Nejdřív si přišli pro Dělnickou stranu…

Featured Image

V názvu článku narážím na právě probíhající šouproces s DS a parafrázuji známý citát německého pastora Niemollera o situaci v nacistickém Německu.
„Nejdřív si přišli pro komunisty a já se neozval – protože jsem nebyl komunista;
Pak si přišli pro odbory a já se neozval – protože jsem nebyl odborář;
Pak si přišli pro židy a já se neozval – protože jsem nebyl žid;
Pak si přišli pro mě –  a už nezbyl nikdo, kdo by se ozval.“

Hned úvodem bych chtěl uvést na pravou míru, že program Dělnické strany je pravým opakem mého názoru na to, jak by měl stát fungovat. Nejen kvůli jejich nacionalismu a rasismu (který je z legálních důvodů neoficiální, ale každý o něm ví), ale i pro jejich vize silného sociálního státu, podpory státního vlastnění výrobních prostředků, prosazování, aby školství vedlo žáky k úctě k autoritě a nesmysly typu postavení „sexuálních deviací“ mimo zákon nebo zákazu pornografie. Proč se jich tedy zastávám? Všimněte si, kdo je na prvním místě ve výše uvedeném citátu. Komunisti nebyli zrovna známí svou láskou k církvi, tak mohl být přece pastor Niemoller jen rád, že s nimi někdo zatočil. On také možná tehdy tak trochu rád byl, ale později toho litoval.

Já souhlasím s vládou, že DS je špatná strana a nepřeji si, aby měla jakýkoliv podíl na moci. Souhlasím s vládou, že nacionalismus a rasismus jsou zlé věci. Ale proč si namlouvají, že se problém zvyšující se popularity krajní pravice vyřeší zákazem jedné strany? Otevřený boj vlády proti Dělnické straně nadělá víc škody než užitku. Bezprostředním negativním efektem bude zviditelní představitelů DS a zradikalizování jejích příznivců pod novou hlavičkou. Tomu ovšem nepřikládám zvláštní důležitost. Více se obávám toho, že zde vzniká atmosféra, že je normální a správné, aby vláda potírala politické strany, pokud jsou nějakým způsobem špatné. A co bude dál? Pokud vláda se zákazem uspěje, jistě to dodá novou energii mnoha militantním demokratům, kteří už dlouho sní o zákazu komunistů. A už se nám to začne rýmovat „… a pak si přišli pro komunisty…“.

Dříve nebo později se dostane k podílu na moci někdo s totalitními tendencemi. Nevíme, jestli přijde zprava nebo zleva nebo zprostředka. Podle některých odborníků se pozná podle nášivek s horskou protěží, ale já bych na to nesázel. Jedno je ale jisté. Určitě bude vděčný současné vládě za to, že mu prošlápla právní cestu k boji s politickými stranami. On se už důvod, proč je daná strana špatná, najde. Třeba nějaký velký korupční průšvih. Lidem se to bude líbit. Kromě současné vlády bude náš začínající diktátor dlužen i vládám předchozím za to, jak pilně pracovaly na tom, aby bylo obyvatelstvo dobře ovladatelné a nemohlo se moc cukat, až bude zavádět některá ambicióznější opatření. Skoro každý je díky velké míře přerozdělování a průběžnému důchodovému systému ekonomicky závislý na státu, skoro půl miliónu lidí je pak přímo na jeho výplatní pásce. Pokud se mu náhodou nebude líbit nějaký typ lidí, pak jistě ocení existenci pozice ministra pro otázky rasy a sexuální orientace. Bude stačit jen přepsat pár slov v jeho mission statementu. Samozřejmě se také bude hodit policie zkušená v pronásledování myšlenkových zločinů a  vybavená technikou  pro monitorování problematických jedinců. A jestli mu bude v efektivním řízení státu překážet ústava, nikdo už nebude šokován, když si ji trochu poupraví. Samozřejmě to nebude dělat rád – ale v krizových situacích je potřeba krizových opatření. To si nebudeme moci dovolit puntičkářsky dbát na formality.

Hrozbu nástupu totality vnímám, stejně jako naše vláda, jako reálný problém. Chtěl bych ale, abychom si uvědomili, že nebezpeční lidé a nebezpečné tendence se nepoznají výhradně podle toho, že jsme je viděli na té zlé straně ve válečných filmech. Nástup totality zevnitř bude spíše postupný a těžko postřehnutelný a může se zaštiťovat veskrze pozitivními cíli. Režim se bude utahovat po malých krocích a je na nás, abychom ty malé kroky rozpoznali a ozvali se proti nim dříve, než bude pozdě.


