Spousta lidí už vůbec nedokáže uvažovat v rovině „chci to, protože… a můžu si to dovolit“.
Když něco chci, tak první nad čím se zamyslím je, zda na to mám. Dneska ale spousta lidí finanční stránku neřeší. Hlavní je, že to chtějí a peníze se seženou, takže půjčí.
A teď trochu toho mužského šovinismu – mám pocit, že tohle ja hlavně vlastnost žen. Asi to plyne z faktu, že muž je často vnímán jako ten, kdo zajišťuje domácnost finančně, takže to ženy neřeší.
Taky jsem s takovou žil a nikam to nevede. Honem pryč. Na větu „teď na to nemáme“ nemůže znít odpověď „ale já na tu dovolenou prostě chci“. Tyhle lidi nejdou přechovat. Je to absolutně mimo jejich chápání.
Na druhou stranu hypotéku bych neodsuzoval. Pokud začínáte s holým zadkem a nedostanete do vínku od rodičů či z dědictví absolutně nic, tak prostě nejde platit nájem a šetřit. Vyjde to nákladněji, než bydlení na úvěr.
A taky může fungovat hypotéka jako zdroj příjmu. Znám jednoho, který měl své bydlení vyřešené, tak začal v lokalitě s vhodným poměrem pořizovací ceny ku výši nájmu (což není Praha a jiná velká města) pořizovat byty na úvěr a obsazovat je nájemníkama, který mu tu hypo spláceli. Ze začátku do toho musel něco přidat ze svého, ale dneska už má první generaci bytů splacenou a nájmem z nich urychluje splácení další generace. Sice jsou to byty v cenové relaci pár set tisíc, ale má jich už asi 6.
Mít vlastní bydlení dořešené, tak bych rozhodně šel koupit další byt na 100% hypo a nasadil tam někoho, kdo to za mě splatí. Bez vlastní investice máte za 30 let byt navíc.
Jack Daniels
Souhlasím. Házet hypotéku do jednoho pytle se spotřebáky na kokotiny je ulítlý. Asi jako kdybyste do jednoho pytle hodili Fabku, autobus a orloj. Všechno to má kola, tak co už. Radši budu teď splácet, než abych někde platil nájem. Nebudu si kurvit vztah s rodiči, protože mezigenerační soužití skřípe. Mamánky nechme stranou, ty bych viděl jako specifickou menšinu. A když se něco náhodou zdědí, tak se tím dluh umoří. Co se týče nákupu nemovitostí a nechat si je splácet nájmem, teď na to není asi úplně nejvhodnější doba. Sice jsou zatím ještě levný hypotéky, ale ty nemovitosti jsou neskutečně drahý. Kamarád dal před 6 lety za byt 3+1 1 250 000 Kč. Dnes by ho s klidem prodal o mega dráž. Snad se to zas vzpamatuje a spadnou ceny na nějakou rozumnější hodnotu.
shane
Nespadnou. Ani za krize 2009 nespadly. resp. o něco málo jo, ale marginálně.
Lukas B.
nespadnou, historicky (posledních pětadvacet let) byly nesmyslně podhodnocené. cena nemovitosti se skládá z pozemku (podílu na pozemku) a ceny stavby, a cena stavby se ve stabilním prostředí ustaluje na ceně, za kterou to lze postavit minus opotřebení plus časová cena peněz a plus cena našroubovaná nedostatkem (otázka je, co je to stabilní prostředí a jestli někdy nastane, žánop). dejmetomustonožka, pokud srovnatelný pozemek stojí milion, a postavit srovnatelnou stavbu stojí miliony čtyři, potom barák, který potřebuje rekonstrukci morálně, ale nikoli fyzicky, bratru třeba za půldruhého milionu, by měl stát něco mírně nad půlčtvrtého milionu. stačí kouknout na inzeráty, ještě určitě porostou. pokud nepude do háje všechno, žánop.
x-f
Já kupoval v době krize. O maličko dolů to šlo. Po tom co jsem koupil to šlo ještě o fous dolů (třebas 5%). Vtip spočíval v tom, že listované ceny zůstali stejné, ale smlouvalo se o ceny individuálně. Asi si nechtěli kazit kšeft plošnou slevou. Něco takového je dnes nemyslitelné.
Dnes makléři naopak shání nemovitosti a prý se prodává i obálkovou metodou. Zájemci dodají nabídku v obálce a nejvyšší nabídnutá cena určuje kupce.
fatdwi
x-f: existují dokonce firmy, které se na takový business specializují – vytipují vhodné nemovitosti a za poplatek Vám pak udržují nemovitost pronajatou. To se hodí, protože obvykle peněz máte dost v Praze nebo v Brně, ale ten „vhodný poměr nájmu vs. pořizovací cena“ je na Ostravsku. A jezdit řešit nájemníky do několika bytů už je otrava.
x-f
To sedí. Bonitou platu v Praze zajišťuje ty hypotéky na byty někde v prdelákově, kde pořídí byt např. za 700 a pronajme ho za 5 měsíčně. V Praze by teď šlo o čísla koupit za 4m a pronajmout za 12tm, což je více jak 2x větší poměr.
fatdwi
x-f: pozitivní je navíc trend, který říká, že když je krize, nemovitosti se hýbou více než nájmy. Plus je-li pražský byt ve špatné lokalitě, může v krizi bonitní kupec-nájemce „odmigrovat“ do lokality lepší, takže nemovitost v horší lokalitě musí s cenou dolů, prodejní i nájmem. To může už tak nedobrý poměr cena-nájem dále zhoršit. Oproti tomu Ostravsko má díky nízkým nájmům i cenám menší prostor k propadům. Tolik teorie. Co se stane při další krizi (možná letos, pokud ECB přestane tisknout peníze, možná za 3 roky, pokud je tisknout nepřestane – zdravím zrg1) je ale otázka.
Sysop
Problem je, ze fura lidi proste nechce, aby efekt z investice prisel az za 30 let. Znam dost lidi, kteri nekdy pred 5 (?) lety, kdyz byly levne hyposky a jeste jakz takz i byty udelali presne to same, ze si vzali hypoteku na byt, ktery pronajimaji. Proste mysli na stari, nebo na deti.
Tady v prdelakove se to pozna podle toho, kdo treba vysazuje novy les. Chlapek tady mel louku samy sutr, jako ornice uplne nahovno, nejaky cas to spasal a bral dotace, pak rekl, ze se na to muze vysrat (trikrat do roka chodily konktroly) a osadil to jehlicnanama, bez dotaci. Je to uz cca 10 let, uz tam ma pekny podrost na prorizku. Jeho vnoucata v tom budou mit penize, pokud se o to jen trochu budou starat.
x-f
Je to tak. Přitom je spousta lidí, co maj bydlení vyřešený a tohle je věc, která je nemusí stát ani korunu. Hypo na 100% pořizovací ceny se dá zařídit.
shane
Pokud vím, tak 100 procent hypo už je zakázaný. maximálka je snad 70 nebo 80 procent
Jack Daniels
Překlenovací úvěr. Ale vyšponuje to cenu nahoru, protože ten je samo za jiný peníze…
shane
jo, to jedině.
x-f
Kdepak. Jde o to, že ty procenta vyjadřují poměr zastaveného majetku k půjčené částce.
Příklad. Kupuju nemovitost za 3m. Půjčit si chci 3m, abych do toho nedal ani korunu. To je 100%.
Ale můžu krom té pořizovací ceny zastavit nějakou další nemovitost, která má hodnotu třeba 2m
Celkem jsem zastavil 5m a půjčuju si 3m, tedy čerpám 60% úvěr a dostanu ho bez problémů bez vlastní koruny a ještě dostanu hezkou úrokovou sazbu, protože to má banka dobře zajištěné a vidí v tom nízké riziko.
Při výročí fixace za 5-10 let už mám část splacenou a jsem třeba pod 90-80% a můžu z toho tu duhou nemovitost už vynechat a ručit dál jen tou první. Případně si to dám předem do smlouvy, že při poklesu jistiny pod nějakou mez mě banka vydá souhlas se zrušením toho druhého zástavního práva.
Pokud už mám vlastní bydlení vyřešené (jak jsem uváděl v příkladu), tak mám jistě co zastavit k tomu. Ta druhá nemovitost ani nemusí být moje – pokud majitel souhlasí.
Prakticky dokonce jde půjčit si více jak 100% hodnoty pořizované nemovitosti. Je tam limit ze zákona tuším 5%. Takže si vlastně půjčím klidně 105% a můžu ještě nemovitost dovybavit (kuchyň atd.) a vše s úrokovou sazbou hypotéky. Žádné dofinancování nějakým spotřebákem atd.
fatdwi
x-f: uváděné lze jistě udělat, ale ten pocit, že kvůli i marginálnímu problému nebude mít rodina kde bydlet (protože exekutor bude slintat jak Pavlovův pes když zjistí, že na dluhu třeba už jen 2M jsou nemotivosti za 5M) není myslím úplně ideální. Rozhodně je lepší držet investiční hypotéku mimo místo k bydlení, tj. jít do toho až když je zbývající část do LTV na účtu.
Není to ani úplně zadarmo, změna ručení znamená nový odhad, nové schválení atd. Každá sranda něco stojí. Dle mého to za to tedy nestojí, ne jako investice.
harrod
Jsem si jisty, ze clovek, ktery dokaze spachat neco takoveho bude s bankou v pripade nejakeho problemu velice zive a vcas komunikovat. A pokud to nabic byl doted bezproblemovy klient, kterej si pujcoval, splacel radne a vcas a vubec se choval tak jak se to bance hodi, banka ho pravdepodobne nehodi pres palubu exekutorum, ale domluvi se jak lidi.
x-f
Předpokládám, že to dělá někdo s rozumem, kdo dokáže zhodnotit své možnosti. A na neočekávané události jako invalidita či smrt jsou zde pojistky, aby nezůstal rodině na krku dluh.
Situace, že na jistinu jen 2m ručím 5m by neměla nastat, pokud si to ošetříte. Při každém výročí fixace a refinancování z toho můžete druhou nemovitost vypustit, nebo to mít ve smlouvě a pak z toho bez poplatku vypustíte tu druhou hned. Stačí klauzule, že banka vystaví souhlas s ukončením zástavy nemovitosti č.2, jakmile zůstatek jistiny klesne pod např. 90% hodnoty nemovitosti č.1.
BTW nevím, jak banky šahají na zastavený majetek, pokud se přestane splácet. Zda by ve vámi uvedeném příkladu, který navazoval na ten můj příklad, pokud bych přestal splácet dluh 2m na nemovitosti za 3m a zároveň ručil ještě další v hodnotě 2m, zda by rovnou šáhli na obojí. Myslím, že primárně se pokusí uspokojit tou první a dál půjdou jen pokud to nestačí. Zástavní právo budou mít na obojí a nikam to neuteče. Pokud by nedošlo k poklesu hodnoty nemovitostí či to nějak účelově špatně nedražili, tak by myslím na tu druhou nemělo dojít.
fatdwi
x-f: nevím, o jaké bance mluvíte, ale třeba m-bank chce nový odhad, který si samozřejmě platíte a který samozřejmě udělá jen někdo z jejich seznamu schválených odhadců. Nemám zkušenost s výsledkem, ale můj tip je, že pokud rozdíl nebude velký, zjistíte, že těch 90% kupodivu nesplňujete a zástavu si nechají a umožní Vám ji vytáhnout až později. Třeba jsem zbytečný pesimista, ale bance prostě nevěřím a smluvně je karta na jejich straně (i když si to dáte do smlouvy – opět nevím, kde a za jakých podmínek to jde – tak musíte doložit, že v době kdy o to žádáte nemovitosti ty parametry skutečně splňují – silně pochybuji, že si banka po 10 letech vezme původní odhady a dle nich udělá změnu jen tak bezplatně).
Pokud jde o exekuce, tak těch stories máte plno i tady, kšeftování se zabaveným majetkem proběhlo tiskem víckrát. Takže zjistíte, že byt co měl hodnotu 3 mega se prodal sotva za mega, chudák exekutor dělal co mohl. Z baráku jste venku, ten se prodal za milion. Ještě pořád milion dlužíte. Že je právo na Vaší straně je jedno, protože obžalovaným jste Vy a nejspíš nemáte desítky tisíc na právníka, který po několika letech dokáže aspoň něco z toho, co Vám ukradli vrátit. Opět, možná jsem jen pesimista, ale banka plus exekutor pro mě není důveryhodná kombinace v ničem, ve spolupráci se soudem je to pak vyloženě kosočtvercem ke zdi.
x-f
Raiffesen s tím neměla problém. Hodnoty zastavených nemovitostí byly ve smlouvě uvedeny a ta klausule o poklesu pod nějakou mez byla vztažená vůči hodnotě první nemovitosti právě uvedené v té smlouvě.
Jinak musím říct, že když jsem řešil hypo, tak jsem se s přílišnou byrokracií ani nesetkal. Např. odhad ceny nemovitosti což byl byt v novostavbě tehdy banka vůbec nechtěla (UCB). Když jsem pak řešil po několika letech refinanc, tak nová banka nechtěla ani odhad ceny a ani doložit příjmy.
fatdwi
x-f: před mnoha lety nebyl odhad problém, před cca třemi nebo čtyřmi lety už mi cpali seznam schválených odhadců. Klauzuli jsem neměl, pro vyvázání jedné z nemovitostí chtěli nový odhad a poplatek za změnu ve smlouvě, byl jste chytřejší při sjednávání. Vyřešil jsem to nakonec doplacením.
x-f
Myslím, že tam mají nějaké limity. Pod limit můžou dát hypoték kolik chtějí, ale nad limit jen nějaké procentuální části, takže si vybírají komu. Mám za to, že je to teď 85%.
DAC
Maximum je od loňska 90 %, přičemž 15 % z objemu nově poskytnutých úvěrů může být v rozmezí hodnot LTV 80–90 %.
Navíc posuzují bonitu potenciálního dlužníka přísněji než dříve. Takže s celý váš příspěvek je ve všech tvrzení nepravdivý.
DAC
Nevíte. Maximum je od loňska 90 %, přičemž 15 % z objemu nově poskytnutých úvěrů může být v rozmezí hodnot LTV 80–90 %.
zceyee
V době korunové volatility …….
