„Je pro celý svět lepší, když místo toho, aby čekala společnost na popravu degenerovaného potomka za zločin, či místo toho, aby jej nechala hladovět kvůli jeho imbecilitě, zabrání těm, kdo jsou zjevně neschopni rodit zdravé potomky, v jejich plození. Tři generace imbecilů je příliš.“
(soudce Oliver Wendel Holmes, Jr.)
V roce 1964 probíhala na území USA další prezidentská kampaň. Soupeřili dva muži: Goldwater a Johnson. Otázka pořádku a práva se stala politickou záležitostí. Senátor z Arizony Goldwater byl kandidát Republikánské strany a byl krajním konzervativcem. Předpoklad byl takový, že v národě je konzervativní většina tzv. „Mlčící většina“, která půjde k volbám, aby zvolila „Opravdového Američana“. Vypadalo to, že skutečně Goldwater má ten správný image. Goldwater byl pro mnohé pohledný, pětapadesátiletý muž. Prošedivělý, nosil brýle s kostěnou černou obroučkou, které se staly jeho poznávacím znamením. Byl znám jako bezúhonný, okouzlující muž, který se stal v zemi nejznámějším konzervativcem a nejpopulárnějším veřejným činitelem. Mluvil rázným, hlubokým, jihozápadním dialektem a připomínal časy největší slávy Ameriky. Vzpomínal na etické jistoty, které už dávno ztratily svou platnost. Měl zvláštní talent přesvědčivosti a obsahovosti. Ve své kampani se postavil proti absolutní centralizaci moci, proti budování státu blahobytu a proti ústupkům zahraničního komunismu. Hlasoval proti Zákonu o občanských právech z roku 1964 a připomínal, že je nutné odvolat všechny členy Nejvyššího soudu USA, jejichž rozhodnutí svazovala ruce policii. Cíleně útočil na „posvátné krávy“ federální státní byrokracie tak dlouho, až si hodně Američanů začalo tajně myslet, že má pravdu. Některé jeho poznámky byly ovšem tak radikální, jako např. Nadnesl ve své kampani vodíkovou bombu a navrhl, aby velení NATO dostalo plnou moc na použití taktických jaderných zbraní. Dokonce v jednom svém projevu navrhl umístit jednu bombu do pánských záchodků v Kremlu. Demokraté okamžitě reagovali heslem: „Ve skrytu duše víte, že by to mohl udělat“. Goldwater hlasoval proti občanským právům a to ho stálo většinu hlasů. Byla to drtivá porážka v prezidentských volbách. Vyhrál v Arizoně, Alabamě, Louisianě, Georgii, Jižní Karolíně a Mississippi.
Amerika se bála rostoucí kriminality a byla nespokojená se stávající prevencí a kontrolou. Mezi občany se šířil obecný strach z pouliční kriminality, z násilí, z demonstrací proti válce a za občanská práva. Veřejnost spoléhala na Johnsona, který vyhrál volby a vyhlásil tzv. Válku se zločinem. Johnson slíbil, že bude usilovat o potlačení kriminality a že jeho strategie přinese očekávané snížení kriminality. Oznámil, že kriminalita se stala zhoubným nepřítelem v americkém nitru. Vznikla Prezidentská komise pro kriminalitu. Komise měla 19 členů, 63 pracovníků, 175 konzultantů a stovky poradců. Po stovkách zasedání, desetitisících rozhovorů a celé řadě celonárodních průzkumů vydala komise sérii zpráv o soudech, policii, nápravných zařízeních, kriminalitě mládeže, organizovaném zločinu, vědě a technice, lécích a narkotikách, alkoholismu a o obecném hodnocení kriminality, které byly shrnuty do jedné celkové zprávy s názvem „Výzva zločinu ve svobodné společnosti“. Shrnující zpráva vytipovala sedm konkrétních cílů, které předurčily vývoj trestní spravedlnosti v následujících letech. Komise i samotný prezident se domnívali, že boj proti bídě, nedůstojnému bydlení a nezaměstnanosti je bojem proti zločinnosti. Že zákon o občanských právech je zákonem zaměřeným proti kriminalitě a že peníze vydávané pro školy jsou prostředky vydávané v zájmu dodržování zákonů. Představa to byla mírně řečeno naivní. Vztah mezi zločinem a bídou se zkoumal v USA po mnoho generací a bylo jasné, že kořeny kriminality nelze nalézt v nějakém zjednodušeném vzorci, do nějž se dosadí jen strádající vrstvy společnosti. Bída jako taková totiž nebyla a není hlavní příčinou kriminality.
