V uplynulém víkendu jsem byl na návštěvě rodičů mé ženy a hlavně ženy a syna samotných.
Máme teď takovou „oddělenou domácnost“, která ovšem není způsobena problémy mezi námi dvěma, ale mezi námi, realitní kanceláří (díky jejímuž jménu jsem si skoro jistý, že kvality jejích služeb zcela odpovídají podobnosti jejího jména se známou sítí autobazarů), finančním poradcem a bankovním ústavem. Tento komplexní stroj totiž nefunguje podle předpokládaného časového harmonogramu, ale protahuje se to tak, že už doslova nemáme kde bydlet – předchozí pronájem již skončil. Nicméně tato záležitost by si jednak zasloužila samostatný článek a jednak není předmětem článku tohoto.
Takže – Třebíč. Již od doby, kdy jsme se ženou ještě randili, vytvářela mi obraz tohoto města jako místa, kde jsou lidé víceméně „v pohodě“, přátelští apod. Neměl jsem důvod jí v tomto nevěřit. Ačkoliv to bylo většinou založeno na lidech z jejího okolí, i mé jiné zkušenosti s lidmi cizími toto nevyvracely. Město jest bezpečné, rychlostní omezení na místě, žádná pruda, bezpečnostní kamery, zatím jsem neměl žádné incidenty s policií.
Před řadou paneláků, kde bydlí rodiče ženy je obdélníkové parkoviště, které bývá o víkendech celkem plné, málokdy však stoprocentně. Vždycky se mi proto daří někde zaparkovat. Parkoviště má na obou koncích vjezd/výjezd, který má na obou koncích travnatý prostor, tj. mezi výjezdem a posledním místě v řadě směrem u silnice je malý ostrůvek.
Posledních pár měsíců jsem si všiml, že právě tohoto „nevyužitého“ prostoru s výhodou využívá k parkování stále stejná buýlá Oktáfka (bohužel nevím, jestli fmetle, ftédéýčku a na hlínách), nicméně se značkou, která značí, že majitel je pravděpodobně z Prahe. Když jsme s ženinými rodiči šli kolem, shodli jsme se s tchýní v názoru na tento způsob parkování k němuž tchýně ještě poznamenala, že s tím stejně nikdo nic nedělá, policie jede kolem a nevšímá si toho. Možná právě tato poznámka způsobila, že jsem při pozdější návštěvě svého vozu chvíli přemýšlel a pak vytočil 156.
Za pár hodin, když jsem odjížděl domů, byl již zmíněný způsob parkování náležitě oceněn červenou pečetí. „Hele, ukázal jsem ženě, když jsme procházeli kolem, to jsem byl já.“ Žena se podivila a označila mě za hajzlíka. Trochu jsem se jí to snažil vysvětlit, snad to pochopila, nicméně ta primární reakce mě vlastně přivedla k tomuto zamyšlení.
Zachoval jsem se jako zmrd? Nebo naopak jako zmrdobijec?
K přesnějšímu pohledu na věc ještě malý výčet situací, které by mě měly definovat jako řidiče a vůbec účastníka silničního provozu:
– řidičský průkaz mám od roku 1995 a zhruba 10 let aktivně jezdím
– neměl jsem zatím žádnou větší dopravní nehodu (vyjma různých zastavení u silnice a sjetí do zasněženého příkopu a všech možných závad na autě)
– jezdím hlavně podle citu a situací, tj. na rovném přehledném úseku jedu klidně přes 50/90 tak, abych nikoho ani sebe neohrozil
– na dálnici jedu tak, abych se vyhýbal hloučkům na sebe nalepených aut a proto se většinou šinu dopředu tak 140
– před křižovatkou brzdím zásadně pomalu a včas – není to lež ani klišé, ale vnitřní protest proti způsobu brždění mého otce, který se mi svou nepříjemností hluboko vryl pod kůži
– na řidiče ve většině konfliktních situací netroubím ani neblikám, jednak se v dané situaci spíše leknu a reaguji manévrem než nějakým troubením a když už je po nebezpečí, je už pozdě a je to jedno
– parkování ve městě nebo v blízkém okolí se snažím co nejvíc eliminovat na zákoutí a uličky, kde se ještě neplatí
– když už musím do centra, klidně to zaplatím, myslím, že to má svůj smysl
Z tohoto výčtu lze říct, že si s předpisy taky zrovna hlavu nelámu, nicméně jsem si toho plně vědom a proto kdykoliv jsem dostal pokutu za rychlost, parkování nebo něco jiného, mě to sice v dané chvíli štvalo hlavně vůči policii, ale také kvůli sobě – seš blbej, nechal ses chytit, jels rychle apod. Prostě můžu si za to sám.
Zpět k onomu parkování – dotyčný boreček tam nestál poprvé – zřejmě si z toho udělal kchůl prájvit plejs. Kdoví, proč policie tuto situaci tak dlouho ignorovala, možná nemají o víkendu tolik pravidelných vyjížděk a proto jsem se rozhodl je v tomto trochu zastoupit. Kdyby byly pod článkem povoleny reakce, možná bych byl ukamenován jen proto, že na tomto serveru není zvykem stát s policií na jedné straně.
Nicméně se vracím k původní bilanci. Přemýšlel jsem, co mě k onomu činu vedlo:
– pocit moci, že stačí zvednout sluchátko a měním svět
– potřeba potrestat hříšníka
– pocit zadostiučinění, pramenící ze sousedského když né já, tak ani on
– pocit dobrého skutku vůči ostatním, normálně parkujícím řidičům, kterým se tento nepotrestaný jedinec vysmíval
– něco jiného
Kdo ví, možná od každého něco, těžko se to dá jednoznačně určit. Ve většině situací víte co a nevíte přesně proč.
Na závěr tedy prohlašuji – ne, nemyslím, že jsem se zachoval jako zmrd. Mohl jsem mu taky klíčem objet dveře. To bych pak držel hubu.
(Zatím nikdo nehlasoval)