Bude-li v tomto článku uvedeno „pes“, mám na mysli psa bez ohledu na pohlaví. Jsem tak zvyklý mluvit. Je to jako vojenská hodnost, jako poručík Novotná.
Pes je zdomácnělou formou vlka obecného (Canis lupus). Už po desetitisíce let člověk ovlivňuje psí páření a chování, čímž získává sobě podřízené zvíře pro své vlastní výhody.
Důvody, proč si současný obyvatel střední Evropy pořizuje psa, bývají tyto:
1. Potřeba společnosti; výhody parťáka při lidských aktivitách
2. Potřeba záminky ke sportování, trávení více času v přírodě
3. Ochrana sebe a svého majetku (pro psa teritoria)
4. Lítost nad opuštěným zvířetem, konání dobra pro zvíře
5. Možnost navazování sociálních vazeb; pes jako téma hovoru
6. Možnost získávání informací – o jiných lidech, psech, o počasí, o vlastní poloze v terénu
7. Možnost zabavení jiných lidí nebo zvířat (dětí, tchyní, maminek…), tito se pak zabývají psem a nemají čas na nežádoucí aktivity
8. Potřeba se o někoho starat
9. Společenská prestiž
10. Pracovní nasazení psa neuvedené výše (hledání ztracených lidí, lov zvěře, …)
Ačkoliv nad osmičkou a devítkou můžeme mudrovat, že tyto potřeby produkují rozmazlené a nevychované psy, všechny důvody k pořízení psa jsou legitimní. Pořídit si psa je svobodné rozhodnutí a není důvod, aby jej omezoval stát.
Já osobně jsem k psovi přišel z důvodů 1,3,4; ale vlastně jsem tím získal benefity od jedné až do osmi, možná i nějakou pofidérní devítku.
Psů jsem se vždy spíš bál, stejně jako koňů, krav a jiných zvířat, najednou jsem ze dne na den byl pejskařem, na rozmyšlení jsem měl pár hodin. V Thomadorfu přirozeně potkávám přátele a známé a ti se mně ptali: „Ahoj, ty máš psa?“
– „Mám ho jen chvilku.“
– „Jak dlouho?“
– „Zkus tipnout.“
– „Rok? Pár měsíců?“
– „Ne, dva dny.“
– „To neni možný, vždyť tě poslouchá….“
Psy podle výchovy a výcviku dělím do následujících kategorií:
level 0 – pes často neposlechne na první přivolání ani v běžných (nevzrušených) situacích. Je jedno, jaké umí další příkazy, jak se chová k ostatním psům apod. Takový pes je neovladatelný a ve veřejném prostoru by měl chodit na vodítku. (můj odhad 40 % populace v ČR)
level 1 – pes téměř vždy poslechne na první přivolání v běžných situacích, neposlechne, jen když ho něco vyruší z klidu. Pokud není agresivní k ostatním psům, může chodit po zažitých bezpečných trasách bez vodítka, pán musí předvídat jakákoliv nebezpečí a psa přivolat a připnout dřív, než přijdou. (můj odhad 30%)
level 2 je i můj pes – pes 100% poslechne na první přivolání v normálních situacích a nechá se přivolat i z velké části vzrušených situací (vyběhnutí za zvěří, strach z jedoucího auta, kontakt s jiným psem). V některých situacích poslouchá napodesáté a nebo chybně (vyštěkávání pošťáka, návštěvy, strach ze zlýho psa), často je to způsobeno nesoustředěním – vidí nebo slyší něco, co zatmí oči, uši, neslyší ani pánovy povely.
Pes má dále zažité chování v dopravním prostoru alespoň ve známých místech (automaticky chodí na chodník, sám zastavuje před přechodem), je nekonfliktní s velkou částí psů, lidi má rád nebo je ignoruje, poslouchá několik dalších příkazů.