DAC
Hypotéka (která dnes mimochodem na 100 % LTV již nejde) pro nájemní účely je prostý pákový efekt. Takže představa o bezplatném výdělku je jaksi poněkud zavádějící.
noclaf
Zdedi barak a kritizuje ty co si berou hypoteky…to si fakt vubec nevidi do huby?
Jinak CR je klasicky kyvadlo – driv legislativa umoznovala ojebat dluzniky neuveritelnym zpusobem – vysledek jsou mraky exekuci, z velke casti nevymozitelnych. Ted se kyvadlou zase zhouplo na druhou stranu a umozni vychcanym dluznikum grandiozne vyjebat s veriteli skrze oddluzeni bez minima uhrazeneho dluhu. Nejaky normalni reseni proste ne…
Sysop
A co cekas od statu?
Mel jsem jednou dluznika, co mi visel za zakazku, tady v Cesku. Kecy, zapirani, nebrani telefonu, takova ta klasika. Zalovil jsem v kotaktech a zavolal jedne parte, ktera se zabyvala resenim podobnych problemu. Ozelel jsem tretinu pohledavky a zalezitost byla vyresena promptne.
Ze je nekdo hloupy a neumi si spocitat svoje financni moznosti, neni problem veritele. Mam souseda, co je opravdu hloupy, zakladku studoval hodne let a pak vysel ze sestky rovnou do kravina. Neni zlej, jen uplne blbej. Protoze zdedil hodne majetku, tak rodina dava proste pozor, aby nejaky vychcan ho do neceho neuvrtal. Ma nakazano veskerou postu neotevirat a jednou tydne se u nej otoci nekdo z rodiny a poresi to. Rovnou si pri tom nabere vejce, maso, zeleninu, co ma soused ze sveho hospodarstvi.
Chapu, ze pujcovani penez je riziko pro obe strany, ale take se obe strany k tomu musi stavet celem a pak jde i neprijemne vecinejak resit. Kdyz nekdo sere na komunikaci, tak at se pak nedivi, ze prijde exekutor. Jo, ze exekutori jsou mafianska sebranka, co xeftuje s exekuovanym majetkem, to uz je jina.
Ja jsem si pujcoval pomerne velke penize na pocatku podnikani, napoprve jsem zastavil zahradu po rodicich, protoze vic jsem nemel a priste jsem si zaruku musel koupit od spekulanta plus vybehat zaruku od Ceskomoravske zarucni a rozvojove. Vsechno neco stalo. A az se clovek z toho vyhrabe, tak mu naopak instituce penize vnucuji. Historie spolehlivosti se buduje stejne, jako vzdelani. Kdo na to sere, tak podle toho pak dopadne.
shane
hele, je možný nechat se zbavit částečně způsobilosti k právním úkonům. Třeba tak, že dotyčný nersmí uzavírat smlouvy na víc než určitou částku. Známá dělá u soudu na opatrovnictví a maj tam přesně takový klienty co píšeš. Jsou schopný normálně fungovat, postarat se o sebem chodit do háku a tak, jenže když jim někdo nabídne ke koupi psí hovno za deset tiscí, tak ho okamžitě koupěj. tak jim příbuzný holt omezili svéprávnost a prodavači hrnců maj tak smůlu.
Sysop
Dobry reseni. O nem ale zrejme pribuzni dotycneho nemaji ahnung. Oni ho omezuji zatim spise tak, ze kdyz jeho bracha vdaval dceru, tak nevesta strejdu na svatbu nepozvala, aby neudelal ostudu. Pritom ten by tam tak akorat sedel nekde v koute a cucal limcu. Tohle jim jde celkem dobre.
LWG
Podle mě jde postup, co měl DF aplikovat i na stavbu domu. Dokonce znám člověka, co takhle dům staví už osmý rok. Také jsem to tak chtěl, ale nakonec jsem byl přesvědčen o tom, že bude lepší, když budeme mít dům teď, dokud jsou děti malé a ne až nás budou opouštět na internáty, atd. Od té doby neuplyne půlden, abych se za to neproklel, ale jednou to skončí. To nic nemění na tom, že život s dluhem jest na prd.
Sysop
Nuz na krku je blbej pocit, ale zalezi, jak moc to boli. Ja chodim okolo horke kase s kazdym leasingem, nebo uverem na auto. Nesnazim ten pocit, kdy dostanu splatkovej kalendar, nejlepe na 3 stranky DIN A4. To je pohled do pekla. Ale nakonec se to tak nejak da. Az to doplatim, tak mam dva pocity: radost, ze je to konecne pryc a pak zdeseni, jak rychle to uteklo a o kolik jsem zase starsi :-)
Hypoteku samozrejme chapu, byt jsem sam nikdy zadnou necerpal. Jenze stalo me to hodne nervu a prace okolo. Jediny smysl, proc jsem to takto delal bylo, aby rodina mela jistotu, i kdyby se mi neco stalo.
Pokud ma clovek rozumne zamestnani a nevezme si hypo ‚na krev‘, tak se s tim zit da. U statnich zamestnancu je to uplny lalac.
Debilita je brat si pujcky na vanoce, dovolene a podobne chujoviny. Tam je lepsi setrit dopredu.
shane
ani u státních zaměstnanců to neni taková pohoda. Za minulé krize se snižovaly mzdy i státním zaměstnancům. takže kdo měl hypo na krev, měl problém. Oproti podnikatelům to sice je relativní pohoda, ale zas taková selanka to taky neni.
LWG
Tak rozhodně nemám hypo na krev (a mohl jsem mít v podstatě pohodovou, ale čím dřív to bude pryč, tím lépe). Ale problém je ten, že existují mimořádné splátky (což je dobře), ale na druhou stranu když si člověk chce koupit něco, co není nutné, tak se ozve vnitřní hlas, který člověka upozorní, že kupovat si zábavu mohou lidi bez dluhů a ne zaslužený -píp- a je to v pytli. Chybí mi taková nějaká ta radost, že si člověk řekněme za 5-10% měsíčního příjmu koupí něco pro srandu. Ne, že by nemohl. Ale za hrbem je dluh. Chápu, že to jsou asi nejmenší problémy s dluhem, co člověk může mít, ale i tak to stojí za -píp-.
Sysop
Bud v klidu, tento jev ‚vnitrniho neuspokojeni‘ maji vsichni. Bez ohledu na prijmy. Ja nejsem zadny bohac, ale nejaky penize domu prinesu. Presto ale co chvila narazim na nejakou vec, kterou si uz delsi dobu rikam, ze si koupim jen tak pro radost a nakonec si reknu, ze musim kupovat/platit dulezitejsi veci a zase mam hovno.
Moji zene ted o vikendu hrablo z te zimy venku. Ona sice nesnasi horko (od mrtvice ji boli v horku hlava), ale jinak cely zivot byla teplofil. Takze ma ted vnitrni boj, jestli v lete k mori, kde to miluje, ale boli ji budka a nebo radeji do hor, kde ji sice hlava neboli, ale s tim teplem to neni uplne olrajt.
No a protoze venku napadlo zase patnact cisel bilejch sracek, tak sedla k Internetu a behem asi hodiny nasla jakejsi domek na Sicilii, za mega a pul a po telefonu uz pomalu napul domluvena s realitkou, ze to koupi. Letenka ze za dva tacky na osobu, tam koupit nejaky priblizovadlo a v lete fajn voraz. No… ja jsem na ni hledel, jestli se jako neposrala v kine. Ne, ze by na to nebylo, ale co kurva s tim??
Takze dala tri piva a uz u ctvrtyho ji proste doslo, ze je to picovina, aniz bych ji do toho nejak kecal. A mela po radosti.
Tak. Ono je to jedno — i kdybyste měl takové přijmy, že byste klidně řekl „Ale co, mega sem, mega tam, na portfoliu to ani nepoznám, tak jí ten domek prostě koupím, ono to sice bude úplně na hovno, ale ať má holka radost, vždyť je to pár kaček“…
… pak stejně narazíte na přesně stejný problém a na přesně stejné vnitřní neuspokojení za půl roku, až budete zvažovat nákup nového bizjetu :)
Sysop
Mam kamarada, ktery uz pred 15 lety prehazoval neco pred dve miliardy, ted na tom bude jiste o neco lepe. Postavil megabarak, k nemu mega ‚krb‘ (puvodne to mel byt krb u tenisoveho kurtu. Pak ze nad tim udela pergolu. No, altan bude lepsi. Ale kdyz se to vyzdi, bude to jeste lepsi,… ve finale postavil dvoupodlazni domek, kde v prizemi je obrovska jacuzzi, krb, snoooker a v hornim patre pokoje pro hosty), garaz na hafo aut, do toho nacpal to hafo aut… a kdyz jsem s nim tuhle mluvil, tak byl otravenej, ze by rad jakejsi ostruvek kdesi v Indonesii, ale ze by to bylo hodne na krev a zase nic mensiho ze nema smysl…
Childeater
Prostě platí zlatý pravidlo „Můžeš mít kolik chceš, vždycky potřebuješ o třetinu víc…“ … :-))
CzechDave
Tak. Tuhle jsem si řekl, že se budu cítit opravdu materiálně bohatý, až půjdu ulicí v jakémkoliv městě světa, ukážu si na libovolný barák a řeknu si – tenhle si můžu koupit, stojí pár drobných a ani to nepocítím :).
Childeater
…takhle fungoval třeba Terry Pratchett v Praze… ;-)
Sysop
…ja vedel,ze Bures mezi nas jednou prijde.
;-)
fatdwi
CzechDave: bohužel, mám pro Vás špatnou správu. Pokud si myslíte, že se budete nějak cítit až něco nastane, nikdy to nenastane. Pocit je totiž v hlavě, bez ohledu na realitu. Můžete mít hovno a cítit se jako král a můžete mít miliardy a cítit se jako lůzr. Vše je o tom, s čím se porovnáváte a co je pro Vás důležité. Bez peněz je samozřejmě těžší se cítit jako král než s nimi, ale když nejste bezďák a přesto si myslíte, že více peněz na materiální statky by věc vyřešilo, tak jste ve stejné pasti jako Sysopův miliardář, jen na jiném jejím stupni. Máte to prostě blbě nastavené, i když si myslíte, že ještě pár korun a hned by bylo líp. Nebylo, měl byste doma jen víc krámů, ale pocit, že to není ono nezmizí, ten o prachách není (o prachách je to jen v případě, že třete bídu a nemáte zabezepečené základní potřeby, vizte Maslova a jeho pyramidu).
CzechDave
Neříkám, že se cítím depresivně z toho, že jsem asi ten nejvíc sociální případ z okruhu mých přátel. Mám vše, co jsem kdy chtěl, splnil jsem si pár životních snů, bydlím podle své chuti a představ, sdílím svůj život s lidmi, které mám rád, mám čas a prostor na své koníčky a jsem za to velice vděčný. Nepopírám, že by se nějaká koruna navíc nehodila, naopak. Ale zvládám to dobře a nic zásadního mi nechybí. Přesto se tu a tam zabavím třeba tou představou, kterou jsem ventiloval výše, nebo tím, že si představuju, jaké by to bylo být třeba týden na místě Kim Jong-Una nebo Trumpa nebo jiných lidí, kteří mají moc, majetek a slávu :).
fatdwi
CzechDave: možná jste na tom materiálně z Vaší bubliny nejhůř, ale pokud je pravda co píšete, troufám si tvrdit, že co se spokojenosti-štěstí týče, poslední nebudete ani náhodou. Spíš si zkuste představit, s kým byste ze svých přátel měnil (vše, ne jen že byste k tomu co máte přidal jejich peníze a domy).
Systém je u nás holt nastaven tak, že hodnocení úspěšnosti je vázáno na měřitelné veličiny, tedy prachy a co za ně lze mít. Jenže pocit, že jste úspěšný, šťastný nebo spokojený je už z definice věc nemateriální (je to pocit, že). Lidé v drtivé většině případů makají na tom, aby vypadaly úspěšně před rodiči, přáteli, sousedy atd. to znamená honit se za penězi a slávou. Málokdo maká na tom, aby byl spokojený, naopak když vidíte spokojenost v obyčejných věcech, jste za divného. Pěknou hlášku měl Ford ve filmu 7 dní, 7 nocí kde coby pilot na tichomořském ostrově říkal nově příchozím turistům: „lidi si myslí, že tady najdou štěstí, ale tohle je OSTROV. Co jste si nepřivezli, to tady není.“. Stejně tak nový barák, Porsche nebo letadlo prázdnotu nezaplní, maximálně tu fyzickou v garáži. Dodají dočasný „kick“ díky dopaminu a dalším dobrotám, ale to je jako splácet hypotéku skrze úvěry u providentu.
Dachsmeister
Jojo Childeatere.
Lyžování v Alpách je fajn, ale heliskiing na Kavkaze nebo v létě v Chile nebo NZ je o level výš.
Jachta je prima, ale bez vrtulníku je to opruz.
A ten bussiness class už mě nebaví, chtělo by to private jet.
Aspoň sem tam půjčit.
Ale stejně si ho nakonec koupím.
A potřebuji 911 a nějaký 4 seats cabrio, možná LR Evoque a taky pick up treba ten nový japonský mercedes X a taky něco na courání kolem komína třeba A45 AMG a taky SUV na výlety ale GL je moc velké tak GLC. A k 911 boxstera cabrio. A ženě něco jako A4 allroad, bo BMW a MB se nedá sehnat 4×4 s manuálem.
A k baráku v horách poblíž nějakého městečka a u dálnice a u termálu a u letiště (asi někde mezi Liptovským Mikulášem a Popradem) taky apartmán v Zadaru a v Courchevelu.
A ten ostrov jak píše Sysop by taky nebyl k zahození.
No vždy Vám něco pochybí.
Třeba ochranka když už to všechno máte.
Tak hlavně, že jsme zdraví a šťastní i bez ostrova a soukromého jetu…
Childeater
Ano, je to tak. Našel jsem smysl ve zvonivém smíchu vlastních dětí…:-)) Ale občas nějaká koruna na ty základní koníčky, ta je doslova k nezaplacení. My rybáři jsme vlastně většinou velmi spokojení – náš koníček v sobě skýtá prvky různých ostatních hobby – offroad, kanoistika, vysokohorská turistika, otužování, camping, cestování, boating…
noclaf
Problem je, ze bydleni proste clovek potrebuje, nemuze si to „odpustit“ a odlozit to, jako treba nakup auta. Takze stavet za vlastni (nebo setrit) znamena platit najem + setrit na ten novej byt. A predstava, ze ted platim slusnej byt pro ctyrclennou rodinu + se snazim usetrit na byt v Praze, je dost humorna. To by mi stacilo setrit na 1+1, protoze driv nez nasetrim na vetsi, budou stejne deti venku.
