Jaromír v Makru

Featured Image

Už nevím, jaká souslednost událostí stála přesně za tím, že jsem se octnul v prostorách velkoprodejny (neočesky supermarketu) Makro.

Nepochybně za tím stála věta mé přítelkyně, že potřebuje koupit cosi do kuchyně.

Makro nesnáším ze všech obchodů nejvíc hned po Lidlu. Lidl mě fascinuje ztrátou kultury obchodování, Makro zase převrácením přísloví „náš zákazník, náš pán“. Řetězec se chová, jako by vám poskytoval velikou laskavost, že v něm můžete nakupovat. U vchodu se musíte legitimovat, jako když jdete k výslechu na pendrekárnu. Nedovolí vám vzít si  s sebou tašku ani dítě, pouze jednu dospělou osobu, asi aby vám pomohla tlačit k pokladně košík velký jako Toyota Aygo. Makro není velkokrám jako další fabriky na odrbávání, je to velkoobchod cash and carry, a vládne tam jistý podnikatelský duch, to znamená, že jste hodnocen za to, kolik czechokreditů jste už v Makru odevzdal. Pokud tedy popadnete z regálu nějaký zaprášený hrnec za tisícovku, ve kterém si lebedí uschlá můra a který musíte doma umýt savem, uložíte jej do toho megakošíku a jedete takhle k pokladně, jste out, out a ještě jednou out, dejte tam aspoň nějaké prázdné krabice, ať nevypadáte, že se denně houpete ve Škromachově sociální síti.

Tristní situace nastane, když se v tomto výkonově orientovaném matrixu ocitne nějaký venkovan. Drn stresován z rozlehlých prostor mnohonásobně větších než kostel na návsi nebo prasečák jeho chlebodárce, obklopen vším tím zbožím, které ještě nemá, zmaten cenovkami bez DPH (-mámo, kolik je to dépéhá?) a stresován nedostatečným zaplněním vlastního košíku pouze tupě zírá s jazykem přilepeným na patro a s vyvalenými bulvami bloudí prostory chrámu konzumu, vozíčkem bourá do zboží, osob a jiných objektů, nemrká (všimněte si – oni fakt nemrkaj) a pomalu v něm narůstá agrese vyvolaná rozporem, který nedovede pojmenovat. Rozpor pramení z toho, že by sám byl mnohem raději někde na louce, v lese nebo na rybách. Jenže nemůže, je na tom stejně jako moucha zkoušející marně proletět špinavým sklem v okně vidlákova domicilu. Tolik chtěla dovnitř, ale ven už to je horší… Vidlák uzavřen mezi jednosměrný vstup eufemisticky zvaný recepce a pokladny, ve světě, ze kterého nevede cesta ven kromě jediné, a k té je klíčem jeho vlastní peneženka. Odevzdej kredity, venkovane, a táhni domů žrát, abys mohl přijít zase!

Jiný archetyp, který v Makru zhusta můžete potkat, je stokilová podnikatelka občanským Mařena Vomáčková, která se na rautech představuje krycím jménem Marion de Sauce. Mařena je majitelkou sítě prodejen, což v praxi znamená, že upgradovala dvě kočárkárny na koloniály. Mařena sice kolem sebe tvrdí, že na zásobování sítě má manažera logistiky a manažera nákupu, ale prakticky je obojí ona sama a Makro pro ní představuje hlavní sourcing. Mařena je podnikatelka a podnikatelé nemají nikdy čas, dokonce ani na to, aby se chovali tzv. slušně. Pan Klaus přece říkal, že lidi jako Mařena jsou solí země a jen více takových Kožených. Proto je třeba silou rozehnat ty socky, co nemají zlatou kartu a košík nedovedli zaplnit ani z poloviny.

