aneb bývá utilitaristický ústup v „záležitostech principu“ vždy efektivní a přijatelnou možností?
Nedávno zde zazněla myšlenka, že je někdy vhodné si zvážit, kdy se vyplatí řešit ztráty. S tím nemá smysl polemizovat, opět aplikací Paretova pravidla dojdeme k tomu, že k vyřešení 80 % ztrát nám postačí 20 % úsilí a vyřešení zbylých 20 % ztrát nás bude stát 80 % úsilí. To je zjevné a je-li 20 % ztrát akceptovatelně malých, lze nad nimi za jistých okolností mávnout rukou, naopak pokud je oněch 20 % ztrát relevantních, stojí za to je řešit (a Paretovo pravidlo nám bude platit i v dalším kroku). Problém nastává při řízení „lidských zdrojů“, protože tyto mají ve srovnání s nějakou obecnou termodynamickou soustavou některé aspekty chování poněkud odlišné a pro interakci s nimi je tedy třeba brát v úvahu i další specifika lidského uvažování.
Jako příklad můžeme využít již zmíněné podvádění se služebními auty. Člověk se od strojů (či obecných termodynamických soustav, chcete-li), jak je známe dnes, poněkud liší. Má narozdíl od stroje nějaké sobecké (= sebezáchovné) instinkty, které mu velí získávat a případně kumulovat prostředky, potřebné pro přežití a kromě toho je schopen nějaké formy učení, byť míra této schopnosti je poněkud individuální. Člověk také sám sebe, své schopnosti a výsledky své činnosti nějakým způsobem (pravda, často značně subjektivním) komparuje s ostatními. Také je možné z jeho jednání v jedné záležitosti odhadovat, jakým způsobem se zachová v záležitosti jiné.
Co z toho vyplývá? Zejména to, že nelze-li někomu věřit v záležitostech, z nichž dotyčnému může z nepoctivého jednání kynout malý prospěch, nelze někomu takovému už vůbec důvěřovat v záležistostech, z nichž mu může kynout prospěch nemalý. Naopak, každý má v sobě zabudovanou nějakou hranici, za kterou se „nechá koupit“, tedy kde dospěje k závěru, že poměr risika nepoctivého jednání a přínosu z takového jednání je pro něj natolik příznivý, že se začne chovat nepoctivě. U někoho tato hranice je nízko, u někoho může třeba hypoteticky limitovat k nekonečnu (a tedy se na ni v praxi nikdy nenarazí), ovšem rozhodně nepřipadá v úvahu to, že se někdo choval nepoctivě v situaci, kdy je onen poměr pro něj horší, ale naopak se choval poctivě v situaci, kdy je pro něj tento poměr lepší. A další nezanedbatelnou roli hraje právě ona komparace s ostatními, kdy si i ten, kdo je poctivý, časem může říci „Když šidí Vonásek a prochází mu to, můžu šidit taky.“
Z toho vyplývá, že se nelze zabývat jen jednorázovým poměrem náklad/výnos, ale že jednou z podmínek dlouhodobého úspěšného fungování je i myšlení o pár tahů dopředu. Může se zdát, že když mi zaměstnanec v kanceláři každý měsíc odcizí balík papíru do tiskárny za 200 Kč, je pro mne výhodnější dotyčnému toto chování tolerovat, než utrácet desetitisíce za headhuntery, další desetitisíce za vyškolení nového zaměstnance a ještě riskovat, že se ten nový zaměstnanec neosvědčí a/nebo ve zkušební době odejde. Existuje ovšem nemalá pravděpodobnost, že za dva měsíce už to nebude jen balík papíru za 200 Kč, ale třeba ještě benzín za pět tisíc, další dva tisíce za telefon a k tomu třeba ještě pět kilo kafe a to jen od tohoto zaměstnance a že jeho chování začnou zvolna kopírovat i další. Existují mezi námi tací, kteří si pojem slušnost vykládají jako slabost (a ti se zde obvykle označují jako vohnouti a zmrdi), ale bohužel i s takovými přicházíme do styku a i s takovým materiálem musíme čas od času pracovat. Jistě, schopný šéf ví, co vidět má a co vidět raději nemá. Ale stejně tak je (či spíše musí být) schopen pracovat s risikem a zakalkulovat do něj i lidskou psychiku.
Ne, rozhodně se necítím být povolán někomu říkat, jak si má chránit svůj kapitál před ostatními, know-how i v této konkrétní oblasti je jednou z podstatných vlastností celkové úspěšnosti konkretní firmy, pointou sdělení je jen naznačit, že i výpověď na hodinu za jeden jediný kilometr soukromě najetý a jako služební vykázaný je zcela legitimním postupem a rozhodně nemusí být vždy chybou, ačkoli vzniklá škoda je vlastně pod rozlišovací schopnost. Zároveň takový postup ovšem rozhodně nesmí být povinný, neboť vnímání palčivosti jakéhokoli problému je záležitostí veskrze subjektivní a tak by tomu také mělo zůstat.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)