S kamarádem jsme si jednoho pondělního večera řekli, že bychom se mohli zastavit v restauraci, do které jsem občasně a s chutí chodil se najít vzhledem ke krásnému prostředí, v jakém se nachází. Ze Stodůlek to není daleko a i přes to, že jsem se vždy z místního tataráku posral, mne dlouhá absence pobytu v jejím krásném prostředí přemohla.
Ono zkuste chodit nějaký ten rok v letních měsících při cestě z nebo do Prokopského údolí kolem a nezastavit se alespoň na jedno vychlazené, jenž po delší příjemné procházce přijde vhod.
Do restaurace Černý kohout na pražském Barrandově jsme usedli toho večera něco po dvacáté hodině. Atmosféra ve mně vyvolala vzpomínky s dobrou náladou, následovalo usednutí k oknu přes místnost se zájmem a chutí si objednat.
Proč je tu tak prázdno, kde jsou lidi? Nevzpomínám si, že by tomu tak v minulosti bývalo. Jedinými hosty byli u vchodu kluk s holkou, záchodů dvě a u baru další dvě osoby, které jsme svoji přítomností doplnili my. No nic, objednáme u podivína, jenž si to kráčel kolébavou chůzí k nám.
Číšník: Tak co to bude?
Já: Poprosíme dva tataráčky a dvě nealko piva.
Číšník: Fríí nemáme, dáte si Birell.
Já: Nevadí, Birell je určitě lepší.
Číšník: Určitě, Fríí je hnusný. To řídíte oba?
Já: Aha, to je fakt, řídí kolega, co máte tedy za pivo?
Číšník: Krušovice 10‘ a 12‘…
Já: Hmm, škoda, to mi moc nejede, dám si Birell.
Číšník: Proč nepijete Krušovice?
Já: Mám na něj špatné vzpomínky, před osmi lety to býval patok a od té doby…
Číšník: … no jo, před osmi lety to bylo hnusný, ale teď už není.
Já: Tak dobře, dám si 12‘.
Za 5 minut přinesl dvě piva a od té doby jsme ho celých ¾ hodiny neviděli. Respektive viděli, ale klábosit u baru nebo záchodů s hosty. Konečně šel kolem nás, když tu ho můj pohled se sarkastickým úsměvem a větou „To tam toho býka teprve porážíte, ne?“ evidentně překvapil. Odpověděl, že to jde do kuchyně zkontrolovat. Při cestě zpět následovala má pro něj překvapivá, za to ale velice slušná otázka „Tak co, jak to vypadá?“ s odpovědí „Kam spěcháte, všechno má svůj čááás, jen pěkně v klidu, všechno má svůůj čáááás.“. Po dalších cca 10 minutách jeho konverzace s lidmi u baru se zvedla osoba v červeném, jejíž rovněž značně kolébavá chůze si to štrádovala do kuchyně. Říkám si „…aha, už to asi bude…“, ale opak byl nelichotivou pravdou, poněvadž se teprve začalo připravovat, o čemž vypověděly zvuky mletí hmoty a přípravy cibule společně s podivnými poznámkami, kterým nebylo skoro rozumět.
Hurá, po přesně hodině a čtvrt přiletěla na stůl dle slov číšníka část objednávky s pěkně vypadajícím tataráčkem. „Za chvilku přinesu zbytek“, odvětil a šel zpět do kuchyně. Těch topinek mohlo být víc, říkáme si a čekáme tedy na jídlo pro mě, když tu nastane ono nechutné vystoupení.
„Co na to koukáš, kamarád je nesmělý?“ zatykal mi číšník, vzal překvapenému Danielovi vidličku s nožem a začal se mu rýpat v jídle. Myslil jsem, že jde o nějakou hru a tak jen kamaráda s číšníkem pozoroval se smíchem, co bude následovat. Ten postupně bral kečup, sůl a další přísady a sypal mu je do jídla… Míchal, nožem nabíral části masa, oblizoval, poslintaný příbor vracel zpět do jídla a pronášel tázací otázky, zda je to tak správně. Má jistota ze srandy opadla s pohledem na zamrzlého Daniela, jenž hleděl výhradně do talíře na to, co se děje, co to ten člověk dělá, jak se mu rýpe v jídle, div se z opilosti na místě nepoblije, který nebyl stavu nic řešit. Vzápětí si to číšník zamířil do kuchyně, údajně pro zbytek. Ha, dostanu taky, napadlo mne, když tu se vrátil se zbylými třemi topinkami, dosypal kolegovi další koření do jídla a odešel. Kamarád strnulý pomalu jí a já si tak říkám, jak vlastně může… Nic, hovoříme a já se tiše bojím, co bude následovat, až přijde jídlo mně.