Takze mit hypo misto placeni najemnyho je naprosto racionalni ekonomicka uvaha – jde o to si tu hypoteku nevzit moc agresivni (tz. byt si schopen odkladat pro pripad nepohody, nemit to na hrane aby me zabil vzrust sazeb z 2 na 5%, apod.).
aladin
K poslednímu odstavci: podmínkou schválení insolvence je (kromě řady dalších) souhlas všech věřitelů. Bude se v tom něco měnit?
LWG
Není. Nebo jinak – nějaký odkaz, z čeho to odvozujete?
Insolvence se neschvaluje, soud zjišťuje úpadek a rozhoduje o způsobu jeho řešení. Pokud Vám jde o schválení oddlužení, jako způsobu řešení úpadku, tak ani tam není souhlas nutný.
(Naopak, věřitelé se musí přihlásit, aby vůbec měli nějaká práva).
V reálu navíc ve většině případů nehlasuje nikdo, ani korespondenčně.
Pohan
Co se týká bydlení, líbí se mi řešení, které realizoval jeden známý (finančně za vodou).
Dcera za ním přišla, že by si chtěla koupit dům, chtěla by si vzít hypotéku, a jestli by jí zbytek půjčil. Nabídl jí, že ten dům koupí, ale napíše ho na sebe. Dcera v něm bude bydlet a bude ho splácet. Až ho splatí, bude její.
Nicméně chápu, že je to neobvyklé řešení, které je dostupné pouze malé části populace. Pokud mi to finanční situace dovolí, rád bych svým dětem nabídl něco podobného.
Lukas B.
je to nejrozumnější možné řešení, a dokonce to lze právně rozumně „zprocesovat“, klidně s inflačním koeficientem a odpouštěcí doložkou pro případ neštěstí. ovšem vyžaduje to určitou úroveň solidnosti na obou stranách kontraktu a dítě jedináčka, nebo rozumně rovný přístup k případným dalším spoludědicům a spoludědice solidní. což není úplně standardní a běžná situace.
JJ
Vyžaduje to především ty peníze mít. Solidnost potomků pak je něco, co můžete do značné míry ovlivnit výchovou.
Pohan
Co se týká výchovy vlastních dětí k solidnosti, zvolil jsem následující postup:
Pokud máte děti, určitě znáte, že chtějí koupit tohleto a támhleto a nejlépe hned. Takže jsme jim se ženou nastavili fixní kapesné 200 Kč měsíčně + pohyblivá částka závisející na prospěchu ve škole („1“ a „2“ jsou hodnoceny pozitivně. „3“, „4“, „5“ a „poznámky“ negativně). Na konci měsíce „sečteme bilanci“ a doplatíme. Za domácí práce zaplaceno nedostávají. Kapesné si mohou utratit, za co chtějí, v tom nemáme právo veta.
Chtěli koupit nové telefony. Řekli jsme: „Fajn, vyberte si jaký chcete, klidně iPhone za 30 tisíc, ale půlku si zaplatíte sami.“ Nakonec si vybrali telefon za 5 tisíc, na který si přispěli svými 2,5 tisíci.
Jaké metody používáte Vy?
Hrosan - jhk
Zvolil jsem u všech našich 3 dětí metodu „První mobil Vám platím já, všechny ostatní si platíte sami“. A funguje to – musí si našetřit (co dostanou od babiček, atp.). Nemusí pak mít ajfoun, ale stačí jim něco normálního, když si to kupují za své.
Lukas B.
ono není nutna solidnost zrovna tohoto druhu, ale jistá zodpovědnost a uměřenost a dobrovolná skromnost a držení slova a snaha o kosensus a obecně přirozenou spravedlnost, a smysl pro okřídlené orientální „já s bratrem proti bratranci, já s bratrancem proti sousedovi a já se sousedem proti světu“.
samozřejmě nic proti výchově k autonomnímu hospodaření dětí, též se o to se střídavými úspěchy pokoušíme.
JJ
Děti mám tři a musím říct, že tu posedlost po věcech pozoruju jen u nejmladší (10 let) a ani u ní moc často. Starší jsou co se nakupování týče docela skrblíci. Měsíční kapesné je u nás vypláceno od deseti let a jeho výše je rovna věku. Tj. začínáme na 10 Euro a každý rok jedno přidáváme. Že si to mohou utratit, jak chtějí, to je u nás stejné – dovedu si představit, že některé druhy výdajů bych se jim asi snažil rozmluvit, ale zatím na to nedošlo. Pohyblivá složka je pouze kladná a v naturáliích (za desítku ve škole čokoláda například).
Děti mají poměrně často příležitost si něco přivydělat a docela toho využívají (což mj. pomáhá budovat zdravý vztah ke státu a jeho institucím). Zatím bych řekl, že celkově OK, ale uvídíme za dvacet let ;-)
shane
Koukám, že život v Holandsku nese své ovoce :D
Spazik
Hypotéka je ok. Není jiné cesty k vlastnímu bydlení, pokud člověk moc nezdědí nebo není podnikatel co vydělává nesmysl nebo prodal firmu.
Bydlet se prostě musí a jediná výhoda nájmu oproti hypotéce je, když by se člověk musel často stěhovat.
Pokud někde člověk plánuje strávit zbytek života nebo aspoň 5-10+ let, hypotéka je ekonomicky racionálnější řešení než nájem. Za hypo zaplatíte +- stejně jako za nájem + za X let ta nemovitost je vaše, při placení nájmu máte potom holou prdel a zaplatili jste hypotéku na nemovitost někomu jinému :-)
Spazik
Jinak nechápu, který idiot si dneska bere leasing na spotřební elektroniku. Pračka dneska stojí asi 5 tisíc a další spotřební elektronika je na tom cenově podobně. To není jak před 20,30 a více lety, kdy každý domácí spotřebič stál třeba několik průměrných platů. Dneska si i z 1 průměrné mzdy těch spotřebičů koupíte několik. I kdybyste byli naprosté socky a zbývali by vám třeba 2 tis. měsíčně, na pračku máte za 3 měsíce.
deacon
Jsou lidi, kterym zbejva par stovek(mysleno 2 – 3 stovky) mesicne. Za predpokladu, ze nemusi koupit detem novy veci. Pak jim zbejva nula, nebo jdou do lehkyho minusu. Takovy lidi si proste z fleku novou pracku nekoupi. Ani jetou. A fakt to neni tim, ze by chlastali/kourili. Tito lide v CR fakt ziji, socialne slabsi regiony jich maji docela dost a nemusi byt ani opaleni.
Naproste socce nezbyvaji 2 tisice mesicne. Vylez ze svoji socialni bubliny.
Doprdele prace, neni to tak davno, kdy tu Lojza daval k dobru svuj pribeh, jak byl epicky chudej. Jasne, jeho pripad byl extrem, ale trosku upgradni jeho sracky a pridej deti a dostanes se k tomu, jak v CR zije chuda rodina. Fakt jim nezbejvaji mesicne 2 tisice, to by si piskali a tancovali by stestim.
Pohan
Je otázka, kolik z těchto sociálních případů jsou lidé, kde oba dospělí členové vykouří 20 cigaret denně. A pokud je chcete navštívit, jdete se prvně podívat do hospody, protože tam je větší pravděpodobnost, že je najdete.
shane
jo, tohle by mě taky zajímalo. Soudím, že z velký části je to prostě neschopnost hospodařit. A nemusej to bejt ani cigára a hospoda. Zvlášť pokud má člověk nízký příjmy, tak musí opravdu počítat s každou korunou. A toho, se obávám, ti chudí moc schopni nejsou.
Spazik
Moji rodiče žijí na venkově a v zásadě celý život pracují oba za minimální mzdu. Přesto vychovali 3 děti a nechali nás všechny vystudovat VŠ. Nevím jak to dělali, ale nikdy nám nic nechybělo.
Je pravda že za bydlení asi nedali moc, dům svépomocí postavili ještě za socialismu. Nikdy se ale nestalo, že by neměli peníze na školní výlet, lyžařský výcvik, novou pračku apod. Pravda, neměli jsme super auto nebo nejnovější elektroniku, počítače apod. ale nikdy si nemuseli na nic půjčovat. Neměl jsem nikdy pocit že bychom na tom byli nějak zle, jezdili jsme v létě na dovolenou do zahraničí, v zimě na lyže, docela dost na výlety po ČR atd.
Ono je to o mentálním nastavení a selském rozumu, že si nekupuju na co nemám, když to nutně nepotřebuji k životu. Těch věcí bez kterých se člověk neobejde je velmi málo a všechny jsou relativně levné. Když dám příklad: můžu si dát pivo v hospodě za 30,- nebo doma za 8,50,-, jídlo v restauraci za 120,- nebo to samé doma za třetinu atd.
Jsou lidi co vydělávají násobky, třeba 40-50 tis. a budou vám brečet jak jsou na tom špatně, že jim nic nezbývá. Člověk je schopen utratit nekonečně peněz, ale ve výsledku se dá žít za jednotky tisíc měsíčně (když nepočítám hypotéku investici do nějaké nemovitosti nebo nájem, jehož cena je extrémně rozdílná podle lokality).
Dachsmeister
No tak nahoďte nám reálné nějaký HLP.
Co třeba takto:
Otec minimální mzda, čistého 11700.
Matka MD 1 dítě 7600.
19300 měsíčně.
Byt v nájmu 10000.
Jídlo 4500.
Hadry, pleny, domácnost, blbostí 2500.
Zbývá 2300.
A k těm 50Kč na osobu a den na jídlo.
Snídaně 7 rohlíků 14
10dkg salámu 10
Termíx 7
31 Kč
Svacina 3ks jablka
12 Kč.
Oběd Špagety 10 Kč (socky nemusí mít semolina dura) rajský protlak+cibule 10 Kč. A labužnìkům Eidam 30% za 12 Kč.
32 Kč.
Svačinka 1/2 bábovka 15Kč.
Večeře chléb, tvaroh s bylinkami, 1/3 salátové okurky.
35 Kč.
120 Kč za den
Snídaně vaječina chléb.
35 Kč
Svačinka banán 18 Kč
Oběd kuřecí vývar, kuřecí řízek, brambor, salátová okurka. Zbyly z kuřete 2 stehna a 2 křidla a trochu masa z polévky.
60 Kč
Svačinka
3x jogurt
21 Kč
Večeře
5 ks videňských párků chléb hořčice kečup
40 Kč
164 Kč.
Snídaně
Bábovka 15 Kč.
Svačinka
5xrohlik sýr 25 Kč
Oběd polévka, rizoto s hráškem, mrkví a masem z polévky. 30 Kč
Svačinka 5xkiwi
15 Kč
Večeře čočka chléb
25Kč
110 Kč
Pijeme čaje ovocné a černé a vodu (se šťávou).
Denně 12 Kč.
Občas pivo za 8.90 Kč
Víno za 1l 50 Kč
Nekouříme.
Mlsáme tatranky, horalky a to co upečeme.
Jíme levná jídla typu bramboráky, amolety, topinky, hrách, fazole, knedlik s vejcem, koprovka, špenát.
Oblékáme se u Vietnamců a v second handu.
Internet lovime wifi free.
Provoláme tak 200 Kč.
Na výlety chodíme pěšky se svačinkou.
Vymetáme slevy, akce a inzeráty.
Sháníme si práci za vyšší než minimální mzdu.
Sháníme si hrušky, brigády.
Asi při takovém příjmu máme nárok na sociální dávky.
Spoříme aspoň 500Kč do šuplíku a aspoň 300Kč třeba na dětský účet nebo penzijní spoření.
Dovolená v privátu nebo pod stanem.
Atd., atp.
Hlavně mi nepište, že byt je za 15.000 Kč a za 150 Kč denně umřete hladem.
Dachsmeister
Fušky ne hrušky
De_Bill
Dobrá dieta a la Rajko Doleček…
SkReT
odkud jsi?
SkReT
pokud bys byl někde od brna jsem schopen ti dát práci za 20.000Kč/měs
Taky ale ty spotřebiče těch 15-20 let drží. Ne dneska, kdy i nejdražší má samý píčoviny, jen ne to, co chceš, a sype se to jak sníh. Hele to je jak auta…strašná doba :D
Radši si koupím pračku za pětikilo, co vydrží možná půl roku, možná tři roky (když už vydržela pět před tím, že?), než novou za bůra, co vydrží možná pět let, možná taky tři (tzv. záruka a den).
Spazik
Nemyslím že spotřební věci nebo auta byli dříve nějak extra kvalitnější nebo trvanlivější. Možná něco ano, ale zase to stálo reálně 5x-10x víc než dnes…
Když všichni mluví o těch autech, že Škoda 120 nebo Favorit bylo lepší a trvanlivější auto, než třeba dnešní Octavia nebo Fabia může říct jen debil. Dřív se auta nepoužívala tak intenzivně jako dnes, kdyby někdo drtil Škodárnu X desítek/stovek km denně, musel by být automechanik amatér aby jí udržel v provozu a to auto by bylo zralé na generálku po pár letech.
Až na nějaký drobnosti kroutí pračka i sporák Bosch něci mezi 15 a 20 lety. Mimo to, že dnešní nabídka je zoufalá a plná sraček akorát tak pro hipsterský buzeranty, tak sem zvědavej, kterej z nich by běžel tak dlouho.
kaBrnak
Kromě husákových dětí co dostali státní byty v privatizaci za pusu a kariéru startovali v době kdy byl obrovský hlad po kvalifikovaných vysokoškolácích takže dnes jsou na lukrativních vedoucích místech v oboru, ti ostatní potom se začali dělit do dvou kast:
První byla kasta bydlících, co si mohli dovolit založit rodinu. A druhá kasta nedotknutelných, kteří měli tu smůlu, že jim neumřela babička nebo strýček s bytem, nebo jim umřeli, ale dělili se o to se 4 příbuznými, nerestituovali rozsáhlé latifundie po svém komunistickém předkovi, nebo jim rodiče nemohli dát aspoň polovinu peněz na hypo. Řada z nich se dodnes potlouká po mizerných podnájmech a když už náhodou mají rodinu, tak je jejich rozpočet s hypotékou napnutý k prasknutí.