Pes je ovladatelný i bez vodítka se zvýšeným dohledem. (20% psů)
level 3 přesahuje schopnosti některých psů a zejména některých pánů – pes stoprocentně přiběhne na přivolání ve všech situacích. Pak je jedno, zda umí další příkazy a co by rád udělal s jinými psy. Přivolám-li psa kdykoliv, on je u mě a sám neodchází, můžu ho držet, nasazovat vodítka, řetězy, košíky, dávat další příkazy. Tím je pes jednoznačně ovladatelný, i kdyby nic jiného nezvládl, a tito psi většinou zmáknou kupu jiných nároků, někteří se samostatně rozhlíží na přechodu. Pes plně ovladatelný bez vodítka. (10%)
level 4 – pes zvládá autonomní chování, pošlu ho se stovkou v tlamě do trafiky, přinese cíga a noviny. Nic ho nepřejede, psům a lidem se vyhne, z hrozících konfliktů se vyváže. V podstatě tímto splňuje definici volného pobíhání, ale díky výchově a inteligenci to nevadí. Není to sci-fi, ale psů srovnatelných s lehce retardovanými lidmi je opravdu málo. (0,02%)
Podle mého názoru (v tomto mi klidně oponujte) má socializovaný pes tři základní životní cíle:
1. Mít pevné postavení ve smečce
2. Pravidelná strava
3. Sociální vazby a kontakty s jinými psy, lidmi, zvířaty
Rozhodně není jeho cílem poslouchat. Proto každý pán svému psovi vysvětlí, že poslušný pes bude mít ve smečce místo stabilnější, stravu pravidelnější a socialitu různorodější, než pes neposlušný.
Výchova a výcvik jdou ruku v ruce, nikde není ostrá hranice, tohle je ještě výchova, tady je výcvik (vyjma některých cvičáků, kde se jenom cvičí drilem, ale vůbec nevychovává). Tak tedy vý&vý se skládá z navození určitého jednání, pochval a trestů. Základní pochvalou je slovní pochválení „šikovnej pejsek“, „pašák“ a základním trestem je seřv… Ale kecy v kleci! Tak to není. Základní pochvalou je pocit radosti a uspokojení ve vlastní duši; základním trestem je pocit rozčarování, zklamání, nepochopení. Tyto pocity váš pes z vaší duše cítí a řídí se jimi v prvé řadě. Dlouhé hlazení psa bez vlastní radosti, stejnětak mlácení psa řemenem s vlastní radostí je zbytečné a odsouzeníhodné. Výchova psa vyžaduje SEBEKONTROLU. To platí i pro výchovu dítěte.
Pochvaly: radost pána; slovní pochvala; pohlazení; dlouhé mazlení; pamlsek; mírné zlepšení postavení ve smečce (více volnosti a samostatnosti). Vždy nejlépe, pokud vyšší pochvala v sobě zahrnuje i všechny nižší.
Tresty: rozčarování pána; slovní údiv např. „Có, tó, jé?!“; seřvání psa; donucení psa k blízkému kontaktu z očí do očí (pokud pes po někom vyjel, ztratil sebekontrolu); oční kontakt s přidržením psa za krk (pokud pes opakovaně! a nebezpečně! porušoval jasný zákaz); převrácení psa na záda (pokud pes někoho pokousal); fyzické bití (pán má právo jej vždy použít a nikdy jej nepoužije). Mlátit psa je jako střílet do lidí, má to být dovoleno a vždy se tomu má vyhnout.
Ťuknutí psa malým pohlavkem, nebo hození malého předmětu není bitím, je-li to prostředek k získání pozornosti. Pes zuřivě vrčí a škrtí se na vodítku, tak ho ťuknu, aby si uvědomil, že má sledovat také mně a ne jen předmět agrese.
Vyšší trest v sobě vždy zahrnuje i tresty nižší, tudíž převrácení psa a čumění mu do očí jsou vlastně nejméně 4 formy trestu najednou.
Je-li pes trestán pohledem z očí do očí každý den, je to moc. Je-li povalen na záda každý týden, jste špatný pán. Je-li zmlácen víc jak jednou za život…. Ale pravda je, že jsem psa nikdy nemlátil, tak tomu vlastně nerozumím. Jen čistě můj názor.
Pokud si nejste jisti, zda pes chápe, za co ho trestáte, nebo jestli ho netrestáte jen za pouhou nesoustředěnost, poraďte se s někým zkušenějším. Ostuda je týrat psa, nikoliv se učit se psem zacházet, i když ho máte už 5 let.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jedna pochvala vydá asi za 30 trestů. Těžko odnaučit psa štěkat na pošťáky, když trestat za to, že to udělal, se míjí účinkem. A chválit za absenci poštovního štěkání se nedaří, protože štěká vždy. Řešením je psa přelstít a vymyslet způsob, kdy na pošťáka štěkat nebude, a za to ho chválit. Je to běh na dlouhou trať.
