Motocyklů jsem měl(a doufám že ještě budu) velmi mnoho. A to jak mopedy tak různá přibližovadla a posunovala už od svých patnácti let. Už ve čtrnácti a půl letech jsem měl řidičák do obsahu 50ccm a v den mokách 15 narozenin jsem utíkal na dopravní inspektorát v Mostě pro něj.
Pak přišla řada strojů a v sedmnácti jsem dělal na velk mašinu. Později jsem si na novou i šetřil, jen co jsem začal vydělávat. Protože stará velká 350 kývačka od táty to nebylo to pravé ořechové i když jela jako hrom. Ale pořád tomu něco bylo, šlo to na jeden válec, prskala a škytala, blbnulo zapalování a když jsem ji jednou musel tlačit z Vidovle až domů, řekl jsem si dost.
Nějaké peníze jsem měl nešetřené a něco jsem dostal. Pak jsem v Žatci zíral na nový stroj v Mototechně, dnes je tam již drogerie.
Vejdu dovnitř, pozdravím a čekám až přijdu na řadu.
„Co to bude mladý muži?“zeptala se hezká prodavačka.
„Jednu Jawu prosím.“ Odvětil jsem a praštil při tom o pult dvanácti a půl tisícem o pult.
Žamžikala očkama a nechápavě se podívala.
„Motocykly přivezou pozítří“ odpověděla.
„A co je jako tohle??“ řeknu a podívám se vlevo, kde stojí červená Jawa 350 Twin Sport s nádherně pochromovanými padáky.
„To je předváděcí stroj“ odsekla podrážděně.
Marně jsem jí sliboval hory doly, přemlouval,vyhrožoval a podplácel.
Musel jsem počkat pár bezesných dní a nocí, než Jawinku přivezli. Už jsem stepoval před obchodem a pak přišel ten perfektní den, kdy jsem si mašinu odvezl. Ale byla černá a ne červená jak jsem si původně přál. Dokoupil jsem si k ní černou integrální přilbu Cassida s příšerným plexi na cvoky a vyrazil domů. Jel jsem pomalu, stroj se musel zaběhnout a na Benzině jsem jí dopřál více oleje na válce, aby holka šlapala jak má. Motorka byla skvělá a já se cítil, jako by mi dnes někdo nadělil Hayabusu. Ale byla černá.
Jako spoluobčané v mém tehdejším bydlišti. A asi je dráždila, protože o cikánech budu chvilku ještě psát.
Záměrně nepoužívám slovo Rom, protože toto slovo jsem vyškrtnul ze svého slovníku již dávno, kdy jsem si naivně myslel, že Romové jsou ti hodní co pracují a že cikáni jsou ostatní co kradou a nepracují, berou dávky a jezdí v žigulech pro měď na šachtu.
Později pobrali i víka z kanálů, dělali bengál na ulici, v hospodách a na zábavě mi jeden málem vyrazil všechny zuby když jsem procházel okolo. A to nechci popisovat všechna story, které jsem za 30 let v jejich sousedství zažil.
Prostě cikáni,nic víc ani níň.
Sedím na nové mašině u Karlova domu, ten přijel z vojny na opušťák a já čekal, až se převlékne. Chtěl jsem ho svézt a také zastavit se vedle ve vesnici, protože hospoda byla u nás zavřená. To došlo i jednomu z Lakatošů, který se v podnapilém stavu zastavil u mě. Kymácel se páchnoucím dechem mi přikazoval, abych ho odvezl na pivo. Odmítnul jsem ho, protože moje motorka ani svědomí mi něco takového neuneslo.
Přistoupil ke mně a pomalu mi začal ohýbat o MOJÍ drahé motorky zrcátka, načež mě povalil i se strojem na zem. Zatmělo se mi před očima a skočil jsem po něm. Stačilo pár ran a byl na zemi. Když vstával, vrčel jako pitbull co nechce pustit a řval, že jsem bílá svině a že mě zabije. Věřil jsem mu ta slova a pro jistotu jsem ho ještě uzemnil a to nejsem žádný bijec. Při té činnosti po mě zezadu škodil jeho bratr a rozkopnul mi celou pusu. Pak kolem lidi ,zmatek, nářky cikánů….bylo po boji.
Nějak jsem si neuvědomil, že mne asi postihne vendeta, že mě druhý den zabijí, upálí, upečou k večeři a že jistě jsem mrtvý muž. Kupodivu jsem už žádný konflikt s nimi neměl a na obou stranách jsme se přehlíželi a dělali že se nevidíme. Asi jim došlo, že je lepší nechat mě i mou mašinu na pokoji.
To asi netušili cikáni v Obrnicích. Protože jinak by se nestalo, co stalo se. Kamarádka měla narozeniny a tak jsem vzal dobrého kamaráda, bonboniéru, kytku a jeli jsme na Jawce do Obrnic. Doupě vedle Mosteckého Chanova. Tma i ve dne… Hrstka bílých a zbytek spoluobčané. Podivné pohledy z oken a podivný stísněný pocit navečer….