V kuchyni je šrumec, mé obavy z plivance, ublití nebo čehokoli dalšího nechutného se prohlubují s poslechem zvuků, jaké odtamtud vycházejí. Pán v červeném byl totiž obdobně nalitý kuchař, jaký celou hodinu po objednání vysedával s jakousi holčinou a předmětným číšníkem u baru a pojídal smažený řízek. Samozřejmě o mých větách o porážce býka a „Tak co, jak to vypadá?“ věděl a nebyl z nich nijak nadšen, nemusím jistě podotýkat, co v horších případech může následovat a navíc u značně podnapilé obsluhy. Na takové tvrzení však nemám právo, jelikož jde jen o spekulaci.
Číšník vyšel z kuchyně s kuchařem, každý si nesl další asi smažený řízek ke stolu u baru a já už nemám ani v nejmenším chuť jíst. Nevím jestli naštěstí, ale nemusím, protože ani hodinu a ¾ po objednání nic nemám, dopíjím svého větráka a chystám se pryč, když tu následuje oslnivý závěr.
Číšník: Tak co, dobrý ne?
Já: Dobrý? Já se už tak nějak smiřuju s tím, že jíst dnes nebudu.
Číšník beze slov kouká…
Já pokračuji: No objednali jsme si dva tataráky…
Číšník: Určitě neobjednali, já to pochopil tak, že chcete jeden.
Já: Pokud vím, tak jsme tu dva a ke dvěma pivům následují dvě jídla, objednával jsem dva.
Číšník: Já pochopil, že jeden, tak uděláme druhej, to není problém.
Já: Teď po tom všem? Určitě ne a na druhej další hodinu a čtvrt fakt čekat nebudu!
Číšník: To nebylo tak dlouho.
Já: Bylo, tak snad tu sedím a vnímám, ne?
Číšník: Ruku na to, vsadíme se, že to nebylo tak dlouho, kasa nelže.
Já: Jaká kasa? Hele, tohle nebudeme řešit, prostě nechci.
Číšník: Pojď, vsadíme se, že to bude rychle, uvidíš.
Já: Nemám už hlad a ani chuť, nechci, prostě už jíst a čekat nebudu.
Číšník se stupidním úsměvem odchází. Samozřejmě, že to pro něj nebylo tak dlouho, ožralej člověk vnímá čas jinak a je mu vše tak nějak fuk. Při odchodu to byly téměř dvě hodiny od našeho příchodu, kdy v restauraci jsme byli už jen my s obsluhou.
Ha, účet přiletěl. Co?! 409,- Kč za jeden 200g tatarák, Birell a dvanáctku Krušovic? Pokud dobře počítám, tak 200g tatarák = 195,- Kč, 12‘ Krušovice = 26,- Kč a Birell, to ani nevím, rozhodně součet ani zdaleka nedává 409,- Kč! Na účtence je vypsán tatarák 300g s cenou 350,- Kč. Ať počítám, jak počítám, cena mi rozhodně nesedí ani tak, protože přeci nebudu mít větší porci za neadekvátně více peněz? Když vezmu 100,- Kč na 100g, měla by porce 300g tataráku stát 300,- Kč a ne ještě o pade víc?
Platíme, pochopitelně bez dýška, a opouštíme restauraci s přesvědčením, že její majitel je ignorant, a že se sem již nikdy nevrátíme. S kolegou se neshodneme na gramáži, kdy on tvrdí, že šlo o předražený 300g kousek a já pouze 200g „model“, protože jsem se už něco syrového hovězího najedl a toto rozhodně nebyla má představa o více jak čtvrt kilové porci. Když se Daniela ptám, jak to vlastně mohl jíst, když mu číšník rýpal a v podstatě plival oslintaným nožem do jídla, odpověděl mi s okamžitě zvednutým žaludkem, že o tom neměl nejmenší tušení, jen zaseknutě hleděl do jídla a nebyl stavu z překvapení na místě nic řešit, natož vše důkladně sledovat
Nakonec jsme se při cestě zpět do Stodůlek přes Řeporyje málem srazili se srnami přebíhajícími vozovku. Kdybych kamaráda v jeho doznívajícím šoku nezastavil, byli jsme určitě v nich.
Co závěrem? Ráno se z tatarského bifteku, jaký požil v restauraci Černý kohout na pražském Barrandově, kamarád jako obvykle posral a já mám radost, že jsem nemusel já, ačkoli jsem byl na to předem připraven. Můžeme nyní dumat nad tím, proč v restauraci nikdo nebyl, ale to je už příběh hodný jiných návštěvníků, kteří si tu práci s článkem jako já nejspíše nedali.
Osobní doporučení? Pokud chcete zůstat zdraví a snad si nezažít nic podobného, zapamatujte si název Černý kohout a nikdy tuto, byť krásnou, ale na druhou stranu silně nechutnou, restauraci nenavštěvujte. Ve vlastním zájmu.
(1x známkováno, průměr: 3,00 z 5)