Vychovatelnost a vycvičitelnost jsou v závislosti na věku psa degresivní funkce, které nikdy nedosáhnou nuly. I 13-letého stařečka z útulku lze úspěšně vychovávat, byť pokroky jsou pomalé.
Vodítka a košíky
Vodítko slouží ke dvěma účelům – naznačuje psovi směr pohybu (je tedy opratí, joystickem, touchpadem), zadruhé zamezí vzdálení psa nad délku vodítka. Vodítko, které je psem soustavně napnuto, je jako joystick zaseknutý v zadní poloze, zařízení vysílá stále jeden signál, tedy k ovládání nefunguje. Vodítka samonavíjecí nemají první funkci už z principu, navíc učí psa, že ve vodítku má být přirozené napětí (tah proti pružině samonavíjení). Jen velmi citlivého psa je možné na takovém vodítku vést, většina je na takovém vodítku jen držena.
Zajímavé je, že pes, který celý život na vodítku tahá, po zapůjčení do ruky zkušenému psovodovi náhle tahá jen chvilkami. Problém nebývá ve psovi, ten má dostatek závitů na poznání, že škrtit se dobrovolně je zbytečné.
Osobně dávám přednost cca 3-metrovým vodítkům s dvěma karabinami a několika kroužky, přičemž se dá měnit délka vodítka, a připínat vodítko k různým vhodným i nevhodným konstrukcím před prodejnami. Že bych si o kroužky zlomil malíček, mi nehrozí, neboť svého lehčího psa udržím i právě tím malíčkem.
Pro učení přivolání se doporučuje stopovačka, tedy vodítko z prostého popruhu délky 5-30 m. Pán má ideálně volné obě ruce a vodítko během chůze stále dodává či namotává. Občas dá psovi přivolání (lidové „pojďsem“, cvičákové „ke mně“, nebo jakékoliv slovo v jakémkoliv jazyce) a po 0,5-3 sekundách (doba na proběhnutí tzv. reflexního oblouku) psa jemně, ale vytrvale přitahuje. Přitom se pán upřímně těší na to, jak to bude fajn, až se spolu budou ňuňat a muchlat a nemá v hlavě nic jiného, než jak to bude příjemné. (Pán nemá na mysli představy, že se pes náhle zabejčí, že škubne proti, že nebude chtít přijít, jinak to pes vycítí a udělá to.) V závěrečné fázi nuceného přivolání ještě pán mírně ustupuje, rozhodně nechodí ani o píď vstříc a nevztahuje po psovi ruce, dokud ten nedošel a nezastavil se. Hodnýmu pejskovi je dobré nejen ledabyle ulíznout hřbet, ale opravdu ho pomazlit tak, jak mu to dělá dobře. Zvláště pokud koná pokroky. Pán pomocí přišlápnuté stopovačky a svých hladících rukou psa zadržuje nejméně 15 sekund, později klidně 2 minuty, poté jakýmkoliv rušícím příkazem např. „běž“, „jdi“ psovi ukončí přivolání, povolí vodítko a sám vykročí.
Lehké jako facka. A teď 20x denně a za měsíc je i z desetiletého berana levelu 0 náhle beránek level 1.
Pro chození bez vodítka je výhodné nacvičit nějakou formu neviditelného vodítka, tedy příkaz „k noze“, kdy jde pes svojí pravou přední nohou těsně u pánovy levé nohy, to můj level 2 chápe jako nebetyčné násilí a chodí raději 40 cm od nohy. Asi mu v dávné minulosti hodně šlapaly na tlapky, nebo ho někdo kopnul.
Košík má opodstatnění v MHD a jiných autobusech, aby byl bez pes bezbranný, když na něj někdo omylem šlápne nebo spadne. Ve vlaku, pokud ten je poloprázdný či skoroprázdný, podle mě košík opodstatnění nemá. Čest průvodčím, kteří mají mozkovnu místo předpisovny a sami cestujícího vybídnou, že v prázdném kupé na koši netrvají. Mít ocelový koš déle než hodinu a zkoušet při tom spát není pro psa pohodlné, pravda, ty plastové snesou víc.