Některé příběhy dopadli šťastně, někdo bohatý jim umřel, nebo se rodiče smilovali a za peníze naspořené na důchod jim splatili hypotéku. A ti ostatní, coby novodobí nomádi, se stěhují z podnájmu do podnájmu podle toho, ze které městské části se zrovna stane luxusní, takže tam nelze utáhnout nájem.
A jako bonus marné snahy o zabřeznutí manželky, když se konečně ke čtyřicítce finančně tak vypracovali, že si můžou dovolit konečně založit rodinu.
A abych uvedl příklad současných mladých:
Cca třicátník 7 let po škole, střední škola plus vyšší odborná (nějaká polygrafie nebo příbuzný obor, nevím přesně). Dnes má v Praze 19 000 čistého. Pro většinu jeho spolužáků z oboru naprosto nedostižný sen. Řada z nich, pokud se chtějí uplatnit v oboru je platově pod úrovní prodavačky v lidlu. Za 1+kk dá 12 000, 5 000 za jídlo a na všechno ostatní mu zbudou 2 000.
Jak za těchto podmínek chcete založit rodinu?
Hrosan - jhk
Řekl bych, že současní mladí (věk 25 let, plus minus 5) to mají opravdu o něco těžší, než jsme měli my, ve stejném věku, v devadesátkách. I když s tím, že „husákovy děti“ „jsou na lukrativních vedoucích místech v oboru“, bych se (na základě vzorku naší 4C gymnázia) tvrdit neodvážil, takových je (stejně jako vedoucích míst) menšina (a navíc dost takových míst je obsazeno ročníky o 10 let staršími (kolem r. nar. 60), kteří stihli „chytit vítr“ hned na kraji devadesátek, tj. se na hodně „husákových dětí“, které studovaly, nedostane, a navíc je předstihnou dravější ročníky mladší, které už nemají náš problém se skromností).
misaka
No tak pokud by tu rodinu opravdu chtěl, tak by mohl. Mohl by například opustit profesi, která ho neuživí a jít dělat řidiče autobusu u DP, nástupní plat je cca. 35k bruto. A to nepočítám příplatky, benefity atd. A takových profesí bude hádám více, kór v Praze.
kaBrnak
Hrosan-jhk:
Podle toho co vím od příbuzných a známých a jejich děti, tak dnešní 25+- jsou regulérně v hajzlu.
V devadesátkách se hodně privatizovaly byty, a kdo měl něco našetřeno, ten je kolikrát nakoupil pro všechny svoje (husákovy) děti. Místa v devadesátkách byla obsazena, ale často zkostnatělými lidmi neschopnými se naučit něco nového, třeba práci s počítače, ale mraky vysokoškolských míst mezitím vznikaly. Což dnes už neplatí.
Kdo přišel po populační explozi husákových dětí, ten narážel na přeplněné vysoké školy, takže dostat se na jakýkoliv nepodřadný obor bylo velice těžké. Dnes ty děcka jdou na vysokou ze střední skoro automaticky. Pak mu husákovci před nosem vyluxovali všechny dobré místa. A nakonec kvůli potřebě osamostatnění se případně zahnízdění, raketově vzrostly ceny bytů, třeba paneláková garsonka v krajském městě z jakž takž tržních 400 000 na skoro milion. De facto „garáž se sprchou a záchodem“ 5×5 metrů za milion. Absurdní.
V takové situaci se uchytit bylo dost těžké. Ale s odřenýma ušima, nohama, koulema… když jste měl trochu štěstí, tak se to dalo. Ta další cca 25 generace to má ještě horší. Protože všechny místa v oboru jsou už totálně obsazené a většině středo i vysokoškoláků nezbývá po škole nic jiného než jít k Providentu, nebo vnucovat lidem pojištění a spoření které nepotřebují,nebo důchodcům soupravu hrnců za 30 000, a podobné věci. Znám nějaké lidi v této generaci 25-30 a ikdyž jsou nadprůměrně dobří až špičkoví, tak se plácají někde dole, protože slušné místa jsou dnes prakticky „dědičné“, tedy nějaký váš dobrý známý nebo příbuzný musí odejít do důchodu abyste se tam dostali.
shane
Tohle jsou dost kecy. V devadesátkách se zase nadávalo na restituenty jak jim všechno spadlo do klína, na veksláky s navekslovanejma penězma a na starý struktury se sítí známostí. Plus se restrukturalizoval průmysl a zavíraly se fabriky jak na běžícím pásu, přičemž v mezidobí byli dělníci rádi když dostali aspoň občas část vejplaty. Vona to taky žádná selanka nebyla a pus mínu pětadvacátník těsně po škole byl malý hovno na spodku žebříčku vždycky, až na pár hvězd.
CzechDave
Nemusí jít jen o byty. Koupit chatu, upravenou na celoroční bydlení, na vlastním pozemku někde v chatové osadě na předměstí většího města se dá při troše štěstí za polovic ceny garsonky v tom samém městě. Já to takhle vyřešil a rozhodně toho nelituji. Má to určitá omezení v komfortu, protože do krámu je daleko, děti na poloprázdné osadě si toho také moc neužijí, ale na druhou stranu solidně postavená zděná chata už má většinou disposici 3 + 1 s koupelnou a WC, k tomu bonus v podobě zahrady kolem domku, provozní náklady nemovitosti jsou nula nula nic a trocha vlastní práce a osady bývají většinou v nádherné přírodě. Logistika dopravy do práce a do škol je celkem řešitelná a kupodivu náklady na provozování aut nejsou tak vysoké. Internet je dnes dostupný i uprostřed lesa, pokud to není nějaká místní WiFi síť, tak fixní LTE domovní přípojky fungují velice slušně a jsou za rozumnou cenu. Jako startovací bydlení to myslím i přes určité kompromisy své výhody má.
Koukám na to tady u nás v osadě – slušné chaty (no, chaty… ony to jsou už zděné patrové domky s půdorysem kolem 50m2, většina z nich s vestavěnou garáží, podsklepené, s vlastními pozemky od 300m2 výš; pár sousedů tu má spíš menší rodinné domky o půdorysu 80 – 90 m2, kterým se chata říká snad už jen ze setrvačnosti) se už ani neprodávají a za cenu, za jakou jsem před třemi lety já koupil svou chajdu, se tu nabízejí a kupodivu i rychle prodají už jen o řád méně kvalitní nezaizolované dřevěnice na betonovém základě. Slušné zděné chaty k celoročnímu bydlení (menší než ta moje) se tu nabízely k prodeji za mega (jedna už je prodaná, druhá ještě na kupce čeká, ale tady je problém s pozemkem, který je v prudkém svahu a nelze ho použít prakticky k ničemu většímu a není tam nijak solidně udělaná voda a septik – právě kvůli pozemku ho není kam pořádně umístit; být to pozemek více rovinatý, byla by už prodaná také).
Hrosan - jhk
RE: kaBrnak: „Reguélně v hajzlu“ jsou ty děti, co si jako my myslely/myslí, že se při hledání práce prosadí na základě svých schopností (a ne známostí) – bohužel musím konstatovat, že jsme zpátky v socíku, a min. 2/3 míst se obsazují na základě známostí (rodiny). Kdo nemá známé, musí mít buď fakt neskutečné štěstí, nebo má „smolíka“ (bude dělat podřadné práce za mizivé mzdy). Začít v něčem, co člověka uživí, podnikat, je prakticky nemyslitelné. Co jsem nikdy nezažil, byv z vesnice, je to Vámi zmiňované obsazování bytů na základě předešlých regulovaných nájmů – smluv, odkupy za „hubičku“ – všichni mí předci i já jsme si bydlení vždy pořídili plně za vlastní (z příjmu + půjčka). Chtěli jsme původně stavět, ale pak jsem koupil levnější krajní Okál, v řadovce a modernizoval, a hypo mám už pár let splacené. Je to generaci po generaci čím dál těžší, kdo pořídil bydlení dřív, je na tom líp. Starší holku mám v Brně, a tam je, situace s bydlením šílená (kupovat tam byt, do toho jsme nešli, za ty ceny). Asi se bude vracet zpět a „zabydlí“ se „u babičky“ – v patře domku ze 70-tých let, co postavil můj táta, je 1+1 k dodělání a nastěhování (čímž z toho bude bydlení 3 generací pohromadě – dole bydlí babička s prababičkou). Tady „pod horama“ to vlivem závodu Škoda auto je to totiž s cenami nemovitostí stejně šílené jako v Brně – 3+1 63 m2 panel se prodává za víc než 2 mil. Kč (ceny vyšší než v krajském městě, a to jsme „v prdelákově“). Druhá holka dostane možnost bydlet v domku po prababičce, který je od jara prázdný (bude potřeba rekonstruovat, velikost 2 + kk do začátku musí stačit, pak se uvidí – máme naštěstí pár pozemků k výstavbě „pro budoucí generace“). Klukovi je 14, tam je ještě trocha času :-) Každý to musí nějak zkusit, začít, není třeba si hned pořizovat maximální možnou hypotéku, co mi v bance schválí (i když to tak hodně mladých dělá – 36 tis. Kč čistého příjmy on+ona dohromady, a na to hned spotřebák v ideálním případě do 5000 Kč, nebo konsolidace a hypo na nový dům skoro 15000 Kč měsíčně – pak dítě, ona na mateřskou, a co s tím..).
fatdwi
Hrosan-jhk: jako zářný příklad člověka, který žádné známosti neměl a není na tom úplně zle musím velmi nesouhlasit. Především proto, že v mém okolí je takových drtivá většina. A mezi lidmi, kteří mají práci díky známosti to často není o tom, že by ji měli „jen“ kvůli té známosti. Ale nadešla správná doba, kdy se jejich schopnosti hodí někomu, kdo je třeba delší dobu zná. Ono totiž dávat práci kreténům jen proto, že jsou z rodiny není úplně optimální. Existuje to, ale já to prakticky neznám – spíš znám story, kde tohle firmu časem pohřbilo.
Takže jste-li schopnej, práci najdete. Nějaké to „štěstí“ k tomu jistě potřebujete (hodí se zrovna přijít na pohovor někam, kde to zrovna klapne), ale primární jsou ty schopnosti (když je nemáte, jste naopak na známosti odkázán, což je nemilé) a vlastní aktivita (kdo čeká, že mu něco spadne samo do klína je vůl a současně u takového snad ani nadprůměrné schopnosti očekávat nejde).
Klidně nahoďte pro představu obory a regiony, kde dle Vás platí nutnost známosti. Já toto pozoruji akorát ve státním, ale nejsa blbeček, který potřebuje známé, aby mohl za 25 hrubého dělat kulové na úřadě je mi to fuk. Kdybych takovým byl, známost by opravdu byla rozhodující. Ale to se pak nebavíme o lidech, kteří si myslí, že se prosadí schopnostmi a to je to, s čím jste začal a co já rozporuji.
Hrosan - jhk
fatdwi: taky jsem žádné známosti neměl, a nejsem na tom úplně zle (ale uznávám obrovskou roli štěstí, kterému jsem šel naproti – nikdy mi nevadilo vzít práci za méně, pokud byla možnost dostat se vlastními schopnostmi na víc).
JJ
V okruhu řekněme rozumně schopných a slušných lidí není na obsazování míst kamarády a rodinou nic špatného. V takových kruzích by si málokdo dovolil někam protlačit úplného idiota či svini jen proto, že je to třeba synovec – oni by si totiž při prvním průseru všichni moc dobře vzpomněli, jak se tam takový člověk dostal.
Co se týče popisu trhu s bydlením, máte bohužel do značné míry pravdu, ale jak jsem psal někde výše – drtivou většinu těch svinstev mají na svědomí státní regulace a jiné zásahy.
Tak… ono na tom není nic špatného ani mimo tento okruh, pod podmínkou, že ten, kdo obsazuje, nese finální odpovědnost za to místo, resp. za to, jak dobře či špatně je zastáváno, ne?
Přidám historku k výš uvedeným úvahám o přežívání (částečně poznanou vlastní, částečně z důvěryhodného zdroje):
Žil byl mladý a vpravdě nadějný ekonom, pracující v managmentu pobočky zahr. společosti za solidní peníze. Pak se tento člověk na ten busines vykašlal a dělal kde co – výškovky, vlekaře v zahraničí (jeho tehdejší přítulkyně myla nádobí), on pochopitelně na půl úvazku, aby si také zajezdil. Teď je společníkem malého sportovního obchodu, má malý být v cikánské čtvrti (ještě má jiný byt a ten pronajímá a možná už na něj má i splacenou hypo), přítulkyni a dítě, starou dodávku a jsou permanentně někde na cestách – když jede na sjezdovky, tak spí všichni v dodávce na parkále, konec konců, oni spí v dodávce pořád, u moře jsou každou chvíli někde, za svými sporty si jezdí pořád. Každou korunu otočí pětkrát, ale po pravdě řečeno, na minimálních nákladech (např. jídlo prý řeší nějakou levnou kaší v prášku, ředěnou vodou co nabere u benzínek), leč umí žít.
Ještě jednu:
Žil byl programátor na volné, noze, co nějakou dobu makal dnem a nocí. Potom se rozhodnul jezdit na hory. Takže makal jen velmi málo a z kluka, kterého jsem viděl začínat, se stal člověk, který během pár let (a to často s přítelkyní) byl všudemožně, včetně nějaké sedmy a dvou osmitisícovkových výstupů (jeden asi 10 m pod vrchol, jeden do nedotaženého vrcholového útoku). A to velmi levně, nepamatuji si cenu jeho kombinace Mt. Kenya – Kili, ale bylo to fakt za pusu. Neměl auto (vždy se s někým svezl), měl společný pronájem bytu, jinak de facto nic. Co je s ním teď, přesně nevím.
