Jsou jen dvě možnosti svobodná volba nebo donucení. V české republice je zdravotnictví organizováno ve veřejném zájmu na principu donucení. Je to však alespoň efektivní, když už takový postup pošlapává hodnoty společnosti svobodných lidí?
Co je podstatou zdravotnictví? Tělesná schránka člověka je relativně křehká a podléhá poškozením v důsledku vystavení zátěže, útoku cizích organismů, nebo i chybného fungování vlastního organismu. Nicméně lidé zjistili, že existují postupy, kterými lze tato poškození odstranit, zmírnit, nebo alespoň urychlit proces regenerace. A právě realizace těchto postupů je podstatou zdravotnictví.
Ve svobodné společnosti zdravotnictví funguje tak, že lidé mající zájem lékařskou péči (zřejmě netřeba rozvádět důvody) o ni žádají lidi, kteří jsou ji naopak schopní poskytnout. Na základě svobodné vůle dojde k dohodě, kdy tedy lékař pomáhá nemocnému, aby se uzdravil, a nemocný poskytne lékaři kompenzaci za vykonanou práci. Může však nastat situace, kdy nemocný nemá dostatek našetřených prostředků na úhradu nákladů lékaře, a ani nenalezne nikoho kdo by mu prostředky půjčil, jelikož je zde riziko, že se nemocný neuzdraví, nebo uzdraví nedostatečně a nebude schopen vypůjčené prostředky vrátit. Aby se lidé vyhnuli riziku, že nebudou schopni uhradit náklady na své léčení, nebo aby nemuseli držet vysoké rezervy na takové léčení, uzavírají pojištění na náklady léčení. Pojištění spočívá v tom, že pojistitel odhadne riziko, že daná osoba onemocní a uzavře s ním sázku, že neonemocní. Pokud pojistitel dokáže uzavřít velké množství takových sázek, tak na principu velkých čísel dokáže snížit své riziko a může poskytovat pojištění, i když není hazardním hráčem. Je však logické, že lidé s malými zdroji si budou moci dovolit uhradit jen velmi omezenou lékařskou péči, byť i formou pojištění (s velkou pravděpodobností dokonce o pojištění nebudou mít zájem a budou riskovat, že neonemocní). V tuto chvíli vstupuje do hry solidarita mezi členy společnosti, ta může mít formu úhrady zdravotní péče těm kteří si ji nemohou dovolit (obvykle dobrovolná solidarita) nebo formu příspěvku na zdravotní pojištění, těm, kteří si nemohou dovolit ho platit (obvykle solidarita organizovaná státem). Tolik ke zdravotnictví organizovaném na principu svobodné volby, kdy je poskytnuto tolik zdravotní péče a v takové kvalitě, jak to nemocní žádají a lékařská péče je dostupná pro každého v míře jak solidární je ona společnost.
V České republice se platí daň z příjmů s názvem „Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění“. Název je sice trochu zavádějící, nicméně by mohlo jít o daň , jejíž výnos by měl být použit na úhradu účelové sociální dávky na získání zdravotního pojištění, kterou dostává každý, kdo má trvalý pobyt na území České republiky. Absolutní liberál s takovýmto stavem nemůže být spokojen, jelikož je svobodný člověk donucen zaplatit za službu, kterou nechce, nebo kterou si chce zajistit jinak. Na druhou stranu pokud bude liberál brát tuto daň jako nespecifický poplatek za bezpečnost a vymáhání zákonů (poskytovatel – stát vybírá nestejně vysoké poplatky od různých spotřebitelů, což není v rozporu s liberální doktrínou, a spotřebitelé poplatek dobrovolně platí – alternativou je platit daně v jiném státě nebo neplatit vůbec, ale pak dotyčný přestává požívat ochrany a je logické, že se stane kořistí státu, který se o tom, že nepožívá ochrany dozvídá jako první) může být tento model v souladu s liberálním pohledem na svět. Objevuje se tu však první problém, Všeobecná zdravotní pojišťovna, ani ostatní zdravotní pojišťovny nehradí zdravotní péči za pojistné (v tomto případě placené státem), ale za to, že jim stát převedl právo vybírat daň. Opravdu každý člověk se musí ze zákona přihlásit k nějaké pojišťovně, a ta od něj vybere daň.
Tak to bylo alespoň uzákoněno v roce 1992 a logickým důsledkem bylo, že se zdravotní pojišťovny snažily přednostně získat pojištěnce, od kterých budou moci vybrat největší daň a za které nebudou muset příliš platit. Pojištěnci kteří toto kritérium nesplňovali zůstali z velké části u VZP. Převedením práva vybírat daně na soukromé subjekty stát poškodil své občany (kteří zřejmě budou muset uhradit ztrátu VZP, nebo jim bude poskytnuta menší lékařská péče na úkor zisku zdravotních pojišťoven – to v případě, že by svou ztrátu měla být VZP schopna sanovat z příjmů za zdravotní pojištění).
