Jedu po Pražský nahoru, krásný teplý den, auta jezdí všemi směry a motocykly taky. Nedělám si hlavu ze 411 a mám tam něco kolem šedesátky, protože jsme v úseku mezi Trauma-xem a Budvarem, kde nečíhá žádné riziko kromě chemického poplachu z jatek, kde občas škvaří sádlo a zasmrdí celé Budějovice.
Většina aut mě přejíždí v levém pruhu včetně asi osmibarevného autobusu Karosa fkombíku ftédéíčku nějakých řepáků jedoucích ze Živitelky. Je mi to jedno.
Tak se dodrndám až k bílé Škodě Roomster jako že Prostorňák. Prý se do toho vejdou čtyři basy piv a prý když si nyní jdete koupit nový Roomster, tak dostanete benzín za 20k zdarma. Ještě jsem neslyšel, že by někdo nabízel k novému autu tak razantní promotion, takže se asi Prostorňák proměňuje na Ležák. Každopádně bych měl jiný nápad, který by učinil Prostorňák populárním a navíc by jeho štastnému majiteli usnadnil přestup z jeho původního vozu na tenhle pojízdný nočník. Totiž dávat k novému vozu dvacet lahví whisky. Po vypití poloviny láhve se Roomster začne jevit jako celkem atraktivní automobil a jeho majitel se ho přestane bát.
Roomster jel padesát, což jsem mu neměl za zlé, je to jeho věc, a protože vedlejší pruh byl plný, tak jsem nemohl sen českých rodin objet. Nijak mimořádně jsem se nevztekal anžto pumpa byla nedaleko. Tankuji u malé pumpy Eurooil tam nahoře, ne proto, protože ji provozuje jeden známý. Leze leze… za chvilku tam budem.
Zezadu přijel motocykl.
Já se v motocyklech moc nevyznám, byla to taková ta velká hrbatá motorka s kuframa po straně, cestovní enduro se tomu říká? Na ní seděl chlápek fkůži a hodlal mě předjet.
Opět z toho nejsem nějak v křeči, nevidím důvod, proč by motocykly s třikrát lepší akcelerací a pětkát menšími rozměry měly dodržovat pravidla napsaná pro auta s jejich rozměry a dynamikou, a hlavně nejsem švestka, nechť si každý jezdí, jak se mu zráčí, jsme svobodná země s třicetiprocentním podílem vohnoutů. Jediné pravidlo, které mám ohledně motocyklistů, je následující: Mám je raději před sebou než někde za sebou nebo vedle sebe. Raději na ně vidím, protože představují určitý faktor nejistoty. Takže je pouštím před sebe, uhnu ke kraji, motocyklista se protáhne kolem, většinou poděkuje unožením a každý něco získáme. Já mám svůj klid a on má cestu volnou.
…takže jsem to zase udělal a motorkář mě předjel. Najel za Prostorňáka, v liché naději, že ho taky pustí, a Prostorňák udělal pravý opak – najel ke středu a zahradil mu cestu. Motorkář z toho pochopitelně neměl trauma, počkal si, až nastane v levém pruhu mezera a objel Prostorňáka obloukem….
Nepovažuji motorkáře apriori za zdroj nebezpečí, protože narozdíl od řidiče automobilu je motocyklista jen minimálně pasivně chráněn a určitě chce také přežít ve zdraví jako všichni ostatní, daleko větší nebezpečí pro mě představuje debil frustrovaný z toho, že si nechal prodat hnusné auto…
…tak se to opakovalo ještě dvakrát. Motorkáři asi jeli spolu, měli všichni pražská čísla, a vomrd s Prostorňákem jel schválně po levém okraji pravého pruhu, zatímco já jsem otrocky uhýbal k pravému okraji pruhu téhož. Už mě s tím sral. Mrknul jsem za sebe a zhruba u pumpy Shell jsem toho frustráta předjel. To je totiž další zásada, nemít frustrovaného debila před sebou, protože takový vohrndíra nejedná racionálně a znásobuje pravděpodobnost nehody.
Rychle jsem tenhle incident pustil z hlavy, dojel k pumpě, zasunul jsem tam pistoli a tankoval. Nějak jsem se nesoustředil na dění okolo, až jsem najednou slyšel…
„… ještě jim lez do prdele…!“
Kdopak to na mně mluví?
Že by hlas boží?
Ten by nebyl tak sprostý.
A mluví ke mně?
Kousek ode mne stál bílý Prostorňák a jeho asi čtyřicetiletý řidič ke mně promlouval.
Musím říci, že jsem byl tak náhlým a nečekaným verbálním útokem zaskočen a navíc jsem nevěděl, k jaké události se vztahuje. Na incident jsem už zapomněl a nevěděl jsem, k čemu mám poselství přiřadit, takže jsem asi vypadal dost vyjeveně. Že se jednalo o TEN Prostorňák a moje lezení do prdele motocyklistům mi došlo až asi za tři minuty. To tedy bylo v tu chvíli rozuzlení celé situace, jejímž vysvětlením byla jákási skrytá frustrace na straně majitele bílého přibližovadla.
Jistě není třeba sáhodlouze popisovat, že se 411 propaganda zastřílela na nový cíl. Řidiče motocyklů. Skoro každý den můžeme najít v médiích nějaké hrůzostrašné líčení typu „motocykl srazil kolo“, načež se někde o osm řádků níže dozvíme, že cyklista nedal přednost. Motocyklista je líčen jako monstrum o parametrech donedávna populární pohádkové postavy zvané „silniční pirát“, tedy individuum, které bourá rádo, často a uspokojení najde jen tehdy, když se zabije, zmrzačí nebo aspoň poškodí svůj majetek.
Prostě – bylo nám naprogramováno, že odteď jsme tu MY a jsou tu ONI.
Motocyklisté jsou tedy nyní špatní, protože:
+ jezdí na strojích silnějších než je průměr produkce Schadenwerke Mladá Boleslaff
+ motocykly nejsou f tédéíčku
+ jejich stroje kladou důraz na výkon a zcela opomíjejí ekologické softfaktory
+ motocykl je řízen a často i obsazen pouze jediným jezdcem, což prohlubuje nežádoucí individualismus
+ starají se o své stroje a jezdí s nimi jen tak pro radost, namísto aby se začlenili do obecně prospěšných aktivit v rámci občanské společnosti
+ vytvářejí nežádoucí kluby, spolky a svazy, přičemž mnohdy postrádají povolení od MVČR
+ zakrývají si číslo kalhotkami, což je gender útok
+ rozhodně to není low-carbon
A proto je třeba se na ně zaměřit a převychovat je na slušné občany.
Anebo poslušné?
Vem to čert. Pán s Roomsterem už to pochopil.
(8x známkováno, průměr: 1,13 z 5)