu stahuje dolů a jež určuje základní tvar balistické křivky, po které střela letí;
  • vzhledem k tomu, že střela rotuje, neletěla by ani za ideálních podmínek „po čáře od ústí k cíli“: rotace střelu rozhýbe po kuželové ploše procházející jejím těžištěm, takže špička nesměřuje „dopředu“, ale opisuje komplikovanou dvojitě spirálovitou křivku. Vzhledem k Bernoulliho efektu se také střela vychyluje mírně ve směru rotace (takže zbraň s levotočivým vývrtem bude střílet jinam, než jinam přesně táž zbraň s vývrtem pravotočivým). Této výchylce samotné říkáme derivace a je třeba s ní také počítat;
  • Coriolisova síla působí na každý letící předmět: jedná se vlastně o snos zemskou rotací, nejlépe je to viditelné při představě, že střílíme přímo z pólu — než střela doletí k terči, rotace Země nám terč o kousek „odveze“. Tento kousek ovšem vnímáme jako snos střely na druhou stranu.

Co tedy potřebujeme pro přesnou střelbu — ponecháme-li stranou ten zatracený lidský faktor?

  • zbraň, jež minimalizuje nejistoty a vůle dané spoušťovým ústrojím a uložením náboje v komoře;
  • střelivo s prachovou složí jež hoří stejnoměrně a „vždy stejně“, rozdíly v množství prachu, v hmotnosti střely, v síle a hloubce jejího zasazení do nábojnice apod. jsou minimální;
  • hlaveň, jež kmitá při každém výstřelu stejně (a v mezích možností co nejméně).

Stačí to? Ovšemže ne; jde jen o minimální nutný základ. Na některé další věci se ještě podrobněji podíváme.

Voják si hledí hledí…

Střílet spolehlivě na větší vzdálenost v podstatě není možné bez kvalitní optiky (a nejen jí samotné, jak hned uvidíme). Samozřejmě, každé tvrzení tohoto typu je relativní — koneckonců, za občanské války v USA dokázali tehdejší odstřelovači zázraky s naprosto primitivní optikou a mnohdy jen s otevřeným hledím —, nicméně optika je hodně důležitá, a dát na špičkovou zbraň optiku za pár tisícovek je něco podobného, jako pořídit si Bugatti Veyron, a obout na něj gumy Matador za pár stovek korun kus.

Nejde zdaleka jen o to, abychom na cíl dobře viděli — ačkoli ani to není zdaleka zanedbatelné, na kilometr je toho vidět opravdu málo, a máme-li např. s jistotou rozeznat správný cíl, bez výkonného dalekohledu to nejde —, ale hlavně o to, že při střelbě na dálku vzhledem k výše zmíněným silám a vlivům nikdy nemíříme na cíl: míříme vždy nad něj, a vždy poněkud stranou. Tyto rozdíly mohou být značné: následující obrázek ukazuje dráhu střely Nosler .308 AccuBond 150 gr (tedy gránů, v nichž běžně hmotnosti střel udáváme; odpovídá to 9.7 gramu) — jedné z nejlepších střel v této ráži — při poměrně vysoké úsťové rychlosti 860 m/s:

Balistický graf pro střelu Nosler; dráha střely je červená, zbývající dvě křivky ukazují, jak opadá její rychlost a energie

Vidíme, že ve vzdálenosti stovek metrů už je opadání značné: na pouhých deseti metrech v kilometrové vzdálenosti střela spadne o více než 30 cm; posledních 50 m ji stálo celých jeden a půl metru výšky! A teď si vzpomeňte na dobu, kdy jste ve skautu odhadovali vzdálenost — dokážete s rozumnou jistotou od oka rozlišit vzdálenosti 950 a 1000 metrů mimo střelnici, kde máme vše předem naměřené? Nedokážete. Nikdo to nedokáže. A rozdíl v cíli jsou řádově metry…

V současnosti tento problém většinou řeší pohodlné, rychlé a přesné laserové dálkoměry; ale i tam, kde laser nemáme k dispozici nebo z nějakých důvodů nemůžeme použít, optika pomůže: střelecké dalekohledy totiž bývají osazeny záměrnou osnovou obsahující pomocné body, jež umožňují mnohem přesnější odhad vzdálenosti, než na jaký se zmůžeme bez pomůcek: vlastně zde měříme úhel, pod nímž je vidět nějaká známá hodnota — typicky velikost lidské postavy — a zároveň z něj spočteme odpovídající vzdálenost.

