…. neznáme gravitaci, aneb co udělá vohnout s celkem užitečnou věcí.
Helmičkář na horách
Frikulíni na skateboardu se rozhodli, že zima je příliš dlouhá a jim chybí jejich parodie na sport. Naštěstí pro ně se nějakému technicky zdatnému truhláři povedlo adaptovat jejich prkýnko na podmínky horského masivu pod sněhovou přikrývkou. Po několika letech intenzivního tréninku se nyní nově vzniklá skupina tzv. „snowboarďáků“ naučila jakž-takž udržet balanc a dosáhnout rychlosti, ve které už si můžou při brždění o smrkový porost rozbít nos. Jenže moderní doba vyžaduje absolutní bezpečnost a nezranitelnost při jakémkoliv sportu.
Nejdrsnější z frikulínů, kteří opouštěli zabezpečené a udržované sjezdovky, a pouštěli se do lesa či, nedejbože, na U-rampu, inspirovali i ostatní prkýnkáře nošením helmy. Je to asi takové, jako když si šestnáctiletý frajer z Horní-Dolní přišroubuje na stodvacítku spojler vyrobený z poličky, aby vypadal přinejmenším jako závodník stáje Mekléren. Dnes už prakticky není možné potkat na sjezdovce snowboarďáka bez helmy, která mu poskytuje tyto výhody: omezení viditelnosti do boků (díky čemuž není rušen okolo uskakujícími lyžaři), přídatnou zátěží na hlavě (která udělá své při jen trošku blbém pádu), absencí sluchových vjemů a příjemným pocitem na lanovce, kdy ho sem-tam majzne madlo na ruce přímo přes čelo helmičky.
Nutkavým pocitem falešného bezpečí se bohužel nakazila i spousta lyžařů, pochopitelně zviklaná drsnou mediální masáží ze strany „odborníků.“ – za přečtení stojí předposlední odstavec. Je vidět, že pán je „odborník“ i na dětskou psychologii.
Několik let už mě přímo dojímají nápisy na rakouských lanovkách: „Každý profík nosí helmu, tak proč ne vaše dítě?“ Vohnout si pochopitelně sám neodpoví, pokud to některý čte, dovolte abych mu odpověděl já. Být na sjezdovce sám a jet na hranici svých možností, nemít šanci trefit do stromu, ale pouze do měkkých zábran, zvážím zda by jízda s helmičkou nebyla opravdu bezpečnější. Pokud jedu jako součást davu a musím dávat pozor na dění okolo sebe, ať už stojím na jednom, nebo dvou prkýnkách, mou prioritou by měla být možnost co nejširšího rozhledu (velikost brýlí „helmet fit“ XXL = velikost brýlí „lúzer bez helmičky“ XS). To není výmysl, srovnával jsem to v několika obchodech.
Fakt, že v helmě prd slyším, může být pouze subjektivní vjem, nehodlám o tom široce spekulovat, ale po letošních dvou týdnech zkušeností se zimními helmičkáři bych se odvážil tvrdit, že to zas tak subjektivní nebude. Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré, krásně jsem si pocvičil reflexy a několik, s helmičkou neohrožených, hluchých kamikadze se alespoň vyřadí z genofondu lidstva.
Kapitolou samou pro sebe je poté naprostý cool dyzajn tohoto přebytečného kusu plastu. Prodává se v nespočetném množství barevných provedení, s výčnělky i bez nich, s průduchy, u kterých je napsáno Air-condition (je úžasné, že se povedlo výrobcům implementovat klimatizaci do tak malého prostoru) a s jednou tvarovou zvláštností, kterou pracovně nazývám „biskup“. Tato vlna v temenní části helmičky neodbytně připomíná kachní prdel. Být pod ní díra na odtok potu z frikulínovy hlavy, byla by iluze dokonalá. Výrobců ani majitelů jsem se neptal, tuším ovšem, že to má evokovat aerodynamický tvar. Jsem majitelem celkem pěti motorkářských přileb a ani jedna z nich tuto featuru nemá. Nabízí se tedy dvě možná vysvětlení.
1. Buď jsem totálně „out“ a tvar mé motorkářské přilby mě musí na cestách zdržovat a zvyšovat spotřebu mého stroje, anebo
2. kachní prdel je vohnoutovou náhražkou onoho výše zmíněného spojleru z poličky.
Když jsem letošní zimu podruhé vyrážel na hory, ve zprávách jsem se doslechl o smrtelné nehodě čtrnáctileté dívky na našich horách. Příliš se o tom ale nemluvilo. Měla totiž helmičku. Nikdy jsem též neviděl jedinou statistiku, která by ukazovala, že na italských sjezdovkách je mnohem méně vážných úrazů hlavy u dětí mladších 14 let. Ti tam totiž přilbu nosit musí.
Je to sice jen můj názor, či spíše domněnka, ale myslím si, že helma evokuje ve vohnoutstvu pocit falešného bezpečí, toto nedává pozor, nepřemýšlí nad tím, co dělá, a způsobuje sobě (co je mi do nich) ale hlavně ostatním škody na zdraví, majetku i životech. A to už mi sakra vadí.
Co je možná ještě horší, několik supersocialistických států vážně přemýšlí o uzákonění povinnosti nosit při jízdě na všech sjezdovkách homologované lyžařské helmy.
