Existují jen dva způsoby, jak narovnat nerovnováhu sil a tím agresorům a zlým lidem ztížit napadání nevinných: buď slušné lidi vyzbrojit tak, aby byli stejně silní jako zločinci — nebo se pokusit odzbrojit zločince, aby byli stejně slabí, jako slušní lidé.
Většina dospělých lidí má v našem civilizačním okruhu silnou averzi k boji a násilí a je zvyklá, že se o ně postará někdo jiný. Když se proto snaží zvýšit svou bezpečnost a podvědomně vyhodnocují výše uvedenou rovnici, zcela přirozeně se uchylují k pokusům vyřešit nerovnost sil tou cestou, že odzbrojí zločince aby tito byli stejně slabí, jako oni.
To má jediný háček: nefunguje to, nefungovalo to a nikdy to fungovat nebude. Zločinci totiž mají eminentní zájem na vytvoření a udržení oné nerovnosti. Nerovnost sil proti jejich oběti je základním předpokladem pro jejich „práci“, takže si vždy najdou způsob, jak být oproti napadenému občanu v přesile. K vytvoření nerovnosti, získání moci nad druhými nebo jejich zabíjení se totiž dá zneužít cokoli:
Všechno je zbraň
Český zákon naprosto brilantně definuje zbraň jako „cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“
Zbraň je tak Boeing 767, když jej teroristé zneužijí k naletění do budovy. Zbraň byl nákladní automobil, když jej Hepnarová použila k najetí do a usmrcení lidí na tramvajovém ostrůvku. Zbraň je kanystr s benzinem, když se jím žhář snaží zapálit dům. Zbraň je svícen, který cholerický manžel popadne v ložnici a umlátí jím manželku přistihnout in flagranti. Zbraň je pes, kterého majitel poštve na jiného člověka. Zbraň je kámen, když jej zaostalé kmeny užívají k ukamenování odsouzených k smrti. Zbraň je hrana dlaně karatisty, když jí přeráží ruku napadenému. Zbraň je lahev s kyselinou, kterou zhrzený nápadník v Pákistánu chrstá do obličeje ženy, která jej „zneuctila“ odmítnutím. Zbraň je struna do zahradní sekačky, když ji škrtič utáhne okolo krku své oběti. Zbraň jsou armáda a policie, když je ovládne totalitní politická strana a začne je využívat k vraždění Židů (jako nacisté), rolníků (jako Stalin), lidí s brýlemi (jako Rudí Khmérové) nebo třeba zrovna vás.
Zakážete tedy Boeingy, náklaďáky, kanystry, svícny, psy a pak ještě kamení, dráty, elektřinu, vodu, kyselinu a vůbec všechno, co se dá vzít do ruky? A přikážeme karatistům, že musejí chodit s dlaněmi obalenými ručníky?
Ty předměty jsou samy o sobě neškodné. Ba co neškodné: dokonce jsou užitečné. Škodlivé jsou jen tehdy, když je někdo zneužije. Jít cestou zákazů znamená skončit ve vyšinuté společnosti, kde nikdo nesmí sáhnout vůbec na nic a všichni jsou navlečení do svěracích kazajek protože nikomu nedůvěřujete, že by něco nezneužil.
Jenže zneužití jsou v poměru k užití správnému naprostá menšina.
Za 94 let byly zločinci jako zbraň-střela zneužity tři Boeingy — přičemž desetitisíce dalších létají ku prospěchu všech zúčastněných. Za 122 let bylo vražděno jedním náklaďákem, zatímco miliony jiných denně slouží ku prospěchu. Vodou a kamením bylo spácháno více zločinů (a stalo se nehod — ročně se v USA v bazénech utopí řádově 100x více dětí, než se stane obětí nehody se zbraní), ale o to více dobrých použití mají.
A co do palných zbraní — v USA mají civilisté zhruba 250 milionů zbraní*. Každý rok se takovou zbraní ubrání 2,5 milionu** obyčejných lidí jako vy nebo já, kteří tak zastaví zločince. A zneužito k vraždění je ročně 9146 zbraní*. Tedy, ještě jednou: 250 milionů zbraní — 2,5 milionu zachráněných životů — 0,009 milionů zmařených životů.
Navíc se ukazuje, že
Zákazy nefungují, protože je zločinci ignorují.
