Poslední dobou se můžeme v denním tisku dočíst, jak polští majiteli bytů vyhráli soudní při u mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku a jednotliví majitelé začínají podávat žaloby o kompenzaci výše nájmu na polský stát.
I zaradovali se naši majitelé domů, kteří mají obyvatele s regulovaným nájemným a chystají žaloby. Nechali se slyšet, že to stát vyjde hodně draho, asi na 30 miliard Kč. V nájemním domě naštěstí nebydlím, takže mi tahanice kolem regulovaného nájemného připadaly donedávna jako veselá fraška. Člověk měl dokonce s majiteli domu jistý soucit a k regulovaným nájemníkům jistý pocit averze – každý, kdo se přestěhoval do nějakého většího města a začínal tam pracovat, byl v jisté fázi svého života konfrontován s nutností jít se svou poptávkou na trh s byty, který se v době, kdy jsem tak činil já, do značné míry potápěl v moři šedé ekonomiky a tam působí regulované nájmy pěknou paseku. Poté co jsem zaznamenal poslední události a zaslechl výše zmíněnou částku, došlo mi, že naše čtyřčlenná rodina dluží podle názoru pana Taraby a jeho věrných majitelům domů 12 000 Kč a tu mě smích najednou přešel. Kdo by tedy měl být ten, na kom bych si měl v případě, že stát s majiteli domu prohraje, zchladit svoji e-zlost, protože koneckonců – nic jiného s tím jako prostý občan udělat nemůžu? Zkusme se oprostit od pravolevých PR – klišé a zamysleme se trochu nad celou situací.
Nájemní bydlení – úvod
V naší republice žádná faktická regulace nájmu neexistuje. Pokud Vám pan majitel pronajme byt ve svém domě, řekne si o tržní nájemné a Vy buď berte nebo nechte být na nějaké „místně obvyklé nájemné“ se nehraje. Může si říct jakoukoli částku a vymyslet si de facto jakékoli smluvní podmínky. Pan majitel s Vámi většinou neuzavře nájemní smlouvu nýbrž smlouvu podnájemní, na níž se nevztahují žádná ochranná opatření nájemní smlouvy uvedená v občanském zákoníku v §§ 685-719, takže je to smlouva na dobu určitou půl roku s možností prodloužení, majitel Vám může dát výpověď okamžitě, kdykoli, bez důvodu nebo z jakéhokoli důvodu (porušuje se tak zcela běžně ustanovení § 710 odst. 3 o.z. o výpovědní lhůtě z podnájmu a nikoho to nevzrušuje), zatímco Vy musíte dodržet tříměsíční výpovědní lhůtu aby měl možnost sehnat si dalšího kolouška a neutíkaly mu tak prachy. Smlouva zajistí že Vám bude do pronajímaných prostor chodit kdy a kam se mu zachce i v době, kdy normální slušný křesťan spí. Kromě poskytování již zmíněného předmětu podnájmu k Vám podle smlouvy žádné povinnosti nemá, zatímco Vy máte kromě platby tržního nájemného ještě spoustu dalších povinností se o jeho majetek vzorně starat. Žádný vskutku vymahatelný zákon ani jiná podzákonná norma nenařizuje majiteli vůbec nic, dokonce ani taková samozřejmá práva, jako že se ve Vašem bytě nebudou pohybovat cizí osoby, které Vám mohou provést neoprávněný zásah do Vašich majetkových práv. Zkušenosti ukazují, že když si chytrý pan majitel usmyslí, že vykrade Váš byt a věci, které se mu nehodí, nechá na ulici, naše skvělá policie mu bude ještě servilně asistovat, zatímco Vás kopne do prdele.