Koš a vodítko a hovnopytlíky jsou zároveň tři největší rozdíly mezi běžným člověkem a takzvaným pejskařem. Musíš je mít, bez nich jsi jak bez mobilu a peněženky. Jednou jedinkrát mi vyšší moc vzala plánovaný dopravní prostředek – auto a zároveň jsem neměl dost času na pěší dopravu. A oni ti kluci v černejch bombrech zrovna museli nastoupit. Na psa drženého na šňůrce od klíčů s tlamou ovázanou šátkem čuměli jak dopravní policajt na rezavou škodovku. Nakonec jsme mimoslovním interview neprošli já ani pes. Jsme dobří!
Legislativa ohledně vodítek a vlivu
V Thomadorfu jsou lajny upraveny vyhláškou č. 16/2005, její článek 3 říká:
3) V historickém jádru města je osoba zodpovědná povinna mít psa na vodítku.
4) V přírodní rezervaci Vrbenské rybníky je osoba zodpovědná povinna mít psa na vodítku.
Zatímco přes pracovní den bych středem města psa vodil na šňůře i kvůli jeho vlastní bezpečnosti, po desáté večerní nebo v neděli dopoledne se nařízení stává takovou třicítkou před základní školou. Když někde chcíp pes, může tam snad jiný pes chodit bez vodítka, aniž by cokoliv hrozilo. Psi nejsou přirození kanibalové.
V PR VR je opatření zřejmě kvůli potencionálnímu lovu ptáků, každopádně se to nedodržuje a chtěl bych vidět ten materiální aspekt u psa poslušně pronásledujícího svého joggujícího pána.
Navíc ustanovení článku 4 této vyhlášky je nekompaktibilní s faktem, že při přihlášení psa v některých jiných obcích držitel psa žádnou známku neobdrží.
Navíc není jasné, co chápe tato vyhláška jako historické jádro města. Včetně Sadů, bez Sadů?
Ve volné přírodě v ČR je pohyb psů upraven především zákonem č. 449/2001 Sb.; §14 říká:
Myslivecká stráž je oprávněna: e) usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení,
V překladu to znamená, že ozbrojený opilec smí ze své vůle zastřelit jakéhokoliv psa, který je mimo vliv svého führera. Takže ten pes IQ 60 jdoucí do trafiky pro noviny je jednou nohou na klatbišči sabak, protože co když se u trafiky nesloužící k bydlení nachází honitba a noviny by byly spleteny s ulovenou volavkou šedou? Honitba může být na soukromých pozemcích, na silnici I.třídy, a dokazujte absenci volavky, když psí kožich už vychládá.
Mějte svého psa blízko sebe a přinuťte ho, ať se tváří, že je pod vaším vlivem! Právně je to sice nesmysl, protože pod vlivem je třeba i když svého pána miluje, nebo se k němu rád vrací (například z lovu). Přesto si myslím, že duch zákona místo psa nadopovaného láskou spíš myslel opak psa volně pobíhajícího, tedy ovladatelného psa. Tedy psa na vodítku, nebo psa z jiného důvodu se od pána nevzdalujícího (např. mají spolu dohodu, zazněl příkaz atd.)
Lidé se psů bojí a tak chtějí po státu a obcích, aby je před šelmami ochránil. Není to správné, lidé to mají chtít od majitelů psů, nikoliv od vrchnosti.
Pokud pes majitele nemá, mají se před ním lidé chránit sami (například vytočí na mobilu číslo člověka, který se psy umí). No nedivte se a nečekejte nic lepšího, až tenhle stát zkrachuje.
Riziko na každém rohu
Mezi mnou a psem je vztah. Já jsem svobodný tvor, on je mně podřízený. Oba se snažíme žít co nejpohodlnější život. Když se spolu zbůhdarma procházíme, nebo už se pěšky přemisťujeme z bodu A do bodu B, snažíme se jít co nejpohodlněji.
