Dnes, v den narozenin významného levicového myslitele, fanatického společenského inženýra, tvůrce prvního moderního sociálního státu a evropského sjednotitele Adolfa Hitlera se zamyslíme nad jedním aspektem lidského soužití, který se levici daří potírat a negovat, totiž solidaritou.
V důsledku dosud nezjištěných zanedbání se francouzským soudruhům povedlo zapálit si národní symbol. Nikoli Bastilu, tu už zapálili kdysi, tentokrát si podpálili katedrálu Notre-Dame. Lid byl šokován pohledem na bortící se stavbu, s tímhle se v myším ráji halt nepočítá. Jenže co s tím. Francouzský stát je na hrnci, dluhy kam se podívá, země se nachází ve vleklém společenském, ekonomickém a morálním debaklu, ze kterého není vidět žádná cesta ven. Excesivní zdanění táhne k zemi jednotlivce i firmy, země směřuje do velkého průseru vedená osamělým megalomanem, který vlhce sní o evropském superstátu, pokud se tedy o něj včas nepostará ta jeho MILFka. S opravou katedrály bude doslova práce jako na kostele a francouzská socialistická republika zatěžovaná náklady na sociální politiku, státní správu a migraci by na něco takového nemusela dosáhnout.
Kromě toho zaslepená francouzská společnost odmítá vnímat požár jako příležitost k tomu, aby katedrála lépe vyhovovala kulturním potřebám moderní francouzské společnosti. Mám na mysli ty kříže a tak. Tohle haraburdí bude muset pryč.
Naštěstí a i přes systematickou perzekuci osob s vysokými příjmy existuje ve Francii ještě dost lidí, kteří sice možná dávno migrovali svůj daňový nebo i fyzický domicil, ale jejich srdce zůstalo v socialistické Francii, pád národního symbolu nesou těžce a jsou ochotni pustit chlup. Ať už se jedná o solidaritu, nebo si chtějí vylepšit PR, případně si zlepšit psychologický komfort, do hry vložily zajímavé částky.
Dvě stě milionů eur chce dát rodina dědičky kosmetické firmy L’Oréal Françoise Bettencourtové Meyersové i rodina Arnaultových, které patří koncern LVMH vyrábějící luxusní zboží. Dalšími sto milióny eur hodlá přispět miliardář François-Henri Pinault a nadace energetické společnosti Total. Další bohatá rodina Decauxových vlastnící reklamní společnost JCDecaux přislíbila dvacet miliónů. Miliony eur hodlají darovat také banky Société Générale a Crédit Agricole, pojišťovna Axa nebo Disney.
Vypadalo to, že požár sjednotil Francii, ale vydrželo to jen do víkendu. Levičáci se mohou posrat. Ukázalo se tak, že sociální spravedlnost je jen jiné pojmenování pro závist.
„Že oligarchové dávají peníze na Notre-Dame, je sice dobré, příkladnost v daňových otázkách by ale byla ještě lepší,” napsal v reakci na záplavu darů na obnovu vyhořelého chrámu představitel žlutých vest Benjamin Cauchy.
Jedna ze známých tváří hnutí žlutých vest Ingrid Levavasseurová si na sociálních sítích postěžovala na „netečnost velkých společností k bídě ve společnosti”, když jsou zároveň během jedné jediné noci schopny na Notre-Dame dát „tak šílené prachy”.
„Když můžou dát desítky milionů na rekonstrukci Notre-Dame, ať nám přestanou říkat, že nemají na řešení naléhavých sociálních problémů,” postěžoval si generální tajemník velké odborové centrály CGT Philippe Martinez.
Senátorka Esther Benbassa (narozena: Turecko, studium: Izrael, strana: Evropská ekologie – Zelení) uvedla, že sní o takovém „spontánním a masivním nadšení ve prospěch organizací a struktur, které bojují s extrémní chudobou, sociálním vyloučením a bezdomovectvím“. Asi budet muset snít dál.
S levičáky zjevně cloumá, že jednotlivci a firmy jsou ochotni dobrovolně přispívat na konkrétní záměr, ale nejsou ochotni přispívat na úchylnou sociální politiku socialistických vlád. Dobrovolná solidarita jim nečiní problém, ale vynucená solidarita jim nešmakuje. Problém.
Já jim asi rozumím. Ne že bych trpěl nějakým přehnaným obdivem k lidem, kteří vydělávají prachy na módním a luxusním zboží, ale když se někdo rozhodne vytřískat prachy z něčího snobismu, pozérství a blbosti, no tak proč ne. Vnímám to jako skrytý a neohlášený návrat k tradičním a původním společenským hodnotám. Představuji si to asi tak, že dotyčný magnát poměrně dlouho vydržel sponzorovat sociální stát, socializaci asociálů, vzdělávání nevzdělatelných, všechny ty projekty a programy, co stejně nikam nevedou, pohánět tohle neskutečné socialistické křeččí kolo, ale pak se jednoho dne stalo, že jim to přesypalo a řekli, tak tohle ne, tohle už bude muset pokračovat beze mne a bez mých peněz. Řekli si, že takový stát si nezaslouží jejich respekt ani jejich peníze. Na druhé straně se ale nedá říct, že by zanevřeli na svoji zemi a pokud vidí konkrétní příležitost jí pomoci, tak jsou připraveni obětovat významné částky. Jen si prostě hlídají, aby jejich prostředky nezahučely v bezedné černé díře státních agend.
Osobně si myslím, že „bída ve společnosti“ je logický důsledek čím dál nenažranější expandující státní a veřejné správy a její úchylné sociální politiky. Příliš mnoho peněz si od lidí vzali, přiliš málo jich lidem nějakou cestou vrátili, udělali to podle klíče, který nebyl spravedlivý a příliš mnoho peněz zůstalo přitom úředníkům za nehty. Jako okrajovou škodu zabili v lidech přirozenou solidaritu a teď se diví, že ještě někde nějaká zbyla.
Ve Francii by měli být rádi, že se ještě našlo pár vlastenců, kteří byli ochotni přispět na opravu toho jejich zfušovaného kostelíka. Může to být naposledy. Logická reakce francouzského rovnostářského státu totiž bude, že si na nich začne solidaritu vynucovat, a jejich logickou reakcí bude, že vynucenou solidaritu opět odmítnou a tu dobrovolnou nádavkem taky. A až jednou spadne něco jiného, třeba ta hrůza z jeklů, tak už jen pokrčí rameny a s výrazem Jeana Gabina ve filmu Svatý rok pronesou „Dej mi pokoj, já už jsem přispěl“
20.04.2019 D-FENS
(420x známkováno, průměr: 1,25 z 5)