Do rukou mi padla další publikace, která se patrně dříve nebo později objeví v knihovně každého příznivce automobilního retra československého automobilového průmyslu v jeho původní podobě.
Publikace se jmenuje Škoda 1203 a napsal ji Jan Králík a popisuje vznik, sériovou, malosériovou i zákazkovou stavbu Škody 1203. Myslím, že tu dodávku všichni známe. Protože impotentní plánovaná socialistická ekonomika nebyla schopná vyrobit nic jiného, ležela na tomto obskurním stroji po dlouhá léta velká část transportních výkonů realizovaných na území ČSSR. Patrně žádný automobil nebyl tolik propojen s každodenním životem. Do porodnice byli mnozí z nás pravděpodobně dopraveni Škodou 1203 v provedení Sanita (v mém případě se jednalo ještě o Škodu 1202 STW) a kdo se rozhodl vyměnit socialistický ráj na zemi za ten na nebesích, v jeho transferu z tohoto světa figurovala Š 1203 v provedení pohřebním. Život člověka byl tak v podstatě vymezen intervalem mezi bílou a černou dvanáctsettrojkou. Mezi first a final delivery následovaly různé epizody s dvanáctsettrojkami pošty, telekomunikací, různých komunálních služeb, rozvážejících potraviny a lahůdky, upravenými na montážní vozidla a tak se dá říci, že kontaktu s 1203 prostě nebylo vyhnutí. Ani v dnešní době nejsme vlivu tohoto vozu tak zcela zbaveni, jedna 1203 se stala alegorickým vozem kampaně „Když nám nedáte prachy, budeme dělat problémy“ v podání českých nemocničních lékařů.
Dějiny tohoto stroje se začaly psát ještě v době, kdy o autech skoro nikdo nevěděl, v době, kdy jistý Petera založil ve Vrchlabí továrnu na kočáry. Její postupný přerod v továrnu na karosérie, továrnu na automobily a socialistickou továrnu na automobily autor velice výstižně popisuje. Osobně považuji tuto část knihy za nejzajímavější, včetně téměř neuvěřitelné kapitoly se správcem jménem Wohanka. V určitém okamžiku se socialistický režim s jeho propracovaným plánováním dopracoval k rozhodnutí, že ke splnění rostoucích požadavků na rychlou a ekonomickou přepravu zboží potřebuje dodávkové vozidlo a zadali nevelkému týmu pracovníků vrchlabského závodu AZNP takové vyvinout, a to nejlépe s použitím komponent z jejího předchůdce. Opět po naprosto neskutečných peripetiích, kdy se socialističtí plánovači nedovedli rozhododnout, zda se „to“ bude vyrábět nebo ne, případně společně s čím, se zrodila Škoda 1203. Kniha cituje některá dobová vyjádření, která jasně ukazují, jak bezvýchodná situace nastává, když o něčem rozhoduje byrokrat a nikoli zákony nabídky a poptávky.
Nicméně vůz světlo světa nakonec spatřil a to dokonce v několika variantách, což byl na dané poměry nebývalý úspěch. Popisu jednotlivých variant se kniha také zevrubně zabývá, včetně ojedinělého technického řešení u pohřebáku, který mohl pomocí přídavné převodovky jet v koloně rychlostí chůze. Popsány jsou i varianty nerealizované nebo raritní, jako chladírenský vůz, prodloužený valník nebo evoluční model s motorem o objemu 1,5 l (nezaměňovat s pozdější TAZ1500). Další kapitola by se mohla jmenovat „tuning“. Ano, Š1203 se stala pravděpodobně prvním hromadně tuněným automobilem v Čechách. Úprava spočívala v amputaci „kšiltu“, tedy převisu střechy nad čelním oknem, který zvyšoval aerodynamický odpor a spotřebu paliva. Dalším zdokumentovaným pokusem bylo použití nižší hlavy válců z Octavie.
O čem se naopak moc nedozvíme, je přesun výroby do Trnavských automobilových závodů. Následoval inovační program, jehož výsledkem byla modifikovaná Š1203M a ještě později dodávka s upraveným motorem TAZ1500. To však už byl začátek konce. Poslední pokusy o udržení výroby této dodávky zahrnovaly (mmj. také archaický) atmosférický diesel Volkswagen.
