V tomto článku si mi povedlo spojit dohromady tři ústřední a na první pohled zcela nesouvisející témata tohoto webu – Společnost, Auta a Zmrdi & Vohnouti.
Na počátku bylo mé podivení nad tím, jak tvrdošíjně a bezmyšlenkovitě čeští novináři a televizní pracovníci opakují do omrzení klišé o pravicových extrémistech, když hovoří o holohlavých příznivcích nacismu a fašismu. Naopak o anarchistech se stále hovoří jako o extrémistech levicových.
Čeští novináři zřejmě netuší, a pokud by to tušili, bylo by jim to jedno, že rozdělení na pravici a levici vzniklo za revolučních časů ve francouzském Národním shromáždění, kde na pravé straně seděli příznivci větší svobody občana a menšího zasahování státní moci do jeho života a na straně levé zastánci opačného přístupu.
Pokud se přidržíme tohoto velmi jednoduchého rozdělení, které (i přes obskurní způsob svého vzniku) je v politice skutečně klíčovým, vidíme, že dnes je něco jinak. Za levici jsou označováni anarchisté, kteří neuznávají žádnou moc státu, a zároveň komunisté, kteří by nejraději znárodnili všechny výdělky, převyšující měsíční mzdu průměrného českého vohnouta.
Naopak pravičáky jsou nazýváni hajlující nacisti, za jejichž vlády sloužily Říši i prostitutky (které měly odstupňovány taxy podle toho, zda se jednalo o šlapku I., II. nebo III.kategorie) a zároveň je pravičákem slušný liberálně-konservativní politik, který by nejraději zrušil všechny centrální organizace a jejich nařízení, od kraje výš.
Schizofrenické označování pravice a levice má svůj původ v poválečné historii Evropy, přes kterou se převalila nejprve hnědá vlna a posléze vlna rudá, které jsou si podobné jako vejce vejci. Avšak představitelé rudé vlny cítili, že musí nějak vtlouct lidem do hlav, že s předchozí hnědou vlnou nemají vůbec nic společného. Zejména bylo nutno důsledně zatajit, že třeba čeští komunisté až do června 1941 odmítali odboj proti nacismu, neboť se jednalo o spřízněné nacionálně-socialistické soudruhy. Poté však němečtí soudruzi napadli věrolomně soudruhy ruské a bylo nutno přehodnotit k nim pružně přístup.
Během padesátých let se podařilo neustálým omíláním logicky si odporujících hesel vnutit obyvatelstvu Evropy dogma o údajné pravicovosti nacionálního socialismu, a to s takovým úspěchem, že i dnes po padesáti letech se političtí komentátoři přenášejí přes tento logický lapsus s lehkostí blondýny, jež si právě přečetla na krabičce od kosmetiky, že tento výrobek obsahuje řadu mikro- a makroprvků, které sníží objem jejích stehen o 6,865% procenta a bez dalších znepokojivých otázek přijala tuto informaci za svou.
Jestliže tedy vyjdeme ze základního rozdělení hodně státního dozoru = levice a málo státního dozoru = pravice, objeví se nám na levé straně schématu „absolutní dohližitelé a regulátoři“ fašo-komunisté a na straně pravé „příznivci totální svobody“ anarcho-liberálové.
Je jasné, že na tyto stránky chodí především lidé, inklinující spíše k pravé části spektra, kteří by nejraději, kdyby jim do jejich života a zvyků nikdo nekecal a zastávající poněkud zjednodušené liberální heslo „tvoje svoboda končí u mé brady“.
V dnešní hodně složitě strukturované a vzájemně provázané společnosti je totiž velmi obtížné určit kde začíná moje brada a končí tvoje svoboda.
Smí kupříkladu váš soused v paneláku přelévat ve svém bytě každý večer do lahví trinitrotoluen? Dělá to u sebe doma, TNT si koupil za svoje, čili liberál má jasno – dokud to nevybuchne a nelehne půlka baráku, jedná se o svobodné jednání milovníka výbušnin, proti kterému nelze nijak zasahovat vyšší mocí. Poradí vám, abyste se s ním po výbuchu soudili – pokud tedy přežijete. Jenže soused přišel výbuchem taky o všechno, takže můžete tak akorát odejít ze svého očouzeného bytu bez stropu posílit nějakou anarchistickou komunu v blízkém kolektoru.
Liberální víra v to, že „neviditelná ruka trhu vyřeší vše“, je skutečně jen vírou.
Čímž se dostáváme k příkladu křižovatky, na kterém budu demonstrovat, že ne vždy je stav „volné soutěže“ tím nejvýhodnějším.