Na druhou stranu je zde asi 1/6 občanů, kteří bydlí v nájemním bytě s nájemní smlouvou uzavřenou tak, že tato smlouva prakticky nejde vypovědět, aniž by to majitele domu stálo nemalé prostředky – těmto lidem se říká regulovaní nájemníci nebo „regulovčíci“. Jsou případy (podle mého názoru značně ojedinělé), kdy výše čistého nájmu neumožňuje majitelům domů provést ani základní údržbu. Řada majitelů tak řeší domělý či skutečný deficit mezi reálným nájmem podle nich spravedlivým nájmem terorem nájemníků – například nechá zavřít přívod vody a topení nejlépe v zimních měsících, rozkope střechu domu tak, že nájemníkům bydlící pod ní zateče do bytů voda a zničí jim to veškerý nábytek nebo provádějí přímý psychický a někdy fyzický nátlak na regulované nájemníky, aby je donutili se vystěhovat. Protože tržní cena bydlení je v naprosté většině případů nad finanční možnosti regulovaných nájemníků, jsou výsledky takových přesvědčovacích kampaní i přes toto snažení dost slabé, takže jsme svědky mnoha lidských tragédií, kterým státní správa (pokud se přímo na bezpráví nepodílí) jen mlčky přihlíží. Jsou také případy, že jsou majitelé domů slušní lidé a pokud se nedomluví s regulovčíky, nechávají je platit regulovaný nájem a jejich dům postupně chátrá.
Vůbec největším svinstvem v celé kauze nájemního bydlení jsou nájemníci – bytoví spekulanti. Ti mají tržní výhodu, že zdědili nájemní smlouvy na byt po svých příbuzných nebo je jiným způsobem (většinou za úplatek) vyhandlovali. Tito lidé pak byty pronajímají za tržní cenu, ačkoli sami platí nájemné regulované původní nájemní smlouvou, bez vědomí majitele byt dále za tržní cenu pronajímají, čímž se chovají zhovadile a kromě toho porušují zákon. V občanském zákoníku je totiž jednoznačně definována povinnost nájemce vyžádat si souhlas s podnájmem u majitele (žádná podnájemní smlouva není většinou u tzv. černých podnájmů sepsána) a kromě toho se takoví nájemníci, kteří v bytě nebydlí a sami jej „pronajímají“ dopouští trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 trestního zákona. Celý vtip je v tom, že prokázat někomu černý podnájem je velmi problematické, ale pokusila se o to někdy policie? Já myslím, že snad nikdy. Jistě by v případě udání nebyl problém, aby policisté (pokud dostanou echo) zazvonili u pronajímaného bytu, zkontrolovali totožnost jeho obyvatel, zkontrolovali, zda podle nájemní smlouvy jsou to titíž obyvatelé, kteří mají na byt dekret. V případě, že by tomu tak nebylo, mohl by policista vyzvat přítomné, aby ho následovali na policejní služebnu, kde by s příslušnými podnájemníky byl sepsán protokol o tom, jak dlouho v bytě bydlí a kdo jim ho pronajímá. Myslím, že výpověď svědků a vyčíslení finanční škody, o kterou černý pronajímatel připravil majitele domu, by bohatě stačilo na to, aby byl pachatel trestného činu usvědčen a odsouzen. Jsem přesvědčen, že se jedná o trestný čin s poměrně značným stupněm společenské nebezpečnosti a že jde převážně o situaci v bytech obecních.