Já mám obě ruce volné, pes má volný krk. Já jdu spíše stálou rychlostí, protože mě to nejméně unavuje. Pes jde spíše mírně rychleji a občas se zastavuje na čuchacích bodech. Pes mi nejde z dohledu, má takovou povahu. Když je moc vepředu, zavolám ho, on počká, když je moc vzadu on, počkám já a koukám na něj. Za zvěří už mi nevybíhá, leda že bych ho sám poslal. A to je zákonem zakázané. Lidi a malé psy ignoruje, nebo se s nimi kamarádí. Některé velké (zlé) psy obchází velkým obloukem, to musím sledovat a písknutím ho upozornit, že nepoleze do vozovky, do cesty cyklistovi atd. Případně ho předem vést u nohy. Děkuji jednomu řidiči na Branišovské, co moji fenu nepřejel. Bála se dvou vlčáků, tak vzala drive do jízdního pruhu. Nezvládl jsem to, byl jsem nezkušený. Řidič to zvládl, má můj respekt.
Všichni můžeme udělat chybu. Důležitá je volba rizika. Největším rizikem, jak moje fena může ublížit někomu jinému, je pokud si ji přivázanou před prodejnou začne hladit dítě mladší šesti let. Zatahá za ouško, píchne o očička, šlápne na ocásek, přivázaný pes zbavený šance ustoupit jí prokousne ret, jako už to jednou udělal a kvůli tomu se dostal ke mně. Druhá verze, dám psovi před tou prodejnou košík a ublíží mu nějaký jiný pes. Ve stádiu pokusu se už stalo. Přivázaný pes s košíkem je jako člověk se spoutanýma rukama a nohama. Můžu vás takto na půl hoďky nechat u lampy ve Volfovce? Jak byste se cítili? Dítě mladší šesti let nemá chodit bez dozoru před prodejnou. Případně budiž, ale musí umět ignorovat cizí psy.
Ano, je možné, že můj pes způsobí někomu škodu. Pak já půjdu platit a sedět a pes přijde zmlátit a na doživotí do kotce nebo pod injekci. Ale nenecháme si od nějakýho socdemáka diktovat, kdy a kde s vodítkem a košíkem. Věříme, že se to zlé nestane, ale víme, že se to může stát a děláme všechno pro minimalizaci rizik.
Jednou z cest k minimalizaci rizik je i chození bez vodítka. Jednou by se stejně někde mohla ocitnout „na volno“. Takhle aspoň vím, jak bude reagovat, než kdybych to nikdy nezkusil.
Od doby původního konfliktu s dítětem si moji fenu hladilo snad tisíc dětí. Třikrát dokonce celá mateřská školka najednou. Řek jsem jí, že bude hodná, i kdyby hrom bil. A taky byla. Jednou na jiném místě si jí začly hladit dvě děti, fena stahovala ocas a ustupovala, řekl jsem dětem, ať na psa nesahají, že se jich bojí. Děti přistupovaly a hladily dál, moji třetí výzvu oslyšely. Ve finále se pes schoval za mě, ale fakanům agresi ani nenaznačil. Etnikum dětí, s dovolením, zamlčím.
Privilegium
Můj pes si zasloužil chodit na volno pod mým dohledem. Přejal svůj díl zodpovědnosti za to, že mi vždycky přijde k noze, když jede po chodníku cyklista. Hlídá si on mě, nejen já jeho. Když špatně zabočí a nekouká se, jestli jdu za ním, nevolám ho, naopak se schovám. Pak se mu vysměju, že si mě hlídá špatně. Úšklebek a údiv jsou vůbec nejlepší výchovné prostředky na psa. Když si sám zruší nějaký příkaz (např. chůze u nohy), okamžitě zastavím a koukám jak u zjevení. „Ono už neplatí to, na čem jsme se dohodli?“ „Já tě vůbec nechápu, co zkoušíš?“ Údiv a rozčarování, místo naštvání a řvaní původního povelu. Svou zlobou způsobíte především strach, údivem dáte jasně najevo, že věci nejsou tak, jak mají být. Má to méně vedlejších účinků. Zkuste to samé i na své děti.
Pes je do jisté míry dítě, které nikdy nevyroste. Tím, že mu dovoluji jisté formy volnosti, dostává zároveň zodpovědnost za jejich využití. „Dávám Ti privilegium, hlídej se.“ A naopak „dostal jsi povinnost, máš k ní i právo.“ Tak to přeci má být nejenom u psů.