Kdo chce, ten zbraň nelegálně má — samozřejmě mluvím o člověku, který má alespoň základní napojení na „podsvětí“.
Vlastní zkušenosti s tím mam poměrně staré, to je pravda, ale nepředpokládám, ze by to dnes bylo jinak, než řekneme před 10 lety. Tehdy jsem mel kontakty na ‚male ryby‘ co se týce ‚organizovaného zločinu‘, ale i tam platilo, ze kdo chtěl, ten měl…a samozřejmě nejen zbraně, ale i drogy, a podobně.“ — z veřejné diskuse
„Nestarám se o to, že mi vláda říká že nesmim nosit zbraň. Stejně ji budu mít.“ — těžký zločinec zpovídaný reportérem ABC news Donem Dahlerem
Když se stane nějaká děsivá událost (kterou média v honbě za sledovaností ještě patřičně vystraší společnost), politici v atmosféře všeobecné hysterie a nejistoty rádi volí první řešení, které je napadne a v médiích vypadá tak dobře: nebezpečnou věc zakáží. Ať se jedná o zbraně nebo alkohol. (A zakáží je tím raději, pokud je již dávno zakázat chtěli — jak otevřeně prohlásil starosta Chicaga a bývalý Obamův poradce, Rahm Emanuel: „Nikdy nepromrhejte vážnou krizi, protože vám umožní prosadit věci, o kterých si myslíte že by vám jinak neprošly“).
Problém je, že kde je poptávka, tam je vždy i nabídka. Nedávno jste měli příležitost na vlastní oči sledovat, jak se lidé tráví metanolem i po zákazu tvrdého alkoholu — kdo chtěl pít, jednoduše si našel zdroj navzdory zákazu; zdroj ilegální. Se zbraněmi tomu není jinak.
V Británii se v roce 1996 odehrál masakr, ve kterém Tomas Hamilton postřílel 16 dětí. Vláda s radostí zakázala zbraně — jen aby zjistila, že zbraně z rukou neoprávněných držitelů v žádném případě nevymýtila, jen odzbrojila ty slušné a vydala je napospas gangům: sehnat v Británii nelegální samopal je záležitost jednoho dne i pro reportéra bez vazeb na podsvětí. S takovou se není co divit, že od zákazu zbraní počet zločinů spáchaných s nelegálními zbraněmi utěšeně roste a i stanice BBC — která zákazy obyčejně podporuje — musela uznat, že zneužití zbraní ke zločinům vzrostlo po jejich zákazu o 40%. Guardian pak cituje jednoho z překupníků, že nelegální zbraně má každý dětský gang, mladiství si s nimi vyřizují spory na hřištích a je to horší, než v USA.
Dokonce i jeden z nejhlasitějších propagátorů britského zákazu zbraní, Ian Bell, měl tolik cti, že v roce 2007 v komentáři pro deník Scotland Sunday Herald veřejně přiznal, že „Zákazy zbraní naprosto selhaly“ a že představa že zákaz zbraní sníží počet zločinů s nimi spáchaných nefunguje: doslova napsal, že tvrdě bojoval za to, aby z celé země zmizely zbraně s myšlenkou, že zmizí i násilí, jen aby dospěl k poznání, že „má idea nefungovala“ a „zbraně se od zákazu staly rozšířenými. Tak rozšířenými, že každý terorista hodný svého jména musí být ozbrojený až po zuby.“ Ian Bell tak po letech pochopil a veřejně uznal to, čím mu před lety — když lobboval za zákaz jejich zbraní — říkali britští střelci: že „je jednoduché něco zakazovat zákona dbalým občanům. Zločinci se ovšem, jaksi z principu, o dobře míněné zákony moc nezajímají. Když se rozhodnou se ozbrojit, zatímco se zbytek společnosti odzbrojuje, rozhněvaní komentátoři novin a jejich rychlé pokusy o řešení celou situaci jen zhoršují.“ Kéž by byli stejně upřímní, pokorní a pravdomluvní byli i ostatní reportéři!