Zamknul jsem nádrž, sedlo a řízení. Přední kolo opatřil ohromným řetězem na parkovišti. Hned naproti panelák, pak přání na schodech a úsměv kamarádky M.
Kamaráda jsem poslal po pár minutách dolů, aby hlídal motorku a sám jsem marně doufal, že vyloudím kromě úsměvu i polibek.
Místo kýžené odměny na mě Ota zespodu hulákal, že tam motorka není. Usmál jsem se a omluvil se za něj, že je to nezdvořák a že si stále dělá legraci. Rozločili jsme se, pusa nebyla a já jdu dolů.
„Co hulákáš?“ vrčím na něj a přemýšlím, proč mi nedal ještě minutu.
„No, není tam!“
„Nedělej si legraci vole…. “
Znejistím.
„Fakt tam není“
„Hmmm, to jsi koukal jinak srandisto.“
„Jak myslíš“
Přicházím na parkoviště.
MOTORKA TAM NEBYLA!
„Není tu!!“ zaječím a zatočí se se mnou svět.
„Vždyť ti to říkám celou dobu!“ odpoví Ota, který kdyby místo šmírování hlídal, nemusel jsem v tom Cikánkově přijít o motorku za všechny své prachy.
Marně jsem ji hledal na tom nístě i jinde,pod auty,pod stromy a v popelnicích či na stromech. Pobíhal jsem jako smyslů zbavený a nakonec jsem unaven klesnu na obrubník.
Pak telefonát, policie, protokol a bezradný úsměv poručíka.
„To je tu na denním pořádku chlape…raději jste měli zůstat doma, kdepak tady motorka večer, do minuty zmizí..“ povídá mi.
Ještě že nás hodili domů.
Zůstali mi přilby, klíčky a techničák na zrušení.
Otec se chmuřil po té zprávě a matka měla radost že se nezabiju. Alespoň do doby, než si našetřím na jinou.
Po čase jsem se dozvěděl, že to ukradl teprve 14 kluk a jeho dva mladší sourozenci. Byli na železe s károu a jelikož nic nenašli,hodili na káru moji marně zamčenou mašinu. Odvezli ji do sklepa, pak metrů od místa, kde ji vzali a když jsme odjeli s policejním autem, tak ji rozebrali. Železo zvlášť a hliník taky. Dostali za ní asi 360 korun.
Spáchali na mojí motorce ten nejhorší zločin a to se nikdy neodpouští.
Zničili stroj, který jsem si vysnil a šetřil na něj takovou dobu.Oni, kteří neměli a nikdy nebudou mít mozole z přesčasů a jejichž dávky jsou z mojich pravidelně odváděných daní tomuto kocourkovskému státu a zřízení. Nikdy na to nezapomenu a ani na dohru, kterou jsem zažil o rok později.
Zlodějíček ukradl ještě pár aut a nakonec autobus Karosa. Chytli ho a vzali do vazby, pak do diagnostického ústavu pro nezletilce. Udělali prohlídku a dávali dohromady důkazy co vše odcizil. SPZ a nádrž mojí Jawy se nalezla také, přiznal se ke krádeži. Pak byl propuštěn.
Policie poslala vyrozumění se jménem pachatele. Já odhlásil dodatečně doklady na základě protokolu o krádeži. Odjel jsem do Obrnic a vystoupal po schodech ošuntělého a páchnoucího paneláku. Zvonek nešel a já zaklepal na dveře se jménem Surmaj. Otevřela mi těhotná cikánka s cigaretou v puse a dítětem na ruce.
Ptal jsem se po Láďovi.
„Co mu chceš?“ houkla a foukla mi kouř do očí.
Nechtěl jsem jí vysvětlovat, že se alespoň chci podívat do obličeje člověka, kvůli kterému jsem měsíc nespal a který mě okradl o dvanáct tisíc a krásnou mašinu.
Nic jsem jí nevysvětloval a ona mi postrčila dopředu výrostka v mikině. Řekl jsem mu, jak se jmenuju a že je to on,kdo mi ukradl motorku ten a ten den v Obrnicích.
Podíval se na mě lhostějně hnědýma očkama a řekl: “A co jako?“
Mezitím cikánka svolala celou rodinu a všichni mi vynádali, co si to vlastně dovoluju,že mi nic nedají(nic jsem nechtěl, věděl jsem to) a že mám smůlu, že my máme všechno o oni nemají nic že kvůli pracháčům jako jsme my (bílý) se mají (oni) špatně. Byl to jekot jako hrom a já celou dobu mlčel a díval jsem se na ta hnědá očka toho jejich synka.
Brzo byl konec.
Přistoupil ke mně velký a tlustý cikán, asi otec,vystrkal mě ze dveří, zahučel na ženu ať sklapne a zabouchnul mi před nosem. Později mi došlo, že jsem mohl dopadnou při takové návštěvě mnohem hůře. Stále vidím ta hnědá očka před sebou a napadá mne jediné i po těch devatenácti letech. Cikáni mají rádi Jawy…..
Dle skutečné události.
19.09.2009 Luděk Škrip
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)