Film: Děti noci

Featured Image

Představte si to. Jdete do kina, sednete si tam, koukáte se na film, film skončí, jdete ven, potkáte známé a ti se vás zeptají, o čem to bylo. Chce se po vás zformulovat do několika vět něco jako executive summary a vy nevíte, protože film byl tak blbý, že se mu nedá přiřadit obsah.

Přesně tenhle luxusní pocit, vlastně přípravu na návštěvu pana Alzheimera, jsem si dopřál u superblbého českého filmu Děti noci.

Hlavní hrdinka Ofka v podání Marthy Issové je něco mezi velkým dítětem a velkým budižkničemu. Pracuje jako prodavačka v nějakém šíleném obchodě a to většinou přes noc. Významným znakem jejího C.V. budiž, že nemá žádné cíle a tudíž žádné ambice jich dosáhnout. V podstatě je na tom stejně jako pacienti na jednotce pro apaliky, ale narozdíl od nich mluví a chodí. Její kamarád Ubr (Jiří Mádl) se zabývá tím, že koumá popelnice a odpadkové koše, v nichž nachází zajímavé věci. Ubr má samozřejmě taky problémy, protože musí o popelnice soutěžit s popeláři. Ofky sestra mlčky akceptuje, že jí manžel zahýbá a rodiče jsou taky parádně na palici. Ve filmu se nikdo nechová normálně. Na nenormálních ulicích se promenují nenormální lidé, v obchodě nakupují nenormální lidé veskrze nenormální zboží, nenormální Ofka slaví nenormálním způsobem nenormální výročí se svými nenormálními rodiči a když lupič s nožem přepadne Ofku v krámě, je první a poslední postavou, která ve filmu udělá něco racionálního. Kdybych filmové postavy znal osobně, asi bych o nich řekl, že jsou všichni blbci.

Děj filmu? Jak jsem napsal, žádný není. Můžete na deset minut odejít do předsálí koukat, jak se smaží popcorn, nic vám z filmu neuteče a ještě se skvěle pobavíte. Letargická Ofka chodí do práce, z práce, jednou si jde zaplavat (asi třicet sekund můžeme sledovat umělecký záběr, jak Issové vycházejí bubliny z nosu), podruhý do „hudebního“ „klubu“ (techno smažba na lodi), kde se odehraje jediná hodnotná scéna z celého filmu (jeden vyhulenec pořád dokola škrtá zapalovačem a druhý mu to pořád sfoukává). Scény Ofky s matkou znějí, jako by byly točeny pro Velmi křehké vztahy. Vypadá to postupně, že mezi lovcem pokladů Ubrem a Ofkou vzniká něco jako vztah, ale Ofce je zase všechno jedno a tak má Ubr smůlu, musí zase jít zkouknout koše. Konec by se dal nazvat happyendem, protože mě v poslední třetině filmu pronásledoval pocit, že život takových pitomců spěje k nějaké šílené apokalypse. Tipoval jsem, že Ubr vybufetí atomovou bombu. V podstatě ani nevím, jak to skončilo. Ale nějak to skončilo, protože jsem byl rád, že se to konečně stalo.

I moje přítelkyně, která se snaží vidět na filmech to hezké, se k filmu vyjádřila pouze větou „doufám, že nám mezitím neukradli auto“.

Zoufalý filmový zážitek doslova resuscitují herecké výkony Marthy Issové a Jiřího Mádla. U Issové jsem ani nic jiného nečekal – ty její ksichtíky a pohledy prostě žeru. Překvapil hlavně Mádl, kterého jsem dosud vnímal jako polovinu Vojty Kokotka a specialistu na děsně free, cool a in kousky. Škoda, že se nepodařilo zasadit jejich výkony do nějakého lepšího filmu. Snad si někdy užiju Issovou v nějaké lepší story. Ani herci představujícímu Ofky otce (co pořád říká, že nemůže na nohy, aby nikam nemusel s manželkou chodit…) není dopřán pořádný kus scénáře… no prostě škoda času těch lidí.

Film je zajímavý po vizuální stránce. Odehrává se, jak už název napovídá, převážně v noci. Je celý takový nazelenalý, buď že jako Matrix vole anebo ho točili přes nečištěný akvárko. Vypadá to, že v Karlíně je tma 25 hodin denně, podobně jako ve filmu Insomnie je pořád den. Některé vizuální scénky jsou kýčovité natolik, že by zhnusily i Leni Riefenstahl (Ofka křičící v tunelu… jakmile do tunelu vstoupí, čekáte, kdy zařve). Sem tam narazíte na zajímavý detail (notebook Mac s hruškou) a hlavně oceníte všudypřítomný product placement.

Myslím, že mezi tvůrci českých filmů probíhá soutěž, jejíž součástí jsme se jako diváci taky stali. Soutěž o to, kdo stvoří z úplně největšího trotla hlavní postavu. Hřebejkova pool position je tímto veledílem nemálo ohrožena. Kdybych byl imigrantem, který dorazil do Kocourkova teprve nedávno a pokoušel si udělat názor o našem národě na základě filmů, patrně bych dospěl ke zjištění, že jsem přišel do hodně zvláštní země. Napadá mě, že skutečně není rozdílu mezi holywoodskou béčkovou a céčkovou produkcí, kde svalnatý hlavní hrdina semele teroristy do kočičího žrádla, zachrání tropický prales a ještě přitom ošuká nejhezčí obsazenou herečku, a rádoby intelektuálním tuzemským výplodem, kde se frustrovaný hlavní „hrdina“ neustále potácí na hraně bilančního suicidia. Po takovém filmu se cítíte, jako by vás ztloukl vymaštěný skinhead z Horempádem nebo vám ho kouřil Vesnický učitel, a ptáte se, zda to náhodou není účel. Proč by se vlastně měli lidé v kině pobavit, když se mohou otrávit, že? Takže až se nám bude zase před očima potácet ztrápený Trojan nebo vyšinutý Liška, vězme, že naši severní sousedé vyvinuli pořekadlo. Pokud je něco zcela nesrozumitelné, pak se taková situace nazývá, že „je to jak v českém filmu„.
 
No, Waterloo bychom měli za sebou. Příště bude Tobruk.


01.10.2008 D-FENS

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
333x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02
D-FENS © 2017