Švýcarsko je známá jako země bernardýnů, pušek ve skříních, hodinek pro náročné až snoby a dechberoucích přírodních scenérií. Má však i jiné fíčury, kterými se zapisuje do dějin.
Švýcaři jsou většinou kokoti. Jsou neteční a udržují si odstup od cizinců i od Švýcarů. Nebaví se mezi sebou ani na ulici, což může v někom vyvolat dojem, že jsou permanentně nasraní. Vejraj na vás blbě, protože jste přišli sníst jejich sýr, vypít jejich pivo za deset franků půllitr a osouložit jejich holky. Švýcarky jsou méně ošklivé než Němky, ale jsou většinou ploché směrem dopředu, což usnadňuje mezigenderovou komunikaci v tom smyslu, že jim Švýcaři nečumí na kozy, které nemají. Je to divná země a dál od ní.
Silniční síť země je poplatná komplikovanému terénu. Autem můžete cestovat po dálnici v původním smyslu slova, která je stejné kvality jako německá nebo novější české dálnice. Potřebujete k tomu dálniční známku, která je k dostání pouze roční za 40 CHF, v přepočtu šest stovek. Že jste tam jen tři dny? To je vaše věc, vždyt tam nemusíte jezdit (a to teda fakt nemusíte). Za 5,90 CHF si můžete přikoupit sadu na odstranění dálniční známky anebo ji můžete strhnout rukou. Ve Švýcarsku však platí jiné fyzikální zákony než v Německu, protože po této dálnici se smí jet maximálně 120km/h (v okolí velkých měst je rychlost snížena na 100km/h resp. 80km/h). Dále ke dispozici komunikace značená jako dálnice, která má kvalitu české silnice pro motorová vozidla. Dálnice a „dálnice“ bývají pod městy vedeny špinavými a zakouřenými tunely. Dále můžete okusit komfort státní silnice pro motorová vozidla o kvalitě tuzemské silnice první třídy (max. rychlost 80km/h) a ostatních silnic (80km/h), na kterých jsme vzhledem k jejich zatáčkovitému charakteru málem zlomili naše nové auto jinak ve všech recenzích vychvalované pro výborný podvozek. V obci se smí jet 50km/h, často je rychlost snížena na 30km/h. Tyto rychlostní limity Švýcaři dodržují, tedy jedou o zhruba 1-2 km/h pomaleji.
Denní svícení se nevyžaduje. Benzín stojí asi 1,90 CHF, což odpovídá 28,50 CZK. Nafta je podstatně dražší než benzín. Na silnicích se pohybují většinou moderní auta prémiových značek, takže se nesetkáte s tím, že byste jeli padesát kilometrů za vylágrovaným TDičkem s přívesným vozíkem. Někteří Švýcaři si potrpí na sportovní vozy, které jim vzhledem k rigidnímu systému regulací k ničemu nejsou. Ideální vůz pro Švýcarsko je patrně VW Golf 1.4, protože moc nejede a vypadá dostatečně nenápadně.
Švýcaři jsou mizerní řidiči. Vysvětlit proč si vyžádá více prostoru.
Život ve Švýcarsku je přesně organizován velkým množstvím příkazů, zákazů a doporučení. Všude visí nabubřelá hesla jak za bolševika („Hasiči vás chrání 24 hodin denně“ na budově hasičárny v Luzernu, jako by to nebyla jejich práce, za kterou jsou placeni. „Kdo telefonuje, ten nás pozná. Dříve nebo později. Vaše kantonální policie“ nad silnicí v Zürichu apod.). Pokud někomu vyhovuje, že za něj myslí úředník, pak bude spokojeným a hrdým Švýcarem. Švýcar dělá jen to, co předpisy požadují, aby vyhověl Švýcarsku. Vyhovět ostatním Švýcarům není nutné.
Lidé na ulicích nemluví, nezdraví se, nepijí ani nekouří. Lidé se večer nesetkávají v restauracích, jako je to zvykem v Německu nebo Rakousku. Prodavači v obchodech jsou profesionálně úslužní až protivní, v zákoutích se povalují odpadky, záchody jsou špinavé a turečtí přistěhovalci poslouchají na ulici turecký hiphop.
Samozřejmě se to projevuje i na silnici. Ten, kdo dodává místním správám příkazové a zákazové značky, ten bude skutečně v balíku. Četnost i rozsah různých omezení je skutečně mimořádný. Většinou ta omezení nemají žádnou logiku, omezuje se jen kvůli omezování samotnému, asi to úředníkům připadá cool. Některé příkazy a zákazy jsou zcela absurdní, například pokyn „Abstand halten und Radio hören“ („dodržujte odstup a poslouchejte rádio“) na delších tunelech. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by mi někde zákon nařizoval dopravní značkou poslouchat rádio, kromě toho se rádio po padesáti metrech jízdy tunelem odmlčelo. Po dvou dnech na území Švýcarska jsem nabyl dojmu, že je zakázané skoro všechno. Věděli jste například, že ve Švýcarsku je zakázán motoristický sport? A smí se v autě poslouchat rádio nahlas? Kouřit na ulici něco jiného než marihuanu?
