Tento článek není polemikou nýbrž pokračováním článku kolegy Roota, ve kterém rozebíral, jak dalece může za zhoršení bezpečnostní situace na našich silnicích nový silniční zákon.
Dnes je naprosto evidentní, že o bezpečnost při zavádění nové legislativy nešlo. Počet mrtvých na silnicích klesal a počet nehod stagnoval i se starou legislativou, ačkoli hustota provozu stoupala. Rozumný člověk nemění co funguje, Američané říkají – never change the winning team. Přesto ale vznikla poptávka po nějakém řešení a tam je také klíč, proč došlo ke zvratu situace.
Silniční populace se v průběhu devadesátých let začala dělit na dvě skupiny. Na jedné straně stáli vyježdění, rozhodní řidiči, každodenní účastníci silničního provozu, mnohdy s moderními auty a laxním přístupem k rychlostním limitům. Jezdili rychle, defenzívně, tedy západním stylem, a z pravidel si vybírali jen to, co pro ně mělo smysl. Na druhé straně řidiči méně obratní, bez sebedůvěry, s nedostatky v rozhodování a soustředění. Intenzívní provoz po nich vyžadoval neustále činit rozhodnutí a přebírat odpovědnost za situaci kolem sebe, frustrovalo je to a do auta usedali se strachem. Styl skupiny první jim připadal jako agrese a dál prohluboval jejich nejistotu. Nešlo pouze o ohrožení na silnici, kontakt obou skupin zaváněl útokem na osobní hodnoty především skupiny druhé. Ve společnosti se zrodil názorový proud Fanoušků dopravní buzerace, dále FDB. FDB se začali domáhat u svých zástupců „řešení“ a ti na to pochopitelně slyšeli, protože to pro ně bylo výhodné.
Není to nová situace, v různých podobnách se vyskytuje denně. Neschopní studenti se domáhají řešení, aby nebyli konfrontováni s těmi nadanějšími. Příslušníci etnických menšin s IQ na mezi debility se domáhají speciálních sociálních a vzdělávacích zvýhodnění na úkor schopnější části populace. Nedávno jsem sledoval reportáž o satelitních městečkách. Obyvatelé obce, kde měl satelit vyrůst, se také rozdělili. Jedna skupina byla pro, uvažovali asi tak: získám nové přátele, další sousedi sem přilákají služby, anebo bych si třeba já sám mohl otevřít trafiku a vydělat na tom. Druhá skupina v tom viděla agresi: vypijou nám naše pivo, osouloží naše holky, zaplní naši školu, jejich hovna budou v našem kanále plavat vedle našich hoven. A tak si vyžádali ochranu úřadu, ten využil zákona a začal provádět obstrukce kolem stavebních povolení. Další příklady a souvislosti těchto postupů viz článek Kult sráčství.
V další fázi implementace silničního fašismu se hledalo řešení. Různé subjekty působící na poli buzerování se právě zotavovaly z osmi let fungování pravicové vlády, která jim příliš nepřála v rozletu, přijaly mandát FDB a usoudily, že je zde příležitost získat něco moci a peněz. Věděli, co chtějí, ale nevěděli, jak to prosadit, aby je to nesmetlo. Našli proto několik dostatečně naivních užitečných idiotů, jako třeba exministra Šimonovského, a přesvědčili je, že to, co chtějí, je správné a všem to pomůže.
Následovalo přijetí zákona. Zákon byl jeden z nejtvrdších na světě, možná i nejtvrdší dopravní normou vůbec. Zaváděl sankce za přestupky, které nikde jinde bodovány nejsou, například za nesprávné parkování. Zaváděl drakonické přestupky za přestupky, které nikoho neohrožují, ty dodnes trvají. Těžištěm sankčního systému bylo překračování povolené rychlosti a nebyla stanovena žádná tolerance, což je také ojedinělý stav. Výše pokut v relaci na průměrný plat je rovněž naprosto přehnaná a také by těžko hledala ve světě analogii, pevně stanovená výše pokut je pro změnu zase protiústavní. Nepochopitelná byla i komunikace zastánců zákona s jeho odpůrci vedená stylem „nesouhlasíš s naším spásným zákonem? Tak jsi silniční pirát a chceš hromady mrtvých dětí a mrtvých matek s mrtvými kočárky“. Prostě, na nepochopení zákona jako užitečné normy bylo zaděláno zákonem samým.
Mimochodem, jistý Mikulík, bývalý ředitel obskurního CDV v Brně, pravil tehdy, že budeme mít nejmodernější dopravní legislativu a že dojde k poklesu počtu nehod i fatalit. I přes tuto katastrofální chybu úsudku se ten samý Mikulík nyní podílí na tvorbě service packu k silničnímu zákonu. Rozdíl mezi chybovostí blba a normálního člověka je, že blbec chyby opakuje.
Ve čtvrté fázi silniční buzerační systém selhal. Řidiči nebyli ochotni jej dodržovat a policisté nebyli ochotni jej vymahat. Dopravní policisté by mohli vykládat, jak se proměnila komunikace řidičů s nimi. Poměry, které zavládly, byly ještě více nenormální než předtím a vohnouti se požadované ochrany samozřejmě nedočkali. Naopak, z pytle vypuštěný obušek se začal zaměstnávat přednostně jimi. Informace si neshánějí, s úřady jednat neumějí, elektronická protiopatření proti buzersystému nepoužívají a představují tudíž snadnou oběť.
