Můj kamarád, říkejme mu třeba Jenda, věrně sloužil pro blaho lidu vezdejšího, jako zaměstnanec policie takřka patnáct let.
Naše občasné posezení v hospůdce v kruhu svých známých, osolí a opepří vždy nějakou tou historečkou ze své policejní kariéry. Nevím na kolik je jejich autenticita zajištěna, ale vzhledem k tomu, že znám Jendu delší dobu a i další zdroje mi potvrzují vysokou věrnost podání, podělím se ze čtenáři D-Fense o jejich obsah. Navíc vzhledem k tomu, že nijak neheroizují hlavního aktéra, není důvod jim alespoň trochu nevěřit. Však to znáte: na každém šprochu…. Následující řádky myslím celkem pěkně ilustrují stav policie a kvalitu jejich zaměstnanců v Čechách.
Jenda svým zevnějškem připomíná archetyp vohnouta. Má všechny přirozené předpoklady stát se dokonalým vohnoutem a jen čas ukáže, zda zcela propadne tomuto vývoji a dokončí tuto metamorfózu. Je tatík od čtyř dětí, vlastní rezavou škodu favorit, pivní mozol a škaredou a hloupou ženu. Navíc v poslední době zlenivěl natolik, že už se ani nesnaží vydělávat peníze prací a spoléhá se na doživotní rentu od státu, za jeho věrné služby v řadách policie. Nicméně občas se blýskne nějakým dobrým nápadem a vůbec když chce, umí logicky myslet a řešit problémy, což je někdy pro policajta neřešitelný problém. Tak nějak celkově nezapadá na 100% do škatulky, policajt = totální vylízaný pako. Právě proto měl možná tak rychlý služební postup a na svůj věk se pyšnil vysokým počtem pecek na svých ramenech, na což byl náležitě hrdý. Z jeho historek se nedá vyvodit jednoznačný názor na policii jako celek, ale napovídají, jak a co nutí policajty jednat právě tak, jak se všichni denodenně přesvědčujeme na vlastní kůži.
V první historce přijíždí Jenda se svým parťákem a několika dalšími služebními Feliciemi k případu, kdy se z jednoho bytu v Brněnských Bohunicích ozývá nesnesitelný řev, rachot a občasná střelba. Rozvádějící se manželé pravděpodobně řešili otázky rozdělení majetku a z přehnaných nároků bejvalky asi maníkovi definitivně jeblo, což jistě ocenili ostatní obyvatelé paneláku, kteří v době příjezdu Jendy a poloviny sboru brněnské policie postávali v papučích a pyžamech na chodnících a z uctivé vzdálenosti se zájmem sledovali další vývoj situace. Mazák Jenda nechal objekt obklíčit, ale dojel na přirozenou předposranost člověka, při pohledu do prázdných očních důlků smrtky. Podřízení se semkli a dál než nejodvážnější civilista v pyžamu si netroufli. „Si vemte vesty, volové!“ poradil jim asi desetiletý klučina, který měl asi v domě rozehraný Tomb Raider, nebo rozdívaného Terminátora. Jendovi se nápad líbil a promptně odeslal dva z policistů pro inkriminovanou chybějící část policejního oděvu, vhodnou pro taškařici s palnými zbraněmi.
Do příjezdu vest se Jenda snažil megafonem uklidnit situaci v bytě asi následovně. „ Dobrý den pane …… , vyjděte ven, ruce za hlavou, nic se Vám nestane“. Maník si chtěl zprávu od Jendy asi vyslechnout, protože na několika místech prostřelil okno, díky čemuž i ti nejodvážnější policisté skákali za přístavky určené popelnicím. Jendovi došlo, že ani neprůstřelná vesta, ani tank a dokonce ani výhrůžky atomovou bombou by nepřesvědčily nikoho z přítomných policistů k dobrovolné návštěvě maníkova bytu. Když dovezli kompletní těžkou výzbroj ze stanice, která se skládala ze šesti třicetikilových neprůstřelných vest a nějakým zázračným způsobem tři policisté obsadili schodiště, situace dospěla do patové situace. Jenda žádal podřízené na schodišti, aby zaklepali na dveře a pokusili se o slovní kontakt a policisté na schodech opakovali Jendovi, ať si strčí prémie do prdele. Jenda to vyřešil jako správný a neohrožený chlap. Zavolal na velitelství, ať si přijedou pro toho grázla sami. Jenda oznámil schodištnímu výsadku že přijede Urna, ať si dají kouřovou a hlavně ať jsou zticha, aby nemusel rozesílat smuteční oznámení, nebo nedejbože vyplňovat nějaké formuláře či hlášení, když už je na cestě komandos.