K napsání této glosy jsem byl inspirován během práce na článku o zajímavé knize „They Thought They Were Free“ o běžných lidech v nacistickém Německu. Protože tyto dva texty spolu souvisí, rozhodl jsem se je publikovat najednou. Takže pokud jste dočetli až sem, vřele vás zvu i k přečtení druhé části článku níže.


Kniha: They Thought They Were Free

Trochu více o obsahu této knihy amerického novináře Milona Mayera napoví podtitul „the Germans 1933-45“. Kniha vznikla zajímavým způsobem – autor se totiž vypravil do poválečného Německa, aby při rozhovorech s obyčejnými Němci zjistil, jaký je profil typického „nacisty“ a jak mohl Hitlerův režim získat tak širokou podporu pro obludnosti, které otevřeně prohlašoval a pro ještě horší věci, kterých se o něco méně otevřeně dopouštěl.

Těch obyčejných Němců bylo deset, všichni se dříve nebo později stali členy Nacionálně Socialistické strany a všichni bydleli v městečku označovaném v knize kódovým názvem Kronenberg. Tam se Mayer i s manželkou a dětmi na celý rok 1951 přestěhoval, aby se s těmito muži mohl lépe seznámit, získat si jejich důvěru a potažmo i co nejpravdivější obraz toho, jak vnímali nástup nacismu k moci a jaké měli motivace, obavy a pochybnosti, když se stávali jeho součástí.

Tento úhel pohledu na nacismus mě vždy zajímal. Fascinovalo mě, jak vůbec mohl existovat režim, který tak otevřeně reprezentoval zlo, a jak to asi uvnitř vypadalo. Jak je možné, že se podstatná část jednoho národa spojila okolo tak negativních idejí, jako je podrobování nevinných států a vyvražďování na základ rasy. Odpověď na tuto otázku leží právě v úhlu pohledu. Jako vítězové války jsme si udělali zjednodušený obrázek o nacismu podle toho, jak jej vnímala naše strana – jeho přemožitelé a oběti. A nejde jen o spojeneckou propagandu. I kdybychom byli stoprocentně objektivní, stejně není možné z pozice někoho, kdy byl režimem pronásledován, plně porozumět tomu, proč se většina Němců nacismu podvolila. Pokud tomu může vůbec někdo porozumět, tak je potřeba se zeptat právě té spolupracující většiny tak, jak to udělal Mayer v této knize. Někdo může namítnout, zda má vůbec smysl zajímat se o pocity těch poražených bestií. Pokud se chceme z událostí okolo druhé světové války poučit, pak určitě ano. Vnější znaky jako institucionalizovaný rasismus nebo vojenská agrese nás snadno přesvědčí, že nacismus je něco, co nechceme, aby se opakovalo. Ale abychom vůbec jeho opakovaný příchod dokázali rozpoznat a efektivně proti němu bojovat, musíme vědět, jak se tvářil směrem dovnitř a čím si podmanil masy obyčejných lidí.

Ale konec dlouhého motivačního úvodu, vraťme se k tématu tohoto článku. Kniha je strukturována poněkud jinak, než jsem původně očekával. Není to deset životních příběhů vedle sebe, spíše jde o Mayerovy úvahy nad různými tématy podporované úryvky rozhovorů s těmi deseti muži. Většina těchto témat byla vybrána tak, aby pomáhala odpovědět na základní otázku knihy: Jak je vůbec možné, že se něco jako nacismus přihodilo v civilizované západní zemi? Abyste si mohli udělat lepší představu, čím se kniha zabývá, nastíním dále některé myšlenky a závěry, které mě zaujaly.

Proč vstoupili do strany? Důvody byly různé od zlosti z poválečného uspořádání nebo nadšení pro nacionálně socialistickou myšlenku přes nespokojenost s parlamentním handrkováním sociálních demokratů a nenávist komunistů až později po strach ze ztráty práce a sociálních jistot. Poté, co nacisté získali moc, jim v náboru pomohla obrovská zaměstnanost ve státní správě. Mayer uvádí, že se službách státu byla až 1/3 mužů, kteří se tímto stali jednoduše vydíratelní. To ovšem neznamená, že by bylo třeba běžně někoho vydírat. Členství nebo nečlenství ve straně nebylo pro drtivou většinu lidí morální otázkou. Spíše si počítali, zda výhody z členství vyváží výši stranických poplatků. Pokud jim pak hrozila ztráta zaměstnání, pak se samozřejmě tato rovnováha radikálně převážila na stranu „vstoupit“.