Dalším důležitým spouštěčem strachu ze zločinu se stal rok 1968. V tomto roce stoupla opět velmi silně pouliční kriminalita. Bylo registrováno 4,5 miliónu těžkých trestných činů – 13 tisíc vražd, 31 tisíc znásilnění, 283 tisíc těžkých ublížení, 262 tisíc loupeží, 1,8 miliónu vloupání a 1,3 miliónu krádeží aut. Každý 45tý Američan se stal obětí závažného trestného činu. Zdokonalila se technologie výroby léků a drog. Rozšířilo se spektrum látek, které byly nabízeny nespokojené a věčně zvědavé fetující mládeži. Rok 1968 byl novou érou drogové revoluce mezi americkou mládeží. První místo oblíbenosti obsadily amfetaminové stimulanty, halucinogenní látky a sedativa. Daly se snadno vyrobit v chemických laboratořích středních škol nebo klidně v koupelnách vysokoškolských kolejí. Dostávaly jména jako „černé krásky“, „chuťovka“, „blbý kuličky“ apod. Zájem byl samozřejmě i o marihuanu a LSD. Marihuana ovšem byla ze všech drog to nejmenší zlo. Nevyvolávala šílenství, chutě někoho sejmout, není to mexické opium a nemá vlastnosti narkotické drogy. Takové LSD to je jiná síla. Málokdo možná ví, že tuto drogu poprvé izoloval Dr. Albert Hoffman v roce 1938. Nicméně, halucinogenní vlastnosti této drogy byly objeveny mnohem později. První experimentální pokusy s touto drogou začali provádět dva univerzitní psychologové Richard Alpert a Timothy Leary a to na počátku šedesátých let. Zkoušeli její účinky na sobě, na svých známých, spolupracovnících , na hercích, spisovatelích, vězních, studentech a dalších osobách. Nakonec byli oba dva z Harvardu propuštěni. Jenomže LSD si zatím stačilo získat potřebnou reputaci a ve vysokoškolských kolejích nebyl skoro nikdo, kdo by neznal „vyjet si na výlet“ a „být v rauši“. LSD, peyote, meskalin i marihuana se prodávaly zcela veřejně. Do roku 1968 dosáhlo užívání LSD a marihuany katastrofálně epidemických rozměrů. Rodiče malých dětí propadali strachu a depresím, že jejich dítě propadne drogám, protože drogy byly prostě všude asi tak, jako u nás pivo. Pouliční kriminalita jako přepady, loupeže a vloupání byla spojována hlavně s užíváním heroinu.
Za vlády prezidenta Johnsona tedy nejen že neklesala kriminalita, nýbrž se objevil další obrovský problém – drogy. Další šílená rána do boje s kriminalitou. A tak po boji Johnsonovy administrativy nastoupil do boje s kriminalitou a drogami prezident Nixon. Strach z kriminality dosahoval už takových rozměrů, že téměř polovina veřejnosti se bála vycházet k večeru z domu. Drogy rozdělovaly společnost jako ostrý nůž. Jedni je užívali a druzí se skutečně báli všech narkomanů. V roce 1972 se uváděla závislost na drogách jako hlavní příčina vysokého stupně kriminality. A tak do roku 1972 většina států Ameriky převzala ustanovení Zákona o kontrolovaných látkách a přispěla tak k standardizaci protidrogových zákonů na větší části území USA. Kriminalita byla na prvním místě problémů měst a užívání drog bylo třetím největším problémem. Nixonova administrativa vyhlásila válku heroinu. A tak vzniklo, na základě vládních vyhlášek a pod heslem „válka s heroinem“, mnoho nových úřadů. Bílý dům zdůvodnil jejich existenci jako potřebnou pro vykořenění zla drogové závislosti. Je až s podivem, kolik úřadů vznikalo v minulém století v USA a kriminalita stoupala v každém období bez ohledu na to, kolik úředních šimlů s ní papírově bojovalo. A tak se bojovalo a bojovalo, až se zjistilo, že kriminalita se nesnížila, nýbrž opět mezi léty 1974-1983 se počet nebezpečných trestných činů v USA zvýšil o 20%.
