Po událostech z minulého týdne už je konečně jasno, kdo to tady řídí a kdo se jen čumí.
To, že autorka knížek o Harry Potterovi a jedna z nejefektivnějších tiskáren na prachy v poslední době Mrs. Rowling úkoluje ministra Kubiniyho a ten ji dokonce poslouchá, nakonec nemohlo nikoho překvapit. To, co se bradavické základní devítileté škole teprve učili, je tady samozřejmostí. Například převtělení (např. starosti v jednatele firmy obchodující s městským mobiliářem a nazpátek), zmizení (například podílových fondů z kupónové privatizace) nebo dokonce transformace dluhů v rozpočtový přebytek (provozovaná konsolidační agenturou) nikoho nevyvádí z míry.
Pro ty, kdo neví, o čem to zase plácám. Mrs. Rowling se nezdají česká zdravotní a sociální zařízení pro handicapované a mentálně postižené děti. Zejména jí irituje, že některé případy mají kolem postele cosi jako klec. Připadá jí to poněkud středověké. Svůj dopis adresovala prezidentovi a předsedovi vlády (jakému?). Až potud by se to snad dalo vnímat jako Mrs. Rowling osobní názor. Jenže ta dáma je autorkou Harryho Pottera a to už ve světové politice něco znamená. Situací se začal zabývat sám drsoň Kubiny, který proslul zdrcující a konstruktivní kritikou jednoho z největších sovchozů moderní doby, totiž VZP. Osobně si myslím, že proti VZP je Škoda Plzeň i Poldi Kladno hadr, ale vraťme se zpět k Harryho mámě. Kubinyi, aniž by se obtěžoval svolat odborníky, zmapovat stav a hledat kvalifikovanou odpověď na otázku, zda jsou klícky na lidi zapotřebí nebo ne, podlehl takovému intenzívnímu tlaku veřejnosti a klece administrativně od stolu zakázal a bylo to.
Story by nebyla úplná, kdybych nezmínil, jak se Mrs. Rowling dozvěděla. Mrs Rowling o tom četla v novinách. Kdo by si myslel, že se spisovatelka trmácela do nějaké léčebny osobně, ten se hluboce mýlí.
Příště, až přijde paní Rowlingová a bude požadovat, aby nemocniční knihovny vyřadili Karkulku a Budulínka a nahradili je Heormínou a Harrym, Kubinyi to nejspíš taky zařídí. Je to takový hodný ohebný ministr a udělá, co paní spisovatelce na očích vidí. Radost by pak paní spisovatelce mohla kalit pouze skutečnost, že ten poslušný pan ministr rozhoduje pouze nad ústavy zdravotnickými a nepostihuje tak zařízení mající charakter sociálních.
Myšlení sociálnědemokratických ministrů nápadně připomíná myšlenkové pochody dělnických kádrů a prezidentů z doby, kdy byl ještě Petr Pithart svazák. Ti taky rozhodovali bez přemýšlení a bez ohledu na názor odborníků, protože oni přece věděli všechno nejlíp a dovedli vše správně stranicky vyřešit jediným pohybem ruky bez ohledu na reálný stav věci. Kubinyi (jak se to ku*va píše?) tak svým rozhodnutím popřel českou dětskou psychiatrii, která nemá ve světě až tak špatné renomé.
Vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v prostředí ne nepodobném tomu, které paní spisovatelku znepokojilo, mohu něco prozradit. Zavření do klece není tím jediným, co vás v takovém zařízení může potkat. K dalším populárním metodám patří přivázání za ruce a nohy k posteli. Tuto formu lehkého SM nepraktikuje domina v černém latexovém oblečku, ale zdravotní sestra v oblečku bílém, které už třicátou vteřinu stydne na šatně kafe. Nebo vám mohou šlehnout nějaké svinstvo, po kterém o sobě dva dny nebudete vědět, budete jen tiše ležet s otevřenýma očima a slintat, a až se trochu proberete, tak vám píchnou další a tak kolem dokola až do smrti, což nebude třeba za tak dlouho, protože tím ležením dojde ke srůstům na plicích a následně jejich zápalu … prostě je toho víc a klece jsou jen částí toho, na co se paní spisovatelka měla soustředit. Postřeh paní spisovatelky je tedy správný, ale jen částečný.