Seznámení s problematikou očima laika
Celý problém je dále (podle mého názoru) v tom, že podle § 696 odst. 1 obč. zákoníku je zakotveno, že výpočet nájmu jakož i další náležitosti spojené s jeho zvýšením včetně případů jednostranných požadavků pronajímatele stanoví zvláštní právní předpis. Ten však toho času neexistuje. Dříve tyto záležitosti upravovaly různé vyhlášky (vyhl. MF 176/1993, výměr MF 06/2002 a nařízení vlády 567/2002 Sb), které ovšem v roce postupně zrušil Ústavní soud jako neústavní (Rozhodnutí ÚS 231/2000, 528/2002 a 84/2003 Sb). Ve zprávě Ústavního soudu je napsáno, že nájemné musí pokrývat nutnou údržbu nemovitosti, jakož i umožňovat přiměřený zisk a že tuto věc lze regulovat pouze zákonem. Je dost velký problém, co si má člověk představit pod nicneříkajícím prohlášením „nutná údržba nemovitosti“ nebo „přiměřený zisk“, tyto termíny si jistě bude jak majitel domu tak případný nájemník vykládat po svém, to je naprosto přirozené. Levicová vláda se jedenkrát pokusila o kompromis a před rokem položila na stůl návrh zákona o nájemném, podle kterého by měly činže růst nejprve o 10% ročně, až by došlo k jejich úplné deregulaci v horizontu několika let. Je zajímavé, že to tehdy byla právě ODS, které se spolu s lobisty majitelů domů podařilo v parlamentu tento návrh smést ze stolu. Starý oportunista by řekl, že lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše a vzal by zavděk aspoň těm 10%. Ne ovšem majitelé domů. Oni chtějí koláč celý a dostanou-li jenom kousek, pak radši nic, zvlášť když je ten kousek od socana. A tak z jakýchkoli pravidel sešlo, což ocenili hlavně regulovčíci reprezentovaní panem Křečkem. Člověk by to považoval za iracionalitu, nicméně ten počin zas tak iracionální nebyl: majitelé domů obratem podali žaloby na svoje nájemníky a domnívali se, že soudy rozhodnou v jejich prospěch a oni tak dostanou víc. Opak byl pravdou a desítky majitelů postupně u soudu utřeli hubu a ještě zaplatili soudní výlohy. K tomu je nutno podotknout, že takto nejedná člověk, který jede ekonomicky nadoraz, ale člověk, který má bohaté rezervy a může si dovolit riskovat, aby dostal víc.
Celý problém tedy na první pohled vypadá tak, že poškození jsou hlavně majitelé domů. Podívejme se však na celou situaci od začátku. Jak majitelé domů ke svému nemovitému majetku přišli? Jsou v podstatě dvě základní skupiny soukromých majitelů domů. První skupina jsou restituenti – tedy příbuzní dávných majitelů, kterým jejich nemovitosti ukradli po roce 1948 komunisté. Tito lidé mají rozhodně morální právo na kompenzaci, i když otázka narovnání minulých křivd je velmi složitá a podle mého názoru se nedá nikdy zabránit vzniku další nespravedlnosti. Druhá skupina majitelů jsou majitelé, kteří si nájemní domy koupili za peníze a očekávali od toho, že to bude výhodná investice. Důležitý je na celé transakci jeden hlavní moment. Obě skupiny vlastníků přejímaly majetek s věcným břemenem. Jak restituenti, tak další majitelé byli jasně seznámeni s tím, že na jejich budoucím majetku visí závazek nájemních smluv, které jsou oni povinni respektovat a dodržovat. To se rovněž zavázali dodržovat po převzetí majetku do vlastnictví. U restituentů můžeme mít jisté sympatie k jejich požadavkům: neměli často na výběr a brali si jen zpět to, co jim komunisté ukradli, na druhé straně je však třeba dodat jeden fakt – totiž že pokud by na svůj majetek měli doplácet a tento majetek by byl pro ně zdrojem ztrát, neměli ho přebírat anebo měli ihned po přebrání majetku byty prodat jednotlivým nájemníkům a měli by vyděláno a bylo by po problému. Jejich individuální náprava křivd by nedosáhla takové úrovně, jakou si představovali, ale lepší vrabec v hrsti. Řada majitelů – restituentů ve shodě s logikou věci takto reagovala a barák prodala buď nájemníkům ale častěji strategickému ekonomicky silnému partnerovi, který měl prostředky na to nájemníky vyplatit nebo jim sehnat adekvátní náhradu. Tuto situaci prožil můj kamarád, jednání s majitelem bylo příjemné, korektní a vydělali nakonec úplně všichni. U majitelů – kupců je situace ještě zřetelnější. Majetek kupovali i s věcným břemenem, což výrazně ovlivnilo tržní cenu kupovaného objektu, kdy jednotlivé nemovitosti stály jen zlomek ceny, kterou by měli bez nájemníků. Většinou se jednalo o majetkovou tržní spekulaci, když tito majitelé předpokládali, že se změní právní prostředí a oni budou profitovat z domů, které koupili za babku, respektive je po změně právních poměrů výhodně prodají s několikanásobným ziskem. Ti samí majitelé jsou dnes překvapení a když přijde řeč na dodržování závazků, tváří se, jakoby o svých závazcích a povinnostech nikdy nic neslyšeli. Je to stejné, jako se zástavním právem u banky. Jak byste viděli člověka, který si díky zástavnímu právu na nemovitost koupí tuto nemovitost za zlomek její ceny a pak o ni přijde s tím, že ho čeká dosti nákladné a nejisté řízení s původním dlužníkem? Asi ne jako vykořisťovaného chudáka, kterému jsou upírána majetková práva, ale spíš jako pitomce, který neví, jak to chodí. A jakpak byste se tvářili, kdyby tento „podvedený“ majitel žádal náhradu od Vás jako daňového poplatníka za svůj nepodařený šolích? Zaručeně pravicoví a spravedliví příznivci jednoduchých konečných řešení vyjadřují na tomto místě svoje soudy týkající se jednoho sociálně nepřizpůsobivého etnika. V jednom mají pravdu: člověk je vždy odpovědný za svoje špatná rozhodnutí a my jej můžeme jen pochopit a mít s ním obyčejný lidský soucit, ale odpovědnost za špatné rozhodnutí s něj sejmout nemůžeme. Když se tedy některý spoluobčan rozhodne nerozšiřovat svoji kvalifikaci a právní vědomí a z toho důvodu nemá ve společnosti takové uplatnění, jak by si přál, pak je to bohužel škoda pro něj a odpovědnost za svoje sociální postavení nese se všemi důsledky. Nemůže čekat, že vzhledem k němu bude společnost věčně altruistická a donekonečna ho živit, aniž by sám projevil aspoň minimální snahu. Každý bude cítit oprávněné rozhořčení, když bude takový člověk nárokovat na společnosti nějaké kompenzace. Současný postup majitelů domů je v lecčems obdobný. Zavázali se respektovat jistá pravidla a investovali svoje prostředky. Spekulovali na změnu právního prostředí, jejich spekulace nevyšla a jejich investice nevynáší, jak by si představovali. Majitelé domů tedy viní celou společnost a dožadují se kompenzací – oni přece měli dostat o 30 miliard víc, tak daňový poplatníku, zaplať! Pan Taraba a jeho věrní se v principu svých postojů od cikánského etnika až tolik neliší.
Člověk se ptá, kolik to vlastně dělá na jednu bytovou jednotku, jaký výnos z investice si majitelé domů vlastně představují. Počítejme tedy: ze statistik ČSÚ vyplývá, že počet nájemních bytů je asi 1.2 milionu, z čehož ? jsou byty obecní, kterých se (doufám) tahanice kolem nájemného netýkají. Máme tedy cca 300 000 nájemních bytů v rukou soukromých majitelů. Člověk může jenom odhadovat, kolik z těchto nájemních bytů má „regulované“ nájemníky a kolik z nich je obýváno lidmi za nájemné tržní. Dejme tomu, že se majitelům i přes velkou snahu dosud nepodařilo vypudit regulovčíky z 2/3 nájemních bytů. 30 miliard / 300 000 lomeno 2/3 se tedy rovná částce 150 000 Kč. Oj, to je ale pěkně kulatá sumička, na tolik si tedy majitelé domů cení finanční podnikatelskou ztrátu na jednu bytovou jednotku – nepočítáme-li, že někteří si jistě rádi kompenzují tento úbytek zisku ziskem z bytů, kde nájemné nikdo nereguluje.
