Tak jsem si se zájmem opět přečetl blog slečny Do Thu Trang, tentokrát o generaci tzv Miléniánů.
Snad se slečna Do neurazí , jako padesátiletý fotr se pokusím udělat bleskový myšlenkový výtah linkovaného přispěvku, který snad (dobře) chápu asi tak, že slečna Do to myslela s nádechem zdravého sarkasmu a dále to krátce komentovat.
Miléniánové v ČR jsou mladí lidé, kteří mají specifické návyky v pracovním procesu. Nezávisle na tom, zda jsou něčím vyjímeční očekávají vyjímečné zacházení od zaměstnavatele od počátku, tedy dokonce ještě od momentu kdy zaměstnanci ještě nejsou a ignorují elementární zásady toho, co naše genereace považovala za slušnost, tedy třeba zavolat, pokud nemohu-nechci přijít na předem domluvené pracovní interview.
Pokud Milénián na interview milostivě přijde a je nakonec přijat, považuje za vhodné, že prostředí se bude přizpůsobovat jemu, ne on prostředí. Bude mít svého kouče pro vhodnou adaptaci a správný thought-share-flow-mananegement. Firma je určitě v krizi a neví jak dál, mladá krev a mladé myšlenky jsou to, co nás jedině posune vpřed, a starouš se rád přiučí, jak být kchůl na Facu.
Snad už se jen zeptat, jestli by kouč měl mít povinně dredy, piercing, nebo by firma měla rovnou vydělit weed-allowance, aby pan Milenián netrpěl absťákem v průběhu pracovní doby, a aby se cítil optimálně.
A co takový Milénián třeba v mé rodinné firmě? Jak bych mu mohl ulehčit kladení cihly nebo nabíjení sádroše a jaké by mohl přinést nové směry do oboru? Stál by o to někdo? A proč mi žádný mladý český talentovaný Milénián ještě nezabouchal na dveře?
Chápu, že do mého oboru se asi nebude hrnout příliš mnoho tzv. „ambiciózních“ mladistvých i když výdělky mohou být nadprůměrné i pro mladé. Stavebnictví příliš smrdí reálnou prací. U toho se člověk zašpiní, často dokonce zapotí, a božíčku, jak to může zapáchat, když jeden v sobotu odpoledne sundá pracovní boty. Nic pro vyšampónované frikulíny.
I když, abych nekecal, můj poslední firemní přírůstek Sergej by věkově Milénián mohl být. Byl ale úplně normalní, když mi ho Boris do firmy představil, přišel včas, a dokonce neměl ohlazené palce od I-founu. Sergej u mne začal jako lopata a také potřeboval zaučit. Zaučoval ho Lojza. Lojza netušil, že prováděl koučing. Reverzně si pak Lojza zopakoval ruštinu. No a když už bylo dost keců, tak šli chlapci pracovat. Po šichtě pak měli meeting, a teambuilding session a poskytli Sergejovi validní feedback (šli všichni na pivo).
Před dvaceti lety jsem vyjel za hranice a pracoval chvíli jako lopata, potom jako sbíječka. Proč jsem, to dělal? Protože lokální workforce byla k hovnu a mne platili za to, co místní nezvládali, nebo nechtěli zvládat. Tou dobou dokonce načerno a pro mne tehdy za velmi nadprůměrné peníze. Teď mám pocit, že se česká mládež již dostatečně westernizovala a dospěli jsme ke stejnému bodu.
Chlapci z Moldavska, Rumunska, Ukrajiny dovedou být vděční za slušně placenou práci a česky se časem naučí i u lopaty. Boris po čase povýšil, už je za parťáka a chce si udělat stavebku, a kdo ví, třeba časem víc. Už skoro ztratil ten roztomile měkký akcent. Sergej v něm má vzor. Jak dlouho bude ale trvat Borisovým a Sergejovým dětem, až se budou štítit práce? Co potom? Ahmed ani Mulumba se nezdají vhodnou alternativou, Čang se bude mít dost dobře u sebe doma, aniž by musel cestovat. Tak kam dál na východ ještě? Nebo nějak jinak?
17.09.2017 Neznámý vojín
(311x známkováno, průměr: 1,32 z 5)