Poslyšte zprávu o tom, jak dostali zmrdi přes pazoury.
Pro začátek si můžete přečíst třeba tohle.
9. května 2007 umístili úředníci v Mělníku radar na nepoužívaný železniční přejezd v ulici Na malém Spořilově. Na železničním přejezdu, ač opuštěném, totiž nadále platí povinnost jet rychlostí 30km/h, a to 50m před takovým přejezdem. Samozřejmě, často se to nedělá a je to zcela opodstatněné, protože rychlost na přejezdu je snížena proto, aby řidič včas viděl přijíždějící vlak – a na tomto přejezdu žádné vlaky nejezdily desítky let. Radnice znala důvod, proč radar umístili zrovna tam a ne třeba před školku – protože prý to po ní vyžadují občané z přilehlých domků, které ruší hluk a otřesy způsobené projíždějícími auty. Zajímavé je, že se úředníci vůbec nepokusili upravit nebo opravit ten přejezd, aby nedocházelo k otřesům.
Radar měl i celou řadu dalších specifik, které ho odlišovaly od běžného měření rychlosti, které jinak města provádějí k většímu či menšímu zlepšení celkové situace na silnicích a bezpečnosti. Posuďte sami:
– radar byl vystavěn v rámci projektu Bezpečná města, který je maskovacím projektem společnosti Czech Radar a.s. CzR nabízí městům „bezpečnostní řešení“, tedy formu spolupráce, kdy město vztyčí radar na nějakém vhodném místě a formou „nájmu za služby“ pak platí CzR částky stanovené jako poměrná částka z vybraných pokut. Od toho se odvíjí i umístění radaru – bezpečnost při něm nehraje roli, hledá se takové místo, které je profitní. Když se takové místo nepovede najít, tak se vytvoří.
– samo nájemné za měřící přístroj je poměrně nízké, v řádu tisícikorun za měsíc. To je proto, aby se představitelům města snáze odpovídalo na povrchní otázky novinářů a celý projekt tak působil dojmem neziskovosti.
– v Mělníku činila částka vyplácená CzR za „související služby“ celých 60% z vybraných pokut
– budka tvořící radar zakrývala dopravní značkou označující přejezd. Radar byl tedy určen k vynucení povinnosti spojené se značkou, kterou zakrýval, což samozřejmě zvýšilo jeho profitabilitu
– mzdové náklady na úředníky, které musel Mělník přijmout v souvislosti s agendou dopravních přestupků, byly přefakturovávány na Czech Radar, takže úředníci města de facto pracovali v zakázce CzR. Divím se, že nikdo neměl snahu to napadnout u správních řízení, protože nezávislost takto pracujícího správního orgánu je více než sporná.
– služby CzR byly neobyčejně komplexní. Verze pro veřejnost zněla, že se získané snímky předávají městu, ale ve skutečnosti zajišťuje CzR i zpracování dokumentů, takže pracovalo s osobními daty zachycených řidičů, aniž by je k tomu zákon opravňoval
– CzR a město si později najali mediální agenturu, která měla obstarat profesionální komunikaci celého záměru směrem k veřejnosti. Výsledkem její práce je tento dokument, uložený ve složce s ironickým názvem „Služby pro občana“.
– radnice poměrně dlouho odmítala označit radar značkou, že probíhá měření rychlosti. Právě to mělo za následek, že se tato povinnost dostala do novely silničního zákona.
– na přejezdu ani v jeho blízkém okolí nedocházelo k naprosto žádným dopravním nehodám, a to ani před instalací radaru, ani po něm.
Samozřejmě, tento postup vyvolal poměrně značnou nevoli mezi řidiči i ve veřejnosti. To se projevilo nejrůznějšími formami odporu.
– občané odmítali spolupracovat s úřadem a poskytovat mu spolupráci nutnou k vyšetření přestupku, takže úřad nemohl vyšetřování uzavřít a musel jej odložit
– řidiči používali na přejezdu houkačku, aby upozornili ostatní, že se tam něco děje. Radnice oslovila policii, aby houkaly zpacifikovali, ale PČR se k tomu moc neměla a vůbec se k záležitostem kolem tohoto buzeračního projektu stavěla jak hladový k sraní
– několikrát se buzerační budka stala předmětem útoku
– senátor Nedoma se v místě pokusil umístit dopravní značku, která by řidiče upozorňovala na 30km/h limit, nakonec tam ale nezůstala
– MÚ čelil řadě stížností a kritice v médiích. Občané nenuceně komunikovali s poslanci a senátory, kteří vyvíjeli nátlak na zastupitelstvo.
