Impozantní byl již samotný začátek. Po vystoupení z tramvaje jsem se srazil s jakýmsi alternativně vyhlížejícím mladým mužem, který vykonával trhavé pohyby jako rozbitý cyborg od Gorenje. Chtěl jsem mu poradit, aby to přestal brát nebo toho naopak bral víc, ale pak mi došlo, že se jedná o „akčního lyrika“, který pomocí pohybů vyjadřuje svoje pocity, aby bylo v Praze veseleji. Myslím, že takový člověk se do týmu A*M skvěle hodí.
Dalším bezprostředním vjemem na nábřeží byl neuvěřitelný puch. Nevím, zda tam někde v ústraní spalovali příznivce motorismu v peci na počest historicky prvního propagátora organizované zyklistiky, ale smrdělo to ohavně. Patrně za tím stála výroba biopochoutek. Po přemístění se k Národnímu divadlu se situace zlepšila, protože tam právě brousili koleje a smrad z brusných kotoučů byl ve srovnání s aktivistickým kulinářským programem osvobozující.
Celá akce se samozřejmě odehrávala za důsledného policejního doprovodu. Bohužel se tam objevil týž policajt, který byl řízením osudu vržen do loňské blokády zyklojízdy. Patrně se stal uvnitř policejní hierarchie nějakým specialistou na krizovou komunikaci s cyklisty, snad by si měl najít nějakou jinou psychicky méně náročnou práci, třeba mlátit děti. Později se dostavil v civilní fabii policejní team Kapsa, což nasvědčovalo, že užívat si zklidněného nabřeží nepřišli pouze sluníčkoví lidé.
Ačkoli Auto*Mat pravidelně zveřejňuje počty návštěvníků a ty se pohybují v řádu desítek tisíc, nikdo mě nesčítal. Myslím, že to počítají jako všechno. Přesto jsem si jist, že na nábřeží přišlo tentokrát nejméně milión lidí, možná dokonce šest i pět (a teď mě Svěrák zažaluje).
U stánku Automatu jsme se dozvěděli, že 1 Kč + 1 Kč jsou 2 Kč. Do složitějších úvah se ovšem A*M nechtělo. Přítomní aktivisté nedokázali vysvětlit, na co hodlají získané peníze použít, z jejich vysvětlení plynulo, že nikoli na proměnu Smetanova nábřeží, ale na mzdy a provozní výdaje jejich spolku. Vedle ideologie Auto*Matu byla k dostání dýňová polévka v rámci atrakce „Polévkový projekt“. Nebudete mi to věřit, ale já si nedal.
Po proražení další bariéry smradu, tentokrát ze smažených ryb jen trochu leklých jsme se posunuli k další atrakci, dětskému hřišti, kde si děti hrály s izolací z trubek. Izolace z trubek se podle programu jmenuje Walda – interaktivní dětská prolézačka. Příští víkend si udělám tu radost a umístím na dětské hřiště na vlastní náklady nějaká autíčka.
Dále bylo k nalezení několik stolů, u kterých probíhala interaktivní diskuse (seděl tam jeden znuděný člověk se skicářem) a improvizované pódium tvořené černou plachtou, kde měla probíhat hudební produkce. Později se tam usídlil multiinstrumentalista se šíleným nástrojem připomínajícím mlýnek na mák. Ve skutečnosti se jednalo o testování nové sonické kytičkové biozbraně na vyhánění lidí z města, protože by ho stejně jen ničili. Vydávalo to naprosto úděsný monotónní zvuk, jako když artritický kostlivec jede na skřípajícím bicyklu. Dva páry se jaly na tyto pazvuky vykonávat tanec. Video z této produkce, která určitě nalákala nejméně 250 tisíc diváků, najdete zde (pozor, obsahuje erotickou vložku pro buzeranty).
Ve filmu Auto*Mat žena aktivisty Marečka hezky angažovaně zpívala. Nechápu, proč toho nevyužili.
Pomyslným vrcholem celé „pouliční slavnosti“ byla postel umístěná napříč přes chodník. Ta měla jednak nabídnout dostatečně odvážným jedincům příležitost k odpočinku a nasdílení drobných parazitů, jednak přehradit chodník a vyvolat v chodcích zájem korzovat po silnici. Postel byla umístěna v malebném zákoutí tvořeném krabicemi od vína. Později jsme se dozvěděli, že umístění postele napříč si výslovně přála nějaká Pohanková z Auto*Matu. Opelíchaná postel se v programu jmenovala „urban chillout“ nebo tak nějak a byla vedle stáýnku s názvem Balkanova, což mi připadalo trefné.