Motivace nakupovat v Makru je rovněž sporná. Je tam sice trochu levněji, ale pokud zvážíme stresující prostředí, obtíže  plynoucí z nadlimitní koncentrace výše popsaných typů a drsnou konfrontaci s neúprosnou realitou Gaussovy křivky, je jakýkoli nákup tam sázkou do loterie, ve které se nevyhrává. Proto se divím, že jsem na to Myšákovi skočil. Jenže ono taky kde ve Tetterákově nakupovat. Výběr zboží je tu nevalný a v sedm večer je většina obchodů už třetí hodinu zavřená.

Když jsem zajížděl na parkoviště, zaujala mě nablýskaná felicie combi vínové barvy s připojeným přívěsem, která stála napříč asi osmi parkovacími místy. Parkoviště je uspořádané tak, že auta stojí po dvojicích za sebou, mentálně způsobilý řidič auta s přívěsem by tedy zaparkoval tak, že by postavil auto přes jednu dvojici stání. To ovšem nebyl případ této soupravy, která stála zalomená do půvabného V tak, jakoby se právě účastnila obskurní soutěže o to, kolik parkovacích míst dovede obsadit jeden simply clever pazdrát jedním simply clever vozem.

Popadl jsem tedy ty naše talíře a mířil k pokladně. Byla tam fronta jako v osmdesátém osmém na favorita. Fungovaly jen tři pokladny z deseti a přítelkyně se ptala, proč je tomu takhle. Vysvětlil jsem jí, že je to proto, aby management firmy ušetřil na platech a mohl si pak koupit německé vágny v lepší výbavě, navíc, jak je vidět, tak dlouhé fronty nikomu nevadí, protože nikdo neodchází pryč a naopak někteří jedinci že si ještě během čekání na odčerpání kocourkovských kreditů vyberou nějaké zboží ze stojanů kolem pokladen. Takže je to vlastně v zájmu všech a je to tak správně, protože si nikdo nestěžuje a všichni přijdou jistě rádi znova. Moje přítelkyně je na antiglobalistiské výpady zvyklá a tak jí to nerozrušilo. Zmizela opět někam do hlubin marketu.

Po nějaké době se objevila hrbatá dívka s předkusem a brýlemi. Vyhodnotila situaci kolem poklady zkušeným pohledem frontové bojovnice. Pak zašilhala někam do dáli do prostor marketu a začala cosi signalizovat rukama. Podle rozmáchlosti gest to vypadalo, že Airbus A-340 společnosti Prdelákov Air bude od runwaye rolovat ke gate 4.

Opět odbočím. Někteří z nás si jistě vzpomínají, jak to bylo v době centrálně řízené ekonomiky. Jako té minulé, aby bylo jasno. Kdo chtěl na vánoce super bonus pack čtyř pytlíků rozinek scvrklých jako krk Heleny Vondráčkové a pytlík kokosové moučky k tomu, měl dvě možnosti. Buď vstoupit do strany nebo se umět šikovně pohybovat ve frontách. Zdálo by se oku neškolenému, že frontové bojovnice vymřely. Opak je pravdou a tato dívka toho byla ukázkou. Ve smíšeném zboží či jiném viliž šopu dostala vynikající bojovou průpravu a bylo poznat, že skolit pana faráře ranou loktem do břicha a posunout se na jeho místo je pro ní něco natolik normálního, jako pro nás městské vychytralce přeleštit si boty. Zatímco tedy povahy konformní s tržní ekonomikou, tedy například já, spatřují ve vzniku front cosi nepřirozeného a nenormálního, byla tahle břehule v prostředí lidských hadů jako ryba ve vodě.

Kde se vzala, tu se vzala, přišla pokladní a nabootovala další pokladnu. Ještě na mě kývla, abych se laskavě obtěžoval k ní. Kdesi v levém dolním kvadrantu jsem spatřil nějakého staříka, který měl také jen pár věcí k placení, tak jsem ho pustil před sebe. To nebylo moudré.

