Nový Fiat Bravo se v mém vlastnictví nenachází příliš dlouhou dobu, oranžově podsvícený palubní počítač ukazuje, že jsem zatím najel pouhých 5 000 km, neberte tedy tento text jako popis spolehlivosti, ale spíše jako klasickou inspekci na poli jízdních vlastností, designu, praktičnosti, vybavenosti a tak podobně.
Asi nemá smysl nějak glorifikovat fakt, že za 4 měsíce, kdy mi italský automobil zevluje v garáži, nedošlo k žádné poruše. Někteří by to možná hodnotili jako úspěch, ale já nepatřím k lidem, kteří se ohánějí zaběhnutými frázemi o poruchovosti vozů pocházejících z Apeninského poloostrova a naopak vyzdvihují onu „chladnou dokonalost“ modelů vyjíždějících z továren patřících Německým výrobcům. Mám prostě raději vlastní zkušenosti a dojmy, které se vám nyní pokusím interpretovat.
Úroveň praktičnosti
Jakmile se dostatečně pokocháte vnějším vzhledem vozu a ocitnete se v interiéru, uvědomíte si, že jižani a Poláci (navrženo v Itálii, vyrobeno v Polsku) odvedli dobrou práci i zde. A to nejen po vizuální stránce. Máme zde kombinaci měkčených a tvrdých plastů, přičemž druhý jmenovaný typ lehce převažuje. Na dotek působí příjemně a slícování se zdá být přesné. Nikde nic nepřečuhuje, všechny části do sebe perfektně zapadají. V malých přihrádkách ve dveřích je využito pogumování. Při rychlejší jízdě po méně kvalitním povrchu nejste konfrontováni žádnou formou skřípání ani povrzávání. Předpokládám, že tento příznivý stav nevydrží věčně, ale zatím panuje v této oblasti spokojenost.
S čím ovšem budete muset bojovat, jsou příčné nerovnosti, které se výrazně podepíší na vašem vnímání pohodlí při jízdě. Není to samozřejmě vinou sedaček, ty jsou výborné – dobré boční vedení, elegantní vzhled, přiměřená tuhost. Problém je jinde. Bravo ve verzi „Sport“, jež disponuje sníženým a díky tomuto zásahu také tvrdším podvozkem, si opravdu moc nerozumí s českými silnicemi (nepříznivému stavu nepomáhají ani sedmnácti palcová kola a nízkoprofilové pneumatiky – 225/45 R17). Jakmile se vám povede trefit díru, kanál, bouli nebo nějakou výraznější prasklinu, vypustíte do interiéru slovo „kurva“, aniž se budete nacházet v blízkosti Dolního Dvořiště. Díky tomuto je také třeba dávat pozor na obrubníky a vůbec nepřipadá v úvahu vjíždět s vozem na jakýkoliv typ cesty, která by se dala označit jako „polní“. Ne, že by to nešlo, ale prostě se vám ani nebude moc chtít. Nevím jistě, jak je tomu u verzí Active, Dynamic a Emotion, u kterých se tento prvek nevyskytuje, ale podle slov majitelů, jejichž reakce jsem našel na webu, je jízda v nich pohodlná, takže tento neduh se snad bude vyskytovat jen u nejagresivnějšího provedení.
Další věcí, kterou je třeba zkritizovat, je výhled. Když se díváte vpřed a do stran, je vše v pořádku, ale jakmile se otočíte dozadu, nemáte zrovna důvod k radosti. Jste tedy odkázáni na zpětná zrcátka („v elektrice“), případně parkovací senzory – fungují bezchybně, reagují na kočky, ale ignorují vzrostlejší stébla trávy.
S prostorností je to podobné, vpředu dobré, vzadu horší, zejména v oblasti kolen. Komplikace mohou nastat i u „vytáhlejších“ řidičů, protože pedály jsou umístěny nezvykle vysoko od podlahy, díky čemuž se vaše čéška občas nemusí vyhnout kontaktu s volantem. Pečlivé seřízení pozice je nutností. Objem zavazadlového prostoru je nadprůměrných 400 l, což je ovšem lehce degradováno horším přístupem. Rozměry vozu jsou: 4336/1792/1498 mm.
Pokud se podíváme na rozmístění ovladačů, nenajdeme žádné výrazné nedostatky. Velmi dobře si v tomto ohledu vede multifunkční volant (8 tlačítek – ovládání rádia, aktivace hlasových povelů a handsfree), který se také velmi dobře drží a díky koženému potažení a prošívání červenou nití vypadá vskutku efektně. Příznivému stavu napomáhá i středová konzole natočená směrem k řidiči. V nějaké recenzi si autor stěžoval na umístění ovládání vyhřívání sedaček, ale tato funkce se v mém voze nenachází, takže se k tomu nemohu vyjadřovat. Automatická dvouzónová klimatizace je umístěna ve středovém tunelu, přístup je snadný, manipulace také.
Výše zmiňovaný Handsfree systém využívá bluetooth, takže si pouze zaregistruje váš telefon, překopíruje kontakty do paměti a poté se automaticky připojuje, kdykoliv nastartujete motor. Vůz je také vybaven USB portem, takže můžete váš mobil také využít jako mp3 přehrávač. Hlasové ovládání lze aplikovat na rádio a „Blue and me“ (ofic. označení pro handsfree). Můžete s jeho pomocí vytáčet čísla, hledat kontakty a umí také číst přijaté SMS zprávy. Vše má bohužel jeden háček. Systém totiž využívá angličtinu, jednotlivé příkazy nelze editovat a nevím nic o tom, že by se chystal český software. V zásadě to znamená, že pokud dostanete SMS v češtině (v ČR se to občas stává), systém ji přečte, ale vy budete mít jen minimální šanci, že porozumíte obsahu. To samé platí pro hledání kontaktů v seznamu. Pokud jméno nevyslovíte s anglickým přízvukem a nepřizpůsobíte „spellování“, systém vybere někoho jiného nebo nebude vůbec reagovat. Trochu škoda, protože tyto užitečné schopnosti nelze v našich podmínkách využívat v plné míře. Většinou budete tedy odkázáni na manuální vyhledávání a vytáčení (opět tlačítky na volantu).
