Poslyšte příběh o tom, jak nebezpečná a rasistická země Česká republika je! Taky se vám nezdá, jak mohl třiašedesátiletý důchodce ubližovat dvěma o čtyři desítky let mladším cikánským výrostkům, nakonec je přemoci, popravit je, a to přesto, že byli na vrcholu fyzických sil a ještě si přitom přivodit řeznou ránu na hlavě? Zde je vysvětlení.
Mgr. Desider Žigo MBA se vracel z práce. Musel zůstat v kanceláři přesčas, protože dokončoval účetní závěrku. Pracoval jako vedoucí ekonomického úseku v továrně na dudlíky. Původně plánoval vrátit se ještě na Silvestra večer, aby stihl s rodinou povečeřet a přečíst si knihu o kvantové fyzice, ale práce mu nešla od ruky podle jeho představ. Etničtí Češi, které ve svém oddělení zaměstnával v důsledku kvót pro zaměstnávání většin, nebyli s to odvádět dlouhodobě kvalitní práci. Vlastně nebyli nikdy s to odvádět kvalitní práci. Vlastně byl rád, když vůbec přišli a odváděli nějakou práci. Vlastně byl rád, když vůbec přišli. Ne, vlastně byl úplně nejradši, když nechodili, protože stejně dělali jen bordel. Musel to tedy dodělat za ně. Najednou se podíval na svoje Rolexky a zjistil, že je jedna v noci a že rok tiše přehoupl do dalšího účetního období.
Vydal se ke svému autu. Vzal za kliku, bylo odemčeno. Majoritní desperáti asi potřebovali oslavovat a vzali si z jeho vozu CD přehrávač a cédéčka. Desider alespoň tiše doufal, že si zloději pustí cédéčko, které bylo v přehrávači a ve kterém Věra Bílá zpívala o čestném životě bez dluhů. Vnitřek vozu byl víceméně zničený. Bylo mu jasné, že dnes nikam nepojede. Vůbec ho to nevzrušovalo a ani ho nenapadlo volat policii. Nebylo to poprvné ani naposled. Vzal mobilní telefon a zavolal svému bratrovi Ferencovi.
Ferenc Žigo studoval sociální právo a politologii současně. I přes pokročilou noční hodinu se stále ještě učil na zkoušky, protože usiloval o dvojnásobný červený diplom. Požádal Ference, aby mu přišel naproti, protože je noc a venku se potlouká nejrůznější bílá chamraď s nožema, mačetama a tak. Ferenc nebyl nadšený, ale touha pomáhat jiným byla silnější než potřeba excelentních výsledků ve škole. Ferenc zavolal do sklepa na svou matku, že odchází. Matka právě s otcem Kolomanem dole v dílně šila podprsenky. Touto činností si přivydělávala ke své mzdě dělnice v hutích. Bohužel po zavedení tzv. totální daňové progrese byly daně z příjmu, které platila vyšší než její příjem, takže čím vyšší mzdu měla, tím vyšší měla daňový nedoplatek. Nicméně matka přesto pracovala do úmoru, protože platit daně bylo třeba. Sociální a začleňovací programy pro majoritu byly neuvěřitelně drahé, zčásti proto, že si část majority udělala ze své integrace etnobyznys.
Ferenc se vydal na cestu. Snažil se jít pouze osvětlenými ulicemi, do těch tmavých si netroufal, aby na něj nevyskočila nějaká banda gádžů s noži. Chůzí při zdi poněkud eliminoval riziko napadení z jedné strany. Utěšoval se tím, že není žena, takže mu snad nehrozí znásilnění, když tedy pomineme občasnou zálibu příslušníků většiny nutit jiné lidi polykat sperma. Místy poslouchal řvaní, zpěv a jiné animální pazvuky, které vydávala většina oslavující každoroční zvýšení sociálních dávek a porodného. To budou zase v září porodnice plný, pomyslel si Ferenc. A my to musíme sponzorovat.
Pětašedesátiletý důchodce Hermann Votava si rituálně holil hlavu břitvou. Jeho cílem bylo mít hlavu hladkou jako některý z jeho hudebních idolů, tedy jako Karel Hála nebo Rasťo Rogel.
Hermann Votava byl totální asociál, parazit a příživník. Podobně jako většina příslušníků jeho etnika, práce nebyla jeho koníčkem. Práce byla v jeho hodnotovém žebříčku někde mezi výkonem trestu a rakovinou. Kromě pobírání sociálních dávek, příspěvků, příplatků a podpor, podpor k příplatkům a příplatků k podporám, živil se drobnými krádežemi v obchodech, také odnášel různé kovové předměty a sem tam, ale jen ojediněle, třeba jednou do týdne, přinejhorším dvakrát třikrát, maximálně pětkrát až sedmkrát, zbil nějakého příslušníka menšiny, ale jen když byl slabší, což on většinou byl. Někdy k tomu vzal i kamarády, no vlastně většinou k tomu vzal kamarády, aby to bylo fér. Jsou menšina, tak nás musí být víc, to je logický ne? Někdy míval problémy se zákonem, stejně jako většina jeho příbuzných a přátel. Naštěstí policie pochopila, že s ním nic nesvede a pokud to vysloveně nepřeháněl, nechávali ho na pokoji. Ostatně se policistům nedoporučovalo příliš horlivě zasahovat proti lidem jako Hermann, protože by to mohlo být vykládáno jako rasismus. I když občas došlo na nějaké vyšetřování, anonymní ale účinná pomoc různých bratrstev pravdy a lásky, koordinátorů a kurátorů zajistila, aby Hermann nejen že nešel sedět, ale ani nedostal podmínku nebo tak něco potupného. Ruce Hermanna někdy skutečně bolely, ale nebylo to od práce. Míval omlácený klouby a také měl tenisový loket od vhazování mincí do herního automatu. Jinak se Hermann Cítil dobře. Byl vyhajaný, odpočatý, sem tam zašel do posilovny. Stresy pronásledující bežné pracující se ho netýkaly, jeho život byl v podstatě jedna velká relaxace, občas přerušovaná nějakou tou čórkou, bitkou a vymýšlením vhodné komerční strategie pro obchod s kradenými věcmi. S dvěma přepracovanými příslušníky menšiny, unavenými celodenní prací, si dokázal hravě poradit a zřezat je tak, aby další tři týdny jedli jen Dobrou mámu brčkem, a to bez ohledu na věk.
Břitva se Hermannovi sesmekla a vytvořila ošklivou řeznou ránu, která se zařadila mezi několik ran tržných, které už Hermann na hlavně měl.
„Kurvadopíči!!“, zaklel Hermann. „Za to můžou ty zmetci cikánský. Jdu je zřezat!“ Na sebe si vzal slipy Everlast, ponožky Fred Perry, kalhoty Thor Steinar, boty Dr. Martens a samozřejmě bomber pošitý politicky nekorektními nášivkami. Do pouzdra zastrčil pistoli Walther P-38 a vykročil do tmy.
Desider a Ferenc se vydali na cestu zpátky. Živě debatovali o nedávném objevu částice bosonu. Najednou jim cestu zastoupil jakýsi holohlavý chlápek s flastrem na hlavě.
Příběh je smyšlený. Tedy doufám. Při enormní fantazii cikánského aktivisty Gorola ale není příliš originální.
(17x známkováno, průměr: 1,24 z 5)