Jak ale víme, zdaleka nešlo jen o opadání: významný vliv na místo zásahu má také snos větrem, v menší míře derivace a případně i Coriolis. Samo opadání pak poměrně zásadně závisí na tom, kde střílíme a jaké je počasí. Dosud jsme se nezmínili o vlivu úhlu střelby, na to se často zapomíná — přitom je ale zřejmé, že záměrná musí být při střelbě vzhůru zcela odlišná od záměrné při střelbě dolů (je zřejmé proč? Komu ne, ten si může za domácí úkol nakreslit na papír pár balistických křivek; jakmile si uvědomíme, že gravitace táhne vždy dolů… ale víc napovídat nebudu ☺)

O nic snazší není odhadnout přesně směr a sílu větru, tlak a vlhkost vzduchu…

Jakkoli nezpochybňuji někdy až zázračnou schopnost nejzkušenějších střelců tyto faktory intuitivně odhadnout s překvapující přesností, je asi zřejmé, že zvláště na větší vzdálenost je takové hádání z principu věci strašlivě nepřesné. Za starých časů tento problém řešily balistické tabulky: v nich byly vyneseny údaje pro opadání a snos v řadě vzorových situací a na řadu běžných vzdáleností. Střelec měl tyto tabulky s sebou (a zkušený střelec nemalou část z nich namemorovanou v hlavě), a při odhadu, kam střela poletí, z nich vycházel.

Dnes máme situaci mnohem jednodušší: střelec použije jednotku GPS, aby zjistil, kde přesně (a v jaké přesné nadmořské výšce) je. Připojí se bezdrátově k Internetu, kde zjistí aktuální počasí v dané oblasti; alternativně si potřebné údaje naměří pomocí přenosných meteorologických přístrojů. Elektronický kompas určí přesný směr střelby — spolu se zeměpisnými souřadnicemi jej potřebujeme pro odhad Coriolisovy síly; sklonoměr určí vertikální úhel, pod nímž vidíme cíl. Už výše zmíněný laser změří vzdálenost k cíli na metr přesně. Všechny tyto údaje (spolu, samozřejmě, s informacemi o naší zbrani a střelivu) zadáme do balistického počítače, a ten nám během zlomku sekundy spočte, že musíme mířit (dejme tomu) 156 cm nad cíl, 74 cm vlevo.

Laserový dálkoměr, kapesní meteostanice a balistický počítač připevněný k pušce

A zde znovu nastoupí optika: zatímco s otevřenými mířidly bychom to museli odhadovat, zaměřovací dalekohled nabízí buď již výše zmíněné pomocné body v osnově — podle nichž můžeme snadno a přesně záměrnou přenést —, nebo, máme-li na to dostatek času, ještě pohodlnější přístup: pomocí otočných ovladačů na zaměřovači přesuneme potřebným směrem jeho záměrný bod, takže na cíl můžeme položit přímo střed nitkového kříže, a střílíme…

Znamená to, že se s popsaným vybavením vždy strefíme?

Naprosto ne! Zadané údaje nejsou nikdy zcela přesné; navíc přistupuje nepřesnost vlastní zbraně a střeliva, a (typicky daleko větší) nepřesnost samotného střelce. Ale máme daleko, daleko lepší šanci, než kdybychom to vše jen intuitivně odhadovali.

… a hlavně hlavně

Už jsme se zmínili o tom, že ačkoli samozřejmě všechny prvky celé sestavy mají vliv na přesnost zásahu, ponecháme-li stranou střelce samotného, určující je rozhodně hlaveň (a také střelivo, jemuž se budeme věnovat níže).

