Nedávno jsem na D-FENSu četl recenci na autíčko Renault 12. A musím souhlasit s chválou. I když já mám zkušenost s rumunským klonem Dacia 1310 TX. Když říkám klon, myslím klon – Rumuni neměli potřebu auto z konce šedesátých let nějak zvlášť vyvíjet.
A ono to ani nebylo třeba. Moje Dacie (dále jen „Drákula“) byla z roku 1989 a měla plastová zrcátka a ruční brzdu mezi sedaly. Jinak R 12… včetně té pětilitrové flašky v kufru…
Jak to začalo
Jak se tak ze mne stal velký kluk, ve velkém městě, s rodinou, atd., začal jsem mít pocit, že by se mi hodilo auto. U rodičů jsem jezdil se Š 100 (dobrý vůz), pak Š 105 (mizerná užovka) a pak s Felícií. Prošel jsem kopec bazarů, a moje prvotní idea malého autíčka se bořila. Opel Omega byl třikrát levnější než Fiat Uno. Po měsíci jsem byl rozhodnutý koupit R 5, sice rezavou, ale svižnou. O mé snaze se doslechl kolega z práce, který se na nátlak rodiny stal majitelem P405 sedan a Dacie se rozhodl zbavit. Udělali jsme zkušební jízdu a byl jsem překvapený- pohodlný a docela živý vůz, navíc majitelem udržovaný, s minimem koroze , a tak jsem se pár korun stal majitelem kombíka.
A jedeme
První investice byla kola – pneumatiky už po zimním stání venku jevily známky únavy. V servisu originál gumy nikdy neviděli (mladí kluci) a tak jsme na originál ráfky a duše dali pneu z Favorita a ono to pak bezvadně fungovalo skoro čtyři roky. Trochu to zmátlo rychloměr. Ale podvozku to tedy náramně prospělo. Auto sedělo líp jak Felície.
Při cestách na chatu jsem začal chápat o čem to je: dubový špalek, rozložená postel a matrace plus proviant. Všechno se vlezlo, a ještě by tam cosi vlezlo.
Ale Drákulova chvíle měla přijít – rekonstrukce bytu. Protože jsem na to neměl firmu, tak se sutiny odvážely průběžně v papírových pytlech. Nevím to přesně, ale v ekodvoře jsem platil obvykle za tři metráky nákladu. Rozloženého po celé ploše po přední sedadla. Když se tam dala dávka 240 kg pytlů malty, jen dozadu, tak se zvedl předek a musel jsem to přeložitJ
Poruchy
Co se nestalo, při cestách do ekodvora přestalo autíčko dobíjet a po osmé jízdě už nenastartovalo. Ráno byla baterka O.K a zase jsme jeli. Nový alternátor stál pár korun. Pak převodovka: na parkovišti se udělala loužička. Mylně jsem dolil motorový olej a jel z Brna do Litomyšle. V Poličce se to po…. tentilo a dál jsme jeli na trojku a čtyřku. Na semaforech a v kopci poněkud nepraktické… ale mimo smradu ze spojky to šlo, motor to utáhl.
Oprava přidřené převodovky stála litr, a zbytek života Drákula zlobil na dvojku. A jednou jsem na laciné pumpě natankoval vodu s trochou benzínu, ale po čase to roztálo a jezdili jsme dál…
Dojmy
Tak a teď ať se propadnu do západního Německa, jestli budu lhát.
Sedadla vpředu, to byly křesla. Poctivé pružinové matrace, ale nikdy mne nebolela záda (na rozdíl od služební Fabie, z které mám fobii). Místa vpředu na rozdávání, levá noha měla okolo dost místa a pohodlnou opěrku , pravé noze nevadil žádný ostrý plast (co vy na to majitelé trpasličích fabií). Moje spolujezdkyně na tom byla stejně. K tomu osvětlená skříňka, několik odkládacích ploch – opravdu ploch, ne nějakých německých náznaků pahrbků.
Ovládání jednoduché, např. plynule regulovatelný cyklovač. Velký volant si poradil i na parkovišti.
Jednodílné sedadlo vzadu jsem za jízdy netestoval, ale místa kopec. Na sex v autě nedošlo, ale určitě by to šlo. Zadní kufr – mimo podběhů nádherná plocha. Dveře přes celý otvor a nízká nakládací hrana – dokonalost sama. Zadní sedalo celé sklopné jedním pohybem.
Motor – skvělý tahoun. Jednou jsem to rozjel na 140, ale podvozek už se bránil. Cestovních 110 bylo prima, mimo hluku. V 90-ti bylo všechno v pořádku, mohli jsme si v autě i povídat. Fakt. Favority jsem trestal a rád. Při rozjezdu se projevil Drákulův původ a pokud se polechtal plyn, tak nádherně vyrazil vpřed, včetně hvízdání gum. Totéž v kopci – jak se auto rozjelo na 50 km/h, dal jsem tam čtyřku a ta tam pak byla pořád. Když začaly Favority trhaně podřazovat, tak jsme je s Drákulou pěkně na čtyřku smrkli a jeli do dáli… no nádhera. A ten zvuk, já jsem tomu říkal bublání.
Technickou jsme absolvovali dvakrát – emise splnil Drákula s poloviční rezervou a závady byly klasické: netěsnosti na olej a koroze karoserie.
Konec?
Když bylo jasné, že dcera potřebuje sedačku (vzadu měl Drákula jen břišní pásy) začalo se doma mluvit o novém ojetém voze. Zkusili jsme na delší trasu – okolo 100 km – Fabii i Oktavii. Nebrat. To jsou trestné lavice a ne sedadla pro lidi. Sportovní podvozek znamená, že cítím každý kamínek a sedadla mi rozbijí pr… teda zadek. Nikdy nekoupíš koncernovou mrdku – nové přikázání..
Bylo jasné, že to bude francouz. A tak teď jezdíme Xsarou Picasso a je to taky pohoda.
Ale zpět k Drákulovi – existuje papír o likvidaci, vůz je úředně zrušený, ale stojí ve stodole vedle originál R 12 a daruje orgány – skla, motor a především nápravy.
Kastle půjde do šrotu. Ale ve vzpomínkách bude Drákula pořád s námi. Možná jsem měl štěstí, ale tahle Dacia jela jako drak, bez vážných poruch a byla pohodlná.
Ludva z Brna
(Zatím nikdo nehlasoval)