Eurokomunismus je politická ideologie, ovlivněná principy marxismu, socialismu a pluralismu, která se snažila prosadit komunismus v západní Evropě 70. let 20. století.
Základním principem eurokomunismu je vzdání se leninské ideje revoluce a přijetí teze o postupném pokojném přechodu k socialismu za pomoci parlamentních změn, které by respektovaly odlišnosti, specifika dané země. Eurokumunismus dále zavrhl ideu diktatury proletariátu.
Komunismus (z latinského communis = „společný“) – politická ideologie hlásající společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Dále se tak označuje stav společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují.
Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s téměř 500 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace). Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí.
Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, pohlaví, věku apod. Tyto druhy diskriminace jsou v moderních demokratických společnostech považovány za nepřípustné a zpravidla jsou zakazovány zákony a mezinárodními úmluvami.
Komise (z latinského committere, dát dohromady < com-, dohromady + mittere, dát, poslat)
Evropská komise je orgánem iniciativním, výkonným a kontrolním [!!!]. Jedině ona je oprávněna předkládat legislativní návrhy Radě Evropské unie, přičemž ta je může změnit pouze jednomyslným rozhodnutím. Výjimečně může Komise vydávat právní předpisy i sama. Komise také může být Radou Evropské unie zmocněna vydávat prováděcí předpisy ke schválené legislativě. Komise má rovněž za úkol sledovat dodržování práva Společenství a může například proti členskému státu, který neplní své povinnosti zahájit příslušné řízení; v oblasti hospodářské soutěže může udílet pokuty přímo i jednotlivým osobám. Komise je tím orgánem, který zastupuje Evropskou unii navenek, včetně udržování diplomatických styků a sjednávání mezinárodních smluv. Spravuje z převážné části rozpočet EU. Současná Komise byla zvolena 18. listopadu 2004. Svou činnost zahájila 22. listopadu 2004.
Předseda a místopředsedové Evropské Komise:
José Manuel Durao Barroso (Portugalsko), předseda komise
Barrosova politická kariéra začala už za jeho studentských let, ještě před svržením Marcella Caetana dne 25. dubna 1974. Byl předsedou strany PCTP-MRPP (Portugalská komunistická strana pracujících – Revoluční hnutí strany proletariátu).
Siim Kallas (Estonsko), viceprezident, správa, audity a boj s korupcí
V letech 1975 až 1979 pracoval na ministerstvu financí Estonské sovětské socialistické republiky. V letech 1979 až 1986 byl ředitelem estonské spořitelny. V letech 1986 až 1989 byl zástupcem šéfredaktora deníku Rahva Hääl. V letech 1989 až 1991 byl předsedou Ústřední rady estonských odborů a členem Nejvyššího sovětu SSSR. V letech 1991 až 1995 byl prezidentem Estonské banky.
Günter Verheugen (Německo), viceprezident, podniky a průmysl
V letech 1978 až 1982 byl generální sekretářem německých liberálů (FDP). V roce 1982 stranu opustil poté, co FDP odešla ze spolkové vlády Helmuta Schmidta, a vstoupil do sociální demokracie SPD.
Jacques Barrot (Francie), viceprezident, spravedlnost, svoboda a bezpečnost
V roce 2000 byl francouzským soudem uznán vinen v případě zneužití několika milionů euro z veřejných zdrojů jeho politickou stranou. Byl odsouzen k osmi měsícům vězení, ale vztahovala se na něj amnestie prezidenta Jacquese Chiraca. [BBC označila Barrota slovy „Seriously compromised„]
Antonio Tajani (Itálie) – viceprezident, doprava (od 9. května 2008)
Od roku 1994 byl třikrát zvolen členem Evropského parlamentu za stranu Forza Italia. Od 8. května 2008 je viceprezidentem Evropské komise zodpovědný za oblast dopravy.
Margot Wallström (Švédsko), viceprezidentka, instituce a komunikační strategie
V letech 1979 až 1985 byla poslankyní švédského parlamentu [za Sociální Demokracii], v letech 1988 až 1991 ministryní pro ochranu spotřebitele, mládež a ženy. V letech 1994 až 1996 byla ministryní kultury a v letech 1996 až 1998 ministryní sociální věcí. Od roku 1999 je členkou Evropské komise, kde v letech 1999 až 2004 zastávala funkci komisařky pro životní prostředí a od roku 2004 je viceprezidentkou komise.