Neustálý nebezpečný nárůst kriminality a počtu narkomanů vedlo k tomu, že v osmdesátých létech dvacátého století se rapidně změnil názor veřejnosti a voliči dali jasně najevo, že začala éra konzervativní pravice. Přihrnuli se k volbám jako smršť a tak volby v roce 1980 představovaly nejvýraznější obrat za posledních třicet let. Konzervativci vyhráli na celé čáře. Počet liberálů silně poklesl a počet konzervativců posílil. Reaganova administrativa se zdála nejenergičtější a nejsilnější ze všech. Reagan byl pro Američany jako čerstvý vítr. Ve své justiční a právní politice zaútočil na federální soudy, postavil se proti těm soudcům, kteří považovali soudy za politický mechanismus a za arénu sociálních experimentů. Reagan preferoval ty soudce, kteří vyznávali tzv. „soudní zdrženlivost“. Bylo to opravdu reformní hnutí, které silně znepokojovalo umírněné a liberální pozorovatele. Reagan měl ministra spravedlnosti Meese. Tento energický muž měl v plánu odsoudit a zavřít mnohem více pachatelů nebezpečných trestných činů než si kdo kdy v USA vůbec dovolil. Cílem bylo změnit trestní spravedlnost, a to tak, aby systém nezvýhodňoval pachatele a podezřelé, nýbrž oběti a stát. Reagan i Meese zastávali názor, že soudnictví je příliš benevolentní ke zločincům, což napomáhá pak k nárůstu kriminality. Meese se ani moc nemýlil, když bušil na poplach. Hodiny kriminality v roce 1987 ukazovaly, že každých 26 minut došlo k vraždě, každých 6 minut ke znásilnění, každou minutu k loupeži, každých 37 vteřin k těžkému ublížení na zdraví, každých 10 vteřin k vloupání, každé 4 sekundy ke krádeži a každých 24 vteřin ke krádeži motorového vozidla. V relativní frekvenci to znamená, že každých 21 vteřin se odehrál jeden násilný trestný čin a každé tři vteřiny se odehrál jeden majetkový trestný čin. Z hodin vyplývá tedy, že se odehrál jeden trestný čin z rejstříku každé dvě vteřiny. To je roční poměr trestné činnosti k pevně stanoveným časovým intervalům dle jednotných výkazů kriminality na území USA.
Společnost sužovaly i nejnovější formy organizovaných loupeží a skupinových krádeží. Nejvíce se objevovaly v průmyslovém sektoru a znamenaly ztráty ve výši miliardy dolarů ročně. Ozbrojení zloději, únosci a lupiči se soustřeďovali na zařízení farem a staveb, na ropovody a na plné cisterny s benzínem. Přepadávali závody, staveniště, železniční nádraží i velkoobchody, kde se skladuje a expeduje zboží. Navíc se rozmáhala čím dál víc i kriminalita bílých límečků a korporací. Patřili sem byznysmeni, odborníci ve vládních úřadech a další pracovníci. Dopouštěli se různých trestných činů, které páchali v souvislosti se svou zákonnou pracovní aktivitou, jako např. finanční machinace, podvádění spotřebitelů, prodej kradeného zboží, černý obchod, předražování, nedodržování odborových zákonů, uzavírání tajných dohod se zaměstnavateli v neprospěch členů odborů, nezákonné mechanismy kontroly odborářů, porušování patentů, znečišťování životního prostředí, zneužívání obchodních značek, monopolistické praktiky, výroba nebezpečného zboží, vypouštění toxických látek, klamavá reklama, podvodné hlášení pojišťovnám, nezákonné praktiky při předepisování léků, přivlastňování svěřených či spravovaných prostředků, zajišťování klamných svědeckých výpovědí, úplatkářství, přijímání úplatků, nezákonné provize, vydávání podvodných licencí a potvrzení, protizákonné