Od roku 2005 je toto právo vybírat daně silně omezeno, tím , že suma vybraná na dani je přerozdělena mezi pojišťovnami podle počtu a průměrné náročnosti pojištěnců (náklady na léčení sedmdesátileté důchodkyně jsou obvykle vyšší, než u dvacetiletého chlapa). To už je o něco lepší (blíží se to pojistnému), ale stále platí, že výše pojistného je závislá na vybraných daních, ale množství poskytované péče už ne.
Systém placení za poskytování lékařské péče je založen na pevné ceně služeb stanovené ministerstvem zdravotnictví (které se radí s lékaři a pojišťovnami, aby zabránilo jejich masivním protestům). Tento systém vede k tomu, že jsou preferováni lékaři, kteří služby poskytnou rychle, mnohem méně záleží na tom, zda je poskytnou i kvalitně. Aby však lékaři, kteří neprovádějí výkony dostatečně rychle nezkrachovali úplně, muselo být zavedeno omezení na množství výkonů, které může lékař poskytnout. Jelikož byli někteří lékaři schopni poskytnout povolené množství služeb v příliš krátké době, budou muset být zavedeny minimální ordinační hodiny, které si budou muset lékaři odsedět – léčit nebudou moci.
Navíc zdravotnická zařízení ve vlastnictví státu nabízí pouze tabulkové mzdy bez ohledu na kvalitu výkonu, což vede nezvratně k poklesu kvality zájemců o studium na lékařských fakultách (oproti právníkům, ekonomů a dalším neregulovaným profesím) a odchodu dobrých lékařů do soukromé sféry, nebo dokonce do zahraničí.
Přes všechna omezení je stále soukromý sektor úspěšnější a přebírá veřejnému sektoru pacienty, takže se veřejná zdravotnická zařízení propadají do stále větší ztráty. Na to reagovalo ministerstvo zdravotnictví zákonem o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních, kterým silně omezuje konkurenci v ústavní zdravotní péči. Zdravotní pojišťovny budou muset uzavřít smlouvy s veřejnými neziskovými zařízeními, i kdyby poskytovaly mizernou péči za nevýhodných podmínek a naopak zařízení, která nebudou nezisková musí projít výběrovým řízením. Pojišťovny ale stejně nebudou mít velký zájem uzavřít smlouvu s takovým zařízením, jelikož je pro ně výhodnější mít smluvních zařízení jen tolik, kolik je nezbytné, aby splnili povinnost zajistit pojištěnci možnost být ošetřen, než uzavírat smlouvy s mnoha lékaři (administrativní náročnost, možnost paušálních plateb zdravotnickým zařízením s velkým počtem pojištěnců). Jelikož síť veřejných neziskových zdravotnických zařízení by měla kompletně pokrývat zdravotní péči vstup dalších subjektů bude značně omezen.
Podle zákona o veřejném zdravotním pojištění má člověk právo na výběr lékaře, ovšem jen jednou za tři měsíce, a jen takového, se kterým pojišťovna uzavřela smlouvu, přičemž pojišťovnu může pojištěnec měnit jen jednou za rok. Schopnost pacienta přesvědčit dobrého lékaře aby ho přijal je mizivá. Za prvé lékař má stanovené spádové území, ze kterého pacienty brát musí (dobrý lékař = naplněná kapacita), i kdyby si chtěl pacient připlatit za to, že ho lékař vezme po pracovní době nesmí, za takový příplatek hrozí lékaři pokuta, zrušení smlouvy s pojišťovnou, nebo dokonce odebrání licence! Pacient si tedy může svobodně vybrat pouze lékaře, který nemá uzavřenou smlouvu s pojišťovnou a zaplatit veškerou lékařskou péči ze svého.
Podtrženo sečteno současný model zdravotnictví míří jednoznačně k tomu, že budou existovat státní nemocnice pro chudé s nekvalitní péčí zdarma a kvalitní nemocnice pro bohaté, kteří si budou moci dovolit zaplatit kompletní lékařskou péči ze svého. Začínám si šetřit!
Existuje však řešení, které ponechá chudým jistotu, že budou v nemoci ošetřeni, ale zároveň donutí pojišťovny, zdravotnická zařízení a lékaře, aby poskytovaly takovou péči jakou bude kdo žádat.
Za prvé je potřeba zrušit výběr daně zdravotními pojišťovnami. Daň na zdravotní péči se bude odvádět normálně finančnímu úřadu a z jejího výnosu bude ministerstvo zdravotnictví hradit pojišťovnám pojistné za občany. Ministerstvo zdravotnictví dohodne s pojišťovnami výši pojistného (nezávisle na příjmu z daně) vypláceného na pojištěnce v určité věkové skupině a kategorie zdravotního stavu (výpočet obdobně jako nyní u nákladových indexů jednotlivých věkových skupin) a základní rozsah poskytované zdravotní péče. Pojištěnci se zdravotní pojišťovnou uzavřou smlouvu – pojistné hradí stát, ale pojištěnec bude mít na výběr z různých pojistných plánů – „základní péče“, „nadstandardní péče“ a podobně. Například pojistný plán „základní péče“ by znamenal, že pojišťovna bude kompletně platit veškerou lékařskou péči až do určité úrovně (tak jako dosud), naopak pojistný plán „nadstandardní péče“ by znamenal, že si pojištěnec bude základní lékařskou péči hradit sám (jako aspirin, základní antibiotika, příplatky na recepty a základní lékařskou péči atd), ale naopak pojišťovna bude hradit i nákladné operace, které pojištění dosud nezahrnovalo. Pojištěnec bude mít právo si přikoupit libovolné další připojištění. Výsledek – je zachována dosavadní zdravotní péče, ale samotný pojištěnec si vybere zda, kolik a hlavně na co si bude připlácet, není potřeba celostátní konsenzus. Pro jistotu může být jeden zdravotní plán například „základní péče“ schvalován ministerstvem, včetně výše úhrady za jednotlivé úkony, všechny ostatní pojistné plány však budou plně na dohodě pojišťovny a pojištěnce.