Formy komunikace se psem, interview
a) slovní. Pes je schopen znát desítky slov, povely i různé informace. Výhodou slovní komunikace je, že může být přijímána i při částečné nesoustředěnosti.
b) gestikulace. Nepřirozenější komunikace vlků. Většina psích plemen se ji rychleji a snadněji učí, má to jednu nevýhodu, nedáte povel, když se na Vás pes nekouká.
Nejlépe je kombinovat obojí, vždy když se psem přecházím silnici, mávnu dlaní a řeknu zkratku německé marky. Když jednou nemávnu a budu mlčet, musí mu to přijít divný, no ne? Třeba ho zarazí, že jsem přestal být euroskeptik, ale pokud díky tomu nevstoupí pod jedoucí auto, splnilo to svůj účel.
Psi se také lidí často na něco ptají. Dělají to tak, že u něčeho stojí, nebo na to jinak poukazují a dívají se při tom do očí po dobu delší než dvě sekundy. Pes se normálně dlouho do očí nekouká, rozhodně ne tak významně.
Psi se ptávají: „Co teď budem dělat?“ „Dáš mi něco k jídlu?“ „Nepůjdem tudyhle?“ „Můžu to zničit?“ Neni zbytečný to poznat, protože proč nezabavit psa, když se zrovna nudí, nebo proč nejít cestou na jeho návrh, když vám je jedno, kudy?
c) telepatie. Zde se dostáváme na samé hranice intimity mého psího vztahu. Zkrátka jednoho pěkného dne, učil jsem psa příkaz na přerušení doběhnutí aportu. Neni to úplná blbost, může se nemehlu stát, že hodim míček na silnici, na soukromý pozemek, na dětské hřiště a nechci, aby ho pes lovil. Zkoušíme si to tak nanečisto, spíše poloúspěšně a vtom se to stalo! Míček letěl, já měl ve své hlavě prst na tlačítku „aport cancel“ a pes vůbec nevyběhl! Stál a čekal, až to zmáčknu. Jak to? A znovu! Pak jsem se rozhodl že pro tenhle míček ho doběhnout nechám, pes střelhbitě vyběhl a byl si jistý, že tenhle aport je pro něj.
Nebo jsem se jednou bál, zda ve stínu před východem z práce někdo není. Fena to tam šla vyštěkat, ale opravdu tam fyzicky nikdo, ani nic nebylo. Poznala, že se bojím a odkud se toho bojím. Je to možný?
Od té doby mi některé příkazy plní, aniž bych je řekl nebo odmávnul, samozřejmě, musí se sama soustředit na to, co si myslím. Víme to a využíváme toho.
Dle mého skromného názoru by se telepatie se psem, byť vlastně jednostranná, dala upotřebit i v interview s potencionálním zločincem. Pes začne zdánlivě z ničeho nic štěkat a já se tvářím klidně a tancuji se stíny. Musí to být nastaveno tak, aby překvapení a nutnost zpracovat informace o psovi byla na straně desperáta, a nikoliv aby chování mého psa překvapilo mě. Musím si být jistý, kdy začne štěkat a čím mu naznačím, kam budem odcházet. Krom toho, Romové obecně nemají rádi štěkající psy, i kdyby šlo o malýho voříška. Nevím proč, přes 90% jich znejistí. U vlčáka nebo Akity-inu znejistí, i když je pejsek ticho a vrtí ocáskem.
Překvapuje mě, jak málo pejskařů rozumí svýmu psovi. Nerozeznají ani agresivní chování k jinému samci od chtivého chování k pěkné fence. U vlastního psa, kterého mají roky!
Podle mého názoru se dospělý pes cvičí a vychovává tak jeden rok a ty zbývající roky se v podstatě jenom pracuje na vzájemném porozumění. Pak jsou z vás dva parťáci, co se bez mrknutí podrží v jakkoliv posrané situaci. Ale možná si se svým psem jen moc rozumím, sorry.
Pes v diskuzích pod články na D-FENS
V diskuzích pod některými minulými články se objevovala stálá témata s porovnáváním partnerek a psů; očucháváním a následném fuj. Dilema jestli psa nebo ženskou nemá žádného vítěze, protože pes je parťák podřízený a zhruba na 15 let, kdežto manželka tvor rovnoprávný a řádově na 30 let. Ani v posteli to nebude stejné, pes olíže nohy a usne.