– v lednu 2008 úřad poprvé kapituloval a přemístil radar tak, aby nezakrýval dopravní značku. O něco později před něj umístil ceduli upozorňující na probíhající měření, což bylo výsledkem soustředěného tlaku občanů.
– všechno nakonec dorazil redaktor ČT Macháček, který ve své reportáži poukázal na celou řadu zajímavých souvislostí, například propojení CzR a bývalé StB, čistě profitní pozadí celého projektu apod. Na základě toho potichu zmizel estébák Radim Chyba z pozice tiskového mluvčího Czech Radar
– na místě zapózoval i bývalý policista Huml, vyznačující se celkem střízlivými a věcnými názory na dopravní problematiku. I on si o tom myslel svoje.
– expert z Dekry prohlásil, že snížení rychlosti na 30km/h za účelem snížení hluku je holý nesmysl proto, že auta následně akcelerují, což je naopak zdrojem hluku
– o buzerbudce v Mělníku byli informováni poslanci a hovořilo se o něm na schůzi sněmovny.
V prosinci 2008 se zastupitelé rozhodli odstoupit od smlouvy s Czech Radar. Důvodem nebyla zcela zjevná nekorektnost celého záměru, ale skutečnost, že z jedné stokoruny vybrané na pokutách městu zůstalo pouze 16 korun. To jsou samozřejmě náklady, které může MÚ Mělník vyčíslit. Vznikly i další, které přímo ocenitelné nejsou, a tak se dá říci, že dopravní buzerace byla pro ouřady v Mělníku hluboce prodělečný kšeft a původní vize o desítkách miliónů nahrabaných za rychlostní daň se rozptýlila jak pára nad hrncem. Czech radar si sbalí fidlátka v květnu letošního roku.
Co byly hlavní náklady?
– odměna CzR za jejich „služby“, přesahující 13 mil. Kč
– poštovné, zhruba 2 mil. Kč. Výši této částky nepochybně ovlivnil fakt, že město celou řadu řidičů obeslalo zbytečně, protože odepřeli poskytnout výpověď, kterou ty zmrdi potřebovali
– personální náklady na zhruba tři úředníky, které město muselo přijmout a zaměstnat.
Kdo vyhrál a kdo prohrál? Paradoxně jednoznačně zvítězil Czech Radar. Investice do radaru (asi 1,6 milionu korun) se mu vrátila desetinásobně. Nevyhrálo město. Vyhrála veřejnost. Vyhrála Česká pošta.
Jsem rád a cítím se hrdý na to, že jsem mohl svým malým dílem přispět k tomuto aktu porážky úřednických zmrdů z Mělníka. Během posledních měsíců se na mě obrátilo celkem 38 řidičů z celé ČR, kteří byli vyfotografováni na přejezdu v Mělníku při nějakém krajně asociálním počínaní. Nejrychlejší z nich jel rychlostí 61km/h. Dostalo se jim všem z mé strany standardního balíčku instrukcí a žádný z nich nedostal pokutu ani mu nebyly odečteny body. V průběhu těchto aktivit jsem stvořil praktické návody, které jistě také mnoho řidičů neváhalo použít v komunikaci s úředníky, kteří se tak hrubě zpronevěřili zásadě, že občanům mají sloužit a ne je šikanovat.
Ano, je to i naše práce. Děkuji všem, kteří se neváhali postavit úředníkům z Mělníka, protože to potřebovali jako svině drbání. Byla to dobrá práce. Že ti pánové byli zvoleni do čela města určitě neznamená, že jim město začalo patřit. Budiž to poučením pro ty skeptiky, kteří si myslí, že jim v dnešní době nezbývá nic jiného, než sedět s prstem v prdeli, protože „se s tím nedá nic dělat“. Dá, jen se musí chtít.
Platí to i pro jiné instance projektu Zkorumpovaná, pardon Bezpečná města a chlípné úředníky na jejich radnicích. Čím více řidičů jim bude způsobovat obstrukce a vícenáklady, spotřebovávat jejich kapacitu a přivádět je do úzkých formou stížností a žádostí o poskytnutí informací, tím více se bude byznys propadat do mínusu, až ve finále sbalí ty svoje krámy.
V neposlední řadě přeju pevnou ruku mělnickým, aby příští rok u komunálních voleb zúročili zkušenosti z Malého Spořilova a odeslali do politické penze pana místostarostarostu Jaromíra Kováříka (ODS), udatného bojovníka za Czech Radar a lháře první kategorie. Ostudu jemu a odvážným slušným lidem nehynoucí slávu.
(4x známkováno, průměr: 1,50 z 5)