Bude zde ovšem jisté omezení pro volbu pojišťovny, jelikož půjde o dohodu nebude možné. Aby pojištěnec donutil pojišťovnu aby ho přijala. Zdravotní pojišťovna nebude mít pochopitelně zájem přijmout pojištěnce, který platil dlouhá léta jiné pojišťovně, ale nyní bude žádat úhradu léčby této pojišťovny. Bude muset vzniknout trojstranná dohoda mezi pojištěncem a oběma pojišťovnami, které se dohodnou na kompenzaci, teprve pak bude moci pojištěnec přestoupit k jiné pojišťovně.
Pojišťovny budou povinny proplácet za léčebný úkon částku stanovenou sazebníkem pro konkrétní pojistný plán (u „základní péče“ dohodnutou s ministerstvem, u ostatních pojistných plánů dohodnutou ve smlouvě pojištěnce a pojišťovny). Pojištěnec si bude moci zcela svobodně vybrat lékaře, ke kterému přijde se svým pojištěním, a dohodne se s ním zda a kolik, jakou formou bude chtít lékař za úkon k pojištění připlatit. Tedy obdobný systém jako u léků – základní úkon u průměrného lékaře zdarma, léčba u špičkového lékaře za příplatek. To zda jsou výhodnější paušální platby, nebo platby za úkon bude zcela záležet na dohodě mezi pacientem , pojišťovnou a lékařem. Bojí-li se socialisté, že se nenajde lékař který by byl ochoten provádět úkony bez doplatku, pouze za úhradu pojišťovny, nechť si stát nechá nemocnice, ve kterých přikáže svým zaměstnancům aby tak činili. Pacienti si budou moci zcela svobodně vybrat zda chtějí péči zdarma, či jsou ochotni si připlácet.
Je pravda, že svobodná volba lékaře a kompletní hrazení zdravotní péče sebou nese zvýšené riziko vykazování neprovedené zdravotní péče. To by mohla pojišťovna řešit pokutou, nebo i sankcí kdy lékaři, kterému prokáže vykazování neexistující péče, by nemusela nadále výkony proplácet, a lékař by musel pacienta upozornit, že jeho pojišťovna mu úkon neproplatí.
Lékaři budou spolu soupeřit v kvalitě, ale i ceně poskytovaných služeb. Části lékařů jistě výdělky vzrostou, je však dosti nepravděpodobné, že by v důsledku uvolnění trhu ve zdravotnictví měly vzrůst ceny služeb obecně a to vzhledem k tomu, že je potřeba vyhláškami omezovat množství poskytované péče. Lékaři jsou naopak ochotni za tyto ceny poskytnout ještě více služeb a ceny by měly tedy klesat. Obecně však to zda porostou mzdy ve zdravotnictví bude záležet na tom, zda si pacienti budou ve vztahu k ceně přát, aby jim poskytovali péči kvalitní lékaři, nebo se raději spokojí s nižší kvalitou za nižší cenu. A v závislosti na tom bude do budoucna zdravotnictví lákat lepší nebo horší lékaře.
Také nejspíš vznikne trh s poradenskými službami – na vhodnost pojistných plánů a testy kvality poskytované lékařské péče zdravotnickými zařízeními, nebo i jednotlivými lékaři. Tabulky statistických dat pravděpodobně většině pacientů nic neřeknou, nicméně doporučení odborníků, kteří si vytvoří reputaci nezávislosti, bude jistě bráno za bernou minci širokou veřejností.
České zdravotnictví může zachránit jenom svobodný trh (ne však současná parodie na trh mezi zdravotními pojišťovnami) a existují možnosti jak zajistit lékařskou péči pro všechny, aniž by byl výsledek příliš deformovaný. Za výše uvedených podmínek by jedinou deformací bylo, že zdravotní péči určité úrovně žádají a dostanou všichni, ačkoliv poskytnutí lékařské péče všem není ekonomicky efektivní. Ovšem dopad na ekonomickou efektivnost má jakékoliv zdanění a přerozdělování, je to spíš otázka celkové míry zdanění a toho jak jsou vybrané peníze použity zda na armádu, zdravotnictví, přímé transfery atd..
Ať žije laissez-faire.
(Zatím nikdo nehlasoval)