Víme už, že potřebujeme hlaveň, jež kmitá co nejméně: jinými slovy, hlaveň těžkou a masivní. Není náhoda, že všechny přesné zbraně mají těžké silnostěnné hlavně — někdy pro úsporu váhy a lepší chlazení s rýhovaným povrchem, ale vždy v mezích použitelnosti celé zbraně co „nejtlustší“.

Potřebujeme také hlaveň, jejíž kmity jsou pokud možno stejnoměrné a při každém výstřelu naprosto stejné. Tomu hodně pomůže už tloušťka, zmíněná v minulém odstavci; navíc ale z toho plynou další požadavky: materiál hlavně musí být pokud možno stejnorodý bez vnitřního pnutí, bez lokálních změn hustoty a podobně. To klade řadu celkem těžko splnitelných nároků na výrobu takové hlavně: jak vyvrtat a vybrousit drážkování, aniž by se hlaveň zahřívala a tak v ní vznikalo pnutí?

Technologie výroby špičkových hlavní je proto také na pomezí černé magie, a — ještě v mnohem vyšší míře než jak tomu bylo u spouští — mnohdy špičkové zbraně mají hlaveň od vybraného specialisty (např. od Harta nebo od Kriegera). Tyto hlavně jsou vyráběny do značné míry ručně, a pak ještě procházejí složitými procesy, jejichž účelem je minimalizovat vnitřní pnutí: patří sem třeba podchlazení na několik set stupňů pod nulou a pozvolné zahřátí apod. Zvláštní pozornost věnují výrobci koruně — výstupnímu otvoru, jímž střela vylétá, a jehož sebemenší nepřesnost má na přesnost samozřejmě zničující vliv (uvědomme si, že za střelou následuje oblak spalných plynů, a pokud „fouká do strany“, střelu destabilizuje). Stejně tak mezi zvláště sledované faktory patří spojení nábojové komory s hlavní, její přesnost a dokonalá souosost.

Pro standardní stejnoměrnost kmitů bychom úplně ideálně potřebovali hlaveň, jež volně visí ve vzduchu a není nijak s ničím spojena. To samozřejmě jaksi nejde; je ale důležité, aby se zbraní byla hlaveň spojena jen na jediném místě u přechodu do nábojové komory; žádná další pomocná upevnění, žádné nožičky na hlavni apod.: podívejte se na uložení hlavně u přesné odstřelovací pušky Blaser R93:

Blaser R93 LRS2

Špičková odstřelovačská zbraň DSR-1 má dokonce volně plovoucí hlaveň i ve variantě „subsonic“ s integrovaným tlumičem: zde je hlaveň upevněna na jediném místě podobně jako u pušky Blaser, a tlumič… také! Vzájemně se nikde nedotýkají.

Potřebujeme také dlouhou hlaveň?

Laika to překvapí, ale spíše nikoli: kratší hlavně jsou obecně přesnější (v určitých rozumných mezích, samozřejmě nelze srovnávat hlaveň dlouhou 2.5 “ s hlavní šedesátipalcovou). To proto, že jediná výhoda, již dlouhá hlaveň přináší, je vyšší rychlost střely — ale té lze dosáhnout i jinak. Vše ostatní už jsou nevýhody: delší hlaveň je „pružnější“ a tedy více kmitá; vzhledem k tomu, že maximální hmotnost celé zbraně je nutně omezená, bude spíše také mít slabší stěny (aby mezní hmotnost nepřesáhla) — tím hůř. Kdysi dávno bývala další výhodou dlouhé hlavně také delší záměrná od miřidel k mušce; dnes, v době optických zaměřovačů, už to dávno nehraje žádnou roli.