Dívka mezitím, co jsem neverbálně komunikoval se staříkem, zesílila gestikulaci směrem k virtuálnímu airbusu a v turbulenci kolem pokladen ho začala ho navádět na jiné gate. V tom jsem to pochopil, ten večer jsem měl prostě hrozně pomalé myšlenkové pochody. Dívka byla pouze placeholder, odebrala se k pokladnám, stoupla si do fronty a čekala, až dorazí zbytek výpravy, aby se nainstalovali do fronty podobně, jako se virus kopíruje na lidskou DNA. Simply clever vidlácká taktika.

Další události nabraly rychlý spád. Ukázalo se, že pizizubka nenavigovala airbus, ale tlupu frustrovaných zákazníků, kteří kormidlovali nabouchaný košík. Vůdcem výpravy byl křupan v sepraném tílku, kraťasech od Vietnamců a sandálech. Doprovázen byl ještě dvěma drny velmi podobného vzezření. Že se nejedná o členy akademie věd, bylo poznat na první pohled. Vůdce smečky se rozhodl placeholderu nevyužít, protože zřel mezeru, která u pokladny vznikla mezi mnou a staříkem. Vrhnul se do díry jako německá stuka na cíl a narval do ní předek košíku.

Byl jsem zaskočený.

„Co to tady děláte za blbosti?“ zeptal jsem se spíše sebe, než vidláka, protože jsem nevěřil tomu, co vidím. Lidé za mnou také příliš nechápali.

„Huhňu!“, poručil mi drn. Vyrozuměl jsem, že si přeje, abych uhnul.

„Jo a z jakýho titulu mám zrovna …?“ Vrazil jsem nohu za kolečko svého košíku, abych znemožnil další zastrkování klínovitého předku buranského vozíčku do mezery. Jak asi poznáváte, vůbec jsem nevěřil, že se děje to, co před sebou vidím a oči jsem musel mít vyvalené jako medvídek koala. Ještě drahně vteřin poté jsem si myslel, že se mi to jen zdá nebo že toto jednání má nějaký hlubší důvod obsažený v matrix obchodního domu, třeba vlastnictví Platinové karty, která držitele opravňuje k okamžité popravě socky s kartou obyčejnou a nákupem pod 10k, následně  postoupení na její místo v jakékoli frontě, kterých je v Makru tolik.

„Hrrrh hum mhm vole“, poskytl mi drn pregnantní vysvětlení. Jistě uznáte, že proti tomu se nedalo nic namítat.

„Přestaň se chovat jako vidlák, tady nejsi v Bukovsku na návsi!“, pokusil jsem se ho napomenout, ale zřejmě jsem požadoval něco, co mi nemohlo být splněno. Lidé ve frontě za mnou se začali smát. Stupeň jisté fascinace na mé straně nepolevoval a měl se zakrátko ještě prohloubit.

Řepák po chvilce zjistil, že vozík nejde prostrčit škvírou. Opřel se tedy do držadla svého vozíku natolik, kolik jeho dromedáří postava umožňovala. Nejmladší z rodu drnů se rovněž připojil a začali rvát svůj vozíček do díry podobně, jako když dědeček, babička, pes, kočka@myška týmově extrahovali řepu. Je jasné, že moje chatrná zarážka nemohla odolat diktatuře proletariátu. Vidlácká sebranka se zcela probourala do fronty a já musel – pokolikáté už – vzít na vědomí, že nad hulvátskými grázly člověk skoro nemá šanci zvítězit, zvláště když je jich mnoho. Znáte ten pocit jistě také, třeba od minulých voleb.