Helmičkář na šlapohybu
Jako malý jsem měl na svém prvním kole pomocná kolečka, která mi pomáhala držet balanc. Ve chvíli, kdy jsem dosáhl ze sedátka nohama na zem, neměl jsem už potřebu tuto pomůcku nadále používat. Naučil jsem se jezdit tak, abych nepadal, a když už jsem padal, naučil jsem se nepadat alespoň hlavou napřed. Místo toho jsem pod sebe strčil ruce, nebo se pokusil odrazit a nerozmáznout se o asfalt, nýbrž skončit na mezi. Tuto dovednost jsem ocenil i při lezení na stromy, skály, zábradlí či do jeskyní. Sem-tam jsem měl bouli, odřeninu nebo podobné „katastrofální“ zranění. Doma to bylo okomentováno slovy: „Vidíš, to máš z toho, že lezeš, kam nemáš.“, úsměvem a důkladnou dezinfekcí pomocí jodové tinktury (lepší efekt než pár facek).
Vyváznul jsem i ze situací, ze kterých by se moderní frikulín posral. Například v šesti letech jsem přistál po poměrně zdařilém letu vzduchem (kolo mě nechtělo moc poslouchat) na stráni hlavou asi pět centimetrů od rezavé, do mé trajektorie vyzývavě trčící, železné tyče. Považte, psychická traumata jsem z toho neměl ani minutu. Tuhle mi prsty na noze rozdrtila topenářská trubka, tuhle jsem se praštil hlavou do větve, ale nikdy jsem necítil potřebu chránit se polystyrénem a plastem, popř. vinit společnost z mé špatné výchovy.
Dnes je tomu jinak. Malé děti jsou chráněny nespočetným množstvím bezpečnostních prvků (od domácích: certifikované hračky, neobsahující ftaláty; umělohmotné dětské stoličky, které se sice lehce převrhnou, ale přece neposadíme dítě, do těch dřevěných, ve kterých jsme vyrůstali my, ne?; přes veškeré možné outdoorové, až po superstavby, jako dětská hřiště postavené licencovanou firmou – rozuměj mající zaplacený štempl z EU).
Za posledních pár let se několikrát změnila legislativa ohledně přileb na kolo, dostali jsme se do situace „prase, aby se v tom vyznalo“ a faktem zůstává, že je společensky nepřijatelné nechránit pokračovatele rodu nejméně třemi ochrannými pomůckami z akční nabídky kauflandu. Pokud vaše dítě není debilní, zeptá se: „Tati, mami, proč já musím mít přilbu a vy ne?“ Na vaši odpověď o částečně chrupavčité dětské lebce vám zase odpoví: „Ale ty padáš z větší výšky!“ Jděte tedy příkladem a – světe div se – už má helmičku celá rodina.
Na tomto webu byli zmíněni cyklisté kategorie stealth (night rider bez příslušné iluminace). Povšimněte si prosím, že mají téměř vždy helmičku. To je ten falešný pocit bezpečí. Slovní spojení „vlastní zodpovědnost“, či „zodpovědnost za vlastní děti“ se v newspeaku nevyskytuje.
Motohelmičkář
Povinnost mít na hlavě přilbu při jízdě na motorce není ničím novým, i ve světě to bývá zvykem (i když ne všechny státy USA tuto povinnost mají). Jedná se o docela rozumné nařízení, které má ovšem při bližším prozkoumání pár nedostatků. První a nejdůležitější je absence jakékoli možnosti rozhodovat sám za sebe. Proč, sakra, neexistuje nějaké připojištění na jízdu bez přilby? Je to moje zdraví, moje peníze, můj život. Spousta lidí by to ocenila i u auto-pásů (pokud mají airbag, ocení to i hrobníci) Dalším nedostatkem je, že i děda, jedoucí na babetě do samoobsluhy musí mít ocejchovanou přilbu, která ho vyjde dráž, než jeho nesmrtelný stroj. Pokud bude mít tu samou i dárce ledvin na litrovém supersportu, byla litera zákona naplněna, ovšem cítíme, že tu něco nesedí.
X-treme helmičkář
Dlouho jsem nechápal, co je to za nesmysl na adrenalinové sporty používat ochranné pomůcky, když bez nich by to bylo větší nebezpečí a tudíž i větší vzrůšo. Posléze mi bylo vysvětleno, že nejde jen o ten adrenalin, ale hlavně o překonávání limitů, nastavených těmi, co to dělali před tím. Sice nevím, jak to jde porovnávat, když ti předchozí riskovali mnohem víc, ale budiž.
Profese s helmičkou
Zedník, dělník, speleolog, ti všichni nosí ve vyspělých zemích přilby. Při své práci potřebují totiž ochránit hlavu před padajícími cihlami, lahvemi od piva, či visícími krápníky. Jistě, to je logické a dobře, že se na to dbá. K čemu je ovšem potřebují lidé jako stavbyvedoucí, sedící ve své kanceláři, nebo bagrista, zůstává záhadou. O jejich zdraví patrně dbá vyhláška stejně idiotská, jako je v Anglii. Tam totiž musí nosit přilbu všichni, kdo pracují ve výškách, přesahujících výšku zahradního žebříku. takže třeba cirkusoví artisté, nebo brigádník, čistící okna ve čtrnáctém patře. Doufejme, že po nákupu helmičky zbylo dost peněz na kvalitní jistící lano. Čtyři nohy dobrý, dvě nohy špatný. Chudák kohout.
Udělejte si obrázek sami, na základě vlastních zkušeností, mějte se na pozoru před mediální masáží, ale hlavně MYSLETE!
S přáním osobní svobody, Váš PM.
(Zatím nikdo nehlasoval)