Další menší výtka směřuje k čitelnosti rychloměru a otáčkoměru. Jejich podsvícení se totiž mění dle intenzity světla, jež na ně dopadá, což může docela často vést k tomu, že se z nich nic nedozvíte.
Na závěr této kapitoly připojuji, že Bravo získalo pět hvězdiček v nárazových testech EURO NCAP.
Úroveň zábavnosti
Označil bych ji za slušnou, i přes přítomnost vznětového motoru (150 hp, 305 Nm) pod kapotou. Zvukový projev agregátu sice není nijak slavný, ale dynamika mi vyhovuje. K maximu kroutícího momentu se dostáváte na dvou tisících otáčkách. Nepozoruji ani nějaký razantní úbytek výkonu, když se dostanu nad 4000. Ve spojení s tvrdým podvozkem, účinnými brzdami a přesným řízením jste schopni se s tímto vozem pohybovat v provozu celkem rychle a obratně. Z nuly na sto se dostanete za 9.0 sekund (při váze 1435 kg celkem dobrá hodnota). Maximální rychlost činí 209 km/h. V zatáčkách není znát téměř žádný náklon a držení stopy je příkladné. Jediné, co mě trochu zarazilo, byla lehkost, s jakou i při vyšších rychlostech otáčíte volantem. Narážíte jen na velmi malý odpor, což pro mě byl trochu nezvyk. Účinek posilovače by mohl být menší.
Průměrná spotřeba se v současnosti pohybuje kolem 6.7 l, většinou jde o meziměstské jízdy s občasným lehkým překročením rychlostních limitů.
Řazení je, na rozdíl od mého předchozího auta, velmi přesné. Šestistupňový manuál se pohybuje po jasně vymezených drahách, které by ale mohly být trochu kratší. Jinak jsem ale spokojen.
Ještě se na chvíli vrátím k motoru, někteří ho asi znáte z AR 147 nebo 159, případně Fiatu Croma, kde má o něco vyšší max. kroutící moment – 320 Nm. Jinak jde o druhou generaci common railu s přímým elektrickým vstřikováním. Označení „Multijet“ se vztahuje k postupnému vstřikování paliva do válců – stejné množství nafty, ale oproti Unijetu je dodáváno v několika cyklech. Přeplňování zajišťuje turbodmychadlo s proměnou geometrií lopatek a mezichladičem stlačeného vzduchu. O emise se starají dva oxidační katalyzátory a filtr pevných částic. Pokud by to někoho zajímalo, tak vůz s tímto motorem vyprodukuje 149 g CO2 na km2. V praxi se agregát chová tak, že jakmile zašlápnete plyn do podlahy, dostanete solidní kopanec do zad, na přístrojovce problikne varování o ztrátě trakce, gumy trochu zapískají a vy se vyřítíte vpřed, nechávajíce za sebou většinu vozového parku ČR. Milé. Proti Focusu ST nebo Astře OPC nemáte sice žádnou šanci, ale i tak se můžete pohybovat celkem rychle.
Než přejdu k poslední kapitole, musím se zastavit u vnějšího designu. Ze všech úhlů vypadá nové Bravo velmi pěkně, troufám si říci, že z profilu dokonce krásně. S tímto vozem je v nižší střední hned veseleji. Ať už ale máte na jeho vzhled jakýkoliv názor, nikdy se nestane, aby jste při jeho řízení nezaznamenali alespoň malou dávku pozornosti ze strany chodců a ostatních řidičů. Od anarchokomunistů až po anarchosatanisty, všichni jsou ochotni si ladné křivky alespoň na moment prohlédnout, což ale může být nevýhoda. Už se vážně těším, až mi to někdo objede klíčem.
Úroveň prospěchu
Značná. Za dobře vypadající a slušně vybavený diesel o výkonu 150 hp si Fiat v současnosti účtuje nějakých 570 k s DPH. Za základní verzi s devadesáti – koňovým zážehem dáte 340 k. Bravo lze také přestavit na verzi N1 a skrýt mříž (14 k) za černě tónovanými zadními skly (3k), takže tady máte další možnost, jak cenu trochu srazit. Dle mého názoru velmi výhodná nabídka. Navíc máte k dispozici i prvky výbavy, které se u ostatních vozů v této třídě tak často nevidí (stropní přehrávač DVD, hlasem ovládaná navi s vestavěným telefonem, perleťové laky s proměnlivým odstínem…). Zejména oproti korejským výrobcům nabízí Italové mnohem více možností individualizace + něco navíc. Fiatu se totiž do tohoto modelu povedlo dostat prvek, na který můžeme velmi často narazit např. u Aston Martinu – charisma. Sice zdaleka ne v takové míře, ale stále v dostatečném množství, aby vedle svých přímých konkurentů vypadalo Bravo mnohem živěji.
Závěrem, tohle není perfektní vůz, má své chyby, ale není jich tolik, aby se celek nedal označit jako povedené dílo. Nechci ale nikomu vnucovat svůj názor, takže to ukončíme klasickým: „If you want it, buy it.“
Díky za trpělivost.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)