Kromě základních občanských dovedností, jako je třeba platit daně a nic za to od státu nepožadovat, znát hychykyrydytyny …
….nebo telefonní číslo na hasiče a umět se ubránit útoku utlačovaných příslušníků frustrovaných menšin vzniká pomalu ale jistě ještě jedna. Fandit fotbalu a vědět, kdo je česká superstar.
Trpím.
Začalo to předminulý týden, kdy mi pár Němců nezávisle na sobě pogratulovalo a následně kondolovalo k výhře a prohře českého teamu v jakémsi mistrovství. Měl jsem zpočátku okno. Mysleli si, že když to prožívají oni, tak že zákonitě musí každý. Sportovní stránku novin odkládám bez přečtení a s výrazem, s jakým se koukáme na použitý prezervativ a na otřesnou uši drásající znělku branek, bodů, sekund reaguji stiskem patřičného tlačítka na dálkovém ovládání. Fotbalový šampionát pro mě znamenal prioritu č.327 a tak jsem na první zřejmě upřímně formulované přání reagoval přiblblým dotazem, jaký že fotbalový šampionát že sehr geehrter Herr hodlá mít na mysli a zda by mi to mohl nějak přiblížit, čímž jsem se pasoval na naprostého morona. Zažil jsem podobných komentářů k pozoruhodnému výkonu jakési imaginární skupiny zvané „ti vaši“ povícero a nechtělo se mi už ani vysvětlovat, že je mi to úplně salám banán a že ta banda melírovaných dementů rozhodně není podle mě natolik reprezentativním vzorkem národa praotce Čecha, aby se jí mohlo titulovat „naši“.
Sledoval jsem hořekující, plačící a zklamané fanoušky a fanynky po včerejší prohře s týmem Řecka a napadaly mě všelijaké analogie. Osobně mám jasno v tom, že přičinou neúspěchu tuzemské reprezentace není příliš dobrý soupeř, ale motivace. Deník Blitz totiž přinesl zprávu, že fotbalistů manželky a přítelkyně jim za dobré výsledky nabídly zvýšený příděl sexu, což při pohledu na tu smečku zmalovaných vychrtlých peroxidových blondýn by přinejmenším pro mě znamenalo velmi chmurné vyhlídky, něco jako souložit s radiátorem.
Není podstatné, jak to ve skutečnosti je, ale podivil jsem se jednak tomu, že se fanoušků na Staromáku sešlo tolik, ale hlavně, že z toho byli tak našrot. Možná že to vidím kompletně špatně, ale ve sportu se snad má za normální, že vyhraje ten, kdo podá větší úplat… výkon. Měli by mít tudíž radost, že ten lepší dostal šanci dosáhnout lepšího umístění, což je v zazmrdovaném světě celkem chvályhodné.
A hlavně, je to všechno jen hra, že.
Stejné pocity jsem jeden čas měl z marketingově mediálního produktu zvaného Česko hledá superstar. Taky jsem netušil o co jde a taky mi to bylo salám banán. V okamžiku, kdy vypadl Julián, mě to ale začalo zajímat. Myslím si, že Sámerovo IQ bylo zhruba srovnatelné s průměrným IQ jednoho člena fotbalového reprezentačního týmu a rozhodně tudíž neopustilo dvojciferné hodnoty. Věty „jste všichni super“ a „já chci hlavně zpívat“ připomínaly svojí duchaplností výroky fotbalistů, třeba „já si myslím, že Němce porazíme“ a „hlavní je dát gól“. Vyřazení Sámera bylo pro mě opravdovým šokem. Těšil jsem se, že toto hovádko Boží dojde až k metě nejvyšší a bude po několik měsíců zdrojem neobyčejného pobavení pro milovníky kouzla nechtěného, ale nakonec tomu bůh zvaný SMS chtěl jinak. Zajímá mě to i nadále, protože ve vítězství na první pohled poněkud samorostlé Anety Langerové lze spatřovat první signály o plošné porážce hnutí jásavých blbů. Ale jinak je to samozřejmě jedno, Aneta bude integrována do středního proudu, ať chce nebo ne, protože je to tak správně. Například Věruška od nás z účtárny taky výborně zpívá, ale už je jí třicet, a taková osoba je pro šoubyznys naprosto nepoužitelná, protože největší uhlí nelze v šoubyznysu nahrabat na třicátnících, ale na teenagerech a ti by třicetileté Věrušce nedůvěřovali v souladu s populárním postulátem samolibého arcičuráka zvaného John Lennon.