Ostatní komisaři:
Joaquín Almunia (Španělsko), hospodářství a měna
Vystudoval ekonomii a práva a stal se členem Španělské socialistické dělnické strany (PSOE). V 70. letech 20. století byl ekonomem významné španělské odborové ústředny Unión General de Trabajadores. V letech 1979 až 2004 byl členem španělského parlamentu za Madrid. V letech 1982 až 1986 byl ministrem pro zaměstnanost a sociální zabezpečení. V letech 1986 až 1991 byl ministrem pro veřejnou správu. V letech 1994 až 1997 byl mluvčím PSOE a v letech 1997 až 2000 jejím předsedou.
Catherine Ashton (Spojené království), obchod (od října 2008)
V roce 1999 byla Catherine Ashton povýšena na baronku a stala se doživotní členkou Sněmovny lordů, horní sněmovny britského parlamentu, za Labouristickou stranu. V červnu 2001 se stala náměstkyní ministra školství a v následujícím roce ministryní. 28. červa 2007 ji nový britský premiér Gordon Brown vybral za vůdce Sněmovny lordů a předsedkyni státní rady a uvedl ji do kabinetu, mimo jiné i proto, že ve Sněmovně lordů vyjednávala o Lisabonské smlouvě a zabývala se řešením otázek v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí Evropské unie.
László Kovács (Maďarsko), daňová a celní unie
Kovács je členem Maďarské socialistické strany a v letech 1998 až 2004 byl jejím předsedou. Dvakrát byl maďarským ministrem zahraničních věcí, a to v letech 1994 až 1998 a v letech 2002 až 2004.
Danuta Hübner (Polsko), regionální politika
V roce 1971 vystudovala ekonomiku na Varšavské ekonomické škole, kde také pracovala a stala se profesorkou. V letech 1970 až 1987 byla členkou Polské sjednocené dělnické strany. V letech 2003 až 2004 působila jako polská ministryně zahraničních věcí.
Charlie McCreevy (Irsko), vnitřní trh a sektor služby
V letech 1977 až 2004 byl poslancem irského parlamentu za republikánskou stranu Fianna Fáil. Byl také řadu let a na několik postech členem irské vlády. V letech 1992 až 1993 byl ministrem sociálních věcí, v letech 1993 až 1994 byl ministrem pro turismus a obchod a v letech 1997 až 2004 ministrem financí.
Joe Borg (Malta), rybolov a námořní záležitosti
Je členem maltské nacionalistické strany (Partit Nazzjonalista). V letech 1992 až 1995 byl členem rady ředitelů maltské centrální banky. Byl členem maltského parlamentu od roku 1995, znovuzvolen v letech 1996, 1998 a 2003.V letech 1989 až 1995 působil jako poradce ministerstva zahraničních věcí pro záležitosti EU. V letech 1996 až 1998 byl stínovým ministrem zahraničních věcí své strany. V letech 1999 až 2004 byl členem maltské vlády, ministrem zahraničních věcí.
Janez Potočnik (Slovinsko), věda a výzkum
V letech 1984 až 2001 by pracovníkem Ústavu pro makroekonomické analýzy a rozvoj v Lublani a od roku 1993 jeho ředitelem. V letech 1998 až 2004 byl hlavním slovinským vyjednavačem s EU o podmínkách vstupu do unie. Od roku 2001 byl členem slovinské vlády, z toho v letech 2002 až 2004 ministrem pro evropské záležitosti.
Markos Kyprianou (Kypr), ochrana zdraví
Je mladším synem významného kyperského politika Spyrose Kyprianou, který byl prezident Kypru v letech 1977 až 1988. Vystudoval práva a v letech 1991 až 2003 byl členem kyperského parlamentu za oblast Nikósie, od března 2003 do dubna 2004 byl ministrem financí. Od března 2008 je ministrem zahraničních věcí.
Androulla Vasiliou (Kypr), ochrana zdraví (od 3. března 2008)
V roce 1964 vystudovala práva na Middle Temple v Londýně a v letech 1964 až 1966 studovala mezinárodní vztahy na londýnském Institute of World Affairs. Poté se vrátila na Kypr a pracovala jako právní poradkyně zejména v bankovním sektoru. Praxi ukončila v roce 1988, když se její manžel George Vasiliou stal prezidentem Kypru.