Na kolik přijde takového majitele domu jedna bytová jednotka? Žil jsem jeden čas (1999-2002) v nájemním domě, kde mi majitel (který dům údajně koupil za 11 miliónů Kč) pronajímal byt na podnájemní smlouvu. Dům měl 45 bytových jednotek, tedy primární investiční náklady na 1 byt byly 244.000 Kč. Za 2+1 1. kategorie 50 m2 jsem platil 7.000 Kč včetně služeb, které činily 2000 Kč (případný přebytek odběru plynu, vody a elektřiny jsem musel doplatit, případný přeplatek mi nikdo nevrátil). Čistý nájem z bytu byl tedy 5.000 Kč (100 Kč/m2). Regulovaných nájemníků byla většina, z bytu stejné velikosti, jako byl můj, platili regulovaný nájem 1.700 Kč (34 Kč/m2) plus služby. Během mého tříletého pobytu se prakticky nic nerozbilo, majitel během těch let neprováděl na domě žádné viditelné větší opravy. Z jednoho regulovaného bytu měl tedy cca 7% hrubý výnos z nájemného, zatímco z bytu, který obýval neregulovaný nájemník byl výnos z nájemného 25%. Zachováme-li tedy i zde poměr regulovčíků ku neregulovaným nájemníkům 2:1, celkový obrat na nájemném činil něco přes 1 500 000 Kč. Dejme tomu, že majitel domu utratí ročně za údržbu 200.000 Kč (víc to zcela určitě nebylo za tu dobu, co jsem tam bydlel já), zisk před zdaněním tedy dělá 1 300 000 Kč ročně – vzhledem k ceně základní investice jde tedy o slušný výnos 12%. Pokud k tomu připočteme těch 150.000 z každého regulovaného bytu, pak se mu zvýší celkový kumulovaný zisk ještě o dalších pěkných 4.5 miliónu – no to už stojí za pár soudních poplatků, právníků a pár seknutí pyskem u soudu, kde ze sebe udělá chudáka skoro chudšího než je poslední bezdomovec – zvlášť když ho to jako člena lobistického sdružení nájemníků vyjde mnohem levněji.
Co se tedy stane v případě, že se totálně „dereguluje“ nájemní bydlení – tedy de facto se zákonem zruší platnost starých nájemních smluv v ustanovení o výši nájmu? To nám ve svých prohlášeních poodkrývá sám pan Taraba, když prohlašuje, že minimálně se ceny nájmů musejí zvýšit o 70 Kč/metr čtvereční obytné plochy, tedy zhruba na 100 Kč. Mám dojem, že i v těch nejdivočejších představách modrého průbojného kapitalisty by tato částka patřila do kategorie snů. Ale přesto zaspekulujme, co se stane, když náš reálný majitel bude chtít vymámit těch 100 Kč/m2 litrů nejen z neregulovaných, ale rovněž z regulovaných nájemníků? Jistě to, soudě podle výroků pana Taraby, zkusí. Dojde k poměrně masovému znechucení a lokálním lidským tragédiím u chudších rodin, což si nepochybně vyžádá opět zvýšené sociální náklady z kapes daňových poplatníků. Lidé se začnou chovat tržně a vzhledem k ceně vlastnického bydlení a ceně hypoték bohatší polovina nájemníků okamžitě sáhne po hypotéce. To bude mít blahodárný vliv na ceny vlastnického bydlení, které rovněž vzrostou. Troufám si tvrdit, že růst nájmů, jaký si představuje pan Taraba povede k úniku bohatší klientely a jemu zbude chudší část populace k uspokojení jeho podnikatelských zájmů. Pak přijde ke slovu konkurence, která sice bude limitována tím, že pronajímatel může nechat byty klidně prázdné a ždímat zbylé nájemníky, ale přesto nepochybně dojde ke snížení ceny nájemního bydlení na částky, které si bude moci chudina dovolit platit. Zkušenosti z jiných zemí – např. Rakouska mě vedou k tomu, že výsledný rovnovážný stav nebude možná o nic moc rozdílnější, než současné regulované nájmy, jenže bohatá spolehlivá klientela bude fuč. Vzhledem k přirozenému úbytku českého obyvatelstva rozhodně nelze předpokládat, že se situace výhledově zlepší.