Mezitím se dostavila přítelkyně, která zdálky sledovala bezmozkovu akci a ptala se, co tady blbnem. Vysvětlil jsem jí, že nějaký balík nechal mozek doma a myslí si, že je v prasečáku. Přítelkyně mínila, abych držel hubu, jinak že si na nás počkají a dají mi po držce, což jsem pokládal za zhruba stejně pravděpodobné, jako že na nás  spadne z vesmíru fragment somálské orbitální stanice. Jeden z členů výpravy, zřejmě prorok věcí příštích, byl natolik slušný, aby se frontou neproboural a očividně se styděl za chování svých soudruhů. Dovolil se tedy způsobně, zda může projít dopředu, když už tam všichni jsou, a bylo mu to povoleno. Drní hardcore celou dobu dělalo, že nevidí a zarputile cpalo kořist do košíku, aby jim to náhodou někdo nevzal.

Největší gól je, že kdyby se kovozemědělec byl slušně dovolil, zda bych ho pustil, že chvátá, protože se mu doma prčí koza, tak bych mu bez odkladů vyhověl.

Když jsem vyšel z prostorů chrámu konzumu, drni byli právě ready to take off s tou felicií, která tak způsobně parkovala. Zkoumavě na mě hleděli, něco jako „hele to je ta socka, co jsme s ní vyjebali“, tak jsem je počastoval jedním velmi neslušným gestem, po kterém opět přešli na už jednou osvědčený mód „nevidim, neslyšim“ a uvedli zatížený simply clever wagen do pohybu.

Anonymita velkoprodejny dá se v případě Makra snadno prolomit. Na kopii řepákovy faktury stálo:

Ing. Jaromír Pletka + (adresa, kterou si nechám pro sebe).

Vau! (Třeba je p. Jaromír Pletka slušný člověk a kartu jen půjčil svému dementnímu bratrovi, co já vím).
 
Co si o tom myslím? Bezmozkové zdivočeli z toho přívalu neopakovatelně výhodných nabídek a já se od nich nechal nachytat. Co asi přimělo vysokoškolsky vzdělaného člověka, by se začal chovat jako hovado? On byl bezesporu debil ještě předtím, ale prostředí velkoprodejny jaksi akcelerovalo jeho mentální  handicap do podoby, se kterou jsem byl konfrontován. Ještě horší bylo, že se k jeho hovadismu přidali další členové rodiny, nejedná se tedy o selhání jedince vystaveného konzumnímu stresu, ale kolektivní hysterii.

Nůžky se pomalu rozevírají. Na jedné straně máme prostředí velkoprodejen, které díky preciznímu vedení marketingových propagandistů hraje všemi pozitivními barvami, voní správnými vůněmi, tváří se jakoby přátelsky a je připraveno pojmout zákazníka do své láskyplné náruče dnem i nocí, svátek nesvátek. Na druhé straně všichni podvědomě víme, že toto prostředí zde existuje jen a jen proto, aby systematicky a s dokonalostí matrixu extrahovalo kredity  z každého, kdo do něj vkročí. Tento nebožák nemá proti marketingové taktice propracované nadnárodními zmrdicentrálami žádnou šanci, je odsouzen k tomu, aby byl součástí behaviorálního modelu, přijmul pravidla hry, radostně hýkal jako oslík a otřásal se jako oslík.

Ne každý si je schopen uvědomit pravidla supermoštárny a hluboký rozpor v nich obsažený, ale všichni podvědomě tuší a to je právě ten největší problém. Nepochopený rozpor mezi nasládlou propagandou a drsnou realitou stává se pak zdrojem napětí, které kompenzuje každý jinak a ne každý nachází tolik inteligence, aby svoji deziluzi proměnil v projev odporu proti pravidlům matrixu. Bezmozek naopak může tento rozpor mezi vnímáním a realitou transformovat v pocit nutnosti v tomto prostředí vyniknout, podobně jako když se prasata na jatkách předhánějí, které bude v salámu první, a být tedy ještě aktivnějším, než po něm systém žádá. A to byl zřejmě důvod podivného jednání Ing. Jaromíra Pletky.


17.09.2005 D-FENS
 

12345 (4x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
602x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:07
D-FENS © 2017