Vladimír Špidla (Česká republika), zaměstnání, sociální otázky a rovnost
Český politik. Od července 2002 do června 2004 byl premiérem České republiky. V letech 2001 až 2004 byl předsedou České strany sociálně demokratické. Od roku 2004 je evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.
Ján Figeľ (Slovensko), vzdělání, kultura a národní jazyky
Od roku 1992 je členem KDH, za které byl v letech 1992 až 1998 a 2002 až 2004 členem Národní rady SR. V letech 1998 až 2002 byl státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1998 až 2003 byl hlavním slovenským vyjednávačem pro vstup do EU. 19. září 2009 se Ján Figeľ stal předsedou KDH, když na stranickém sněmu v Nitře získal 304 z 309 odevzdaných hlasů.
Mariann Fischer Boel (Dánsko), zemědělství a výživa
Je členkou dánské liberální strany Venstre, od listopadu 2001 do srpna 2004 byla ministryní pro potraviny, zemědělství a rybářství v dánské vládě premiéra Anderse Fogha Rasmussena.
Dalia Grybauskaite (Litva), finance a rozpočet
Dalia Grybauskaite maturovala na tehdejší Vilniuské střední škole Salomeji Neris, v roce 1983 politickou ekonomii na tehdejší Leningradské univerzitě A. Ždanova v Leningradě, v roce 1988 v Moskvě habilitovala na doktorku věd. Vědecká hodnost jí byla v Litvě nostrifikována na doktorku sociálních věd (RSDr.) – obor ekonomika. V roce 1991 na Georgetownské univerzitě v institutu Mezinárodních ekonomických styků absolvovala speciální program pro vedoucí činitele. Hovoří litevsky, anglicky, rusky, polsky francouzsky. V letech 2001 až 2004 byla litevskou ministryní financí. 17. května 2009 byla v prvním kole jako první žena zvolena prezidentkou Litvy, když získala přes 69 % hlasů, při volební účasti téměř 52 % oprávněných voličů.
Andris Piebalgs (Lotyšsko), energie
Vystudoval universitu v Rize, vstoupil do komunistické strany SSSR a v 80. letech pracoval jako učitel. Byl spoluzakladatelem liberálně-konzervativní strany „Cesta Litvy“ a po získání nezávislosti země na SSSR se v letech 1990 až 1993 stal ministrem školství a následně ministrem financí (1994 až 1995). V letech 1995 až 2003 působil jako velvyslanec, nejprve v Estonsku a později při EU. Proslul výrokem na adresu zákazu žárovky: „Evropským domácnostem zůstane stejná kvalita osvětlení, přitom ale ušetří energii, kysličník uhličitý i peníze.“ Jeho mluvčí Ferran Tarradellas situaci okolo zákazu žárovek komentoval německým novinářům, že při svých cestách s komisařem po Evropě nikde žádné demonstrace za původní žárovky neviděl: „Kameny po nás taky ještě nikdo neházel. Evropané stojí za námi.“
Peter Mandelson (Spojené království), obchod
V mládí strávil rok v Tanzanii a tato zkušenost ovlivnila jeho celoživotní pohled na Afriku. V roce 1979 stál v čele britské delegace na historicky prvním zasedání Fóra mládeže Evropských společenství ve Štrasburku. Vystudoval filosofii, politickou vědu a ekonomii na St. Catherine’s College v Oxfordu. Pracoval jako ekonom v britské odborové centrále a později jako televizní producent publicistických pořadů. Po dvanáct let byl členem britského parlamentu za Labouristickou stranu za volební obvod Hartlepool. Bývá považován za jednou z architektů modernizace strany a vytvoření tzv. New Labour. Dvakrát byl členem britské vlády premiéra Tonyho Blaira. Nejprve od 27. července do 23. prosince 1998 ministrem průmyslu a obchodu. Poté od 11. října 1999 do 24. ledna 2001 státním sekretářem pro Severní Irsko. Ale v obou případech by nucen odstoupit pro obvinění z korupce.