Řešení
Jistě, že současný bytový fond průměrného nájemního domu je v dosti zanedbaném stavu a že vykazuje značný vnitřní dluh, protože komunisté za 40 let neinvestovali do obecních domů ani kačku. Do budoucna pronajímatelům nezbude nic jiného, než provádět rozsáhlé a drahé rekonstrukce, jinak neudrží krok s konkurencí a jejich investice časem může zcela zkrachovat. Současný exploatátorský systém, kdy si každý majitel hraje na ublíženou chudinku, do baráku neinvestuje a snaží se vytřískat maximum hned, nepochybně odrazuje bohaté klienty, i já – ačkoli jsem přemrštěný tržní nájem úplně v pohodě utáhl, jsem vypadnul nejrychleji, jak jsem jenom mohl. Nevadila mi ani tak cena nájmu jako spíš snaha majitele držet mě v nejistotě smlouvy na dobu určitou a jeho neustálé otravování. Koupil jsem si tedy vlastní byt a nyní, po 3 letech, splácím posledních 100 000 dluhů a jsem úplně v pohodě, ještě se mi daří do bytu dost investovat – mezitím se jeho tržní hodnota vyšplhala z 1 miliónu Kč na 1.4 miliónu, moje investice vykazuje tedy zisk už nyní – cca 40% za 3 roky. Všem ostatním nájemníkům radím pokud možno totéž. Vykašlete se na majitele a bydlete ve vlastním. Budete vrážet peníze do svého a vyjde Vás to stejně draho. V budoucnu potom svůj byt budete moci prodat a peníze, které do nemovitosti vrazíte, se neztratí v kapse někoho jiného.
Máme se jako daňoví poplatníci bát, že budeme podle rozsudku Evropského soudu platit 30 miliard majitelům domů? To je veliká otázka. Judikáty ESLP jsou v případě Polska postaveny na faktu, že bylo prokázáno, že regulace nájemného byla natolik rigidní, že neumožňovala pronajímatelům pokrýt ani „náklady na údržbu“ pronajatých bytových jednotek a domu, které byli navíc pronajímatelé dle polských zákonů nuceni vynaložit (regulované nájemné údajně dosahovalo v průměru jen 60 % těchto „výdajů na údržbu“). Polsko tím dle ESLP uvalilo na tyto pronajímatele disproporční a excesivní břímě, které se prakticky rovnalo povinnosti, aby silně dotovali své nájemníky z vlastní kapsy. Česká republika však – na rozdíl od Polska – žádné regulační omezení cen nájemního bydlení nemá, trvá se pouze na všeobecné zvyklosti v právním státě respektovat smlouvy, ke kterým se člověk zavázal. A to se majitelé domů zavázali. Může se však stát, že v naprosto individuálních případech půjde o stejný problém jako v Polsku, kdy majiteli je uloženo takové břemeno, že je to znamená dotovat nájemníky z vlastní kapsy. Celý stav však budou majitelé nuceni individuálně u soudu prokázat, rozhodně nebude platit, že majitel domu, který má aspoň jednoho regulovaného nájemníka dostane automaticky svůj díl odškodného. Navíc budou majitelé nuceni projít martyriem našeho soudního systému ještě dříve, než se odhodlají obrátit se na ESLP. Některé ekonomické studie prokazují, že deregulací by