Po příjemně stráveném večeru jsem se vracel něco před půlnocí od své přítelkyně k domovu. Je to asi 15 km, cesta první třídy, takže i v tuto dobu celkem značný provoz.
Hned za městem jsem si všiml dvou za mnou jedoucích aut, z nichž to poslední se na velmi krátkém úseku rozhodlo pro předjíždění. Původně chtěl předjet ještě i mě, ale to se mu už nepodařilo, i tak už to bylo dost riskantní. Přes následující obec jel tedy celou domu přilepený za mnou a jen co obec skončila, udělal tak těsnou kličku, že kdybych nepřibrzdil, asi bych měl nový přední blatník, nárazník a bůhví co ještě. Zablikal jsem na něj dálkovými světly, což mělo znamenat něco jako ty debile, takto se nepředjíždí a považoval celou věc za ukončenou.
To se asi řidiče výrazně dotklo a začal prudce brzdit a přejíždět ze strany na stranu, čímž mi znemožnil jeho předjetí nebo objetí. Když se v protisměru objevila další auta, zklidnil se, zařadil se zpět do svého pruhu a jel dál. Má reakce na jeho prvotní brždění byla opětovné použití dálkových světel, protože mi jeho počínání přišlo dosti nebezpečné vůči mně i ostatním účastníkům provozu. Když auta v protisměru zmizela, ksindl (už ne řidič) celou věc zopakoval. Byl jsem unavený, nechtělo se mi hrát si s nějakým dvacetiletým soplákem v tátově novým Mondeu a už vůbec nejsem zastáncem nějakého dovádění na silnici.
Ksindl ale nečekaně zastavil vprostřed silnice tak prudce, že jsem si snad poprvé uvědomil, že moje auto má něco jako ABS. Než jsem stihl úplně zabrzdit, už se otevřely dveře černého fordu přede mnou a uslintané a příšerně řvoucí hovado a velmi krátkými vlasy se řítilo na moje auto. V tu chvíli jsem zalitoval toho, že jsem si nevzal ponaučení z jednoho staršího D-fensova článku, ve kterém doporučoval mít v autě mezi sedadly kus nějaké hadice. Co naplat. Dostat se s ním do nějakého fyzického konfliktu se mi nechtělo už jen proto, že v autě byli ještě další dva jeho kumpáni, podle mého názoru stejného nebo horšího ražení. Jediné, co mi zbývalo, bylo se zamknout a to jsem také udělal.
Seděl jsem tedy v autě a čekal, co se bude dít. Přesně podle mého předpokladu se ksindl začal sápat po klice a lomcovat s ní. Když zjistil, že je zamčeno, začal vydávat takové zvuky, jaké není možné slyšet v žádném safari na světě. Kupodivu začal vydávat i slova, něco jako hajzle já tě zabiju, vylez nebo uvidíš. V tuto chvíli mu ale asi došla celá jeho slovní zásoba, kterou do něj vlila jeho ksindlmatka. Přešel tedy na jemu asi dobře známou posunkovou řeč a začal svou nohou posunovat plech mých zadních dveří dovnitř auta. Toho si všimli jeho spoluksindlové, vyskákali z auta a výtržníka si odtáhli se slovy, ať se na to vysere, že to nemá cenu. Asi byli o chlup rozumnější.
Tohle všechno se odehrálo za tak krátkou dobu, že jsem si jen stačil uvědomit, že mít u sebe zbraň, asi bych zanedlouho seděl za vraždu. Ksindlové nasedli do auta a pokračovali dále ve své cestě. Já jsem se po chvíli vzpamatoval a vyrazil za nimi, ne snad kvůli nějaké krevní mstě, ale hlavně pro číslo SPZ. Když jsem ho přečetl, zpomalil jsem z nějakých stočtyřiceti na devadesát a vytočil 158, oznámil vše nějakému lachtanovi a čekal co bude dál. V dalším městě jel ford kupodivu nějakých šedesát, tak jsem ho dojel na dohled. V tom mi volali lachtani zpátky, že proti němu jede hlídka. V tom jsem zahlédl modré majáky a policejní feldu, která se přes čtyři pruhy otočila tak „bravurně“, až sem se divil, že nikdo nezůstal ležet na silnici. To jsem jim odpustil, zásah byl přece jenom rychlý, od telefonátu uběhly sotva dvě minuty. Oznámil jsem tedy, že hlídku vidím a bylo mi sděleno ať u nich zastavím.
Vylezl jsem z auta a teprve tehdy jsem viděl ksindlovo umělecké dílo. Zadní dveře byly prokopnuté na dvou místech. Policie mi sdělila, že jestli vím, kde je tady obvodní oddělení, tak ať jedu tam, že oni si naloží řidiče a přijedou za mnou. Jel jsem tedy na řečené místo, které bylo vzdáleno asi 500 m. Tam mi otevřel nějaký lachtan se slovy co si jako přeju. Zběžně jsem mu vylíčil, co se stalo a najednou se na jeho tváři rozprostřel úsměv malého dítěte, které dostalo vytouženou hračku. Se slovy „to sme ale rychlí co?“ mi ukázal, kam se mám posadit. V tom přijela hlídka i s ksindlem útočným, který se jen přiblble usmíval a mrkal očima. Odvedli ho do jiné místnosti, kde ho vyslechli. On teda jako že nic neudělal, že se mý káry ani nechytil a že teda neví, proč ho jako vyslýchaj. Dali mu dýchnout a po negativní zkoušce ho pustili. Nasedl opět do ksindlkáry a všichni tři si to hnali někam dál. Ještě než odešel, nezapomněl mi říct, že tato hodina zdržení mě přijde draho. Odpověděl jsem mu, že jsme na lachtárně, tak ať raděj nevyhrožuje.
Se mnou sepsali nějaký protokol a řekli mi, ať si zjistím cenu opravy a donesu jim vyčíslení. Pokud to totiž bude víc než pět tisíc, bude se jednat o trestný čin a ksindl to asi pěkně schytá. Jelikož se jedná o vůz zahraniční provenience, tak podle odhadů servisu bude cena asi 15-20.000 kč.
Tak uvidíme, co všechno ještě lachtani udělají v rámci spravedlnosti tohoto státu.
Otázkou zůstává, jestli mají takováto hovada vůbec právo se volně pohybovat po ulicích….
(Zatím nikdo nehlasoval)