Kormidlo osudu je pouze v našich rukou

Featured Image

Tímto článkem bych chtěl tak trochu navázat na můj článek předchozí. Z některých příspěvků zazněla výtka v tom smyslu, že pouze samotnou změnou sebe sama v člověka ušlechtilého dnešní politickou situaci nezměním. Hojně byl diskutován i žebříček hodnot, což je téma, kterému se budu věnovat hned na úvod – ale pouze z čistě praktického hlediska, žádné filozofické debaty tedy neočekávejte.

Žebříček sem, žebříček tam… co s tím jenom udělám?

Uměle si definovat hodnotový žebříček a vyžadovat od každého jedince jeho bezpodmínečné dodržování (nejlépe pod hrozbou sankcí) je samozřejmě nejenom naprostý nesmysl, ale i jistá forma totality. I kdyby to bylo děláno pro jakkoliv ušlechtilou věc. Každý jedinec má od přírody i výchovou dány jisté předpoklady a tedy tíhne k určitým typům hodnotových žebříčků (od duchovních, přes vohnouty až po high-level zmrdy). V takové společnosti bude postupem času růst napětí, až to skončí podobně jako roku 1989 (to v lepším případě). A účtíček za celou tu útratičku? Spousta zničených osudů.
Ostatně, nemusíme nutně chodit do minulosti. V dnešní době se o něco podobného snaží Pravdoláska. Prostě ti sami nadiktují, CO je pravda a KOHO a CO máš milovat. Diktatura pravdy a lásky – no to se povedlo. Zní to sice jako kulatá krychle, ale nezapomínejme na to, že žijeme ve světě skutečně neomezených možností.

A co Desatero a podobné směrnice života (v pozitivním slova smyslu)? Ať už říká kdo chce co chce, podle mne bylo Desatero konstruováno s myšlenkou dosažení jistých praktických cílů (prostě už tenkrát někdo přišel na to, že je nějakým způsobem výhodné, když se lidé k sobě navzájem nechovají jako dobytek).

Ano, ve zdravých společnostech mají tyto směrnice jistě nějaký praktický význam, ale proto je přece nedodržujeme. Dodržujeme je (resp. měli bychom) proto, že CÍTÍME, že je správné je dodržovat. Chcete praktický příklad? Představte si, že sice hladem netrpíte, ale žijete od výplaty k výplatě (lépe řečeno přežíváte). Koupit si nějakou dražší věc nebo jet na zahraniční dovolenou? Ve vašem případě zcela nereálné. Jednoho krásného dne natrefíte na velký obnos peněz (řekněme třeba milion). Jste si absolutně jisti, že pokud byste ho vzali, nikdo by na to nikdy nepřišel. Co uděláte? Prachy by se vám hodili, ale ani nepomyslíte na to, že byste „využili“ příležitost. Váš hodnotový žebříček vám to prostě nedovolí.

Co se vlastního porovnávání hodnotových žebříčků týče…nenapadá mne žádný smysluplný důvod, proč to dělat (to ovšem neznamená, že neexistuje). V dnešní době bohužel spíše kráčí o to, KDO stanovuje ta kritéria, podle kterých by se eventuálně porovnávalo (a jaké by to porovnání mělo praktické důsledky). Já se hlavně snažím o to, aby aplikací mého hodnotového žebříčku skrze svou osobu trpělo okolí pokud možno co nejméně.

Strategie rozděl a panuj

Ve světě i u nás (i když se to nezdá), není o lidi slušné a ušlechtilé zase až taková nouze. Stačí se trochu porozhlédnout. David Gruber mluvil ve svém příspěvku zhruba o nějakých 3% tažných jedinců. To v poměru ke zbytku populace zajisté není mnoho, ale v absolutním počtu je to poměrně dost. Problém je podle mě v tom, že se většina těchto vzácných lidí potýká s bubáky (za toto slovíčko si dosaďte cokoliv, co považujete vhodné, tedy např. zmrdy) sama na vlastní pěst (nebo pouze v miniskupinkách). Bubáci už dávno pochopili, navíc s věrným posvěcením zmrdistátu, že parcelace protivníka s následným ovládnutím jednotlivých parcel, přináší výsledky. Používají k tomu metod různých, např. „onálepkování“ – prostě nalepí na člověka různé „-ismy“ a zařadí jej do patřičné parcely, kterou se potom snaží postavit mimo takříkajíc „slušnou společnost“ (někdy i mimo zákon). Bubáci jsou si dobře vědomi toho, že pokud by proti nim stála koordinovaná síla solidních lidí, skutečných osobností, neměli by nikdy šanci vyhrát. Vlastně by k žádnému boji ani nedošlo, neboť by bubáci zavčas stáhli ocas a vyklidili bitevní pole (jak je to ostatně jejich zvykem).

Nutné podmínky pro skutečně pozitivní změny ve společnosti jsou podle mne tyto:
1. Alespoň jistý minimální počet solidních lidí
2. Schopnost efektivní vzájemné spolupráce mezi těmito lidmi
 
Jak jsem již naznačil v předchozím článku, změnu jako takovou lze samozřejmě nastolit i s dostatečným počtem lidí nesolidních (povětšinou to vohnoutů, vedených úzkou skupinkou zmrdů). Ale myslíte si, že to bude změna k lepšímu? Jistě, že nebude. Fakticky totiž nejde o nic jiného než o konstrukci umělého žebříčku hodnot vypracovaným vládnoucími zmrdy a jeho násilné uvedení do praxe.

Točme kormidlem, dokud je čas!

Nikdo jiný to za nás totiž nikdy neudělá!!! Že prý politici se maj starat a že to má být jejich práce? Upřímně řečeno, tento argument je čirý alibismus. Toto je země každého z nás a starat se MUSÍME především my. To samozřejmě vyžaduje o kapku víc, než odmakat si svojí osmihodinovku, po dobré krmi se spokojeně uvelebit u televize a ještě spokojeněji začít nadávat na poměry vezdejší. Jistě, můžeme hledat důvody, které nám zabraňují v přiměřené občanské angažovanosti. A bezpochyby je také najdeme. A nebo se můžeme zamyslet nad tím, co bychom s našimi současnými možnostmi mohli dělat. Stávající možnosti jsou nepoměrně širší než za komunismu. Můžeš napsat článek, založit blog, společně s dalšími založit občanské sdružení,… a když je člověk opravdu schopný, tak ještě mnohem více (jako např. David Gruber, Tomio Okamura, Daniel Landa…).

Prostě stačí otevřít oči a zamyslet se: čím bych mohl přispět já osobně? Znám ve svém okolí nějakého solidního člověka, se kterým bychom mohli podniknout to a to? Proč jsem s tím už dávno nezačal? Proč jsem ty věci nechal bejt a nic neudělal? Protože jsem měl strach? Podniknu vůbec někdy něco, když mám furt strach? Je život ve strachu, ale s plným bachorem, pro mě to pravé ořechové?
 
Vůbec nejhorší je ovšem nedělat nic – zovcovatět. Starostí takové ovce je potom najít baču a přidat se k jeho stádu, neb sama o sobě se dokáže jen pást a občas se nechat podojit. A o to jde bubákům především.

Jsme na jedné lodi a já pevně věřím tomu, že se nám podaří otočit kormidlem osudu a nabrat správný kurs. Vlastně nám ani nic jiného nezbývá, než tomu pevně věřit a otáčet.

Vytvořme to druhé Švýcarsko alespoň pro těch pár procent solidních lidí.

Děkuji za pozornost


Miroslav Kropáč
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
70x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:55
D-FENS © 2017