současné tržní nájemné kleslo cca o 1/3 – tedy v případě mnou pronajmutého bytu cca na 66 Kč/m2, tedy cca by to byl vzestup o 33 Kč/m2 když vycházíme ze současné výše stagnujícího nájmu starých „regulovaných“ smluv. To při průměrné výměře 60 m2 na byt a počtu 200 000 bytů s regulovanými nájemníky v rukou soukromých vlastníků vychází na 33x60x12 = 23.760 Kč/rok na byt a na 200 000 regulovaných bytů by to znamenalo tedy částku cca 4.75 mld. Kč ročně – a to mluvíme o bytech ve velkých městech, nájemní domy v malých městech zdaleka tak atraktivní nejsou a regulovaný nájem mnohdy převyšuje nájem tržní. Kdyby všechny domy vlastněné soukromými subjekty byly v atraktivních lokalitách, částka 30 miliard Kč by tedy kryla ušlý zisk po dobu cca 6.3 let. Je otázkou, jak prokázat, kolik by si příslušný vlastník vydělal a na základě jakého schématu by ten který majitel nárokoval ušlý zisk. Osobně si myslím, že částka 30 miliard je dost nadsazená a bylo by velké štěstí (či spíše velký šlendrián právníků zastupujících stát), kdyby se majitelům podařilo takové kompenzace dosáhnout. V případě, kdy majitel domu skutečně na nájemníky doplácel by bylo rozhodně spravedlivé, aby svoje peníze dostal zpět včetně přiměřeného úroku. Rovněž by ovšem bylo spravedlivé, aby i majitelé domů, kteří porušují práva nájemníků, zaplatili svůj díl odškodného. Především mám na mysli článek 8 Evropské konvence lidských práv, kde se hovoří o právu na respektování soukromí a právu na respektování rodinného života, dále pak respektování článku 12 Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy. Dále by bylo vhodné, aby od případné kompenzace majitelům byly odečteny částky, které majitelé získali navíc tím, že zneužívaje tísně nájemníků, požadovali a dosáhli plnění, jehož hodnota je k hodnotě poskytované služby v hrubém nepoměru (srov. § 253 tr. zákona). Také by měl stát dohlédnout, aby ze zisku zaplatili řádné daně a někteří majitelé domů by se tak měli těšit na časté a nekompromisní kontroly z finančních úřadů.
Kdo má vlastně v kauze nájemního bydlení morální právo žalovat český stát? Nejsou to ani tak majitelé domů, jako spíš nebydlící mladí lidé, kteří jsou díky regulacím často nuceni platit enormně předražený nájem vydřiduchům, kteří jim za jejich peníze nenabízejí adekvátní službu. Paradoxně nelze hovořit o regulaci nájemného, nýbrž o prachsprosté džungli, která postrádá banální pravidla rovného přístupu, jež jsou v civilizované zemi samozřejmostí. Proto je třeba deregulovat nájem co nejrychleji a plně. Ne kvůli pohodlíčku majitelů domů, aby měli na opravy a „přiměřený“ zisk, nýbrž kvůli mladým lidem, kteří shánějí bydlení a práci. Věřím tomu, že po krátkodobém šoku pošle neviditelná ruka trhu pana Tarabu i s jeho pravověrnými a zaručeně pravicovými lobistickými soudruhy do prdele, kam patří.
