O kauze Hroch jsme již psali. Dnes už není nutné sbírat kusé (a značně podivuhodné) informace z médií o této „záhadě“. Oslovil jsem obžalovaného v kauze, prof. PhDr. Břetislava Horynu, Ph.D. se žádostí o rozhovor ohledně celé záležitosti.
Děkuji mu za to, že této žádosti vyhověl. Rozhovor popisuje vývoj kauzy a dosavadní průběh procesu, který je s ním veden.
S-v: Začnu tím, že jsem si přečetl Vaše odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně, ve kterém velmi podrobně rozebíráte neshody a vyložené nonsensy v jednotlivých odborných posudcích takzvaných soudních znalců. Mnoho lidí v tomto státě vůbec netuší, že současná soudní praxe může vypadat tak, že soud nechá vypracovat posudky, poté některé akceptuje a jiné zamítne a může tak vydat v podstatě libovolné rozhodnutí. Co si myslíte a tomto současném konceptu (resp. soudní praxi)? Odpovídal Váš proces vašim představám, jak by měla fungovat „spravedlnost“?
Pokud jste moje odvolání četl, tak víte, že nesrovnalostí v tomto soudním řízení bylo víc než dost. Zvlášť soud prvního stupně postupoval jednoznačně selektivně a soustavně pomíjel všechny skutečnosti, které hovořily v můj prospěch. Dokonce na mou opakovanou tezi, že jsem neměl žádný motiv a důvod posílat poškozenému Hrochovi maily, nadto přes dveře z pracovny do pracovny, soudce ve zdůvodnění odpověděl, že to bylo moje náhlé vybočení z životního stylu. Takže jsem padesát let žil nějakým způsobem, a pak jsem jen tak vybočil. Tohle myslí soud vážně.
Pokud jde o odborné posudky, byly k dispozici tři, dva mluvily v můj prospěch a jeden naopak. Soud prvního stupně si vybral právě tento negativní a zbývající dva ponechal stranou, i když jejich obsah zásadně zpochybňoval argumentaci toho prvního. Domnívám se, že tím soud vyvázl ze situace, která by pro něj byla nepříjemná – musel by mít pochybnosti. Jak známo, objeví-li se jediná pochybnost o pachatelství, musí být obžalovaný osvobozen. Nezapomínejte, že se soudil odborně značně komplikovaný případ, jehož finesám rozumí IT specialisté. Soud by se musel těmito věcmi prokousat, porovnávat, posuzovat, prostě poměrně tvrdě pracovat na tom, aby se v nich odpovídající mírou orientoval. To je nepohodlné. Mnohem jednodušší je vzít jednu verzi a té se držet. Soud takhle může jednat, protože stále platí, že lze člověka odsoudit na základě právního názoru. Abychom si rozuměli: nemusí být k dispozici žádné nezvratné důkazy, ale stačí, aby si soudce vytvořil právní názor, a obžalovaný člověk nemá šanci. Dokud nebude zákonem upraveno, že k odsouzení člověka musí být důkazy a ne názory, může se každému stát to, co mně. Jak jsem slyšel, takový zákon se snad již připravuje, protože těchto případů je stále víc. Svým způsobem je to pochopitelné. Soudci toho mají skutečně stále víc, jsou přetíženi a volí cestu nejmenšího odporu, pokud je to jen trochu možné. U mě to zjevně možné bylo. Máte pravdu v tom, že libovůle je v takovém systému na můj vkus trochu moc. Naopak se nedá právo spojovat se spravedlností. Existuje právní řád a ten by se měl uplatňovat. Mohl bych cítit výsledek svého procesu jako nespravedlnost, ale on je důsledkem špatného uplatnění právního řádu. Nešlo podle mne o spravedlnost, ale o lenost věnovat se danému případu tak, jak to vyžaduje právní řád. Důsledky, které to přineslo, se pak dají označit jako porušení práva na spravedlivý proces. A k tomuto porušení nepochybně došlo. Můžu to doložit ještě jedním názorným faktem. Znalec, jehož posudek nakonec hrál prim, ho doručil v pozdních odpoledních hodinách v den před konáním soudu. Posudek měl padesát stránek a měli jsme na jeho prostudování a přípravu obhajoby čas přes noc do půl deváté ráno. Můj advokát žádal o odročení řízení, soudce to ale zamítl s tím, že jsme na tom všichni stejně, obžaloba, soud i já. Už ho nezajímalo, že tím utrpím újmu pouze já. Takhle se porušuje právo na spravedlivý proces.
