Die Heydrich Eurofiktion

Featured Image

V souladu s usnesením Evropské komise, na ochranu zájmů Evropské Unie, vyhlašuji na území Europrotektorátu Česko civilní stav výjimečný. Všechny činy, jimiž jsou porušovány veřejný pořádek, hospodářský život, trvale udržitelný rozvoj, moderní sociální stát, jakož i nedovolené přechovávání střelných zbraní, klasických žárovek, paliv bez biosložek a netřídění odpadu podléhají stannému právu. To se týká také všeho srocování tzv. extrémistů, ať už venku nebo uvnitř, a kdo je extrémista, to stanovíme my. Zavádí se objektivní odpovědnost provozovatele za rádio a proti rozhodnutí státních správních orgánů není odvolání, protože by se pak lidi odvolávali. Podepsán europrotektor Reinhard Heydrich.

Ráno 27. května 2015, si Heydrich přečetl deník DNES a nasnídal se. Potom přistoupil k oknu a díval se, jak dole právě předjíždí před zámecký vchod s velkým, tmavým Mercedesem-Benz R320 Heydrichův šofer Klein.  Bylo něco po deváté hodině, když Heydrich opouštěl se šoférem venkovské sídlo v Panenských Břežanech a směřoval k sídlu vlády. Kolonu tvořily kromě Mercedesu také tři Passaty R36 s příslušníky policie. Eurokomisař Heydrich sice zaměstnával prvotřídní odborníky na styk s veřejností, ale na druhou stranu věděl, že jistota je jistota. Přihlouplá móda sociálnědemokratických politiků prohánějících se po okupovaných zemích v otevřených vozech mu nebyla vlastní.

K Heydrichově funkci. Vzhledem k prohlubujícím se federalistickým snahám EU muselo nutně dojít k tomu, že bude v členských zemích EU kromě Německa a Francie, tzv. protektorátech, přítomen na vládní úrovni úředník, který bude dosazen přímo EU bez ohledu na demokratické volební procesy v jednotlivých protektorátech. Úkolem tohoto úředníka je, řečeno slovy německé kancléřky Ursuly Fotze-Vogelrauchové, koordinace výkonu veřejné moci s orgány EU. Přeloženo do češtiny, fakticky výkon funkce předsedy vlády.

Při sjíždění z magistrály v zatáčce napojující se na Zenklovu třídu musela kola tvořená Heydrichovým vozem a třemi policejními passaty zpomalit. Zpomalení vozidel v zatáčce zaznamenal mladý muž stojící dosud nečinně podél silnice. Upustil pouzdro od houslí, které až doposud držel v podpaží, vyjmul útočnou pušku AR-15 a zahájil palbu na první vozidlo v koloně. Do prvního passatu vystřílel asi patnáct ran. Passat se zraněnou posádkou zastavil. Přenesl palbu na druhý passat a vyměnil zásobník. Z druhého passatu se pokusil vystoupit spolujezdec, což od něj nebyl dobrý nápad. Dále pokračoval v palbě na Heydrichův vůz. Také zaznamenal, že se posádka třetího doprovodného vozidla pokouší o obranu a pochopil, že je nejvyšší čas na druhou část plánu. Několik cenných desetin sekundy spotřeboval na to, aby přenesl svůj pohled na svého spolubojovníka. Pohledy obou mužů se setkaly, naposledy na tomto světě. Druhý atentátník vystoupil zpoza pilíře dálničního nadjezdu, umístil RPG na rameno, zamířil na Mercedes a vystřelil.

Prověření evropští dodavatelé pancéřovaných vozidel nepoužívali k pancéřování biomateriály. Mercedes po zásahu projektilem nadskočil a poodletěl o metr dozadu na stojící třetí passat, začal hořet, ale zůstal vcelku. První z atentátníků pokračoval v palbě. Do zbraně právě zakládal čtvrtý zásobník, když se z Mercedesu vypotácel Heydrich. Doby, kdy se vysoce postavený úředník politicko-vojenské správy uměl sám postavit útočníkovi s Waltherem v ruce, byly dávno pryč. Heydrich nikdy v životě nebyl ani voják, ani námořník, ani nevykonával žádnou jinou práci, kam až jenom jeho paměť sahala, dělal vždy jenom politiku. Situace, že by čelil násilnému útoku, byla pro něj zcela nová a neuchopitelná, od veřejnosti dosud očekával pouze poslušnost a loajalitu, nikoli útok se zbraní. Hleděl na útočníka, jak přebíjí a došlo mu, že narozdíl od hauptmanna Ratha skončí jako mučedník. Kulka jej zasáhla do krku. Padal na zem a říkal si, že to ani moc nebolí.