Poslední pozoruhodnou atrakcí byl prostor, kde probíhalo tančení s obručí a tanga. Dalo by se to nazvat „samoobslužná taneční performance“. Čtyři obruče byly pohozené po zemi, každý si je mohl vzít a tančit s nimi hula hop nebo z nich třeba složit znak Audi.
Zajímala mne ještě atrakce „piáno na ulici“. Člověk si po přečtení této věty představí klavírního virtuosa ve fraku, jak na ulici davům vstříc hraje Beethovena. Stálo tam jen opuštěné staré piáno, smutné a zoufalé jako akce sama. Ale bylo to piáno na ulici. A*M nikdy nelže.
Amatérství organizátorů bylo všudypřítomné. Celé nábřeží bylo plné absurdních výjevů, které se jen těžko popisují. Spojujícím prvkem všech „atrakcí“ byla jakási místní nepatřičnost a aktivistická strojenost v kontrastu s jejich honosnými pojmenováními v programovém letáku, prostě Potěmkinova vesnice se vším všudy. Funguje to přesně tak, jak na mně zafungovalo piáno. Při pouhém přečtení letáku si člověk vybaví něco naprosto skvělého, neopakovatelného a atraktivního, při ohledání na místě narazí na totální zoufalost. Především jsem ale nechápal, nač tam všechen ten bordel je. Až to zavřou – a oni to přece chtějí zavřít – tak tam nebude ani jedna atrakce, když ponecháme stranou projekty „Seroucí holubi“ a „Zevlující policajti“, který se denně realizuje na zklidněném dolním Václaváku.
Po nábřeží neustále projížděly sem a tam policejní antony a služební auta. Připomínalo to výjev z nějaké rovníkové země, kde zrovna probíhá policejní puč a exponenti vládnoucí vrstvy se tiše stěhují z vládních kabinetů do sklepení neoznačených budov.
Chodci se radostně motali mezi jedoucími tramvajemi a turistickými mikrobusy. Zejména v tomto ohledu vítězil „kotel“ mezi tramvajovou zastávkou a různými krámy zastavěným chodníkem poblíž stánku A*M, kde se musel případný chodec v atmosféře zápachu z připravovaných bioblafů prodírat davem a současně dávat pozor, zda na něj nejede tramvaj. Měl jsem dojem, že kromě organizátorů se všichni snažili být z nábřeží co nejdříve pryč.
Protože mi nebylo zhodnocení veřejného prostoru skrze jeho dehumanizaci zcela jasné, zavítal jsem na diskusi pro nejširší veřejnost vyposlechnout si něco demagogie. Pochopil jsem nejnovější korekci komunikační strategie, totiž že pro rozšiřování cyklistického Lebensraumu se už nepoužívá obvyklá argumentace bezpečností, emisemi nebo zdravotními aspekty jízdy na kole, teď se to bere po stranicko-urbanistické linii. Aby se diskuse nezvrhla ve svobodnou výměnu názorů, což je ve světě cykloaktivismu zásadně nežádoucí, nebyla diskuse diskusí, ale plánovacím setkáním. Nezdálo se, že by přítomní instantní urbanisté a zástupci A*M dovedli v diskusi obhájit svůj záměr, protože jejich argumentační schopnosti byly slabé až nulové. Evidentně postrádali jakoukoli zkušenost v komunikaci s lidmi, kteří jsou neutrálně nebo dokonce negativně založeni, protože se umějí se pohybovat pouze v prostředí devótního pokyvování. Ale ono taky jak obhájit neobhajitelné. Diskuse podle toho vypadala, v podstatě se jednalo o kontinuální holocaust aktivistických myšlenek provázený slabými pokusy o moderaci. Poněkud mě překvapilo, že si aktivisté A*M nedovedli poradit ani na vlastní půdě a přesvědčivě vysvětlit, v čem bude z uzavření nábřeží profitovat běžný člověk a proč je nábřeží natolik unikátním prostorem.
Na konci diskuse byl cykloaktivista Masare rudý jako bolševická legitimace, protože opět narazil na svoji Nemesis – Štěpána Radu z OSBIDu. Štěpán po absolvování prvního kola diskuse prohlásil, že je cítí být rezidentem, protože má bydliště na Praze 1 a ponořil se do diskuse znovu. Tuto druhou část jsem již oželel, každopádně ale vězte, že tato veřejná diskuse bude anulována, neb se zástupci platformy VyhLadíme Prahu shodli, že na diskusi se účastnili nesprávní lidé, což poskytlo nesprávný výsledek.
Zástupci pořadatele působili takovým nějakým demotivovaným dojmem. Zvláště když uvážíme, že to nebylo organizačně zas tak složité. Například hudební odpoledne se dalo zorganizovat úplně v pohodě a pokud by se nejednalo o ten úděsný skřípot, ale nějakou normální mainstream taneční hudbu, mohlo to fungovat i působit dobře. Jenže bohužel zaslepenost těch dementů vede k tomu, že nejsou s to vidět svět jinýma očima než svýma.