Ještě do větší prdele pak deregulace pošle spekulanty s obecními byty, kteří, ačkoli nic nevlastní, parazitují na systému nejvíc. Je s podivem, že se v případech černého pronájmu nesetkáváme s aktivitou policie, protože podle mého názoru prokázání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci je věcí rutinní policejní práce a je velmi snadné. Databáze obecních bytů (které se nejčastěji stávají objektem černého pronájmu, jakož i databáze občanů a jejich trvalého bydliště, jakož i databáze na katastru nemovitostí jsou policii přístupné a tudíž by kromě normálních udání bylo možno tuto trestnou činnost monitorovat i porovnáváním dat z těchto zdrojů a tím tipovat rizikové byty. Ve spolupráci s bytovým odborem zastupitelských úřadů by bylo možno černé pronájmy už nyní výrazně potlačit. Pokud by pak obec přidělovala byty černým podnájemníkům za tržní pronájem, který dřív platili spekulantovi, bylo by možno šmelení s byty úplně vymýtit. Obce si ze sociálních důvodů budou muset udržet jistou část bytového fondu pro sociálně slabé občany – ovšem počet sociálních bytů by měl být podle mého názoru zcela minoritní. Tam vždy hrozí zneužití regulovaného nájemného pro osobní potřebu těch, kteří sami sociální případy nejsou a těží pouze z tržní výhody. Výše uvedený systém rekognice a následného prokazování černých pronájmů by měl být permanentní standardní součástí systému.
Nebylo by rovněž marné změnit pronajímání bytů na volnou živnost. Každý, kdo by porušil pravidla (viz první odstavec první kapitoly tohoto příspěvku), by ztratil živnostenské oprávnění a mohl by si svůj barák narvat do špic, nebo tam zdarma ubytovat leda tak neplatící romskou komunitu.
Utopický závěr
Bylo by nejlépe případnou finanční prohru českého státu u ESLP připsat na vrub těch, kterých se to týká nejvíce – tj. našim poslancům a senátorům. Jejich drzost, s jakou využívají natolik samozřejmou a běžnou věc jako je efektivní řešení zákonných mantinelů pro nájemní bydlení k získávání laciných politických bodů ať už na straně příznivců levice nebo pravice, je nekonečná. Pokud bychom prohráli 30 miliard, rozdělila by se tak finanční zátěž mezi cca 1000 lidí odpovědných za tento stav, kteří se po listopadu 89 v poslaneckých lavicích vystřídali. Na jednoho by to tedy dělalo cca 30 miliónů Kč. Když bychom k tomu přibrali ještě lobisty, pak by těch lidí bylo možná 10x tolik, čímž by se částka úměrně snížila na přijatelných 3 milióny korun na každého zmrda. Pro mnohé tyto jedince by jistě nebylo problémem danou sumu zaplatit, za ty léta si nakradli už dost. Namátkou bychom mohli jmenovat třeba bývalého poslance a nynějšího předsedu vlády Grosse, který by svůj luxusní byt mohl věnovat městu pro ubytování sociálně nepřizpůsobivých občanů. Vždyť jakou větší metu svého úsilí by si sociálně spravedlivý demokrat mohl vytyčit? Totéž by mohl udělat třeba poslanec Kalousek. Když svůj byt na Veleslavíně, který získal za přihrávání veřejných zakázek svému švagrovi Kašákovi, prodá za tržní cenu, tak by mu ještě 3.5 miliónu zbylo, za což lze koupit vcelku nadstandardní nový byt hodný poslance. Rovněž pan stínový ministr financí Tlustý by mohl přispět ze svých nenávratných půjček, kterými financoval svoje luxusní bydlení. Místo toho aby je splácel rádobyvěřitelům, by je mohl jednorázově formou 3 milionového příspěvku splatit státu. Ještě by to nebylo dost. A také by se mohl prodat luxusní bytový komplex, ve kterém bydlí regulovaně poslanci za babku v Nerudově ulici v Praze. Jistě by se našel kupec, který by byl schopen ho za tržní cenu koupit a provozovat tam nájemní bydlení za tržní nájem.
(Pozn.: Popisované situace ve vztazích majitel – nájemník autor zažil osobně nebo je osobně zažili jeho nejbližší přátelé anebo jde o odkazy na kauzy známé z tisku. Autor není právník, takže veškerá citace a interpretace českého práva je bez záruky a pouze jeho laickým soukromým názorem. Autor rád přivítá hlubší kritiku svého příspěvku, zvláště pokud půjde o seriózní názory odborníků na danou problematiku)
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)