vyměření daní, zneužívání prostředků na volební kampaň, nezákonné praktiky ve volební kampani a mnoho dalších a dalších trestných činů. Ztráty z trestné činnosti bílých límečků se odhadovaly až na 200 miliard ročně. Rekapitulace trestných činů, o kterých se policie v roce 1987 dozvěděla, je následující. Bylo nahlášeno 13,5 miliónu trestných činů včetně 20 100 vražd, 91 110 znásilnění, 517 700 loupeží, 855 090 těžkých ublížení, 3 236 200 vloupání, 7 499 900 krádeží a 1 288 700 krádeží motorových vozidel. V roce 1987 došlo také ke přibližně 12 711 600 zatčením, z nichž se 10 miliónů týkalo dalších trestných činů (útoky a pokusy o útok, padělání a falšování, podvod, zpronevěra, vandalismus, nošení a držení zbraní, prostituce a komercionalizovaná neřest, pohlavní zneužívání a provinění proti mravnosti, zneužívání drog, hazardní hry, zanedbávání, opuštění či zneužívání rodiny a dětí, řízení pod vlivem návykových látek, opilost, výtržnictví, tuláctví, žebrota, útěky z nápravných zařízení atd.). Kriminalitu nelze právě kvůli její povaze snadno změřit. Podléhá jak zatajování tak neohlašování, neboť ji zatajují jak pachatelé tak oběti, nebo ji nevykazují úřady. Velká část spektra trestného jednání si zřídka najde cestu do oficiálních statistik. Výsledkem toho všeho je, že statistika zaostává za realitou.
Začala polemika mezi Nejvyšším soudem a Bílým domem. Soudcové Nejvyššího soudu odmítali návrhy ministra spravedlnosti. Meese byl však konzervativec velmi vytrvalý a to se neodpouští. A tak se stalo, že začala být zpochybňována čím dále více morálka ministra spravedlnosti a dokonce se vynořil i náznak o jeho účasti ve velkém skandálu. To brzdilo samozřejmě jeho snahy i křižácké tažení proti liberalismu. A tak nakonec Meeseho snahy o restrukturalizaci trestní spravedlnosti v Americe skončily neúspěšně. Marným bojem a pomluvami vyčerpaný Meese v roce 1988 rezignoval.
V minulém, tedy dvacátém století, došlo v Americe k celé řadě politických, kulturních a sociálních událostí, které ovlivnily i historii trestní spravedlnosti. Výkonu spravedlnosti a problémům kriminality se během prvních šesti dekád skoro nikdo pořádně nevěnoval a ani se jimi nezabýval. Přestože problémy kriminality byly naprosto evidentně největším palčivým problémem celé Ameriky a existovala důvodná nespokojenost se soudním systémem, pozornost USA se soustředila jiným směrem. Multikulturní drak se ideologicky krmil a demokraticky naprosto selhával. USA nastoupily jako krotitel celého světa, zatímco jejich vlastní krotitel všech problémů byl v nedohlednu. Žádný prezident ani jeho administrativa nebyla schopná si poradit s narůstajícími problémy. U moci se střídali lidé jak na běžícím páse a měli spoustu jiných priorit, jenom ne svůj multikulturní národ se všemi jeho negativními prvky. Politici vygenerovaní svým národem se o svůj národ pramálo starali. Ti, kteří se snažili něco změnit, nebyli ve volbách zvoleni, anebo po volbách zdiskreditováni či odstraněni.
Nynější prezident Trump naznačil ve svém projevu jen některé palčivé problémy, se kterými se Amerika potýká už od svého vzniku. Jen čas teprve ukáže, zda jeho administrativa se bude zabývat obrovskými, nakumulovanými problémy vlastní země, anebo jestli bude dál vyvážet svůj nefunkční multikulturní demokratismus do světa.
06.03.2017 -ed-
(76x známkováno, průměr: 1,59 z 5)