Otřesený řidič Klein instinktivně vytáhl z pouzdra svůj HK USP. Po předchozí explozi RPG poblíž dveří, za kterými seděl, byl ohlušený a dezorientovaný. Jeho oblek na několika místech doutnal. Ještě než se rozkoukal, dostal dva zásahy do hrudníku. I s pistolí v ruce dopadl k zadnímu kolu druhého passatu. Poslední, co spatřil, byl nápis na pneumatice, který hlásal, že materiál v souladu s direktivou EU snižuje valivý odpor.

Tím akce skončila. Netrvalo to ani jednu minutu.

První atentátník zahodil zbraň na zem a dal se na útěk. Urazil pouze pár metrů, když jej srazila k zemi důchodcova hůl.

“To se dělá, darebáku, střílet na policisty! Vždyť jsou tady proto, aby nás chránili”.

Mladý muž se pokusil narovnat, ale hůl jej zasáhla znovu, tentokrát do hlavy. Bývalý esenbák Buml se rozpomněl na to, co jej čtyřicet let živilo, totiž mlácení lidí, a rozmachoval se ke třetí ráně. Atentátník udeřil důchodce pěstí do ksichtu, ale nebylo to nic platné. Pokoušel se dosáhnout na pistoli a zastavit tu kreaturu, co jej bila tím klackem, a viděl, jak se k němu sbíhají další lidé. Poslouchal, jak křičí, že to je on, kdo zabil europrotektora, co nám dává dotace. Rozhořený dav na něj útočil a on viděl, že nemá šanci uniknout. Nyní jej čekal poslední úkol. Snažil se nevnímat rány a kopance a soustředil se jen na to jediné. Mírně se nadzvedl na rukou a něčí kopanec do hlavy jej srazil zpět. S tím počítal. Nyní měl ruku pod sebou. Opatrně ji sunul pod rozepnutou bundou. Nahmatal pažbu pistole Glock v ramenním pouzdře a vytrhl zbraň ven. Intenzita útoků okamžitě zeslábla a dav se začal rozestupovat. Krátce ho napadlo, že by třeba mohl párkát vystřelit do vzduchu a dav rozehnat, takže by teoreticky mohl utéct, ale pak usoudil, že život v takové zemi stejně nemá smysl. Naposledy se podíval do tváří příslušníků kdysi udatného národa bojovníků, které Evropa respektovala a někdy se jich Evropa bála. Zamyslel se nad tím, co tam viděl a pochopil, že mu zbývá jen jedna možnost. Bez výčitek svědomí se střelil se do hlavy.

Druhý z atentátníků se rovněž vzdaloval. Viděl srocení kolem jeho druha a také mu došlo, že se mu asi nepodaří dojít k motocyklům, které měli připravené opodál. Rozhodl se zachránit kamaráda. Rozběhl se směrem ke srocení a za běhu vyjmul z pod bundy berettu. Pak viděl, jak se dav rozestoupil a padl výstřel. Nemusel zjišťovat, co se stalo, bylo mu to jasné. Otočil se tedy a běžel směrem k nemocnici. Před jedním obchodem stálo opuštěné jízdní kolo, sedl na něj a ujížděl. Minul tabuli, která oznamovala, že stezka pro cyklisty byla postavená z prostředků EU a pomyslel si, jaká je to škoda. Kolik skvělých věcí mohl ještě Heydrich zařídit místo nás a za naše peníze…

Postřelený Heydrich ležel u vraku jeho pancéřovaného vozu. Zbývaly mu asi dvě minuty života. Kdyby celá situace měla nějakého nezaujatého pozorovatele, patrně by jej napadlo, že spořádaní občané sice udělali maximum pro potrestání atentátníka, ale nehli ani brvou, aby pomohli jeho oběti. Jejich osobní odvaha začala a skončila tam, kde ležel ten muž s prostřelenou hlavou. Pak se rozešli, “aby z toho neměli nějaký problém”. Sanitka z nedaleké nemocnice dorazila za tři minuty. Europrotektorovi už nebylo pomoci.

Druhý z atentátníků dosáhl cíle. Poblíž vysočanského nádraží měl zaparkovaný skůtr. Pistoli a bundu předtím zahodil do prostoru opuštěného průmyslového areálu. Přesedl na motocykl a vydal se do centra směrem přesně opačným, než budou patrně policisté očekávat. Nervové vypětí z předchozích minut se negativně podepsalo na jeho schopnosti koncentrace a na křižovatce přehlédl nákladní automobil s návěsem, který jel po hlavní silnici. Narazil bočně do prostoru za kabinou. Byl na místě mrtvý.