Bez ohledu na to se ale se stávajícím rozsudkem nesmířím a budu podávat dovolání na Nejvyšší soud, bude-li třeba na Ústavní soud; prostě využiji všech možností, které se ještě naskýtají, ke zvrácení tohoto justičního omylu.
S-v: Jakým způsobem se Krajský soud vypořádal s vaším odvoláním, ve kterém poukazujete na zásadní nedostatky v posudcích a jejich vzájemnou neslučitelnost?
Písemné rozhodnutí a odůvodnění rozsudku ještě nemám, takže vám nedokážu říct, jak přesně to odůvodnil senát. Podle mne se s tím vypořádal ledabyle, s tím, že se přiklonil k názoru městského soudu a dál toto téma nijak nerozvíjel. Všechny důkazy hovořící pro mě znovu padly pod stůl. Ptal jsem se tak porůznu lidí s praxí, podle čeho se u nás vlastně soudí. Odpovědi se dají shrnout do jedné věty: po třicetileté praxi to nevím, vím jen, že zákony to nejsou. Takže jsme zase u názorů, na jejichž vytváření se může podílet hodně různých věcí. Možná vás bude zajímat, že jsem si při řeči jednoho člena senátu, když mluvil o zamítnutí mého odvolání, všiml jedné poznámky. Během promluvy poznamenal, že „trest je to malý“. Pro mě to má velkou vypovídací hodnotu. Soud, který rozhoduje o odnětích svobody a dalších kauzách tohoto typu, se má najednou nemálo namáhat s prostudováním odborně náročných posudků, a to všechno kvůli v jejich očích hloupým padesáti tisícům. Že nejde o peníze, ale o sociální likvidaci člověka, které se někteří moji „úhlavní přátelé“ nemohli dočkat, buď nedocenili, nebo jim to bylo lhostejné. Ta věta „trest je to malý“ ukazuje, jak se taky může vytvářet právní názor.
Svůj právní názor mně poslal také jeden okresní soudce, působící v Jihočeském kraji, které celý případ ze zájmu sledoval a kterému jsem nakonec poskytl spisové materiály. Podle jeho názoru se případ vůbec neměl soudit, a když už se to stalo, je jen z mého odvolání, které znáte, zcela jasné, s čím se soud nevyrovnal. Kdyby to soudil sám, obžalobu by z těchto důvodů zrušil. Když si uvědomím, že žiji ve státě, kde bych byl za stejné nařčení v Jihočeském kraji osvobozen, kdežto v Jihomoravském jsem odsouzen, musím dospět k závěru, že nejvíc záleží na tom, v čí hrsti se octnete.
S-v: IT posudky byly zajímavé v tom, že neobsahovaly žádné důkazy, které by každý očekával (výpisy tzv. logy internetového providera a firmy provozující webmail hosting dotyčné mailové schránky nebyly předloženy s tím, že „už nejsou k dispozici“, u kopií disků chybí kontrolní součty atd., jiné důkazy byly vytvořeny v rozporu se zákonem). Dá se do jisté míry konstatovat, že obvinit ze spáchání nějakého „počítačového“ zločinu lze v podstatě každého, navíc bez možnosti, aby uspěl s obhajobou? Váš případ totiž krásně ilustroval, že někoho touto formou v podstatě zničit vskutku nedá mnoho práce, zvláště pokud by ten někdo byl personou non grata třeba pro státní správu. „Chatrné důkazy“ je slabé slovní spojení, stačí si jednoduše vytvořit nějaké virtuální a soud zjevně kývne.
Mně se to stalo. Z jednoho případu se ale nedá usuzovat na celkovou situaci. Máte ale pravdu, že jako možnost je Vaše úvaha zcela reálná a taková past se dá nalíčit na každého. Jak jsem se doslechl, počet tohoto internetového gaunerství stále roste. I v souvislosti se svým procesem jsem si uvědomoval a sleduji to i nyní, jak málo lidí si připouští, že se to může stát i jim. Vycházím z toho, že i hacker si rád přivydělá, když dostane přiměřenou částku, a zařídit mediální skandál nebude už vůbec problém. Je to jednoduše řečeno nebezpečné a zneužitelné k profesní a společenské likvidaci lidí.
S-v: Je pravdou, že soudní znalci nikdy nezkoumali váš domácí počítač, přestože měl v celé kauze hrát klíčovou roli, nikdy u něj nebyli fyzicky přítomni?