Bohužel, emocionální či mocenské důvody pro zákazy zbraní jsou silnější než rozum. Prostorem, jaký masmédia věnovala vrahu Hamiltonovi se prokazatelně „inspiroval“ jistý Martin Bryant, který si nelegálně pořídil pár zbraní a 28. dubna 1996 se rozhodl získat svých pár hodin mediální slávy zavražděním 35 lidí v australském Port Arthuru. Média opět zahájila hysterickou kampaň věnovanou vrahu a čerstvě zvolený předseda vlády, John Howard, okamžitě vrhnul všechnu svou energii do toho, aby státům vnutil zákazy zbraní (nemohl jim to přikázat, protože zbraňovou politiku si oficiálně každý stát Austrálie dělal vlastní a Tasmánie a Queensland se zákazy zbraní nesouhlasily). To se nelíbilo stovkám tisíc farmářů a sportovních střelců, které se Howard jal „přesvědčovat“ tak, že s nimi uspořádal meeting na který demonstrativně přišel v neprůstřelné vestě, vyslav tak jasný signál, že všechny střelce považuje za vrahy. Tato ostentativní nedůvěra samozřejmě střeleckou veřejnost pobouřila, čehož se s gustem chopila média která střelce vykreslila jako agresivní šílence. Australská vláda pak ustanovila striktní legislativu a zvýšila zdravotní daně, aby mohla provést „nedobrovolný výkup“ stovek tisíc zbraní. Co se stalo se zločinem asi uhodnete: Australský Institut Kriminologie, tedy instituce, která volala po zákazu zbraní, ve svém vlastním grafu výskytu vražd ukazuje, že zatímco do zákazu v roce 1996 počet vražd klesal (násilí na počátku 90. let měly na svědomí války motorkářských gangů), od zákazu zbraní počet vražd prudce rostl a špičky dosáhl v roce 2002; počet vražd spáchaných s palnou zbraní jejich zákaz vůbec nijak neovlivnil, protože ten klesal od 70. let zhruba stejně. Zákaz zbraní se tedy nejenže minul cílem, protože nepřinesl žádné zlepšení, ale naopak vydal slušné lidi všanc zločincům, kteří odzbrojení svých obětí přivítali s nadšením.
Ale třeba by zákazy mohly fungovat v budoucnu, když se jim dá čas? To tvrdil Ondřej Liška jako předseda Strany Zelených: tvrdě prosazoval zákazy zbraní s tím, že nakonec uspějí, protože zločinci přece zbraně získávají od zákona dbalých občanů a když vláda sebere zbraně zákona dbalým občanům, zločinci nebudou mít kde je sehnat. Výše linkované video Ondřeje Lišku usvědčilo ze lži: samopal Ingram MAC-10, zkonstruovaný v roce 1967, nemohli zákona dbalí občané v Británii držet nikdy — takže pokud je nyní běžně k dostání na ulici, zcela očividně musí pocházet z jiných, nelegálních zdrojů.
Jakých? Inu, je snad legální koupit heroin nebo kokain? Není; a přesto je zvesela prodávaný a rozhodně nepochází z nějakých „místních zdrojů“, které by mohly „časem vyschnout“. Celý organizovaný zločin stojí na prodeji nelegálních věcí k těm, kteří je poptávají — a kdekoli se pašují a prodávají drogy, pašují a prodávají se i „nelegální“ zbraně. A ano, proti nelegálním zbraním je policie právě tak bezmocná, jako proti nelegálním drogám — takže do třetice, ano, nelegální zbraně jsou na ulici právě tak těžko k sehnání a právě tak rozšířené, jako tvrdé drogy.
Pokud tedy vláda zakáže zbraně, jediný, kdo její zákaz poslechne jsou zákona dbalí občané — zločinci jej budou ignorovat, stejně jako ignorují všechny ostatní zákazy (koneckonců, ignorování zákazů je jaksi inherentním specifikem zločinecké kariéry, že.)
Zrovnoprávněná oběť
Jelikož se jako zbraň dá použít téměř cokoli a zákazy zbraní se vždy dají obejít (a zločinci je stejnak ignorují), je zhola nemožné vyrovnat síly zločince a oběti (a tedy zločince připravit o jeho převahu a s ní i o odvahu k útoku) cestou odzbrojení zločince. Taková je syrová realita.
* statistické šetření Guardianu, které mělo vyznít protizbraňově
** prof. Garry Kleck, kriminolog, Florida State University; prof. James Q. Wilson, University of California, Los Angeles; National Institute of Justice má konzervativnější odhad 1,5 milionu obran ročně
(10x známkováno, průměr: 1,80 z 5)