Takže život je fakt otázkou priorit. Jsem rád za to, co mám, ale nedávno jsme s kamarádem v hospodě řešili, jestli vyhráli oni, nebo mi. Podle mé manželky vyhrál ten, kdo je spokojenější. Nevím, jak to zjistit, ale mám nepříjemný pocit, že oni dělají co chtějí, já co se po mě chce. Ale jestli se opravdu cítí spokojení, to nevím.
starter25
Vyškovky, vlekař…teď je spoluvlastníkem sportovního obchodu. Asi mi v tom příběhu něco chybí:) Ale to není důležité.
To, co chci říct je to, že to asi nebude úplně otázka přežívání, ale volby. Též mám kamarády s hodně slušnými platy a berou si několikaměsíční neplacená volna na free ride potloukání se po světě bez konkrétnějšího plánu ve velmi lowcost verzi jen s batohem a dolarem na den (ačkoliv mají na drahé dovolené) a mají i takový styl života – bez auta, ajfounu, drahých hader, tak trochu na alternáče. Podle mě je přežívání to, když někdo má celoživotní kariérní strop 20k hrubého (či méně), ještě s nějakou tou koulí u nohy. I ten bývalý programátor, když se ze dne na den rozhodne vrátit do normálního pracovního režimu tak sice nebude mít těch 130k jako kdyby jel kariéru, ale 60/70/80k dostane na nějaké IT pozici bych řekl zcela bez problémů.
Tohle je krásný příklad uvažování dnešního západního člověka, že když nehromadíš věci a neposíláš selfie s bmw a moetem na insta tak nejspíš přežíváš a někdo nechápe jak můžeš být spokojený:)
Bohužel propaganda materiálna se z hlavy dostává dost blbě a asi nejhorší verze je ta, když jsi dost inteligentní na to, že si to uvědomuješ, ale vlastně nevíš (resp se těžko sám učíš) jak vystoupit z toho začarovaného trojúhelníku práce-peníze-věci a být spokojený, protože tě nikdo jinou cestu neučil. Já mám podobný pocit, že dělám, co se po mě chce, ale postupně se toho snažím už nějakou dobu zbavovat.
LWG
V tom příběhu chybí detaily, ale je logický, ten člověk měl prachy, dělá mimo jiné trohcu okrajový sport a specializuje se na prodej vybavení na něj. Pokud vím, tak podíl v tom obchodě koupil od bývalého společníka (jakou to má formu si napamatuji, tuším, že s.r.o.)
fatdwi
LWG: jediný problém Vašeho uvažování je nutnost se porovnávat. Proč musí někdo „vyhrát“? Jak vlastně chcete v něčem, co je Vaše interní věc (pocit spokojenosti je Váš, nikoho jiného) soutěžit navenek? Položte si otázku, proč vůbec chcete vědět, kdo je spokojenější? Budete se cítit líp, když byste na to získal nějaké skóre, porovnal a ono bylo vyšší? Proč by něco takového mělo Váš pocit změnit? „Hele mámo, jsem spokojený na 77.4% a Pepa jen na 74.2%, mě je ti tak dobře, že jsem spokojenější.“ Nepřipadá Vám to absurdní?
Chcete-li být spokojenější, musíte pracovat sám na sobě. Co Vám přináší radost? Co Vám ji přinášelo, když jste byl na základce-na střední? Co z toho dnes (ne)děláte a co Vám chybí? Co můžete udělat proto, abyste na to měl čas? S kým se vídáte rád a s kým nerad? Co si říkáte, že uděláte, „až jednou bude čas“, „až bude víc peněz“, „až bude doplacená hypo“? Co z toho je v souladu s tím, co Vás skutečně baví a šlo by udělat hned? Přepokládám, že takových věcí máte spoustu, jen o nich takto nepřemýšlíte. Současně hmotné statky nejsou zdrojem dlouhodobé spokojenosti, tím jsou prožitky. To neznamená, že Porsche nedává smysl, jen radost Vám musí dělat s ním jezdit (vizte toho pána se Z4 M co sem psal nedávno), ne ho vlastnit. Že to Porsche máte jako status a spíš Vás štve, že je z toho prd vidět, je to nepohodlné a uřvané, to Vám udělá radost na pár chvil po koupi a když to poprvé uvidí soused. V takovém případě je to touha na nic a spíš pocit nespokojenosti prohloubí.
Něco si o tom přečtěte, třeba Springboard od Shella, profesor Whartonu se zajímavým osudem, zabývá se úspěchem a co to vlastně pro jednotlivce znamená. Současně pozor na různý self-help bullshit, takových knížek jsou mraky a jsou na howno:-)
LWG
fadwi: jistě máte pravdu. Nicméně se odkazuji na větu „s kamarádem v hospodě“, což je místo a situace pro měření délky přirouzení jako dělaná :-). Vás někdy nebere úvaha, že někde byla křižovatka a mohlo být všechno jinak? Ne, že bych šel špatně, ale říkám si, jaké by to bylo…
Nad druhým odstavce raději nepřemýšlím :-) čas nebude, peníze sežerou rostoucí nároky dětí a dodělávky, atd. Prostě ve srovnání s tím, když člověk spal v Dolomitech ve škarpě vedle rezavějící felicie, už to pořád bude hoňka, nároky, únava, pocit že koníček je hřích na rodině atd. Problém je i v tom, že kdyby člověk dnes měl rezavějící felicii a neměl tu rodinu, tak mu to zase přijde špatně. Jak říkal kamarád – je velmi tenká hranice mezi sobeckou kurvou, která jede na sebe a člověkem, který žije čistě pro druhé. Podle mě ten střed je takřka nevybalancovatelný a je lepší to vzít z té stránky, že prostě svoje si člověk zažil a teď je čas pro ostatní.
Tomu se říká krize středního věku, prosté pochopení, že je po hehe a lépe nebude. Tento stav nutí lidi dělat kraviny, nové partnerky, předvádět se a jinak živit advokacii :-) Já bych třeba rád přistoupil k nějaké lehké horské cestě a vylezl jí free solo. Na rozdíl od ostatních bych o tom asi skoro nikomu neřekl, ale prokázal bych si, že ještě jsem na světě. Pochopitelně to dělat nebudu, protože léta nelezu a mám rodinu a pojišťovny by také nebyly nadšeny, atd.
fatdwi
LWG: jasně, že to člověka občas napadne. Na straně druhé stojí za to se nad tím pak zamyslet a buď to zahodit, nebo z toho něco vyvodit. A pracovat na tom, aby člověk viděl smysl tam, kde skutečně je a ne tam, kde ho ukazují reklamy lze pořád. Současně je dle mého trochu zbytečně pesimistická myšlenka, že střed je nevybalancovatelný – stačí se na to dívat jako na cestu a ne na cíl. Když se zamyslíte nad tím, co je to „štěstí“ nebo „spokojenost“, tak zjistíte, že to není statické. Proto píšu ten druhý odstavec. Když byl člověk dítě, nebyl ještě tak zmanipulovaný okolím a dělal věci, protože chtěl, ne proto, že to chtěli jiní. Odtam lze čerpat inspiraci pro dnešek, kde lze pro spoustu věcí najít alternativy přiměřené věku a životní situaci. A s něčím je potřeba se prostě smířit, že už to nebude – to ale není prohra, naopak. Prohra je se utápět v představách „co by kdyby“, protože jakmile to člověk dělá, utíká mu mezi prsty přítomnost.
Že je po hehe a lépe nebude je zase jen o pohledu na věc. Já si to dřív taky o hodně věcech myslel, dnes zjišťuju, že definice toho, co je „lépe“ se taky dost posunula. Doporučuji nějaký méně nebezpečný nesplněný sen zkusit uskutečnit. Možná zjistíte, že je to sen z jiné doby a že je vlastně zbytečné to na seznamu snů udržovat, protože v aktuální situaci už to člověku tu radost, jakou s tím má spojenou neudělá. Tím neříkám, že zrovna to lezení by bylo z této kategorie, ale třeba byste byl překvapen, zvlášť, když dlouho nelezete. Já takhle už pár snů pohřbil, naprosto bez výčitek. Motivuje mě to ale užívat si to, co je teď, protože vím, že odsouvání snů do budoucna má problém v tom, že i když na to čas-peníze-whatever bude, tak už to třeba nebudu chtít.
Trochu jsem se rozfilozofoval, asi taky krize středního věku:-)
LWG
fadwi: Tomu rozumím. Posunutím cíle tam, kde jsem, se dosavadní neschopnost dosažení cíle odstraní a naopak se objeví úspěch v dosažení cíle. V práci tam to chápu, ale mluvil jsem o životě :-) Kurnik rezignace je jednou rezignace a porážka porážka… Ledaže by tedy moudřejší ustoupil, že. Tím se ústup změní v atribut moudrosti a když se pak nebudeme ptát (řečeno s klasikem) po Ztracených vítězstvích, tak to bude vypadat dobře.
Ne, vážně, obávám se, že to máte dobře srovnané, což jsem zatím nedosáhnul. Možná bych měl prodat matroš, rozdat odrbané mapy… No, uvidíme.
A to já tedy matroš pečlivě schovávám; nakonec, přinejmenším ten víkend v Černolicích už plánujeme asi dvacet let, co je máme u nosu; tak na něj ještě třeba někdy dojde :D
LWG
Díky, je dobré vědět, že v tom nejsem sám :-)
fatdwi
LWG: sakra Vy jste cynik:-) Já přece neříkám, že se máte spokojit se současnou situací, ale že máte aktivně zhodnotit co Vám chybí a do toho se v rámci možností pustit. Rezignace je rezignace teď a tady, změnu priorit v čase bych tak nenazýval. Abych byl konkrétní – moc jsem chtěl jeden sporťák. Když na něj bylo a já se jel svézt, zjistil jsem, že doba mezi „chci to“ a „mám na to“ poměrně dost razantně nabourala idylickou představu z minulosti o tom jaké to bude. Zařadil jsem to do kategorie „nesplněný sen“ zcela bez výčitek. Současně jsem ale s tímto vědomím obratem koupil něco jiného, co ten pocit dokázalo dodat v aktuální situaci (taky sporťák, ale bez střechy). Stejně tak i ta romantika lezení může dnes znamenat jiný cíl, který ale přinese stejné uspokojení jako ten 15 let starý.
Možná místo prodaného matroše a map je čas s tím seznámit manželku a v rámci možností (časových, finančích, bezpečnostních) začít plánovat. Ono vůbec neškodí se občas o takových věcech doma pobavit. Pokud to neděláte, tak se zkuste manželky zeptat, co jí chybí, čeho lituje a co by udělala, kdyby mohla. Když to totiž neděláte, dost často to vede k tomu, o čem jste psal dřív – k aktivitám, která Vás živí:-) Nezeptáte se na nesplněné sny Vy, zeptá se kolega v práci a už to jede. Současně budete možná překvapen, co zjistíte a také že manželka bude mít nejen pochopení, ale bude Vás v tom plánování i podporovat. Nakonec přece chcete pro ni, aby byla šťastná, proč si myslet, že ona nechce totéž pro Vás?
Třeba to neklapne, třeba to už děláte a odpovědí bylo razantní „ne“. Jak ale říká můj bývalý kolega: „You can always change your wife but you cannot change who you are. I know it is hard but this is what it is“. Sám manželku změnil dvakrát, tak o tom něco ví:-) Smyslem ale není nabádat k rozvodu ale naopak k tomu, že existence manželky by neměla znamenat popření sebe sama. Proč si jednou říkat, že jste tehdá měl vyrazit, dokud to ještě fyzicky šlo a dnes, když už byste se na řeči doma vykašlal to nejde, protože v 60 prostě na skále nedokážete to co ve 40? Ještě ji pak kvůli tomu začnete nenávidět, že jste jí obětoval nejlepší léta a teď tohle:-)
There is no grace in victory. The one who glorifies it revels in bloodshed, and they are incapable of ruling the world.
—
Peter: What is the truth?
KCC: The truth?
Peter: You say that all our training is really a search for the truth.
KCC: Yes. Yet the truth of the Tao cannot be known or touched or described.
Peter: But then how will I know when I have found the truth? How do we even know that it exists?
KCC: On a summer day, do you not feel the warmth of the sun upon your skin?
Peter: Yes.
KCC: Then is it necessary to look at the sun, in order to know that it is shining?
Peter: I couldn’t anyway. It is to bright to look at for more than a second.
KCC: Then is it not better to be content with the sun’s warmth, then to be blinded by its light? What we seek cannot be gazed upon. Look too hard for the truth and you would be blinded by the truth as well.
Peter: Then how will I find the truth?
KCC: Be patient and it will find you.
KCC: When there is a right path and a wrong path, choosing neither or hiding behind a cloak of neutrality is the same thing as choosing the wrong path.
Peter: Why?
KCC: Because the right path will never be explored.
Goro
LWG, 20.2.2018 v 11:11:
Jen malá vsuvka, do Dolomitů jezdívám celkem pravidelně na týden koncem sprna, spíme v kempu Olympia kousek od Cortiny a když nepočítám jídlo (člověk jí i doma i na dovolené, vařili jsme si sami a nehodlám počítat tatranky), tak byl ročník trochu dražší – cca 3.500,- na osobu. Je v tom cesta (+dálniční známky) a týdenní ubytování v kempu. Nepřipadá mi to tak strašné :)
My jsme dělávali Dolomity za cca. dva litry (bo jsme spali v kempu tak jednu noc a jednou šli na pizzu, jinak benzín a takové to lezecké jídlo z kolínek, gulkamátu, čokolád a tatranek (těžko dovnitř, těžko ven)).
Problém není, že bych na to neměl. Problém je pocit, že utrácím něco, co bych mohl nasypat navíc bance. Já vím, že je to iracionální. A je bezesporu nejhorší mít náhled, tedy vědět, že mi hráblo. Kdybych to alespoň považoval za normální.
Tohle půjčování je dnes mor.
Spousta lidí už vůbec nedokáže uvažovat v rovině „chci to, protože… a můžu si to dovolit“.
Když něco chci, tak první nad čím se zamyslím je, zda na to mám. Dneska ale spousta lidí finanční stránku neřeší. Hlavní je, že to chtějí a peníze se seženou, takže půjčí.
A teď trochu toho mužského šovinismu – mám pocit, že tohle ja hlavně vlastnost žen. Asi to plyne z faktu, že muž je často vnímán jako ten, kdo zajišťuje domácnost finančně, takže to ženy neřeší.