Ano, je to pravda. Můj vlastní počítač nikdy nikoho nezajímal, veškerá pozornost se soustředila na pracovní počítač na fakultě. K lehkému zoufalství mě dovádělo, že se stále dokola mluvilo právě o tomto pracovním počítači, z kterého měly být odeslány myslím čtyři maily z celkového počtu devíti, jenže právě tyto čtyři nebyly součástí obžaloby. Důvod: k pracovnímu počítači měl přístup kdokoli a neměl jsem ho zaheslovaný. Když něco není součástí obžaloby a přitom se to tam stále objevuje, přestává člověk rozumět světu.
S-v: Kromě padesáti tisíců korun, které máte povinnost zaplatit státu, jaké byly vaše soukromé výdaje na celý proces (advokát atp.)?
Budou se platit ještě náklady soudního řízení, ta suma ale není nijak horentní. Výši odměn advokátům nebudu zveřejňovat.
S-v: Ihned po medializaci kauzy jsem sledoval, jak pronikali na půdu Filozofické fakulty novináři a čekali na vás před pracovnou i např. před přednáškovou místností a čekali, až vyjdete ven, aby vás mohli zpovídat, nebo alespoň natáčet. Bylo vůbec možné, aby taková situace nenarušovala výuku na akademické půdě?
Jednalo se především o to, že novináři nemají právo o své vůli proniknout na půdu fakulty a tam si něco natáčet. Kdyby to zkusili v nějakém jiném podniku, okamžitě by je vyvedla ochranka. Jejich povinností je požádat vedení fakulty o svolení k natáčení reportáže, sdělit mu předmět svého zájmu a předběžně se vyjádřit k očekávanému výsledku, kterého chtějí dosáhnout. Nic z toho tehdy ti první adepti neudělali, jenom pak trochu ztráceli nervy, když byli vyvedeni až na chodník za vrátnici. Jejich nervní jednání je poznat i na té první reportáži, kterou natočili za plotem fakulty a v které mě také ihned označili za pachatele. To byl listopad 2010, pravomocný rozsudek je z 31. května 2012. Jedna novinářka z BBC to okomentovala tím, že kdyby to ten mládenec udělal u nich, byl ještě ten den na chodníku znovu, ale tentokrát už trvale.
Co mě na tom překvapilo nejvíc, bylo to, že tuhle přepadovou akci i s okamžitým rozsudkem připravil reportér veřejnoprávní televize, která se vůbec po celou dobu chovala podle mého soudu nejhůř. Člověk, který ani nedokázal dostudovat svůj obor a skončil jako bakalář, odsuzuje s povolením svých nadřízených lidi, a to v televizi, která chce všechno možné, jen ne být bulvárem. Touhle a dalšími reportážemi ale k její nechutné bulvarizaci přispěl.
S-v: Jakým způsobem se kauza odrazila na vašich pracovních úvazcích na FF MU a na vaší odborné práci (např. publikační)? Máte možnost se časem rehabilitovat, je stále omezena vaše pedagogická činnost? Znamenalo to pro vás pokles v příjmech?
Mám pracovní smlouvu s MU, která vyprší k 31. srpnu 2023. Tato smlouva platí, i když se okamžitě ozvalo několik lidí z Akademického senátu s výzvami, abych byl odejit. Je to paradoxní, protože podle zákona o vysokých školách není v kompetenci senátu zasahovat do pracovně-právních vztahů mezi univerzitou a jejími zaměstnanci. Trochu mě to svádí k domněnce, co všechno se vlastně za celou touto mailovou akcí skrývá. Publikační činnost Vám nikdo omezit nemůže, pokud vydavatelé uznají, že text má požadovanou úroveň, tak ho vydají. Pokud bych chtěl být doslovný, tento týden vyšel jeden rozsáhlý článek v Literárkách, za několik týdnů vyjde jedna knížka v Olomouci, do konce roku mám odevzdat rukopis v jednom pražském nakladatelství, přeložil jsem jednu knihu od Immanuela Kanta, kterou se také budu snažit vydat. Když jsem měl omezenou výuku tak, že jsem nemohl učit povinně-volitelné předměty, kompenzoval jsem to univerzitě aspoň tímto způsobem.
Pokles v příjmech jsem zaznamenal, z posledních asi patnácti měsíců jsem skoro tři strávil hospitalizacemi v nemocnicích a velkou část zbytku v pracovní neschopnosti. Zdravotní stav se v souvislosti s touto štvanicí zhoršil dost razantně, což je horší než jen nižší příjem.