Představme si obyčejnou křižovatku dvou zhruba stejně frekventovaných silnic.
Provoz na ní může být řízen těmito způsoby:
- neřízen vůbec nijak
- pravidlem pravé ruky
- značkami „hlavní a vedlejší silnice“
- světly
- příslušníkem policie
Jak vidíte, první způsob lze přirovnat k řešení anarchickému, druhý k jakémusi konservativnímu právu zvykovému, dále se regulace stále zvyšuje, až po „plný policejní dohled“.
Otázka zní:
Za jakého stavu regulace je provoz na křižovatce nejplynulejší a nejbezpečnější?
Odpověď je pro příznivce volné soutěže zdrcující, protože statisticky je naprosto nezvratně dokázáno, že propustnost a bezpečnost křižovatky stoupá s její zvyšující se regulací, a stoupá tím strměji, čím je provoz na křižovatce hustší. Můžete mi to věřit, absolvoval jsem jednu vysokou školu, kde se tato problematika poměrně zevruvně probírala a absolvoval v jejím průběhu dokonce praxi, kde se podobná měření prováděla a vyhodnocovala.
A teď se pokusme náš křižovatkový poznatek zevšeobecnit, čímž se dostaneme ke třetímu tématu.
Další klíčová otázka našeho řetězce úvah totiž stojí takto:
Je skutečně nutné, aby se zvyšující se složitostí a robustností systému byla neustále zvyšována také jeho regulace?
Věc se totiž jeví tak, že pokud by došlo na plány anarchistů a společnost se propadla zpět na prvotní neregulovanou úroveň, prošla by si stadiem války všech proti všem, načež by se vlády chopili ti nejschopnější s nejdelšími klacky (ale no tak, madam, tak jsem to nemyslel!) a začali dělat pořádek pomocí regulací (t.j. zákonů, omezujících svobodu jedince, ale zvyšujících efektivitu a bezpečnost společnosti).
V další fázi, když bezprostřední ohrožení pomine a v okolí se rozprostře relativní klid, všichni mají co do huby a mohou vylézt na ulici, aniž by je někdo silnější bacil šutrem do hlavy, začnou se objevovat představitelé zmrdstva, kteří nebyli tak schopní, aby se dostali při prvotním rozdělování rolí až na vrchol, a začnou namlouvat vohnoutstvu báchorky o jejich nezadatelných právech na vepřovou šunku každý den, právu na důstojné bydlení, právu na školství a zdravotnictví „zdarma“ a podobně. Zmrdi s pomocí široké masy vohnoutů postupně vytlačí přirozeně vzniklou elitu z jejich vedoucích míst ve společnosti a začnou v zájmu všeho lidu regulovat, regulovat a regulovat.
Zpočátku je vohnoutstvo spokojeno, neboť jejich kvalita života se skutečně zlepší (zaplatí to ti bohatší). Světové zmrdstvo vymýšlí stále nová a nová vohnoutí práva, kterými vydírá slušné a pracovité obyvatelstvo. Objevují se specifická práva menšin. Každý i sebemenší zmrd, může být členem nějaké menšiny, když se bude trochu angažovat. Jde jen o to, dostatečně silně tu svou menšinu prokomunikovat, nejlépe prosadit pro ní speciální regulační zákon.
Postupně ovšem regulace vzrůstá až do té míry, že je, pokud se vrátíme k příkladu s křižovatkou, v zájmu klidu a bezpečnosti občanů policajt všude – i na křížení dvou polních cest, kde projede za celý den jedna bába s dvoukolákem.
Připomíná vám to něco?
Už jste doma ve své rodné České republice a Evropské unii?
Příměr je pochopitelně obrazný. Je mi jasné, že v komentářích se najde minimálně jeden velikán ducha, který bude argumentovat tím, že u nás ještě policajt na každém rohu nestojí.
To je pravda, zato však u nás platí euronařízení č. 2257/94 o povinné tloušťce a délce prodávaných banánů.
Taky jste rádi, že ho máte, a bez něj byste byli v supermárketu naprosto bezradní?
No a už opravdu poslední klíčová otázka:
Dá se směřování společnosti od anarchie k naprosté regulaci všech a všeho v nějakém bodě přerušit nebo se vždy v každé společnosti prosadí fašo-komunističtí zmrdi, kteří nás v zájmu plynulého a bezpečného chodu společnosti uregulují k smrti?
Tak tohle fakt nevím, nezbývá než doufat.
(Zatím nikdo nehlasoval)