Mimochodem, v MF Dnes ze 3.7.2004 se dozvídáme, že jakýsi pan Karel Vágner, ředitel firmy Multisonic, známá postava tuzemského šoubyznysu a jeden z hlavních krmičů a zároveň i dojičů českého středního proudu, vydal desku nahrávek slečny Langerové ještě z doby, kdy zpívala v pěveckém sboru v Říčanech. Vedoucí tohoto hudebního tělesa, jistý pan Barda, si asi taky musel trochu líznout. Pan Vágner k tomu říká: „Talent Anety Langerové nám neunikl, zařídili jsme její vystoupení v pořadech Rozjezdy a Do-Re-Mi.“ Kdo jste tedy měl nějaké myšlenky o spontánnosti, se kterou údajně jmenované pořady vznikají a hodlal se tam třeba přihlásit, přijměte ode mě upřímnou soustrast k úmrtí vašich iluzí.
A hlavně, je to taky jen hra.
Ještě předtím byly volby do evropského parlamentu. Byly signifikantní tím, že k nim přišlo celých 27% z celkového počtu právoplatných voličů a měly toho hodně změnit, ale to tehdy ještě nikdo netušil. Zatímco fotbal či superstar zajímaly kdekoho, volby nezajímaly ani starou Blažkovou.
A nebyla to žádná hra, jak ukázaly události, které následovaly po nich.
Když jsem si tyto tři události dal dohromady, vyšlo mi z toho, že fotbal či superstar jsou zábavné, jsou hra, a tudíž jsou populární a je o ně zájem. Zatímco věci veřejné zábavné nejsou, je to hrozná pruda a zabývat se tím nepřináší patřičnou dávku veselí. Na druhé straně, z hlediska osobních perspektiv každého z nás nebude asi rozhodující, zda se superstar stane Aneta nebo Šárka, protože to rádio když tak snadno vypnete. Není ale úplně jedno, zda je vláda sestavena většinou 101 hlasu z 200 nebo 150 z 200, protože to má na dynamiku událostí v našem okolí celkem zásadní dopad. Už vůbec pak není jedno, zda vládu sestavuje levice či pravice, jak ukazují události v sousedním Slovensku, které nás nyní čím dál citelněji předbíhá ve vývoji.
Do budoucna mají šanci obstát jen ty veřejné akce a hlasovací akty, které jsou zábavné. Kdyby se sešlo deseti tisíc lidí na Staromáku a pak si udělali hezkou procházku kolem Lidového domu a trochu to tam uklidili, to by bylo něco. Jenže co z toho. To je přece vopruz. Mnohem zábavnější je namalovat si držku barvou, pít pivo a pokřikovat ochraptělým hlasem debilní slogany, za které by se žák pomocné školy styděl. Jinak řečeno, ani ty nejzhovadilejší reformní kroky minulé vlády nikoho nepřiměly k veřejné akci, ale kvůli něčemu tak nicotnému jako je fotbal by se každej druhej najednou posral!
Nezbývá tedy, než obě filozofie nějak efektivně propojit. Například zábavným pořadem „Česko hledá ministra zdravotnictví“ by bylo možno definitivně vyřešit značnou migraci na tomto místě. Pořad, který by uváděl rakouský chirurg Bodner a Petr Novotný by v několika kolech pomocí SMS rozhodl o složení celé vlády bez ohledu na podporu poslaneckých klubů. Kandidáti na budoucího ministra by museli předvést svoje dovednosti, třeba vyoperovat dobrovolníkovi z řad publika slepé střevo nebo slezinu, podobně jako v soutěži Hodina pravdy. Celou akci by sponzoroval nějaký velký pivovar pod heslem „oficiální pivo české vlády“, případně firma produkujíc Schwarzenbergovy kapky neboli Becherovku, protože ta se přičinila již o stabilitu minulé vlády.
Silně mi to připomíná zánik římské říše tak, jak ho znám z dějepisu. Heslo „chléb a hry“ stále hlouběji proniká do našich životů. Vypadá to, že se jednoho dne ubavíme k smrti.
(Zatím nikdo nehlasoval)