Obavy druhého atentátníka z policejních uzávěr se ukázaly jako liché. Během probíhající už asi sedmapadesáté reformy policie byl v zájmu zefektivnění policejní činnosti sestaven seznam skutků, kterými se policie bude zabývat (zejména bezpečnostní pásy, zimní pneumatiky, měření rychlosti a potírání extrémismu). Činnosti mimo seznam, jako například znásilnění, krádež, prodej drog a podobně, policie pouze “monitoruje”. Když obdržel operační důstojník hlášení o atentátu, uchopil seznam a četl: “A… Agrese. Alkoholismus. Antievropanství. Antisemitismus. Arogance k policistům. A… Atentát tu nikde nevidím… ehm… já nevím, budeme to teda monitorovat?”

Identita prvního atentátníka byla zjištěna. Byl jím Jindřich Valík, povoláním skladník. Neměl žádný záznam v trestním rejstříku ani nebyl nositelem žádných vyhraněných politických názorů. Druhý útočník nikdy vypátrán nebyl. Bylo pouze zjištěno, že z místa odjel na kole, což se v kontextu shora nařízené podpory městské cyklistiky jevilo jako polehčující okolnost.

Majitelka jízdního kola Jindra Nováková byla potrestána dvěma roky vězení za nedbalostní trestný čin, kterého se dopustila tím, že řádně nezabezpečila dopravní prostředek proti odcizení, ačkoli věděla nebo měla vědět, že na něm může prchat atentátník, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že její kolo žádný atentátník potřeboval nebude.

Protože veřejnost chtěla znát viníka, byl ze spoluúčasti na atentátu obviněn jistý Rudolf Kalina. Byl kamarádem prvního z útočníků a občas chodili spolu na ryby. Bylo zjištěno, že Valík u Kaliny měl uloženou nějakou podlouhlou krabici. Logikou obdobnou jako v případě slečny Novákové bylo u soudu dovozeno, že se tam skrývala zbraň. Na základě odborných posudků bylo prokázáno, že Rudolf je normální a nemá sklony k násilí, ale jak u soudu prohlásil znalec Martin Hořán, každý i ten nejmírumilovnější občan má občas chuť někoho zastřelit a také kdo chodí na ryby s atentátníkem, jistě není psychicky normální. Rudolf Kalina byl odsouzen na pět let za něco, co ani soudce nedokázal pořádně pojmenovat. Jistý si byl pouze tím, že musí jít sedět, jinak vypukne peklo.

Média samozřejmě věnovala celé události obrovskou pozornost. Celý útok byl nazýván bezprecedentním teroristickým aktem antievropsky založených individuí. Poté, co byly policejní složky politickým nátlakem donuceny aktualizovat seznam nepřehlížených zločinů a dopsat na něj atentát, došlo k sérii domovních prohlídek u osob, jejichž proevropské smýšlení bylo sporné. Zatčen byl například jistý Matějka z Mostu, jehož protievropanské smýšlení bylo dlouho známo. Byla u něj nalezena pistole Glock a terče ve tvaru lidské postavy, což bylo vykládáno jako důkaz o tom, že celý čin připravoval. Žádnou z těchto konstrukcí se nepodařilo dotáhnout do stádia obvinění.

Duchovní Tomáš Kulík se dopustil kázání k národu, v němž zmínil nekalé rejdění protievropských živlů. Bohužel to dávali v bedně ve stejném čase s naučným pořadem o sexuálním životě hrochů a tak měl Kulík malou sledovanost.

Na Heydrichově uvolněném místě europrotektora stanul jiný prověřený Evropan, Karl Hermann von Kacke. Represívní politiku svého předchůdce zdokonalil o další rafinované programy, které měly prohloubit oddanost občana ke státu a zajistit blaho na zemi. Například zavedení společného sprchování, aby se ušetřila energie, ale jen pokud je voda ohřívána plynem. Silové složky událost také obratně použily k prohloubení svých pravomocí. Událost také přispěla k dalšímu rozmachu kamerových systémů, jejich vybavení o různé rozpoznávací systémy obličejů a chůze, RFID Kennkaret a dalších prostředků automatického dohledu. Počet policistů narostl z 40 tisíc na 62 tisíc.

Po zhruba jednom roce byli Nováková i Kalina propuštěni pod podmínkou, že budou držet hubu. Oba pak někam zmizeli, prý je naposled viděli ve vlaku někam do Polska. Z médií a z internetu pomalu začaly mizet veškeré zmínky o atentátu a oficiální verze Heydrichova životopisu byla expost změněna tak, že europrotektor zemřel přirozenou smrtí. Von Kacke si uvědomil, že by si lidé mohli atentátníky připomínat ještě dlouho po samotném činu, a nařídil přepsat dějiny. Samozřejmě že se mnoha lidem zdál takový přístup zcela absurdní, ale Kacke věděl svoje. S probíhající generační obměnou se verze o přirozené Heydrichově smrti stala oficiální a pověsti o atentátu byly vnímány jako velkoměstská legenda.


27.5.2012 D-FENS

12345 (Zatím žádné známkování)
32x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:55
D-FENS © 2016