Taky jsem s takovou žil a nikam to nevede. Honem pryč. Na větu „teď na to nemáme“ nemůže znít odpověď „ale já na tu dovolenou prostě chci“. Tyhle lidi nejdou přechovat. Je to absolutně mimo jejich chápání.
Na druhou stranu hypotéku bych neodsuzoval. Pokud začínáte s holým zadkem a nedostanete do vínku od rodičů či z dědictví absolutně nic, tak prostě nejde platit nájem a šetřit. Vyjde to nákladněji, než bydlení na úvěr.
A taky může fungovat hypotéka jako zdroj příjmu. Znám jednoho, který měl své bydlení vyřešené, tak začal v lokalitě s vhodným poměrem pořizovací ceny ku výši nájmu (což není Praha a jiná velká města) pořizovat byty na úvěr a obsazovat je nájemníkama, který mu tu hypo spláceli. Ze začátku do toho musel něco přidat ze svého, ale dneska už má první generaci bytů splacenou a nájmem z nich urychluje splácení další generace. Sice jsou to byty v cenové relaci pár set tisíc, ale má jich už asi 6.
Mít vlastní bydlení dořešené, tak bych rozhodně šel koupit další byt na 100% hypo a nasadil tam někoho, kdo to za mě splatí. Bez vlastní investice máte za 30 let byt navíc.
Souhlasím. Házet hypotéku do jednoho pytle se spotřebáky na kokotiny je ulítlý. Asi jako kdybyste do jednoho pytle hodili Fabku, autobus a orloj. Všechno to má kola, tak co už. Radši budu teď splácet, než abych někde platil nájem. Nebudu si kurvit vztah s rodiči, protože mezigenerační soužití skřípe. Mamánky nechme stranou, ty bych viděl jako specifickou menšinu. A když se něco náhodou zdědí, tak se tím dluh umoří. Co se týče nákupu nemovitostí a nechat si je splácet nájmem, teď na to není asi úplně nejvhodnější doba. Sice jsou zatím ještě levný hypotéky, ale ty nemovitosti jsou neskutečně drahý. Kamarád dal před 6 lety za byt 3+1 1 250 000 Kč. Dnes by ho s klidem prodal o mega dráž. Snad se to zas vzpamatuje a spadnou ceny na nějakou rozumnější hodnotu.
Nespadnou. Ani za krize 2009 nespadly. resp. o něco málo jo, ale marginálně.
nespadnou, historicky (posledních pětadvacet let) byly nesmyslně podhodnocené. cena nemovitosti se skládá z pozemku (podílu na pozemku) a ceny stavby, a cena stavby se ve stabilním prostředí ustaluje na ceně, za kterou to lze postavit minus opotřebení plus časová cena peněz a plus cena našroubovaná nedostatkem (otázka je, co je to stabilní prostředí a jestli někdy nastane, žánop). dejmetomustonožka, pokud srovnatelný pozemek stojí milion, a postavit srovnatelnou stavbu stojí miliony čtyři, potom barák, který potřebuje rekonstrukci morálně, ale nikoli fyzicky, bratru třeba za půldruhého milionu, by měl stát něco mírně nad půlčtvrtého milionu. stačí kouknout na inzeráty, ještě určitě porostou. pokud nepude do háje všechno, žánop.
Já kupoval v době krize. O maličko dolů to šlo. Po tom co jsem koupil to šlo ještě o fous dolů (třebas 5%). Vtip spočíval v tom, že listované ceny zůstali stejné, ale smlouvalo se o ceny individuálně. Asi si nechtěli kazit kšeft plošnou slevou. Něco takového je dnes nemyslitelné.
Dnes makléři naopak shání nemovitosti a prý se prodává i obálkovou metodou. Zájemci dodají nabídku v obálce a nejvyšší nabídnutá cena určuje kupce.
x-f: existují dokonce firmy, které se na takový business specializují – vytipují vhodné nemovitosti a za poplatek Vám pak udržují nemovitost pronajatou. To se hodí, protože obvykle peněz máte dost v Praze nebo v Brně, ale ten „vhodný poměr nájmu vs. pořizovací cena“ je na Ostravsku. A jezdit řešit nájemníky do několika bytů už je otrava.
To sedí. Bonitou platu v Praze zajišťuje ty hypotéky na byty někde v prdelákově, kde pořídí byt např. za 700 a pronajme ho za 5 měsíčně. V Praze by teď šlo o čísla koupit za 4m a pronajmout za 12tm, což je více jak 2x větší poměr.
x-f: pozitivní je navíc trend, který říká, že když je krize, nemovitosti se hýbou více než nájmy. Plus je-li pražský byt ve špatné lokalitě, může v krizi bonitní kupec-nájemce „odmigrovat“ do lokality lepší, takže nemovitost v horší lokalitě musí s cenou dolů, prodejní i nájmem. To může už tak nedobrý poměr cena-nájem dále zhoršit. Oproti tomu Ostravsko má díky nízkým nájmům i cenám menší prostor k propadům. Tolik teorie. Co se stane při další krizi (možná letos, pokud ECB přestane tisknout peníze, možná za 3 roky, pokud je tisknout nepřestane – zdravím zrg1) je ale otázka.
Problem je, ze fura lidi proste nechce, aby efekt z investice prisel az za 30 let. Znam dost lidi, kteri nekdy pred 5 (?) lety, kdyz byly levne hyposky a jeste jakz takz i byty udelali presne to same, ze si vzali hypoteku na byt, ktery pronajimaji. Proste mysli na stari, nebo na deti.
Tady v prdelakove se to pozna podle toho, kdo treba vysazuje novy les. Chlapek tady mel louku samy sutr, jako ornice uplne nahovno, nejaky cas to spasal a bral dotace, pak rekl, ze se na to muze vysrat (trikrat do roka chodily konktroly) a osadil to jehlicnanama, bez dotaci. Je to uz cca 10 let, uz tam ma pekny podrost na prorizku. Jeho vnoucata v tom budou mit penize, pokud se o to jen trochu budou starat.
Je to tak. Přitom je spousta lidí, co maj bydlení vyřešený a tohle je věc, která je nemusí stát ani korunu. Hypo na 100% pořizovací ceny se dá zařídit.
Pokud vím, tak 100 procent hypo už je zakázaný. maximálka je snad 70 nebo 80 procent
Překlenovací úvěr. Ale vyšponuje to cenu nahoru, protože ten je samo za jiný peníze…
jo, to jedině.
Kdepak. Jde o to, že ty procenta vyjadřují poměr zastaveného majetku k půjčené částce.
Příklad. Kupuju nemovitost za 3m. Půjčit si chci 3m, abych do toho nedal ani korunu. To je 100%.
Ale můžu krom té pořizovací ceny zastavit nějakou další nemovitost, která má hodnotu třeba 2m
Celkem jsem zastavil 5m a půjčuju si 3m, tedy čerpám 60% úvěr a dostanu ho bez problémů bez vlastní koruny a ještě dostanu hezkou úrokovou sazbu, protože to má banka dobře zajištěné a vidí v tom nízké riziko.
Při výročí fixace za 5-10 let už mám část splacenou a jsem třeba pod 90-80% a můžu z toho tu duhou nemovitost už vynechat a ručit dál jen tou první. Případně si to dám předem do smlouvy, že při poklesu jistiny pod nějakou mez mě banka vydá souhlas se zrušením toho druhého zástavního práva.
Pokud už mám vlastní bydlení vyřešené (jak jsem uváděl v příkladu), tak mám jistě co zastavit k tomu. Ta druhá nemovitost ani nemusí být moje – pokud majitel souhlasí.
Prakticky dokonce jde půjčit si více jak 100% hodnoty pořizované nemovitosti. Je tam limit ze zákona tuším 5%. Takže si vlastně půjčím klidně 105% a můžu ještě nemovitost dovybavit (kuchyň atd.) a vše s úrokovou sazbou hypotéky. Žádné dofinancování nějakým spotřebákem atd.
x-f: uváděné lze jistě udělat, ale ten pocit, že kvůli i marginálnímu problému nebude mít rodina kde bydlet (protože exekutor bude slintat jak Pavlovův pes když zjistí, že na dluhu třeba už jen 2M jsou nemotivosti za 5M) není myslím úplně ideální. Rozhodně je lepší držet investiční hypotéku mimo místo k bydlení, tj. jít do toho až když je zbývající část do LTV na účtu.
Není to ani úplně zadarmo, změna ručení znamená nový odhad, nové schválení atd. Každá sranda něco stojí. Dle mého to za to tedy nestojí, ne jako investice.
Jsem si jisty, ze clovek, ktery dokaze spachat neco takoveho bude s bankou v pripade nejakeho problemu velice zive a vcas komunikovat. A pokud to nabic byl doted bezproblemovy klient, kterej si pujcoval, splacel radne a vcas a vubec se choval tak jak se to bance hodi, banka ho pravdepodobne nehodi pres palubu exekutorum, ale domluvi se jak lidi.
Předpokládám, že to dělá někdo s rozumem, kdo dokáže zhodnotit své možnosti. A na neočekávané události jako invalidita či smrt jsou zde pojistky, aby nezůstal rodině na krku dluh.
Situace, že na jistinu jen 2m ručím 5m by neměla nastat, pokud si to ošetříte. Při každém výročí fixace a refinancování z toho můžete druhou nemovitost vypustit, nebo to mít ve smlouvě a pak z toho bez poplatku vypustíte tu druhou hned. Stačí klauzule, že banka vystaví souhlas s ukončením zástavy nemovitosti č.2, jakmile zůstatek jistiny klesne pod např. 90% hodnoty nemovitosti č.1.
BTW nevím, jak banky šahají na zastavený majetek, pokud se přestane splácet. Zda by ve vámi uvedeném příkladu, který navazoval na ten můj příklad, pokud bych přestal splácet dluh 2m na nemovitosti za 3m a zároveň ručil ještě další v hodnotě 2m, zda by rovnou šáhli na obojí. Myslím, že primárně se pokusí uspokojit tou první a dál půjdou jen pokud to nestačí. Zástavní právo budou mít na obojí a nikam to neuteče. Pokud by nedošlo k poklesu hodnoty nemovitostí či to nějak účelově špatně nedražili, tak by myslím na tu druhou nemělo dojít.
x-f: nevím, o jaké bance mluvíte, ale třeba m-bank chce nový odhad, který si samozřejmě platíte a který samozřejmě udělá jen někdo z jejich seznamu schválených odhadců. Nemám zkušenost s výsledkem, ale můj tip je, že pokud rozdíl nebude velký, zjistíte, že těch 90% kupodivu nesplňujete a zástavu si nechají a umožní Vám ji vytáhnout až později. Třeba jsem zbytečný pesimista, ale bance prostě nevěřím a smluvně je karta na jejich straně (i když si to dáte do smlouvy – opět nevím, kde a za jakých podmínek to jde – tak musíte doložit, že v době kdy o to žádáte nemovitosti ty parametry skutečně splňují – silně pochybuji, že si banka po 10 letech vezme původní odhady a dle nich udělá změnu jen tak bezplatně).
Pokud jde o exekuce, tak těch stories máte plno i tady, kšeftování se zabaveným majetkem proběhlo tiskem víckrát. Takže zjistíte, že byt co měl hodnotu 3 mega se prodal sotva za mega, chudák exekutor dělal co mohl. Z baráku jste venku, ten se prodal za milion. Ještě pořád milion dlužíte. Že je právo na Vaší straně je jedno, protože obžalovaným jste Vy a nejspíš nemáte desítky tisíc na právníka, který po několika letech dokáže aspoň něco z toho, co Vám ukradli vrátit. Opět, možná jsem jen pesimista, ale banka plus exekutor pro mě není důveryhodná kombinace v ničem, ve spolupráci se soudem je to pak vyloženě kosočtvercem ke zdi.
Raiffesen s tím neměla problém. Hodnoty zastavených nemovitostí byly ve smlouvě uvedeny a ta klausule o poklesu pod nějakou mez byla vztažená vůči hodnotě první nemovitosti právě uvedené v té smlouvě.
Jinak musím říct, že když jsem řešil hypo, tak jsem se s přílišnou byrokracií ani nesetkal. Např. odhad ceny nemovitosti což byl byt v novostavbě tehdy banka vůbec nechtěla (UCB). Když jsem pak řešil po několika letech refinanc, tak nová banka nechtěla ani odhad ceny a ani doložit příjmy.
x-f: před mnoha lety nebyl odhad problém, před cca třemi nebo čtyřmi lety už mi cpali seznam schválených odhadců. Klauzuli jsem neměl, pro vyvázání jedné z nemovitostí chtěli nový odhad a poplatek za změnu ve smlouvě, byl jste chytřejší při sjednávání. Vyřešil jsem to nakonec doplacením.
Myslím, že tam mají nějaké limity. Pod limit můžou dát hypoték kolik chtějí, ale nad limit jen nějaké procentuální části, takže si vybírají komu. Mám za to, že je to teď 85%.
Maximum je od loňska 90 %, přičemž 15 % z objemu nově poskytnutých úvěrů může být v rozmezí hodnot LTV 80–90 %.
Navíc posuzují bonitu potenciálního dlužníka přísněji než dříve. Takže s celý váš příspěvek je ve všech tvrzení nepravdivý.
Nevíte. Maximum je od loňska 90 %, přičemž 15 % z objemu nově poskytnutých úvěrů může být v rozmezí hodnot LTV 80–90 %.
V době korunové volatility …….
Hypotéka (která dnes mimochodem na 100 % LTV již nejde) pro nájemní účely je prostý pákový efekt. Takže představa o bezplatném výdělku je jaksi poněkud zavádějící.
Zdedi barak a kritizuje ty co si berou hypoteky…to si fakt vubec nevidi do huby?
Jinak CR je klasicky kyvadlo – driv legislativa umoznovala ojebat dluzniky neuveritelnym zpusobem – vysledek jsou mraky exekuci, z velke casti nevymozitelnych. Ted se kyvadlou zase zhouplo na druhou stranu a umozni vychcanym dluznikum grandiozne vyjebat s veriteli skrze oddluzeni bez minima uhrazeneho dluhu. Nejaky normalni reseni proste ne…
A co cekas od statu?