Bohužel, průvodním jevem selhací fáze je to, že slušní lidé začali ignorovat nejen opatření FDB, ale dopravní pravidla sama. Je třeba rozlišovat a oddělovat pravidla silničního provozu od k nim připojené buzerace – ta pravidla sama o sobě totiž určitý základní význam mají. Kromě toho, samotné dodržování pravidel není zárukou na bezpečný provoz, jak se nám FDB snažili namluvit, někdy naopak lpění na pravidlech představuje rizikový faktor. Zde někde je příčina, proč došlo ke zhoršení bezpečnostní situace na silnicích.
Pátá fáze probíhá právě nyní. Nazval bych ji fází hnilobnou. Den ode dne se rozšiřuje okruh osob, které mají díky korupci a klientelismu na magistrátech „V.I.P výjimku“, kromě lokálních a globálních výjimek mají mnohdy pardon také řidiči společností vlastněných magistráty. Naposled se mi doneslo, že se udělují tzv. výjimky firemní. Skupinovou výjimku mívají samozřejmě úředníci a policisté, i když přestupek spáchají v civilu. Po nějaké době bude mít významná část národa přístup k nějaké výjimce. Dále existuje řada nekorupčních postupů, jak uniknout mimo 411 zónu nebo vliv 411 minimalizovat. Následovat tedy budou různé pokusy FDB o patchování systému a snaha lidí se systému vymknout, tedy algoritmus kočky pronásledující vlastní ocas.
Myslím, že si můžeme dovolit být vizionáři a predikovat vývoj ještě dále. Nárůst počtu nehod i nehod smrtelných se zastaví, protože řidiči začnou vnímat buzerační systém jen jako další z rámcových podmínek, podobně jako špatný stav komunikací nebo vysoké ceny paliv a vyrovnají se s tím. Přestane se jezdit podle pravidel, začne se jezdit podle rozumu a dočkáme se zlepšení. Žádná drtivá porážka buzersystému nenastane, buzersystém tu bude dál, ale jen jaksi mimochodem. Šestá fáze bude fáze stabilizační a díky ní se bezpečnost na silnicích nevrátí do roku 2001, jako je teď, ale jen do roku 2005.
Nový silniční zákon používá jako základní metodu svého fungování šíření strachu. Strachu ze společenského znevýhodnění, které člověku odkázanému na automobil nastane, když bude za několik malých nebo dva velké přestupky zbaven bodů. Strach jako motivační činitel je ošidná věc a většinou funguje pouze krátkodobě. Aby strach fungoval aspoň střednědobě, musí se soustavně šířit, jako to dělaly totalitní režimy nebo dělají aktuálně environmentalisté – a tuto příležitost FDB prošvihli, když neuvažujeme Šimonovského blábolení o hromadách mrtvých, které stejně nikdo nebere vážně. Důležité bylo, že se hned po uvedení toho nesmyslu v život zformovala poměrně silná opozice a nikdo si proto nedovolí normu zpřísňovat, aniž by si to pořádně nerozmyslel. Například ohledně meření rychlosti soukromými subjekty dostali FDB parádně přes prsty.
Existuje určitý rozdíl ve vnímání zákona blbcem a těmi ostatními. Blbec vidí zákon jako kostku cukru, která se hodí do kafe (do společnosti) a kafe je najednou sladké (společnost je napravená). Je to taková představa, která nikdy nefungovala a byla populární v dobách Šášuly Havla. Levičáci se v ní vidí, ale bohužel se ukázalo, že zákon jako prostředek sociálního inženýrství nefunguje, vztah společnosti a zákona je oboustranný, jeden formuje druhé a je mezi nimi určitý vztah.
Zajímalo by mne, co by se dělo, kdyby dnešní FDB byli přesazeni například do období protektorátu. Tehdejší režim také neustále zpřísňoval postihy za hospodářské delikty, takže za černý obchod na počátku hrozila pokuta, pak vězení a nakonec šibenice. Samozřejmě, vždy se tak dělo zcela podle platného zákona podepsaného platnou vládou jmenovanou podle platných zákonů, a zákony, jak známo, je nutno dodržovat a kterýkoli postih podle něho, byť drakonický, je oprávněný. Nebo ne? Zejména když pomyslíme na ty hromady mrtvol vojáků wehrmachtu, kteří u Stalingradu měli o potravu nouzi, zatímco si váš soused ilegálně ve sklepě chová tlusté prase. Šli by FDB volat na gestapo? Myslím si, že ano, je to stejná sorta lidí, která se za různých podmínek jen různě profiluje.
Každopádně, všichni jsme si z přehmatu 411 něco odnesli a FDB jsou také o zkušenost bohatší, věřím tedy, že alespoň někteří. Břemeno odpovědnosti z nich zákon nesejmul. Čas jako neúprosné kritérium filtruje dobré a špatné a tak je jen na nás a našem důvtipu, kdy se zbavíme vlivu ustrašených a neustálé ochrany dožadujících se jedinců na naše životy a nastartujeme fázi sedm, tudíž odinstalaci buzeračního systému a vznik fungujících, minimálních a vymahatelných dopravních pravidel.
(Zatím nikdo nehlasoval)