Jakožto mladého jinocha mne kdysi socialistická média seznámila s odsouzeníhodnou buržoazní kratochvílí, pěstovanou hlavně v dekadentních USA, jménem wrestling. V informaci o tomto fenoménu bylo zejména vypíchnuto, že se nejedná o čestný boj dvou zápasníků, nýbrž spíše o divadlo, jehož průběh a výsledek jsou dohodnuty předem.
Vzpomněl jsem si na dřevní šokézní infomaci po shlédnutí posledního kola letošního ročníku naší nejvyšší fotbalové soutěže.
Ty, kteří tuto oblast společenského konání nesledují, uvedu do problému.
Koncem minulého roku získaly poměrně širokou oblibu policejní odposlechy funkcionářů fotbalového svazu, fotbalových oddílů první ligy a prvoligových rozhodčích. Díky vybranému použitému slovníku zabodoval zejména záznam rozhovoru mezi pány Horníkem a Brabcem. Některé fráze z tohoto panoptikálního dialogu již zlidověly, například označení úplatku pro rozhodčího v řádech tisíců korun jako „kapříků“, popřípadě přímé chlapské hodnocení světa, ve kterém aktéři hovoru žijí, lakonickým „silnější pes mrdá“.
Policejní přepis rozhovoru dvou předních českých intelektuálů byl dokonce natolik mimovolným uměleckým dílem, že pánové Čtvrtníček a Lábus nacvičili podle předlohy divadelní představení, se kterým úspěšně objíždějí republiku.
Národ se válí smíchy, zatímco čacká česká justice v rekordním termínu několika měsíců odsoudila některé z přistižených aktérů celé kauzy k podmíněným trestům a k pokutám, což pánové nějak přežijí, neboť jim za dobu působení ve vrcholovém fotbale jistě zůstalo těch kapříků za nehty mnohem více.
Ten celonárodní smích nad nedobrovolnými komiky mi zase připomněl dobu, kdy jsme se smáli projevu jiného tlachala, tahajícího za nitky dokonce ještě v širším měřítku. Mám na mysli soudruha Milouše Jakeše.
Tenkrát se taky všichni smáli, říkali „nejsme jako oni“ a kochali se svou morální převahou, místo aby soudruhy rozvěsili na lucerny.
A teď všichni sklízíme ovoce naší blazeované nečinné převahy. Odulé bolševické xichty, kam se podíváš.
A jak je vidět na kauze fotbal, nepoučili jsme se. Zase se těm šaškům smějeme, a nenajde se dobrovolník, který by si na kuliferdy z fotbalového prostředí počkal v průjezdu a zarazil jim krumpáč metr do hlavy, což je jediný argument, kterému tito giganti ducha rozumějí. Smějícím se vohnoutům jaksi nedochází, že oni jsou těmi slabšími psy, se kterými bylo vymrdáno.
Aféra s kapříky zdálo se utichla a stále stejné odulé bolševické xichty z ČMFS nás ujišťovaly, že s korupcí je konec.
Načež přišlo o tomto víkendu výše zmíněné poslední ligové kolo.
Všech osm závěrečných zápasů se konalo v jednu dobu, což je sice moudré opatření, ale v případě dlouhodobé soutěže se jaksi míjí účinkem, neboť karty byly rozdány již před posledním kolem poměrně jasně. Liberec byl už jistým mistrem a hrál doma s Mladou Boleslaví, která potřebovala vyhrát, aby si zajistila účast v příštím ročníku předkola Ligy mistrů a tím i potenciálně silný eurokapříkovod pro celou příští sezónu.
Dalšími kandidáty na lukrativní evropské poháry byly Slavia a Teplice, které rovněž potřebovaly vyhrát, ale ti ještě museli doufat, že to Mladé Boleslavi nevyjde v Liberci. Slavie to ještě měla komplikované tím, že hrála v Jihlavě, která se pro změnu potřebovala zachránit v duelu na dálku s Plzní, jež hrála na Spartě.
A jakže to celé dopadlo?
Slavie i Teplice splnily svou povinnost a vyhrály, ovšem bylo jim to prd platné, neboť Boleslav zvítězila na hřišti úřadujícího mistra ligy 3:2, když dala dva góly z penalt a vítěznou trefu zaznamenala asi čtyři minuty po vypršení času, který je obvykle vyměřen pro utkání v kopané.
Hráči Boleslavi se po rozhodujícím gólu radovali, jako kdyby výsledek pro ně byl skutečně překvapením.
A možná, že dokonce i byl, protože fotbalisté nejsou těmi, kteří podobné komedie režírují. Jsou to většinou prostí hoši, ještě prostší než průměrný fotbalový bafuňář, nepolíbení poznáním širších souvislostí našeho života, protože hlavu potřebují hlavně na to, aby její pomocí dopravili míč do soupeřovy sítě. Ke štěstí jim stačí velký dům, rychlé auto a odbarvená blondýna s podobným životním rozhledem.
To ovšem není všechno z dění osudového posledního dne takzvané fotbalové soutěže.
Vítězství Slavie v Jihlavě znamenalo, že již prakticky odepsaná Plzeň se mohla zachránit v případě svého vítězství na Letné. A kupodivu, outsider z pivního města kopal proti předchozímu mnohonásobnému vítězi takzvané fotbalové soutěže též dvě penalty a slavně zvítězil 3:1.
Radost hráčů Plzně byla též nelíčená – nejvíc se radoval jejich trenér František Straka, bývalý hráč a pak i trenér domácí Sparty, který je, mimo jiné, i ve velmi ostré české konkurenci, žhavým kandidátem na titul Dement roku 2006 za své neřízené bláboly v takzvané předvolební kampani (která se u nás řídí podobnými pravidly jako takzvaná fotbalová soutěž, ale to již přesahuje rozsah tohoto článku).
Celé nechutné divadélko bylo už natolik do očí bijící, že si jej dokonce všiml i odulý bolševický xicht Number One.
Osobně jsem se zařekl, že na ligovém fotbale mne u nás už nikdo nikdy neuvidí (ne že bych chodil poslední dobou nějak často, naposledy jsem byl, tuším, koncem minulého tisicíletí). Nehodlám dělat kafku odulým bolševickým xichtům s bolševickými manýry.
Vyzývám pochopitelně, abyste všichni následovali mého příkladu, ale obávám se, že tímto způsobem odulé bolševické xichty nepotrestáme. Jejich kapříkovody vedou jinudy a cinkání klíči na ně neplatí.
Jedině snad se inspirovat posledními trendy na naší politické scéně a jednou do týdne jeden vybraný xicht anonymně rozmlátit.
Až jim budou párkrát rovnat pohůnci dr. Ratha kosti, možná jim dojde, že něco není v pořádku.
(Zatím nikdo nehlasoval)