Můj pohled na věc je pravda poněkud ovlivněn tím, že jsem vždy stál na správné straně klece. Tudíž zvenčí. Jenže my takzvaně normální vně klece máme jiný pohled na individuální svobody, než ti méně normální uvnitř klecí. S kombinací tělesného a psychického postižení se pojem individuálních svobod poněkud redukuje a jejím odstraněním se míra svobod nezvětší. Zato rostou různá rizika, pro pacienta nebo pro jeho okolí. Jako my všichni, i psychicky nemocní mívají občas den blbec, během něhož mohou propadnout dost tvrdým záchvatům agresivity. S tím, jak se nacházejí ve stresujícím prostředí léčebny, intenzita a frekvence záchvatů nadále roste, tím samozřejmě roste i represe z okolí, takže to celé připomíná začarovaný kruh. Je pravda, že podobná zařízení je možno provozovat zcela bez klecí, pak se ovšem říká, že poměr ošetřujícího personálu k počtu chovanců musí být asi 1:1, což v praxi znamená, že v každém okamžiku vychází na jednoho ošetřovatele asi čtyři pacienti a ty stihne uhlídat. Především se zapomnělo na jednu věc. Hodně rodičů postižených dětí je má doma a stará se o ně s mizivou podporou státu. Je to z lidského hlediska nejpřijatelnější, nejúčinnější a kromě toho taky nejlevnější forma péče o postižené, ale stát jí jaksi nehodlá masivně podporovat, protože komunofašistická myšlenka soustředění neduživců někam mimo společnost stále ještě žije a troufám si tvrdit, že s působením hnutí jásavých blbů bude časem silnější.
Paní spisovatelka má tedy pravdu, ale až potud, že jí do toho, co se u nás děje, je úplné hovno. Možná by se mohla poohlédnout doma v Británii, co se děje tam. Sem tam bývá na ČT2 k vidění dokument natočený skrytou kamerou novinářem, který se nechal zaměstnat v psychiatrické léčebně jako ošetřovatel. Bylo to taky dost hustý.
Přístup paní spisovatelky považuji za krajně nefér. Paní spisovatelka záměrně zvolila ke svému výpadu dětičky, protože to s každým pohne. To jsme tady už zažili mockrát. Když v sedmdesátých letech referovala média o válce ve Vietnamu, ukazovali napalmem popálené dětičky a ne nějakého gooka z Vietcongu. V listopadu 89 bylo také nutno zmlátit dětičky, aby se věci daly do pohybu, zatímco série justičních vražd a omylů přes čtyři desetiletí komunismu jako by ani nebyly. A tak dále, na ilustrativní případy si jistě každý rád vyvzpomene sám.
Kdyby Mrs. Rowling skutečně měla v úmyslu svým veřejným vlivem pomoci, musela by se zaměřit na zdravotnictví jako celek. Pak by možná zjistila, že v přístupu k lidem senilním, po mozkové mrtvici nebo třeba s rakovinou nebo roztroušenou sklerózou mozkomíšní jsou také nadále používány středověké metody. Paní Rowling by mohla cosi napsat o katastrofální práci praktických lékařů na obvodech. Ale to jsou všechno témata, na kterých se nelze uspokojivě zviditelnit, protože o nich v podstatě nikdo nechce slyšet a tím jsou mediálně neatraktivní. Jsou nepříjemná a krajně depresivní. Zatímco postižené dětičky jsou téma pro většinu lidí krajně teoretické, nikdy žádné neviděli a o to raději o nich hovoří a na verbální rovině by se pro ně přetrhli a zároveň se tak udělali ve společnosti hezčí.
Takže… když nám, Mrs. Rowling, nehodláte skutečně pomoci, tak vám nezbyde než odjet zpátky za kanál a řízení našich záležitostí přenechat sice nekompetentní, ale přesto naší vlastní vládě, a letargickým, ale našim vlastním zodpovědným institucím.
(6x známkováno, průměr: 1,17 z 5)