Poslední a opět velmi atraktivní částí kníhy je povídání o p. Jiroušovi a jeho firmě Ocelot, která dodnes pokračuje v opravách, rekonstrukcích a výrobě dvanáctsettrojek na zakázku. Zatímco ve všech předchozích kapitolách se čtenář patrně bude opakovaně dopracovávat k lehkému opovržení neuvěřitelně nepružným systémem plánovaných inovací, který umožnil vyrábět automobil dvacet let v prakticky nezměněné podobě, v případě firmy Ocelot mě napadlo pouze – respekt! Podle knihy přišel p. Jirouš k svému záměru velice kuriózním způsobem. Naboural svoji vlastní Š1203, kterou používal k podnikání, a ve snaze sehnat nové plechy se dopracoval až k výrobci a stal se jeho oficiálním zástupcem. Opět jsou popsány téměř neuvěřitelné zápletky připomínající film Zachraňte Willyho, například snaha zachránit lisovací nástroje před sešrotováním nebo tvorba nových dílů karosérie z laminátu, které lze se zbytkem skeletu svařit díky vloženým kovovým záliskům. Jak jsem to viděl, tak firma Ocelot a její majitel i s jeho entuziasmem by dokázali naplnit samostatnou publikaci.
Dojem z knihy: Absolutní blaho. Četl jsem nenasytně za cenu ponocování. Dojem z popsaných skutečností: Tloukl bych hlavou o zeď. Myslím, že je to zajímavá lekce pro ty jedince, kteří v sobě nosí myšlenky typu „potřebujeme v našem městě patnáct obchďáků, když by stačily ty dva, do kterých chodím já?“. No a potřebujeme na trhu patnáct různých dodávek, ze kterých si zákazník vybírá podle svých potřeb, když stačí jen jedna, dvacet let stejná? Dojde vám, kam tohle vede. Uhranou vás šokující rozhodovací procesy v centrálně řízené ekonomice, kdy žádné rozhodnutí je také platný výsledek. Zaskočí vás mizivé tempo inovací, společně s převodem výroby do Trnavy, kde se údajně předtím kompletovaly pračky. To všechno mělo za následek, že Š1203 jako výrobek v podstatě ustrnula technicky v šedesátých letech a ani snahy o modernizaci na přelomu 80. a 90. let ji už nemohly učinit konkurenceschopnou. To je patrně prapříčinou toho, že Škoda jako jedna z mála automobilek nemá ve svém výrobním programu plnohodnotný užitkový automobil (a patrně už ani mít nebude, protože se stává čím dál více obchodní značkou nežli automobilkou). Kniha je v určitém ohledu zajímavým krokem na neprobádanou půdu. Během těch desítek let, co jsem všudypřítomnou Š1203 vídal v jejím zcela konstatním designu, už mi natolik zevšedněla, že jsem jí už ani nevnímal jako technický artefakt, ale jako předmět stejné kategorie jako zábradlí, víko od kanálu nebo nádoba na odpadky. V posledních letech na našich silnicích těchto strojů povážlivě ubylo a netradiční a nadčasové tvary tohoto automobilu se pro mě staly atraktivními. A tak zatímco bez povšimnutí ignoruji kreace především francouzských designérů, kteří zjevně marně zkoušejí vymyslet něco, z čeho všichni padnem na prdel a už nikdy nevstanem, některé partie Š1203 se mi začaly jevit vysloveně půvabnými. Začal jsem si na tomto vozidle, na kterém jsem kdysi neviděl ani mrť dobrého, všímat detailů, které jsem předtím neviděl. To mě také přivedlo ke koupi knihy.
Odložil jsem tedy knihu, která se zastavila přesně v bodě, který pokládám za nejvíce pozoruhodný (Ocelot). Musím se přiznat, že ve mně kniha vzbudila určitý zájem o celou problematiku Škody 1203 a také došlo k skokovému zvýšení tržeb firmy Abrex (šedomodrý mikrobus, sanitka, pohřebák). Moje žena má určité obavy z toho, že u toho nezůstane.
(3x známkováno, průměr: 1,67 z 5)