Co pro ně znamenal nacismus? Období od roku 1933 do 1. Září 1939, kdy jim bylo oznámeno, že Německo bylo napadeno Polskem popisovali jako nejlepší část svého života ve znamení zvyšující se životní úrovně v sociálnímu státu. Nacisté zajistili lidem práci, děti jezdily s Hitler Jugend na letní tábory a mnozí lidé si mohli poprvé v životě díky programu Kraft durch Frede dovolit zahraniční dovolenou. Lidé byli rádi, že má země v čele konečně schopného lídra, který dává pevnou rukou věci v zemi do pořádku a dokáže se ozvat proti nespravedlivostem Versailleské smlouvy.

Jak to bylo s rasismem? Většina z deseti respondentů se i v době konání rozhovorů, tedy několik let po válce, ve větší či menší míře ztotožňovala s režimním antisemitismem, který měl ostatně v německé historii dlouhou tradici (samozřejmě v mnohem neškodnější formě). Nadšení pro věc pomohla vyvolat i poválečná hyperinflace, která mnohem méně poškodila židy, z nichž se většina živila obchodem a nebyla tedy závislá na zaměstnání s pevnou mzdou. Ovšem ani ti, kteří byli antisemité z celého srdce, neschvalovali plynové komory. Respektive tvrdili, že by je neschvalovali, pokud by to nebyl výmysl. Naopak teoriím o nadřazené germánské rase se nejméně polovina z těch deseti nacistů vysmívala jako frašce a dokládali to tím, že sami nemají správný tvar hlavy a přesto jsou plnohodnotní němci. Postoj k této otázce ilustruje i to, že sedm z nich znalo a líbil se jim vtip, který koloval v nacistickém Německu: Kdo je to Árijec? Někdo, kdo je vysoký jako Hitler, blonďatý jako Goebbels a mrštný jako Goering.

Kromě obyčejných němců se v knize objevují i rozhovory s „neobyčejnými“ Němci – odpůrci režimu, univerzitními profesory nebo církevními představiteli. Ty nastavují trochu jiný úhel pohledu, který ale souzní s pozorováním obyčejných lidí. Potvrzují, že i pro vzdělaného a kosmopolitního člověka bylo těžké nástup diktatury rozpoznat a ještě těžší odhodlat se proti ní vystoupit. Ze začátku sice nebylo nijak zvlášť nebezpečné se ozvat, ale zároveň věci, které režim v té době dělal, nebyly dostatečně závažné, aby to stálo za tu námahu. Totalitní šrouby se utahovaly po malých krocích, které přicházely jako dočasná opatření proti různým krizím a z nichž každý byl „malý a bezvýznamný, dobře vysvětlený a příležitostně i režimem litovaný“. Jak postupně režim přituhoval, znamenala i opozice proti němu stále větší problémy. Jeden lingvista v rozhovoru s Mayerem popisuje, že ačkoliv s nacisty nesouhlasil, čekal s otevřeným projevením odporu až na nějakou šokující událost, která by zvedla i další lidi k protestům a společně by mohli režim ohrozit. Nic takového ale nepřišlo. Všechno se dělo postupně, až se jednoho dne ohlédl zpátky a uvědomil si, jak radikálně se změnily jeho morální zásady a jak přijímá věci, které by pro něj byly před pár lety nepředstavitelné. V této souvislosti se také v knize objevuje dnes slavný citát německého pastora Niemollera v této variaci: „Nejdříve přišli pro komunisty. Nelíbilo se mi to, ale neozval jsem se. Konec konců jsem nebyl komunista. Pak si přišli pro socialisty a já se neozval – jelikož jsem nebyl socialista. Pak si přišli pro školy, tisk, židy  a mně se to líbilo stále méně, ale sejně jsem se neozval. Pak zaútočili na církev. Tak jsem se ozval. Ale už bylo pozdě.“

Další témata jsou například jak se při nástupu totality chovaly církve nebo odkud pochází německá úcta k pořádku a k autoritám a jaký význam měla při nástupu nacismu. Nakonec dojde i na úvahy nad poválečnými událostmi – Norimberským procesem, rozdělením Německa nebo americkou okupací. Co říci závěrem? Knihu vám upřímně doporučuji ať už jako historický dokument nahlížející pod pokličku totality, tak jako inspiraci k trochu jinému chápání událostí, které se v současnosti dějí okolo nás. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit třeba zde. Ale nikde, prosím, neříkejte, že jste ji koupili na mé doporučení. Má totiž na obálce vkusně vyveden jeden ze zakázaných symbolů a já bych měl nerad nějaké opletačky.


18.01.2010 HUTR

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
211x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:59
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!