Nelekejte se prosím! Jsa vyježděným řidičem i vášnivým cyklistou, nableju poctivě na obě strany…
Za volantem často šílím, cože to za hňupa nechce uhnout aspoň kousek víc ke kraji a proč mu teda já musím zachraňovat život (skoro) zastavením. O.K.; a jako cyklista zase často nechápu, kam ten idiot tak letěl, že mě téměř pohladil zpětným zrcadlem. A jak si tak čtu diskuse kolem podobných témat, napadlo mě se vyjádřit u přítele D-FENSe…
Začnu bicyklem, protože ten byl určitě jaksi dřív, než auto (i když v jiné podobě proti dnešní). Nemám rád pády. To se tu nevyjadřuji proti práci učitelských češtinářů, ale spíše hlasuji proti držkovým tvářím cyklistiky. Dlouhodobě mám vypozorováno, že nejbezpečnějšími bývají pro spanilá vyznávání sportu a pohybu na čerstvém vzduchu silnice, ale pokud možno co nejvyšší třídy, beru-li poslední formulaci jako numerický fakt. Většinou relativně solidní asfaltky mezi příměstskými dědinami totiž (obvykle) skrývají nejméně záludností a (vesměs) je na nich taky nejmenší výskyt plechových ořů. Naopak daleko nejhorší bývají – vedle dopravních tepen vně i uvnitř měst – tzv. cyklistické stezky, a to hlavně kvůli výskytu množin chodců, kolečkových bruslařů, mamin i s kočárky, pejskařů a dalších lidiček s různým stupněm pravděpodobnosti karambolu…
Párkrát jsem hodil držkovou. To jako ne že bych vrhnul do dálky produktem masozávodu, ale prostě se nezadařilo a já opustil kolo nestandardním způsobem. A až na jednu výjimku to bylo vždycky na cyklostezkách. Jednou se fešná mamča asi domnívala, že mě musí doslova chytit, jindy zase grupa pionýrů neměla dost odpovědného führera a cestu si jaksi zahradila po svém. Uvědoměle se mi pokaždé podařilo zachránit onoho necyklistu a udělat si pořádný (!) bebina. No a to jsou jen dva z mnoha dobrých důvodů pro ježdění po silnici, že ano…
Jezdím na fanouškovsky hodně dovybaveném kolečku. Kromě všech kutilských fórichtuňků, kterými bych se asi v očích mnohých spíše chlubil, mám veleúčinná světla (ano, nikoli jedno) a například praktické zpětné zrcátko. Ne ten typ, ve kterém je auto za mnou jako špendlíková hlavička a do vteřiny se mihne kolem, ale pro představu čtenáře spíše cosi jako se osazuje na mopedy a skútry – tedy vypomáhající mému (i automobilistově) přehledu a potažmo i bezpečí. Musím se ale podivovat nad dobytčím syndromem mnohých šoférů (slovní základ určitě není „fér“), kteří si jaksi neuvědomují, že vachrlatost človíčka na dvou kolech (bez karoserie) je v přímé úměře k jeho rychlosti: čím pomaleji (co do kopce?) jede kolo, tím méně přímou stopu budou držet oba pláště jeho vypletených obručí. Tzv. mignutí s evidentním soutěžením „Kdo ho vezme blíž zleva, vyhrává“ známe z kola všichni, ale výše vzývané pohlazení zrcátkem už je přece jen zážitkem svátečním (stalo se mi nedávno), nikoli pro každý den…
O čem píšu? Dokud si početná obec řidičů s různým stupněm nadání a hlavně machrovství za volantem nevyzkouší projet se na kole v provozu – ve městech i mimo ně – asi nelze dělat nic jiného, než občas někomu rozbít hubu (nebo naznačit, že to lze), protože tohle sankční řešení má v dnešní pomrvené době prokazatelně nejlepší účinek (+minimálně pravděpodobné kontra sankce, když nepraskají kosti). Já vím, bezohledný kretén se většinou nedá chytit, ale když se to aspoň občas povede, musí to být nádherný pocit, že. Dojet ho na parkovišti, ve frontě před křižovatkou a pokud možno hovadovi alespoň naznačit, že by přes ni mohl dostat, když bude kontinuálně pokračovat ve zvířecím jednání…
Zvláštní kapitolou jsou – alespoň jak já je vidím – řidiči z povolání. Nebudu se probírat svými subjektivismy ve stylu „národ pinglů a taxíkářů“, ale spíš se zmíním o profesionálech, kteří si každý den vydělávají na chleba za kulatým řízením větších povozů. Kamarádův otec druhdy říkával „profíků z povolání se hochu nemusíš bát, jsou vyježděný a dávaj bacha“ (myslím, že se to týkalo instrukcí k ježdění na jeho Mustangu). Blbost, vážení! Tuhle mě jedno takový óbr zvíře předjelo a jak se tak řadí před mé dvoukolové (ne)vozidlo, docela přesně jsem u jeho asi 10 metrů dlouhého přívěsu spočítal počet svislých příček, a to samozřejmě vlastními řidítky. A těžko bych se vyjadřoval nějak zásadně kladně třebas o šoférech u městské, i když nemůžu vhodit všechny do jednoho osudí (obvykle nazýváno pytlem)…