Mel jsem jednou dluznika, co mi visel za zakazku, tady v Cesku. Kecy, zapirani, nebrani telefonu, takova ta klasika. Zalovil jsem v kotaktech a zavolal jedne parte, ktera se zabyvala resenim podobnych problemu. Ozelel jsem tretinu pohledavky a zalezitost byla vyresena promptne.
Ze je nekdo hloupy a neumi si spocitat svoje financni moznosti, neni problem veritele. Mam souseda, co je opravdu hloupy, zakladku studoval hodne let a pak vysel ze sestky rovnou do kravina. Neni zlej, jen uplne blbej. Protoze zdedil hodne majetku, tak rodina dava proste pozor, aby nejaky vychcan ho do neceho neuvrtal. Ma nakazano veskerou postu neotevirat a jednou tydne se u nej otoci nekdo z rodiny a poresi to. Rovnou si pri tom nabere vejce, maso, zeleninu, co ma soused ze sveho hospodarstvi.
Chapu, ze pujcovani penez je riziko pro obe strany, ale take se obe strany k tomu musi stavet celem a pak jde i neprijemne vecinejak resit. Kdyz nekdo sere na komunikaci, tak at se pak nedivi, ze prijde exekutor. Jo, ze exekutori jsou mafianska sebranka, co xeftuje s exekuovanym majetkem, to uz je jina.
Ja jsem si pujcoval pomerne velke penize na pocatku podnikani, napoprve jsem zastavil zahradu po rodicich, protoze vic jsem nemel a priste jsem si zaruku musel koupit od spekulanta plus vybehat zaruku od Ceskomoravske zarucni a rozvojove. Vsechno neco stalo. A az se clovek z toho vyhrabe, tak mu naopak instituce penize vnucuji. Historie spolehlivosti se buduje stejne, jako vzdelani. Kdo na to sere, tak podle toho pak dopadne.
hele, je možný nechat se zbavit částečně způsobilosti k právním úkonům. Třeba tak, že dotyčný nersmí uzavírat smlouvy na víc než určitou částku. Známá dělá u soudu na opatrovnictví a maj tam přesně takový klienty co píšeš. Jsou schopný normálně fungovat, postarat se o sebem chodit do háku a tak, jenže když jim někdo nabídne ke koupi psí hovno za deset tiscí, tak ho okamžitě koupěj. tak jim příbuzný holt omezili svéprávnost a prodavači hrnců maj tak smůlu.
Dobry reseni. O nem ale zrejme pribuzni dotycneho nemaji ahnung. Oni ho omezuji zatim spise tak, ze kdyz jeho bracha vdaval dceru, tak nevesta strejdu na svatbu nepozvala, aby neudelal ostudu. Pritom ten by tam tak akorat sedel nekde v koute a cucal limcu. Tohle jim jde celkem dobre.
Podle mě jde postup, co měl DF aplikovat i na stavbu domu. Dokonce znám člověka, co takhle dům staví už osmý rok. Také jsem to tak chtěl, ale nakonec jsem byl přesvědčen o tom, že bude lepší, když budeme mít dům teď, dokud jsou děti malé a ne až nás budou opouštět na internáty, atd. Od té doby neuplyne půlden, abych se za to neproklel, ale jednou to skončí. To nic nemění na tom, že život s dluhem jest na prd.
Nuz na krku je blbej pocit, ale zalezi, jak moc to boli. Ja chodim okolo horke kase s kazdym leasingem, nebo uverem na auto. Nesnazim ten pocit, kdy dostanu splatkovej kalendar, nejlepe na 3 stranky DIN A4. To je pohled do pekla. Ale nakonec se to tak nejak da. Az to doplatim, tak mam dva pocity: radost, ze je to konecne pryc a pak zdeseni, jak rychle to uteklo a o kolik jsem zase starsi :-)
Hypoteku samozrejme chapu, byt jsem sam nikdy zadnou necerpal. Jenze stalo me to hodne nervu a prace okolo. Jediny smysl, proc jsem to takto delal bylo, aby rodina mela jistotu, i kdyby se mi neco stalo.
Pokud ma clovek rozumne zamestnani a nevezme si hypo ‚na krev‘, tak se s tim zit da. U statnich zamestnancu je to uplny lalac.
Debilita je brat si pujcky na vanoce, dovolene a podobne chujoviny. Tam je lepsi setrit dopredu.
ani u státních zaměstnanců to neni taková pohoda. Za minulé krize se snižovaly mzdy i státním zaměstnancům. takže kdo měl hypo na krev, měl problém. Oproti podnikatelům to sice je relativní pohoda, ale zas taková selanka to taky neni.
Tak rozhodně nemám hypo na krev (a mohl jsem mít v podstatě pohodovou, ale čím dřív to bude pryč, tím lépe). Ale problém je ten, že existují mimořádné splátky (což je dobře), ale na druhou stranu když si člověk chce koupit něco, co není nutné, tak se ozve vnitřní hlas, který člověka upozorní, že kupovat si zábavu mohou lidi bez dluhů a ne zaslužený -píp- a je to v pytli. Chybí mi taková nějaká ta radost, že si člověk řekněme za 5-10% měsíčního příjmu koupí něco pro srandu. Ne, že by nemohl. Ale za hrbem je dluh. Chápu, že to jsou asi nejmenší problémy s dluhem, co člověk může mít, ale i tak to stojí za -píp-.
Bud v klidu, tento jev ‚vnitrniho neuspokojeni‘ maji vsichni. Bez ohledu na prijmy. Ja nejsem zadny bohac, ale nejaky penize domu prinesu. Presto ale co chvila narazim na nejakou vec, kterou si uz delsi dobu rikam, ze si koupim jen tak pro radost a nakonec si reknu, ze musim kupovat/platit dulezitejsi veci a zase mam hovno.
Moji zene ted o vikendu hrablo z te zimy venku. Ona sice nesnasi horko (od mrtvice ji boli v horku hlava), ale jinak cely zivot byla teplofil. Takze ma ted vnitrni boj, jestli v lete k mori, kde to miluje, ale boli ji budka a nebo radeji do hor, kde ji sice hlava neboli, ale s tim teplem to neni uplne olrajt.
No a protoze venku napadlo zase patnact cisel bilejch sracek, tak sedla k Internetu a behem asi hodiny nasla jakejsi domek na Sicilii, za mega a pul a po telefonu uz pomalu napul domluvena s realitkou, ze to koupi. Letenka ze za dva tacky na osobu, tam koupit nejaky priblizovadlo a v lete fajn voraz. No… ja jsem na ni hledel, jestli se jako neposrala v kine. Ne, ze by na to nebylo, ale co kurva s tim??
Takze dala tri piva a uz u ctvrtyho ji proste doslo, ze je to picovina, aniz bych ji do toho nejak kecal. A mela po radosti.
Tak. Ono je to jedno — i kdybyste měl takové přijmy, že byste klidně řekl „Ale co, mega sem, mega tam, na portfoliu to ani nepoznám, tak jí ten domek prostě koupím, ono to sice bude úplně na hovno, ale ať má holka radost, vždyť je to pár kaček“…
… pak stejně narazíte na přesně stejný problém a na přesně stejné vnitřní neuspokojení za půl roku, až budete zvažovat nákup nového bizjetu :)
Mam kamarada, ktery uz pred 15 lety prehazoval neco pred dve miliardy, ted na tom bude jiste o neco lepe. Postavil megabarak, k nemu mega ‚krb‘ (puvodne to mel byt krb u tenisoveho kurtu. Pak ze nad tim udela pergolu. No, altan bude lepsi. Ale kdyz se to vyzdi, bude to jeste lepsi,… ve finale postavil dvoupodlazni domek, kde v prizemi je obrovska jacuzzi, krb, snoooker a v hornim patre pokoje pro hosty), garaz na hafo aut, do toho nacpal to hafo aut… a kdyz jsem s nim tuhle mluvil, tak byl otravenej, ze by rad jakejsi ostruvek kdesi v Indonesii, ale ze by to bylo hodne na krev a zase nic mensiho ze nema smysl…
Prostě platí zlatý pravidlo „Můžeš mít kolik chceš, vždycky potřebuješ o třetinu víc…“ … :-))
Tak. Tuhle jsem si řekl, že se budu cítit opravdu materiálně bohatý, až půjdu ulicí v jakémkoliv městě světa, ukážu si na libovolný barák a řeknu si – tenhle si můžu koupit, stojí pár drobných a ani to nepocítím :).
…takhle fungoval třeba Terry Pratchett v Praze… ;-)
…ja vedel,ze Bures mezi nas jednou prijde.
;-)
CzechDave: bohužel, mám pro Vás špatnou správu. Pokud si myslíte, že se budete nějak cítit až něco nastane, nikdy to nenastane. Pocit je totiž v hlavě, bez ohledu na realitu. Můžete mít hovno a cítit se jako král a můžete mít miliardy a cítit se jako lůzr. Vše je o tom, s čím se porovnáváte a co je pro Vás důležité. Bez peněz je samozřejmě těžší se cítit jako král než s nimi, ale když nejste bezďák a přesto si myslíte, že více peněz na materiální statky by věc vyřešilo, tak jste ve stejné pasti jako Sysopův miliardář, jen na jiném jejím stupni. Máte to prostě blbě nastavené, i když si myslíte, že ještě pár korun a hned by bylo líp. Nebylo, měl byste doma jen víc krámů, ale pocit, že to není ono nezmizí, ten o prachách není (o prachách je to jen v případě, že třete bídu a nemáte zabezepečené základní potřeby, vizte Maslova a jeho pyramidu).
Neříkám, že se cítím depresivně z toho, že jsem asi ten nejvíc sociální případ z okruhu mých přátel. Mám vše, co jsem kdy chtěl, splnil jsem si pár životních snů, bydlím podle své chuti a představ, sdílím svůj život s lidmi, které mám rád, mám čas a prostor na své koníčky a jsem za to velice vděčný. Nepopírám, že by se nějaká koruna navíc nehodila, naopak. Ale zvládám to dobře a nic zásadního mi nechybí. Přesto se tu a tam zabavím třeba tou představou, kterou jsem ventiloval výše, nebo tím, že si představuju, jaké by to bylo být třeba týden na místě Kim Jong-Una nebo Trumpa nebo jiných lidí, kteří mají moc, majetek a slávu :).
CzechDave: možná jste na tom materiálně z Vaší bubliny nejhůř, ale pokud je pravda co píšete, troufám si tvrdit, že co se spokojenosti-štěstí týče, poslední nebudete ani náhodou. Spíš si zkuste představit, s kým byste ze svých přátel měnil (vše, ne jen že byste k tomu co máte přidal jejich peníze a domy).
Systém je u nás holt nastaven tak, že hodnocení úspěšnosti je vázáno na měřitelné veličiny, tedy prachy a co za ně lze mít. Jenže pocit, že jste úspěšný, šťastný nebo spokojený je už z definice věc nemateriální (je to pocit, že). Lidé v drtivé většině případů makají na tom, aby vypadaly úspěšně před rodiči, přáteli, sousedy atd. to znamená honit se za penězi a slávou. Málokdo maká na tom, aby byl spokojený, naopak když vidíte spokojenost v obyčejných věcech, jste za divného. Pěknou hlášku měl Ford ve filmu 7 dní, 7 nocí kde coby pilot na tichomořském ostrově říkal nově příchozím turistům: „lidi si myslí, že tady najdou štěstí, ale tohle je OSTROV. Co jste si nepřivezli, to tady není.“. Stejně tak nový barák, Porsche nebo letadlo prázdnotu nezaplní, maximálně tu fyzickou v garáži. Dodají dočasný „kick“ díky dopaminu a dalším dobrotám, ale to je jako splácet hypotéku skrze úvěry u providentu.
Jojo Childeatere.
Lyžování v Alpách je fajn, ale heliskiing na Kavkaze nebo v létě v Chile nebo NZ je o level výš.
Jachta je prima, ale bez vrtulníku je to opruz.
A ten bussiness class už mě nebaví, chtělo by to private jet.
Aspoň sem tam půjčit.
Ale stejně si ho nakonec koupím.
A potřebuji 911 a nějaký 4 seats cabrio, možná LR Evoque a taky pick up treba ten nový japonský mercedes X a taky něco na courání kolem komína třeba A45 AMG a taky SUV na výlety ale GL je moc velké tak GLC. A k 911 boxstera cabrio. A ženě něco jako A4 allroad, bo BMW a MB se nedá sehnat 4×4 s manuálem.
A k baráku v horách poblíž nějakého městečka a u dálnice a u termálu a u letiště (asi někde mezi Liptovským Mikulášem a Popradem) taky apartmán v Zadaru a v Courchevelu.
A ten ostrov jak píše Sysop by taky nebyl k zahození.
No vždy Vám něco pochybí.
Třeba ochranka když už to všechno máte.
Tak hlavně, že jsme zdraví a šťastní i bez ostrova a soukromého jetu…
Ano, je to tak. Našel jsem smysl ve zvonivém smíchu vlastních dětí…:-)) Ale občas nějaká koruna na ty základní koníčky, ta je doslova k nezaplacení. My rybáři jsme vlastně většinou velmi spokojení – náš koníček v sobě skýtá prvky různých ostatních hobby – offroad, kanoistika, vysokohorská turistika, otužování, camping, cestování, boating…
Problem je, ze bydleni proste clovek potrebuje, nemuze si to „odpustit“ a odlozit to, jako treba nakup auta. Takze stavet za vlastni (nebo setrit) znamena platit najem + setrit na ten novej byt. A predstava, ze ted platim slusnej byt pro ctyrclennou rodinu + se snazim usetrit na byt v Praze, je dost humorna. To by mi stacilo setrit na 1+1, protoze driv nez nasetrim na vetsi, budou stejne deti venku.
Takze mit hypo misto placeni najemnyho je naprosto racionalni ekonomicka uvaha – jde o to si tu hypoteku nevzit moc agresivni (tz. byt si schopen odkladat pro pripad nepohody, nemit to na hrane aby me zabil vzrust sazeb z 2 na 5%, apod.).
K poslednímu odstavci: podmínkou schválení insolvence je (kromě řady dalších) souhlas všech věřitelů. Bude se v tom něco měnit?
Není. Nebo jinak – nějaký odkaz, z čeho to odvozujete?
Insolvence se neschvaluje, soud zjišťuje úpadek a rozhoduje o způsobu jeho řešení. Pokud Vám jde o schválení oddlužení, jako způsobu řešení úpadku, tak ani tam není souhlas nutný.