S-v: Potěšil vás postoj většiny vašich kolegů k celé kauze, nebo právě naopak?
Musím jim poděkovat za podporu, kterou mi poskytovali. Všichni, co mě trochu lépe znají, se snažili mě podržet, ať už tady Brně, nebo v Praze či v Olomouci, Ostravě a na dalších univerzitách. Psali mi i bývalí studenti, spolužáci, známí z Akademie věd. Když byla na Filozofické fakultě uspořádána mezi zaměstnanci petice na podporu poškozeného Hrocha, která byla zároveň peticí proti mně, podepsalo ji asi čtyřicet lidí. Fakulta má více než čtyři sta zaměstnanců, takže z toho vychází, že mě tehdy odsoudilo asi deset procent z celkového počtu. Na univerzitě, v silně konkurenčním prostředí plném solitérů, zájmových skupin a spodních proudů, není zase tak špatné, když má člověk deset procent byť i nepřátel. Nic se nikde neobejde bez nevraživosti.
Nejvíc mě ale potěšili studenti, kteří se vůči mně nestavěli nijak nepřátelsky, mnozí z nich spíše naopak. Několik jich požádalo o vedení diplomových prací, a pokud vím, všichni úspěšně obhájili, mám další zájemce o školitelství doktorandského studia, kteří ke mně nastoupí, pokud budou přijati. Jejich počet by se tak přiblížil desítce. Tady si asi musí každý vybrat sám: buď jsem ten „sadistický pedagog“, jak se na mě před soudem rozkřikoval poškozený Hroch, a pak by mě studenti měli obcházet dalekým obloukem, nebo se ke mně dobrovolně hlásí k poměrně těžkému studiu, a pak je asi všechno jinak.
S-v: Jak jste vnímal to, že ještě před jakýmkoli jednáním soudu jste byl na stránkách masmédií označen jako pachatel a rovnou vám byl navrhován trest? Přestože každý server předkládal úplně jiné údaje o kauze, všude jste figuroval jako agresor a prof. Hroch jako poškozený, zkrátka nebylo sporu, jak se věci mají. Jakým způsobem reagovali vaši známí? K čemu byste přirovnal psychickou zátěž s tím spojenou? Poškodilo to i vaše nejbližší?
Moc jsem se tím nezabýval a publikované články, internetové diskuse a televizní reportáže jsem nečetl a nesledoval. Dělám to tak dodnes. Novináři potřebují skandály, aby zvýšili prodejnost a sledovanost, a tím také své platy a ambice dělat kariéru. Nejlepší skandál je černobílý, protože se o něm snadno a dobře píše. Navíc byl poškozený Hroch tím prvním, kdo celou mediální kampaň spustil. Alespoň tak odpověděl při výpovědi před soudem na otázku státního zástupce, kdo řekl novinářům o tomto případu. Není se pak co divit, že se stal tím bílým nevinným andělem, který hodně mluví a umožňuje tím psát články.
V rodině pro mě dělali první poslední. Dcera je dospělá, rozumná a umí si dát věci dohromady. Navíc znala spisové materiály, takže na rozdíl od novinářů, kteří neměli faktické poznatky žádné, nespěchala s vynášením soudů.
Moje paní pro mě udělala neskutečně mnoho. Pracuje na rektorátu MU a mohla by očekávat, že se na ni budou někteří dívat jako na manželku „tamtoho Horyny“. Bylo to ale naopak, známí a kolegové ze zaměstnání jí projevovali sympatie, dávali najevo nesouhlas s tím, co se děje, a neskrývali, co si o tom myslí. O to drastičtější bylo prohlášení poškozeného Hrocha před soudem, že paní Horynová podala trestní oznámení na rektora univerzity. Jeho myšlenkové pochody bývá někdy těžké dešifrovat, ale co si sliboval od této špíny, to doopravdy netuším. Zjistit, zda osoba X podala trestní oznámení na osobu Y, je snadné, a tak to skončilo tím, že bývalý rektor MU a dnešní ministr školství prof. Fiala nařídil proti poškozenému Hrochovi kárné řízení před Etickou komisí. Tím se myslím spřátelené armádě novinářů nepochlubil. Jen na okraj: osočení mé manželky bylo lživé a bylo proneseno při svědecké výpovědi před soudem, kde se svědek zavazuje hovořit pravdu. Poškozený Hroch ale lhal v tomto, a jak se později ukázalo na výpovědích svědků obhajoby, také v dalších případech. Přesto ho soudce uznal za věrohodného svědka.