Přejezd hranice do Německa pak připomíná návrat do země krále Miroslava.
Některé silniční regulace jsou zavedeny pouze za tím cílem, znechutit lidem používání auta natolik, že raději zvolí jiný druh dopravy. Stejným směrem míří i požadavky některých skupin ve Švýcarsku na zavedení povinného rychlostního omezovače, zákazu dovozu a prodeje některých druhů aut či dalšího prohlubování šikany, která na silnicích vládne. Zdálo by se, že země má pod vlivem pěkně vypasené zelené lobby nakročeno k použití koz, krav a bernardýnů jako pohonných jednotek, ale to není cílem. Všemi těmi regulacemi roste moc a kupní síla úředníků. Je to perfektně promakaný systém veřejností akceptované totalitní vlády, kdy stát určuje, co budete dělat a jak budete žít.
Značná míra regulace lidi frustruje, zvláště pokud mají smůlu a musejí v tomto prostředí žít. Projevuje se to tak, že sice úzkostlivě dodržují ty jejich předpisy, ale tím to pro ně končí. Nedělají nic nad jejich rámec. Být slušný, ohleduplný a dávat své záměry dostatečně najevo je taky nad rámec. Naprosto nejsou ochotni vycházet si vstříc a místo prvoplánové agrese tak známé z Čech volí ignorantství jako způsob komunikace. Pokud se špatně zařadíte do pruhu před křižovatkou (obvykle platná konvence, že levý je doleva a pravý rovně a doprava ve Švýcarsku neplatí), budete se marně dožadovat, aby vás nechali zařadit správně, a to i když podle registrační značky auta dobře vidí, že asi nebudete zdejší (ačkoli ve většině evropských měst včetně Prahy tohle není problém). Když jedete pomaleji, než ty jejich předpisy vyžadují, například protože něco hledáte, tak vás tailují, vyblikají nebo rovnou vyhoukají. Při jízdě po komunikacích s více pruhy vás nenechají přeblikat, protože ne-mu-sí. Pravidlo zipu jim činí nepřekonatelný problém. Že by vás někdo „pustil“, když vyjíždíte z vedlejší na hlavní, na které je zácpa, je taky skoro nepředstavitelné, musíte se tam vnutit. Jinak řečeno, ohleduplnost a respekt k pravidlům se (nejen) za volantem navzájem vylučují a Švýcarsko je toho příkladem. Švýcar za volantem je ukázněný sobecký hulvát, někdy mírně opilý (je povoleno mít 0,8 promile alkoholu v krvi).
I přesto, že automobilová doprava ve Švýcarsku bývá označována za bezpečnou (384 obětí za rok 2007 s rostoucí tendencí v posledních letech), já se nijak zvlášť bezpečně necítil. Vzhledem k nízké povolené rychlosti na dálnici se dodržují malé rozestupy, což riziko nehody opět zvyšuje. Zaznamenal jsem po cestách několik lehčích nehod, většinou najetí zezadu. Jak jsem měl možnost zaznamenat, skoro všechna starší auta mají nějaké ty šrámy. Ohledně těch statistik – hodně záleží na tom, co je pro účely statistiky bráno jako kritérium dopravní nehody (například v Čechách to bude hmotná škoda 100 tis. a vyšší, což při průměrném stáří českého automobilu 13,5 roku a cenách ojetých vozů znamená, že demolice dvou statisticky průměrných vozů na sračky bez škod na zdraví a majetku třetích osob nebude de iure dopravní nehoda. Máme nakročeno do klubu těch nejlepších zemí s nejbezpečnějšími silnicemi…).
Plynulost dopravy je taky sporná, některá dopravní omezení jsou stejně zbytečná jako v Čechách. Podle počítače jsme nejrychleji jeli po dálnici ze Schaffhausenu až za Bern k odbočce na Interlaken, a to sice průměrnou rychlostí 87km/h, což v podstatě odpovídá českým poměrům. Cesta se jevila jako plynulejší kvůli menšímu výskytu kamiónů a idiotů jedoucích devadesát v levém pruhu.