Za půl hodinky přijela černá dodávka, z ní vyskočil Rambo a zeptal se Jendy, vo co tady de. Jenda popsal stručně pětihodinovou šlamastiku, ve které se svým sborem nacházel a dodal, že v bytě je poslední půlhodinku klid, ale předtím, že byl proti tomu půlnoční Chánov naprosto klidné sídliště. Rambo se vrátil do dodávky a zavřel za sebou dveře. Oči všech přítomných orgánů i civilistů rentgenovali dodávku, která se jen občas zakymácela, ale uvnitř bylo ticho. Po nějaké chvíli se odhrnuly boční dveře a rozestupujícím se davem, procházelo okuklené komando, které, dle slov Jendy, mělo snad aji tu bazuku. Proplížili se kolem stěny domu, proběhli schodištěm, minuli kouřící policisty, rozbourali dveře, rozmlátili nábytek, někdo dvakrát vystřelil a o dvacet vteřin později přitáhli za nohy a za vlasy na chodník dvě osoby, svázané v kozelcích, s různě pokroucenými končetinami. Rambo řekl Jendovi ať si vybere, že oni jedou na kafe a zahrát si šipky, naskákali do dodávky a za jásotu obyvatel osvobozeného domu, odjeli vstříc vycházejícímu slunci…
V druhé historce se poněkud vracíme v čase, ale zůstáváme stále v Brně. Policejní cucák Jenda se prochází ve dvojici se starším kolegou a vybírají ve středu města pokuty za parkování. Jenda už ví, že tři pokuty za jedno kolo automobilu na zebře, je výkaz dobře odvedené celodenní služby uvědomělého policisty. Nesmíte ale narazit na člověka, který se právě vrátil z psychiatrické léčebny a je držitelem střelné zbraně. Při vkládání vypsaného bločku za stěrač, se odkudsi z hůry ozval výstřel a kulka pleskla o chodník vedle Jendových bagančat. Jenda se starším policistou trhli rekord na stovku bez pevného startu a zapadli za nejbližší roh. Pár výstřelů a drolící se omítka nad jejich hlavami jim potvrdili, že kulky osobně jmenují. Jenda zíral na parťáka, který evidentně ztrácel nervy. „Tak ho zastřel, vole, ne“. Jenda sáhl pro zbraň a hlavou mu probleskl počet nocí, které probdí se špatným svědomím. „Zastřel si ho sám, vole, já čekám ze starou svišťa“. Starší policista vytáhl vysílačku a s velením okrsku domlouval další postup. Velení přemlouvalo Jendu a jeho parťáka k použití zbraně a že když nebudou opětovat střelbu, budou na okrsku vytírat chodby. Jenda tedy vytáhl bouchačku a vystřílel obsah zásobníku kolem okna, ze kterého pálil pokutovaný psychopat a přitom si dával majzla, aby ho náhodou netrefil. Střelba rázem ustala a Jenda propadl beznaději. „ Ty vole, já ho snad trefil, dívej, visí tam z vokna a teče mu z budky krev“. Přijela kriminálka, hledaly a přepočítávaly se vystřelené kulky a Jenda dostal od policejního psychologa dobrou zprávu, že psychopata svou střelbou asi dohnal k sebevraždě. Jenda dostal metál, pecku, prémie a policejní auto. Spokojený spánek mu jednoho dne narušil až zlomyslný kolega, který tam přepočítával policejní kulky na zdech a vyšlo najevo, že jedna chybí…..
Tolik Jendova dobrodružství se střelbou. Možná se někdy příště podělím o Jendovi zážitky ze zasedání měnového fondu, nebo zastavování vozidel, řízených prapodivnými individui.
Jendovy plky sepsal
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)