S-v: Advokáti většinou obviněným radí, aby o případu obecně nemluvili, tím méně pak s novináři, přestože o to horší bývá mediální očerňování osoby, neboť i ve vašem případě prof. Hroch čile poskytoval rozhovory a jelikož protistrana mlčela, o vině bylo jasno. Přesto si myslím, že jste udělal dobře, když jste s novináři nekomunikoval. Myslíte si to také?
Už jsme na to narazili v předchozí otázce. Neumím se vší jasností posoudit, zda to bylo nebo nebylo dobře. Beru to tak, že novináři mají plné demokratické právo klást otázky, ale já mám totéž plné demokratické právo na ně neodpovídat. Kupodivu to právě tyto strážce demokracie rozběsní tak, že sáhnou po jakémkoli prostředku. Dovolil si nás ignorovat, tak mu ukážeme. Jistěže ukazují, ale spíš to, co je v nich. Uplynulé měsíce mě naučily vážit si hyen: sice taky rvou maso až na kost, ale neschovávají se přitom za svobodu slova.
S-v: A konečně jsem u nejdůležitějšího tématu, policie. Popište mi, prosím, jakým způsobem s vámi jednala Policie České republiky. Jak jste se s ní dostal do styku a co bylo výsledkem. Jak byste činnost policie ve vaší kauze shrnul? Máte dnes důvěru ve složky činné v trestním řízení, přišel jste např. o nějaké iluze, nebo jste nebyl příliš překvapen?
S policií to bylo eufemisticky řečeno zvláštní, a mám-li jednání těch lidí, kteří měli případ v rukou, shrnout do jedné věty, řekl bych, že asi jednali pod tlakem, jakoby ustrašeně. Pokud vím, první vyšetřovatel mě ani nevolal a odložil to celé jako nesmysl. Po následné stížnosti jisté poškozené osoby to dostal druhý vyšetřovatel, který mi zavolal domů s tím, jestli se můžu dostavit. Podal jsem svědeckou výpověď, kde jsem uvedl, že o takových mailech nic nevím. I tento vyšetřovatel věc odložil. A pak se náhle kde se vzal tu se vzal objevil státní zástupce, který nařídil, aby se věc vyšetřila a odeslala na SZ. Byl jsem u třetího vyšetřovatele, v jehož řeči se objevovaly náznaky, že by byl nejraději, abych se přiznal, a jak zaznělo, omluvný dopis by to spravil. Žádné důkazy proti mně mi nesdělil. Stále dokola se jen mluvilo o mailech z mého pracovního počítače a o tom, jestli znám jistou třetí osobu, která je zcela mimo univerzitu a z jejíhož počítače měl jeden z těch devíti mailů odejít. Při téhle rozpravě jsem požádal, aby se na policejní spis mohl podívat advokát. Tehdy jsem ještě žádného neměl, takže jsme se s vyšetřovatelem dohodli, že mi dá jeden den, abych si advokáta našel. To bylo v úterý a měl jsem mít do čtvrtka čas. Ve čtvrtek se ale ukázalo, že dotyčný vyšetřovatel odeslal spis hned ve středu státnímu zástupci, který si ho vyžádal, ačkoli platný termín byl až do pátku. Vyšetřovatel na mě udělal podraz, ale jestli sám nebo na něčí příkaz, to nevím. Vím jen dvě věci: ve spise se objevily údaje ohledně přístupů do emailových schránek, které někdo „omylem“ vydával za časy odeslání mailů. Spis nikdo jiný než policie a státní zástupce v ruce neměl a byla to nejsnadnější cesta, jak ze mě vyrobit pachatele. No a dále, vzápětí nařídil státní zástupce zkrácené jednání, což je taková forma soudního projednávání, kdy je pachatel přistižen doslova při činu. Můžu jen konstatovat, že se při zkráceném řízení podstatně sníží možnost na přípravu důkladné obhajoby, státní zástupce nemusí shromažďovat důkazy, protože se tato povinnost přenáší až na soud (v této souvislosti je dobré připomenout si rozhodování soudu podle právního názoru) a obžalovaný se dostává do situace, která je pro něj nepříznivá. Moje „zkrácené řízení“ trvá dva roky. To asi mluví za všechno.
Dneska bych s policií, která zapisuje něco jiného, než co říkáte, asi jednal jinak. Ale doufám, že k tomu už nebudu mít příležitost.
S-v: Nechal byste se zaměstnat na soukromé vysoké škole? Jaké vidíte výhody a nevýhody soukromého školství?