O psech (i o ženských) panuje spousta mýtů, na vstupu do dveří a postelí a pořadí stravy vůbec nezáleží, zatímco na důvěře a chuti ke spolupráci ano. Mnoho tzv. dominantních psů jsou pouze psi nevychovaní. A z mnoha nevychovaných psů by jiný páníček do měsíce udělal oddané, poslušné a hrdé následovníky. Přesto to není důvod, aby někdo nesměl mít psa, byťzdivočelého, anarchistického, či zlomeného. Ať si má nepohyblivá důchodkyně nevylítaného živého ďáblíka, ať si ten pes nezná jediný příkaz, ale zodpovídá za něj ona.
Pes očuchává především toho, kdo je mu sympatický, nebo kdo voní jiným psem nebo jídlem. Pokud nestojíte o očuchávání, řekněte to nahlas: „Ať jde ten pes pryč!“ nebo „Běž za pánem.“ Moje fena čuchání zakázané nemá, protože 95% lidí, které si k čuchání sama zvolí, to nevadí. Když se ani sami sebe nezastanete, tak si pak nestěžujte. Moje fena slyší na „ne“, tedy říkám „ne-otravuj pána“ nebo „nech to.“ „Fuj“ je divné, ale učí se to na cvičácích. EU je taky divná, ale učí se ve škole.
Taky jste říkali, že nikdy si nemůžete být stoprocentně jisti, co pes udělá. Ano, to je jistě pravda. Nikdo si nemůže být na tuty jist, zda jeho pes nepokouše teplého Roma na kole, jestli Root není přezdívka Miloslala Ransdorfa, či zdalipak D-Fensově alfě nevyletí píst kapotou až na oběžnou dráhu. Je to důvod, aby 100% páníčků mělo 100% psů na lajně?
Závěrem
Za mojí fenu není placena daň ze psa inkasovaná Thomovou partičkou. Držitelem psa je plnoletá osoba s trvalým pobytem v menší obci, která se svým rozpočtem hospodaří lépe. Je to tak správně, neboť za vyvážení hovnopytlíků ve veřejných koších platím už daní za trvalé bydliště.
A na péči o zatoulané psy přispívám jinému důvěryhodnému subjektu.
Moje fena se nebojí střelby, ale když ji slyší, jde raději pomalu do auta nebo do místnosti zalézt pod nábytek. Dva měsíce hlídala jednu střelnici, ví, že ke kvérům se chodit nemá a že v autě a pod stolem nikdo nestřílí.
Moje fena nerozumí cyklistům, protože jsou moc rychlí a tiší a nejde je odhadnout. Už jí málem jednou přejel účastník Tour de France, byl tak oblečený, vyřítil se 40 na nečekaném místě a rozhodl se, že projede mezi mnou a mým psem, který chtěl a měl přijít k mé noze. Cyklon tudy projel. Ujížděje nadával, přitom ani na chvilinku nepřestal šlapat, žádný brzdy, ani náhodou, on nepřestal šlapat! Jinak ale v Thomadorfu jezdí i ohleduplní cyklisté, potkáváme je na lávce přes nádraží. Nejspíš proto, že tam městapo dříve vybíralo za průjezd, tak se kolař cítí tak trochu na cizím území a chová se slušně.
Moje fena miluje jízdu autem. Říká: „Miluju auta, protože jsou takovou bezpečnou boudou, která navíc často doveze na zajímavá neočuchaná místa, kde mě páníček jistě potřebuje. Očuchávám mu i případné nastupující stopaře a štěkám podle toho, na jak moc špatných věcí ti otrapové myslí. Když vrtím ocasem a chci olíznout, je to v pohodě, berem.“
Pokud u Vás nastal některý z na začátku článku uvedených důvodů k pořízení psa, nebojte se porozhlédnout v útulcích nebo počkat, až si vás osud k nějakému psu přivede. Pejsáčkům z řízených množíren nefandím. Psi, kteří chvilku žili v nevyhovujícím prostředí budou přímo vděční za pevně dané místo ve smečce a za večeři přesně v sedm. Třeba je pak naučíte i lásce k pošťákům.
18.9.2012 Platonický děvkař
(1x známkováno, průměr: 3,00 z 5)