Olli Rehn (Finsko), rozšiřování
Vystudoval ekonomiku, mezinárodní vztahy a žurnalistiku na Macalester College v Saint Paul (Minnesota, USA). Následně pak studoval politické vědy na Helsinské univerzitě a získal titul PhD na universitě v Oxfordu. Již jako student vstoupil do Suomen Keskusta (Centristické strany) a od roku 1987 by předsedou její mládežnické organizace. V letech 1988 až 1994 byl místopředsedou strany. V roce 1991 byl zvolen poslancem finského parlamentu a v letech 1992 až 1993 byl poradcem finského premiéra Esko Aha.
Neelie Kroes (Nizozemsko), veřejná soutěž
V 60. letech vystudovala ekonomii na Erasmově univerzitě v Rotterdamu. V 70. a 80. letech 20. století byla opakovaně členkou holandského parlamentu i holandské vlády.
Louis Michel (Belgie), vývoj a humanitární pomoc
From 1967 to 1977, he was chairman of the Young Liberals in the district of Nivelles. Then he became alderman in Jodoigne from 1977 to 1983, „secretary-general“ of the Parti Réformateur Libéral (PRL) political party from 1980 to 1982 and chairman of the PRL from 1982 to 1990 and from 1995 to 1999. He was a member of the Belgian federal parliament from 1978 to 2004, first as a representative (1978-1999) and then as a senator (1999-2004). He was the Belgian foreign minister and Vice Prime Minister from 1999 to 2004.
Benita Ferrero-Waldner (Rakousko), vnější vztahy a evropská politika sousedství
V roce 1970 vystudovala práva na Salzburgské univerzitě a do roku 1983 pracovala v privátním sektoru. V roce 1984 vstoupila do diplomatických služeb. V 90. letech se stala dokonce vedoucí protokolu generálního tajemníka OSN Butrose Butrose-Ghálího v New Yorku. Je členkou Rakouské lidové strany (Österreichische Volkspartei) a v letech 2000 až 2004 byla rakouskou ministryní zahraničních věcí ve vládě premiéra Wolfganga Schüssela. V roce 2004 kandidovala za svou stranu na funkci rakouského spolkového prezidenta. Jejím jediným protivníkem byl Heinz Fischer, který ji nakonec porazil.
Viviane Reding (Lucembursko), informační technologie a média
Vystudovala humunanistiku na pařížské Sorboně a poté pracovala pro přední lucemburský deník Luxemburger Wort. V letech 1986 to 1998 byla prezidentkou Luxemburské unie novinářů.
Stavros Dimas (Řecko), životní prostředí
Studoval právo a ekonomii na univerzitách v Řecku a USA. V roce 1969 se stal právníkem v New Yorku. Od roku 1970 působil ve Světové bance. V roce 1975 se vrátil do Řecka a působil jako viceguvernér Hellenic Industrial Development Bank. Později se stal náměstkem ministra obchodu (1977 až 1980), ministrem zemědělství (1989 až 1990) a ministrem průmyslu (1990 až 1991). Od 22. listopadu 2004 je evropským komisařem pro životní prostředí. Ve své politice se zaměřuje zejména na čtyři hlavní témata: změny klimatu, biodiverzita, udržitelný rozvoj a veřejné zdraví. Zdůrazňuje důležitost Kjótského protokolu, programu Natura 2000, systému REACH a lepšího vymáhání a dodržování ekologické legislativy.
Leonard Orban (Rumunsko), mnohojazyčnost (od 1. ledna 2007)
Vystudoval v roce 1986 strojírenskou fakultu Transylvánské Univerzity v Braşově, a v roce 1992 ekonomii na Fakultě managementu na univerzitě v Bukurešti. Byl jednou z klíčových postav vyjednávání vstupu Rumunska do EU a od ledna 2007 se stal členem Evropské komise zodpovědným za mnohojazyčnou politiku unie.
Meglena Kuneva (Bulharsko), ochrana spotřebitele (od 1. ledna 2007)
V roce 1981 vystudovala práva na Sofijské univerzitě. V červnu 2001 byla zvolena poslankyní bulharského parlamentu, stala se náměstkyní ministra zahraničních věcí a hlavní bulharskou vyjednavačkou o vstupu země do Evropské unie. V květnu 2002 se stala první ministryní pro evropské záležitosti.
Tak praví Wikipedie, naše veřejná encyklopedie. Tučnost, podtržítka a kurzívu jsem dodal já, včetně slov v [závorkách].
(Zatím nikdo nehlasoval)