Možná na nějaký čas a na vedlejší pracovní úvazek, jako zkušenost s prostředím, které neznám. Jedna dost známá brněnská soukromá škola má v preambuli napsáno, že pokud žák neprospívá, je na vině vždycky učitel, nikdy student. Snažím se domyslet, co asi dělá učitel, aby se neprovinil na studentech. Řekl bych, že snadná škola je zločin spáchaný na společnosti.
S-v: Jakým způsobem kauza změnila váš život, vaši psychiku? Ovlivnila např. vaši každodenní činnost?
Člověk si nezvykne na všechno, i když se říká opak. Přišel jsem o svou naivní důvěru v lidský rozum, protože jsem zjistil, jak snadno nad ním převládnou emoce jako je otevřená nenávist, o jejíž příčině nic nevím. Celý případ mě naučil rozlišovat mezi lidmi. Někdy je to tristní: když to před několika lety vypadalo, že bych mohl kandidovat na děkana, začali mě zdravit i lidé, které jsem dotud neznal. Dneska se rozlišili ti, kteří jednají stejně kolegiálně a přátelsky, od těch, kteří už žádný důvod navzájem se pozdravit nenacházejí. Ale to je asi obecnější forma sociálního chování. Psychika utrpěla silnou újmu. Asi si každý umí představit, že nikomu nepřidá, když se ocitne v padesáti letech před soudem a je odsouzen za něco, o čem ví, že to neudělal. Kantoři mají hodně sklony k vyhoření, jejich práce není lehká a často přináší klasické pocity zmaru a zbytečnosti. Když se k tomu přidá tahle soudní mlýnice, kdy nemůžete dělat nic a jen posloucháte, co o vás říkají druzí, ať už ze zastupitelství nebo od soudu, není snadné vydržet. Likvidačním snahám novinářů jsem se vyhnul tím, že jsem jejich díla nečetl, což mě uchránilo ještě horších dopadů.
Životní režim jsem se snažil dodržovat, jak je obvyklé. Takže pokud jsem nebyl v nemocnici nebo v těžších zdravotních problémech, sedal jsem každý den k počítači a několik hodin jsem pracoval, psal jako vždycky a studoval jako vždycky. Je to můj životní styl a tahle pravidelnost hodně pomáhá. Není to workoholismus, ale zvyk denně na něčem dělat. Nulla dies sine linea. Od toho mě nemůžou odvrátit žádné štvanice, výpady, špína, kterou na mě vylévají naši bližní a spravedliví, útoky zezadu a ze zálohy, dohodnuté akce s novináři, tlaky na vedení fakulty a univerzity, aby se mě zbavilo. Vždycky můžu položit na stůl svou práci a počkat, až ti, kteří mě už teď vyprovázejí z univerzity, udělají totéž. Pak se ukáže, kdo co pro univerzitu dělá.
S-v: Existuje nějaká věc, kterou byste při spolupráci se složkami státu udělal napodruhé jinak – spálil jste se v něčem? Máte nějaké doporučení pro někoho, kdo by se ocitnul ve vaší situaci?
Rozhodně bych jednal jinak s policií. Asi jako poslední osel v tomto státě jsem se spoléhal, že policistovo dané slovo a podaná ruka platí. Není tomu tak. Nespoléhal bych se na to, že na institucích typu státního zastupitelství se vždycky hraje čistě nebo aspoň fair play. Teď už myslím, že to také tak není. Vždycky jsem bránil právníky, soudce, advokáty, stejně jako třeba lékaře, když se do nich pouštěli lidé, kteří nemají potřebné vzdělání a přesto kritizují. Dodnes bych si netroufl kritizovat třeba lékaře, protože sám neumím ani píchnout injekci. Na soudní praxi jsem ale trochu poznal, že kritizovatelná je a dokonce musí být.
Ve svém profesním prostředí bych nevěřil lidem, v kterých vycítím pomstychtivost a nenávist, zvlášť když dávají na odiv své láskyplné náboženské přesvědčení. Věřil bych síle pokrytectví a zla, které se skrývají za údajnou snahou o spravedlnost. A hlavně bych přestal věřit v sociální inteligenci či vůbec přirozenou inteligenci jako předpokladu u všech lidí, kteří jsou činní na univerzitách. Příliš jsem si nepřipouštěl, že lidé jednají jinak, než jak se staví. Je to moje hloupost.
S-v: Děkuji vám za rozhovor.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)