Dopravní značení je podprůměrné kvality. Jeho specifikem je, že nenavádí na cíl nejkratší ani nejpohodnější cestou, ale cestou, kterou nějaký úředník určil jako nejsprávnější. GPS navigace v autě je nezbytná, ale pozor, nesmí mít vestavěnou databázi radarů, protože to je také zakázané.
„Dohled nad bezpečností“ silničního provozu provádí policie nebo městské policie, které si počínají stejně hloupě jako policie česká, tzn. zastavují auta na přehledných místech a buzerují řidiče. Říká se mezi lidem, že mimo dálnice policie někdy používá nástrahy v podobě náklaďáku, který jede těsně pod 80km/h (rychlostí limit) na rovném přehledném úseku. Na konci úseku zastavuje policie auta, která náklaďák předjela a používá tachografický kotouček z náklaďáku jako důkaz. To je velice dětinské. Všudypřítomné jsou buzerbudky a radary, kterých je skutečně nepočítaně a které jsou umístěny stejně účelově jako v Kocourkově s cílem kantonským vládám co nejvíc vydělat. Finanční sankce za porušení maximální dovolené rychlosti jsou od 40CHF (+1km/h) po 600 CHF (+25km/h), dále následuje kombinace vysoké pokuty a odebrání řidičáku. Švýcarský prezident by rád šrotoval auta. Je to idiot, ale v té zemi nelze na takovém postu nic jiného než idiota čekat (podle stejného vzorce by bylo například užitečné střílet neužitečné politiky). Švýcarské úřady vydávají ročně stejnou částku za represivní nástroje jako za stavební úpravy silnic, tomu se prevence určitě neříká, zvláště u tak mizerných silnic. V rámci programu Vision zero hodlá vláda například zavést celoroční maximální rychlost pro motocykly 80km/h a dále snížit rychlost na 70/110 km/h. Cílem programu „Vision zero“ je redukovat počet obětí dopravních nehod na nulu, což bude jistě významný milník sociálního inženýrství.
Zcela specifickou kapitolou je chování cyklistů a chodců. Pumpičkáři si vymohli skutečně enormní výhody a na krajnici mají většinou žloutou čárou oddělený prostor. Zatímco od řidičů se vyžaduje, aby striktně dodržovali pravidla, cyklisté si je mohou v podstatě libovolně vykládat. Většinou si vymáhají přednost nebo drze vjíždějí autům do cesty spoléhajíc na to, že je řidič vidí a zastaví. Je to tedy stejná agresivní pakáž jako u nás, s jediným rozdílem – v noci jsou tak laskavi a někdy něčím svítí. Pumpičkáři jsou asertivní i vůči chodcům, kteří na městských stezkách vstoupí do jejich pruhu a zvoní na ně zvonečky, což jsem zpravidla úspěšně řešil jedním mezinárodně srozumitelným gestem, které kupodivu znají i ve Švýcarsku. Občas dojde ke kolizi uvnitř preferovaných skupin, například kolizi pumpičkáře s muslimskou matkou s kočárkem, pak se zdá, že se systém zadrhl.
Chodci jsou stejně bezmyšlenkovití jako u nás. Měl jsem to „štěstí“, že jsme projížděli prdelkami kolem Rapperswillu zrovna v době, kdy začínalo prvním dnem vyučování. Dětičky dostaly (povinně – jak jinak) na krk jakýsi pruh z reflexního materiálu, na jehož konci byla umístěna odrazka. Účelem tohoto opatření nepochybně bylo, aby děti byly pro řidiče lépe viditelné. Dvakrát na úseku dvou kilometrů jsme museli krizově brzdit kvůli dítěti, které bez rozhlédnutí vlezlo do silnice. Mám přece kouzelnou šňůrku, která přináší bezpečí, tak proč bych se měl rozhlížet?
Švýcaři se jako národ patrně zcela podvolili jejich autoritám. Posledním Švýcarem, který měl jiný názor, byl patrně Vilém Tell, který se odmítl klanět Gesslerově klobouku. Ostatní se klobouku vesele klaní a ani netuší, že jsou i jiné cesty. Jak jste asi zaznamenali, konstatoval jsem mnoho analogií mezi Czecholandem a Švýcarskem. Zařadil jsem Švýcarsko mezi Kocourkovy podobně jako je komunistické Spojené království a musím konstatovat, že i Czecholand má do tohoto neustále se rozrůstajícího absurdistánského paktu zdárně nakročeno.
Pokud někdo nabyl dojmu, že by si měl výlet do Švýcarska rozmyslet, pak říkám ne. Rozhodně to stojí za to. Takový Kocourkov se hned tak nevidí. Lepší demonstaci nepřijatelnosti paternalismu jako životního přístupu nelze nikde v Evropě získat.
(22x známkováno, průměr: 2,23 z 5)