Tahle pokroková mládež vám tu Prahu fakt poladí…
Nějak jsem se nedokázal zorientovat. Padala slova pro muže z venkova jen těžko pochopitelná. Platforma, projekt, infopoint, otevřený debatní prostor (viz výše), veřejný prostor, znova projekt a platforma (tato slova jsou v této komunitě populární), koncepční úvahy, unikátní spolupráce, sdílený záměr, výjimečnost prostoru apod. Objevil se nějaký nový bullshit bingo generator? Zcela zásadní dovedností se jeví používání přívlastků. Pokud má něco ve světě moderní politické urbanistiky uspět, musít to být unikátní, interaktivní, sociální a samozřejmě neziskové.
Diskuse však k něčemu byla. Celý záměr jsem konečně pochopil.
Auto*Mat totiž tiše ustoupil z původních pozic. Už neprosazuje úplné uzavření nábřeží, ale jeho uzavření pro běžnou, oni tomu říkají tranzitní (aniž by byli s to definovat, co je to tranzitní) dopravu. Taxíky, mikrobusy, zásobování a teď pozor! – vozidla s povolením – budou mít nadále vjezd povolen. Známe přitom, jaká situace vznikla kolem povodní v roce 2002 – během měsíce si všichni vyřídili povolení a auta po nábřeží frčela, jako by uzavřené nebylo. A teď si vezměme, kde sídlí MHMP a kde jsou situovány centrální úřady a najednou začneme vidět uzavírku v jiném světle. Ona skutečně usnadní lidem jejich dopravu – usnadní úředníkům cesty do práce. Perfektní vyhrazená infrastruktura pro vybrané jedince. Komu z magistrátu by se to nelíbilo.
Protože jsem od rána nic nejedl, zakoupil jsem poblíž hulahop samoobsluhy dvojici vegetariánských sendvičů, které se pozestávaly z dvou plátků chleba, okurky, rajčete, salátu a domácí biosóji, která vypadala, chutnala a možná by se i dala použít jako těsnění pod hlavu válců. Personál stánku reprezentovaný dvěma slečnami byl zjevně překvapen, že sendviče někdo koupil. Za 59 Kč/ks ta střevní ucpávka pro zyklisty vážně stála. Jeden sendvič jsem donesl Františkovi z OSBIDu, který doufám ještě žije.
Nejen František si užil žijícího nábřeží. Kadel taky narazil. Kadel se tázal, zda může mluvit s nějakým dopravním expertem z Auto*Matu, nicméně mu byl přiveden pan Filler, povoláním zeměměřič. Karla přepadlo zoufalství. Ještě že Kadel nepotřeboval doktora.
Po vyplnění dotazníku, který připouštěl jen správné odpovědi, jsem se hodlal vzdálit. Prohodil jsem několik slov s místními Svobodnými. Nakonec jsem obdržel úkol, totiž podržet na chvíli OSBIDí ceduli, než pro ní přijede nákladní kolo. Po krátkou dobu, kdy jsem ceduli spolu s jedním příznivcem opečovával, se nás přišli tři lidé zeptat, co mají dělat proti uzavírce Smetanova nábřeží a tak jsme jim poradili.
Později odpoledne jsem odstartoval jako jedno z testovacích vozidel, abych projel trasu Karlovo náměstí-Klárov po objízdné trase, kterou A*M lidem doporučil. Jak jsem se dozvěděl, jedno z testovacích vozidel mělo zpoždění, protože jeho řidič předtím vyfotil v Kongresové „dlouhým sklem“ skupinu policejních provokatérů převlečených za extrémisty a tak ho odvlekli na pendrekárnu, kde strávil tři hodiny. Nicméně A*M stanovil objížďku Badeniho ulicí, která ovšem byla uzavřena, což opět vypovídá o naprostém diletantsví pořadatelů. Nachytat jsem se nenechal jen proto, že jsem měl na palubě rozeného Pražáka.
Hudební vkus jsem si napravil poslechem Steva Lee (aktuálně v nabídce marsarms.cz) a skupiny Raubtier, což sice nebylo sociální ani interaktivní, ale zase ta cesta dobře utekla.
Mějte se sluníčkově a kytičkově a především, a to myslím smrtelně vážně, jděte na nábřeží a zažijte Auto*Matí event na vlastní kůži, bez vlivu zmanipulovaného zpravodajství. Zjistíte, že i pouť někde v prdeli na Balkáně v říši krále Klacka je uspokojivým a výpravným zážitkem.
(Zatím nikdo nehlasoval)