Zmínili jsme se o tom, že hlaveň obsahuje drážky, jež střelu roztočí. Naprosto zásadním faktorem pro přesnou střelbu je stoupání těchto drážek: u současných zbraní se obvykle pohybuje někde kolem 1:10, a i poměrně malé rozdíly mají velký vliv. Obecně prudší stoupání střelu roztočí rychleji a tedy lépe stabilizuje; neplatí ale bez výhrad, že čím více tím lépe: střela se může v drážkách s příliš prudkým stoupáním namísto roztočení strhnout, v závislosti na setrvačnosti, zrychlení (daném expansí prachových plynů), a materiálu jejího pláště. Rychlost stoupání tak limituje rozsah typů a hmotností střel, jež lze z dané zbraně spolehlivě střílet. Některé příliš rychle rotující střely také mohou fragmentovat ještě ve vzduchu: rotace je opravdu značná (řádově stovky tisíc otáček v minutě), a odstředivá síla strukturální pevnost střely řádně prověří.

Střelivo

Nakonec si řekneme jen pár zběžných slov ke střelivu.

Naprosto zřejmým sine qua non přesné střelby jsou náboje, jež se vzájemně liší jen minimálně — teoreticky ideálně vůbec. Minimální rozdíly ve tvaru a hmotnosti střely. Stejná prachová slož — pečlivě odvážené stejné množství, nikoli „asi tak stejně plná lžička“, což je způsob, jímž se množství prachu v praxi nezřídka měřívá. Také stejná prachová šarže — jiná výrobní dávka téhož prachu od téhož výrobce může mít mírně odlišné vlastnosti; zdaleka ne natolik, aby hrozil nějaký problém, ale dost na to, aby to mělo negativní vliv na přesnost.

A to zdaleka není vše. Stejná zápalka — různé zápalky zapalují prachová zrna různým způsobem, odlišný je pak postup hoření, vývin plynů, a tedy také výstřel. Střela musí být v nábojnici usazena pokaždé přesně stejně hluboko; krček nábojnice kolem střely musí být zaškrcen stejnou silou.

A ani to vše zdaleka nestačí; náboj a hlaveň si musí vzájemně „sednout“. To je už naprostá černá magie, kde závisí na sladění rychlosti střely s amplitudou kmitů hlavně, na přiblížení se optimálnímu množství spalných plynů, na volbě vhodného prachu (různé prachy hoří různě rychle, některé stabilně, jiné čím dále tím rychleji, jiné naopak postupně rychlost vývinu plynů při hoření snižují)…

Mistři střelci proto prakticky všichni své střelivo sami přebíjejí. Nelze nevzpomenout na RMPa; tomu vlastnoručně přebíjené střelivo létalo také takhle — na 100 m pět ran prakticky v témže místě:

Co jsme vynechali

Že jsme něco vynechali?

Ale ovšem. Vlastně skoro všechno ☺ U optiky jsme se nezmínili o velmi důležité práci s nastavením paralaxy; nerozebrali jsme optiky s proměnnou ohniskovou vzdáleností a rozdíly dané tím, zda mají záměrnou umístěnu v přední nebo zadní soustavě čoček. Vůbec jsme se nezabývali pažbou a přilícením, o podpěrách pažby, jejich výhodách i nevýhodách ani nemluvě. Prakticky nic jsme si neřekli o (ne)vhodnosti různých typů střely pro střelbu na různé vzdálenosti; vůbec nepadl pojem „balistický koeficient“; ten je přitom naprosto zásadní pro výpočet dráhy. Zajímavé by bylo podívat se na to, která ráže je pro dálkovou střelbu vhodná, která ne, a proč; podívat se, oč je CheyTac .408 lepší než .50 BMG, a nechat se překvapit nečekaně dobrými vlastnostmi .223 Remington na střední vzdálenosti do cca 700 metrů. Nebavili jsme se o měření na úhlové minuty (MOA), o jeho výhodách i omezeních, ani o jeho alternativách. Neřekli jsme si, že, jak a proč se měří rychlost střely. Vůbec nepadla zmínka o taktice… a tak dále, a tak dále, a tak dále. Snad někdy příště, budete-li mít vy zájem a já čas ☺

oc

12345 (12x hodnoceno, průměr: 1,75 z 5)
1 178x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:54
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!