No nic, tolik k otázce dobytků za volanty, nyní se přesuneme do další cimry, respektive tedy ouplně jako do vozidla a mrkneme se na problematiku z druhé strany barikády. Jdu mrknout z okna na svůj velký wágen (předtím jsem láskyplně hladil kolo), abych se vžil do drsné reality ubližovaných – nebo spíše omezovaných – strojvedoucích s gumovými koly a drtivou adhezí, alespoň tedy ve srovnání s železnicí nepochybně…
Jako řidič často šílím (to opakování může být přece i čísi matkou), cože to za dementa musí hulit patnáctkou celý metr od bílé čáry, když má navíc u krajnice ještě půlmetr asfaltu. Nebo se můžu jen podivovat, jaký že to má vztah k synáčkovi (dcerušce) cyklo-magor, šinoucí se s ratolestí po čtyřproudé výpadovce při kraji, když chodník nebo cyklostezku mají vedle (volná jízda dítka, připomínající sestavou spíše padoucnici, je nabíledni). Ale to nic není proti dvěma šlápistům vedle sebe – dobře zakouslých do rozhovoru – že chtě-nechtě musím za zatáčkou na brzdy a i přes suchý asfalt cítím cvrkotání ABS do podrážky od pedálu, abych těm dobrým a milým fandům dvou kol zachraňoval životy…
Cyklista je účastník dopravního chaosu (jo, mohl jsem napsat i provozu). Tím jsem neobjevil samozřejmě žádné novum, jen tu musím konstatovat, že provozovatel bicyklu se do pomyslné války s auty MUSÍ aspoň trochu vybavit. Idiotů, kteří nemají pro jistotu ani zadní blikačku a potemnělým štatlem (brněnský výraz k městu) uhánějí klidně uprostřed silnice, je v poslední době – a možná právě kvůli rozmachu cyklistiky – opravdu hafo. Jenomže kde je odpovědnost jedince, který si vyleze na dvě kola s kovovým rámem a riskuje nebohému šofci přinejmenším velmi ošklivý zážitek? Jak se má chápat zdvižený prostředník takového vola (krávy), když si u něj přibrzdím a hlasitě mu onen nedostatek připomenu? A to už se nebudu vracet k ohrožení ostatních takovým hňupem i na večerní (noční?) cyklostezce, že…
Dávání předostí je jednou z dalších libůstek společného soužití těch se střechou s těmi bez ní.
Jedu-li městem, zvykl jsem si na fakt, že co svítí, to jede, zatímco nesvítící subjekty (obvykle) nejedou. Jenže když se za autem po našlápnutí plynového pedálu a chystaném vystřelení do křižovatky objeví neviditelný cyklouš, často mám co dělat, abych činil obvyklé kroky k jeho záchraně. Na vteřinku na druhou stranu barikády: osobně to na bicyklu (do jisté míry) řeším zapnutou blikačkou s jedovatou sadou namodralých LED-lampiček i přes den…
Ožralců je sice dost i za volantem (ruce uřezat!), ale cyklistická řidítka mají snad magnetickou přilnavost k alkoholu. Ne že bych si osobně zásadněji odpíral na svých početných kilometrech destistupňový mok, ale to, co člověk z vozu občas vidí, už nemůže být cyklistou ani nazýváno a mělo by být vystaveno u nějakého sloupu veřejné ostudy! Cyklisto, sakra, nepřeháněj to, je to houby o sportu a může dojít k průšvihu. Mimochodem: řidičák se za jízdu na kole vzít nedá, to jsem si ověřoval na různých místech; v úvahu by to mohlo přijít jen v případě, že by kolista dokázal vyrobit nějakou větší bouračku (ale to už by mu taky mohlo být jedno, že jo)…
Už vidím zase tu vášnivou diskusi: jeden tu vykřikuje cosi za kolisty, druhý je defenestruje ze svého vozu a třetí se podivuje, o čem jsem to vlastně dneska psal. Takže: sakra, šofče, zkus si na kole prubnout kousek v provozu – anebo (pokud občas jezdíš) vnímej chvilku pořádně, vo co gou! A kolaři: beztak máš (skoro každej) řidičák, tak se za volantem občas vnoř i do oné pozice cyklisty (bez přivírání očí!), třeba se v hlavě konečně i něco rozsvítí. Bez běžné lidské ohleduplnosti i úctě k zákonům a toleranci obou antagonistických stran z dnešního povídání to ale stejně asi nepůjde. Jo: lidé bděte, mějte se rádi a učte se jezdit! Ropa nebude věčně…
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)