Akce se musela jmenovat „Světlo proti AIDS“ nebo tak nějak. Mladí lidé stáli na ulici se svíčkami v rukou a byli tak protagonisty jakéhosi simultánního veřejného pietního aktu za žíjící, který se oficiálně nazýval „vzpomínková akce za oběti AIDS“. Tvářili se všichni velice vážně. „Pane! Pane, můžu vám nabídnout letáček?“, tázala se drobná hnědovláska v pleteném svetru.
Musel jsem se zarazit. Co je vlastně na AIDS po těch zhruba dvaceti letech, co tuhle nemoc bere lidstvo jako fakt, tak překvapivého, že vznikají tyhle občanské hlídky? A jak má pomoci k boji s AIDS světlo?
V současné době je v ČR asi 600 lidí nakažených AIDS. Počet obětí nemoci ročně a v tuzemsku je přibližně srovnatelný s počtem úmrtí na prasklý apendix, chřipku nebo otravu plynem. Ze statistického hlediska je to v našich poměrech nevýznamná příčina úmrtí, což se nedá říct například ve střední Africe. Díky tomu, že AIDS provází informační kampaň, se daří v civilizovaných zemích dosáhnout značného zpomalení šíření nemoci, takže informace jsou proti nemoci zároveň nejsilnější zbraň. Zde by mohla za „kampaněmi proti AIDS“ učiněna tečka. Ale jak vidno, tak není.
Celosvětový problém ovšem znamená onemocnění, které se nesprávně nazývá rakovina. Pod tento pojem se zahrnují různá a různě pokročilá nádorová onemocnění, jejichž možnosti léčení jsou sice efektivnější než u AIDS, ale vzhledem k ne zcela rozeznanému mechanismu jejich vzniku se léčení zaměřuje na odstranění nádoru jako takového a ne zamezení jeho vzniku, což v podstatě limituje možnosti úplného vyléčení. Existují i další onemocnění, mechanismem působení AIDS ne nepodobná. Například roztroušená skleróza mozku a míchy. Ta má nejspíš ročně v ČR na svědomí stejně úmrtí jako AIDS a nikoho to nevzrušuje. Nikdo se nepotácí po ulicích se svíčkami a nevnucuje lidem letáky. Možná že pár nadšenců komunikuje s nemocnými a nemocnicemi a snaží se o kontinuální zlepšování ošetřovatelské péče s cílem zajistit jim lepší komfort. Nemocní sami si pomáhají svépomocí jeden druhému. A tím to končí. Žádný vzpomínkový akce.
Rakovině nebo roztroušené skleróze nelze uniknout. Vzhledem k ne zcela rozpoznanému mechanismu vzniku není možné spolehlivě definovat opatření, kterými by se dalo těmto nemocem dopředu vyhnout. Jsou tedy daleko osudovější a nikdo neznáme dne ani hodiny, ani kdybychom se postavili na hlavu.
AIDS lze nedostat. Kdo bude dodržovat určitá pravidla sexuální etiky a hygieny, může s velkou jistotou prohlásit, že AIDS nedostane. Do jisté míry je AIDS otázka volby, kromě případů nakažení se transfúzí krve například, které se ovšem staly díky zavedeným kontrolám nepravděpodobné.
Zatímco rakovina bude statisticky příčinou úmrtí každého čtvrtého z nás, nachází se toto onemocnění ve stínu veřejné publicity. Nikde nestojí aktivisté se svíčkami a nehourají do lidí z televize, nikdo nevykládá sdrceryvné historky. Prostě je to mezi námi a není to mediálně přitažlivé. AIDS média eminentně zajímá a pro aktivisty je to životní téma. Vnímám to jako velkou nespravedlnost a rozhodl jsem se na takovou hru nepřistoupit. Myslícího člověka od stádní ovce odlišuje schopnost analyzovat a vyvodit závěry. Zatímco stádní ovci musejí média problémy prefabrikovat a předkousat, myslící člověk je dovede posoudit sám na základě jejich priority a závažnosti.
Šance, že vy nebo já dostanete AIDS, je statisticky v řádu jednotlivých promilí.
Šance, že vy nebo já umřete na rakovinu, je padesátiprocentní.
Usoudil jsem tedy, že letáček vůbec nepotřebuji. Vlastně že jej nechci. Že ani ty dramaticky tváříci se lidi nepotřebuji a nechci vidět. Nezajímali mne a vlastně se mi zprotivili, protože se mi pokoušeli prodat lež a sobectví zabalené do idejí humanity a soucítění.
Kdyby mi někdo zkoušel prodat obyčejnou kapesní svítilnu na baterku s tím, že je to generátor laserového paprsku, pak by mi lhal a poslal bych ho někam, protože je mizerný podvodník. A když mi aktivisté podstrkují problém AIDS s tím, jak hrozně společnost tíží, nedělají nic jiného. Je to lež a podvod, protože pravda je jinde.
Vlastně jsou to sobci. Všichni známe pravidla hry, která jsou nám daná. Při homosexuálním styku je pravděpodobnost nakažení se 13x vyšší než při heterosexuálním, při heterosexuálním je zase vyšší při střídání partnerek respektive jejich výběru mezi pochybnými sociálními skupinami, riskantní je píchat si drogy nitrožilně. Pravidla hry znamenají šanci AIDS nedostat, stejně jako pravidla silničního provozu stanoví podmínky, za kterých by se nikdo nenaboural.. Kdo nejezdí podle předpisů, riskuje, že jednou přesedne z auta rovnou do igelitového pytle. Je tedy otázkou každého z nás, jaký kompromis mezi životem a hazardem dovede před sebou samým obhájit. Je to vždy „něco za něco“, protože už z principu neexistují oboustranně výhodné kompromisy. Ty chce jen sobec.
Dokonce ani nevím, jestli mám s postiženými AIDS soucítit. Jestli ano, je to soucit s člověkem, jehož život se stal konečnějším než můj. Ale není to soucit s člověkem, kterého postihla rána osudu. Protože v minulosti měl na vybranou. Nemocný rakovinou nebo něčím jiným podobným tuhle šanci neměl.
„Nechte si ten letáček, slečno. Já ho nechci!“, pronesl jsem. Před „bojovníky s AIDS“ jsem byl v tu ránu prohrávající nekooperativní nespolečenský jedinec, ale sám před sebou jsem vyhrál. Nepřistoupil jsem na lež, podvod a sobectví.
Qui bono?
7.12.2002 D-FENS
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)