(Naopak, věřitelé se musí přihlásit, aby vůbec měli nějaká práva).
Tak to jsem s něčím spletl. Přihlášení věřitelé hlasují o způsobu řešení. Např.
https://www.penize.cz/osobni-bankrot/301429-insolvence-pro-kazdeho-oddluzeni-petilety-ocistec
V reálu navíc ve většině případů nehlasuje nikdo, ani korespondenčně.
Co se týká bydlení, líbí se mi řešení, které realizoval jeden známý (finančně za vodou).
Dcera za ním přišla, že by si chtěla koupit dům, chtěla by si vzít hypotéku, a jestli by jí zbytek půjčil. Nabídl jí, že ten dům koupí, ale napíše ho na sebe. Dcera v něm bude bydlet a bude ho splácet. Až ho splatí, bude její.
Nicméně chápu, že je to neobvyklé řešení, které je dostupné pouze malé části populace. Pokud mi to finanční situace dovolí, rád bych svým dětem nabídl něco podobného.
je to nejrozumnější možné řešení, a dokonce to lze právně rozumně „zprocesovat“, klidně s inflačním koeficientem a odpouštěcí doložkou pro případ neštěstí. ovšem vyžaduje to určitou úroveň solidnosti na obou stranách kontraktu a dítě jedináčka, nebo rozumně rovný přístup k případným dalším spoludědicům a spoludědice solidní. což není úplně standardní a běžná situace.
Vyžaduje to především ty peníze mít. Solidnost potomků pak je něco, co můžete do značné míry ovlivnit výchovou.
Co se týká výchovy vlastních dětí k solidnosti, zvolil jsem následující postup:
Pokud máte děti, určitě znáte, že chtějí koupit tohleto a támhleto a nejlépe hned. Takže jsme jim se ženou nastavili fixní kapesné 200 Kč měsíčně + pohyblivá částka závisející na prospěchu ve škole („1“ a „2“ jsou hodnoceny pozitivně. „3“, „4“, „5“ a „poznámky“ negativně). Na konci měsíce „sečteme bilanci“ a doplatíme. Za domácí práce zaplaceno nedostávají. Kapesné si mohou utratit, za co chtějí, v tom nemáme právo veta.
Chtěli koupit nové telefony. Řekli jsme: „Fajn, vyberte si jaký chcete, klidně iPhone za 30 tisíc, ale půlku si zaplatíte sami.“ Nakonec si vybrali telefon za 5 tisíc, na který si přispěli svými 2,5 tisíci.
Jaké metody používáte Vy?
Zvolil jsem u všech našich 3 dětí metodu „První mobil Vám platím já, všechny ostatní si platíte sami“. A funguje to – musí si našetřit (co dostanou od babiček, atp.). Nemusí pak mít ajfoun, ale stačí jim něco normálního, když si to kupují za své.
ono není nutna solidnost zrovna tohoto druhu, ale jistá zodpovědnost a uměřenost a dobrovolná skromnost a držení slova a snaha o kosensus a obecně přirozenou spravedlnost, a smysl pro okřídlené orientální „já s bratrem proti bratranci, já s bratrancem proti sousedovi a já se sousedem proti světu“.
samozřejmě nic proti výchově k autonomnímu hospodaření dětí, též se o to se střídavými úspěchy pokoušíme.
Děti mám tři a musím říct, že tu posedlost po věcech pozoruju jen u nejmladší (10 let) a ani u ní moc často. Starší jsou co se nakupování týče docela skrblíci. Měsíční kapesné je u nás vypláceno od deseti let a jeho výše je rovna věku. Tj. začínáme na 10 Euro a každý rok jedno přidáváme. Že si to mohou utratit, jak chtějí, to je u nás stejné – dovedu si představit, že některé druhy výdajů bych se jim asi snažil rozmluvit, ale zatím na to nedošlo. Pohyblivá složka je pouze kladná a v naturáliích (za desítku ve škole čokoláda například).
Děti mají poměrně často příležitost si něco přivydělat a docela toho využívají (což mj. pomáhá budovat zdravý vztah ke státu a jeho institucím). Zatím bych řekl, že celkově OK, ale uvídíme za dvacet let ;-)
Koukám, že život v Holandsku nese své ovoce :D
Hypotéka je ok. Není jiné cesty k vlastnímu bydlení, pokud člověk moc nezdědí nebo není podnikatel co vydělává nesmysl nebo prodal firmu.
Bydlet se prostě musí a jediná výhoda nájmu oproti hypotéce je, když by se člověk musel často stěhovat.
Pokud někde člověk plánuje strávit zbytek života nebo aspoň 5-10+ let, hypotéka je ekonomicky racionálnější řešení než nájem. Za hypo zaplatíte +- stejně jako za nájem + za X let ta nemovitost je vaše, při placení nájmu máte potom holou prdel a zaplatili jste hypotéku na nemovitost někomu jinému :-)
Jinak nechápu, který idiot si dneska bere leasing na spotřební elektroniku. Pračka dneska stojí asi 5 tisíc a další spotřební elektronika je na tom cenově podobně. To není jak před 20,30 a více lety, kdy každý domácí spotřebič stál třeba několik průměrných platů. Dneska si i z 1 průměrné mzdy těch spotřebičů koupíte několik. I kdybyste byli naprosté socky a zbývali by vám třeba 2 tis. měsíčně, na pračku máte za 3 měsíce.
Jsou lidi, kterym zbejva par stovek(mysleno 2 – 3 stovky) mesicne. Za predpokladu, ze nemusi koupit detem novy veci. Pak jim zbejva nula, nebo jdou do lehkyho minusu. Takovy lidi si proste z fleku novou pracku nekoupi. Ani jetou. A fakt to neni tim, ze by chlastali/kourili. Tito lide v CR fakt ziji, socialne slabsi regiony jich maji docela dost a nemusi byt ani opaleni.
Naproste socce nezbyvaji 2 tisice mesicne. Vylez ze svoji socialni bubliny.
Doprdele prace, neni to tak davno, kdy tu Lojza daval k dobru svuj pribeh, jak byl epicky chudej. Jasne, jeho pripad byl extrem, ale trosku upgradni jeho sracky a pridej deti a dostanes se k tomu, jak v CR zije chuda rodina. Fakt jim nezbejvaji mesicne 2 tisice, to by si piskali a tancovali by stestim.
Je otázka, kolik z těchto sociálních případů jsou lidé, kde oba dospělí členové vykouří 20 cigaret denně. A pokud je chcete navštívit, jdete se prvně podívat do hospody, protože tam je větší pravděpodobnost, že je najdete.
jo, tohle by mě taky zajímalo. Soudím, že z velký části je to prostě neschopnost hospodařit. A nemusej to bejt ani cigára a hospoda. Zvlášť pokud má člověk nízký příjmy, tak musí opravdu počítat s každou korunou. A toho, se obávám, ti chudí moc schopni nejsou.
Moji rodiče žijí na venkově a v zásadě celý život pracují oba za minimální mzdu. Přesto vychovali 3 děti a nechali nás všechny vystudovat VŠ. Nevím jak to dělali, ale nikdy nám nic nechybělo.
Je pravda že za bydlení asi nedali moc, dům svépomocí postavili ještě za socialismu. Nikdy se ale nestalo, že by neměli peníze na školní výlet, lyžařský výcvik, novou pračku apod. Pravda, neměli jsme super auto nebo nejnovější elektroniku, počítače apod. ale nikdy si nemuseli na nic půjčovat. Neměl jsem nikdy pocit že bychom na tom byli nějak zle, jezdili jsme v létě na dovolenou do zahraničí, v zimě na lyže, docela dost na výlety po ČR atd.
Ono je to o mentálním nastavení a selském rozumu, že si nekupuju na co nemám, když to nutně nepotřebuji k životu. Těch věcí bez kterých se člověk neobejde je velmi málo a všechny jsou relativně levné. Když dám příklad: můžu si dát pivo v hospodě za 30,- nebo doma za 8,50,-, jídlo v restauraci za 120,- nebo to samé doma za třetinu atd.
Jsou lidi co vydělávají násobky, třeba 40-50 tis. a budou vám brečet jak jsou na tom špatně, že jim nic nezbývá. Člověk je schopen utratit nekonečně peněz, ale ve výsledku se dá žít za jednotky tisíc měsíčně (když nepočítám hypotéku investici do nějaké nemovitosti nebo nájem, jehož cena je extrémně rozdílná podle lokality).
No tak nahoďte nám reálné nějaký HLP.
Co třeba takto:
Otec minimální mzda, čistého 11700.
Matka MD 1 dítě 7600.
19300 měsíčně.
Byt v nájmu 10000.
Jídlo 4500.
Hadry, pleny, domácnost, blbostí 2500.
Zbývá 2300.
A k těm 50Kč na osobu a den na jídlo.
Snídaně 7 rohlíků 14
10dkg salámu 10
Termíx 7
31 Kč
Svacina 3ks jablka
12 Kč.
Oběd Špagety 10 Kč (socky nemusí mít semolina dura) rajský protlak+cibule 10 Kč. A labužnìkům Eidam 30% za 12 Kč.
32 Kč.
Svačinka 1/2 bábovka 15Kč.
Večeře chléb, tvaroh s bylinkami, 1/3 salátové okurky.
35 Kč.
120 Kč za den
Snídaně vaječina chléb.
35 Kč
Svačinka banán 18 Kč
Oběd kuřecí vývar, kuřecí řízek, brambor, salátová okurka. Zbyly z kuřete 2 stehna a 2 křidla a trochu masa z polévky.
60 Kč
Svačinka
3x jogurt
21 Kč
Večeře
5 ks videňských párků chléb hořčice kečup
40 Kč
164 Kč.
Snídaně
Bábovka 15 Kč.
Svačinka
5xrohlik sýr 25 Kč
Oběd polévka, rizoto s hráškem, mrkví a masem z polévky. 30 Kč
Svačinka 5xkiwi
15 Kč
Večeře čočka chléb
25Kč
110 Kč
Pijeme čaje ovocné a černé a vodu (se šťávou).
Denně 12 Kč.
Občas pivo za 8.90 Kč
Víno za 1l 50 Kč
Nekouříme.
Mlsáme tatranky, horalky a to co upečeme.
Jíme levná jídla typu bramboráky, amolety, topinky, hrách, fazole, knedlik s vejcem, koprovka, špenát.
Oblékáme se u Vietnamců a v second handu.
Internet lovime wifi free.
Provoláme tak 200 Kč.
Na výlety chodíme pěšky se svačinkou.
Vymetáme slevy, akce a inzeráty.
Sháníme si práci za vyšší než minimální mzdu.
Sháníme si hrušky, brigády.
Asi při takovém příjmu máme nárok na sociální dávky.
Spoříme aspoň 500Kč do šuplíku a aspoň 300Kč třeba na dětský účet nebo penzijní spoření.
Dovolená v privátu nebo pod stanem.
Atd., atp.
Hlavně mi nepište, že byt je za 15.000 Kč a za 150 Kč denně umřete hladem.
Fušky ne hrušky
Dobrá dieta a la Rajko Doleček…
odkud jsi?
pokud bys byl někde od brna jsem schopen ti dát práci za 20.000Kč/měs
Taky ale ty spotřebiče těch 15-20 let drží. Ne dneska, kdy i nejdražší má samý píčoviny, jen ne to, co chceš, a sype se to jak sníh. Hele to je jak auta…strašná doba :D
Radši si koupím pračku za pětikilo, co vydrží možná půl roku, možná tři roky (když už vydržela pět před tím, že?), než novou za bůra, co vydrží možná pět let, možná taky tři (tzv. záruka a den).
Nemyslím že spotřební věci nebo auta byli dříve nějak extra kvalitnější nebo trvanlivější. Možná něco ano, ale zase to stálo reálně 5x-10x víc než dnes…
Když všichni mluví o těch autech, že Škoda 120 nebo Favorit bylo lepší a trvanlivější auto, než třeba dnešní Octavia nebo Fabia může říct jen debil. Dřív se auta nepoužívala tak intenzivně jako dnes, kdyby někdo drtil Škodárnu X desítek/stovek km denně, musel by být automechanik amatér aby jí udržel v provozu a to auto by bylo zralé na generálku po pár letech.
Až na nějaký drobnosti kroutí pračka i sporák Bosch něci mezi 15 a 20 lety. Mimo to, že dnešní nabídka je zoufalá a plná sraček akorát tak pro hipsterský buzeranty, tak sem zvědavej, kterej z nich by běžel tak dlouho.
Kromě husákových dětí co dostali státní byty v privatizaci za pusu a kariéru startovali v době kdy byl obrovský hlad po kvalifikovaných vysokoškolácích takže dnes jsou na lukrativních vedoucích místech v oboru, ti ostatní potom se začali dělit do dvou kast:
První byla kasta bydlících, co si mohli dovolit založit rodinu. A druhá kasta nedotknutelných, kteří měli tu smůlu, že jim neumřela babička nebo strýček s bytem, nebo jim umřeli, ale dělili se o to se 4 příbuznými, nerestituovali rozsáhlé latifundie po svém komunistickém předkovi, nebo jim rodiče nemohli dát aspoň polovinu peněz na hypo. Řada z nich se dodnes potlouká po mizerných podnájmech a když už náhodou mají rodinu, tak je jejich rozpočet s hypotékou napnutý k prasknutí.
Některé příběhy dopadli šťastně, někdo bohatý jim umřel, nebo se rodiče smilovali a za peníze naspořené na důchod jim splatili hypotéku. A ti ostatní, coby novodobí nomádi, se stěhují z podnájmu do podnájmu podle toho, ze které městské části se zrovna stane luxusní, takže tam nelze utáhnout nájem.
A jako bonus marné snahy o zabřeznutí manželky, když se konečně ke čtyřicítce finančně tak vypracovali, že si můžou dovolit konečně založit rodinu.
A abych uvedl příklad současných mladých:
Cca třicátník 7 let po škole, střední škola plus vyšší odborná (nějaká polygrafie nebo příbuzný obor, nevím přesně). Dnes má v Praze 19 000 čistého. Pro většinu jeho spolužáků z oboru naprosto nedostižný sen. Řada z nich, pokud se chtějí uplatnit v oboru je platově pod úrovní prodavačky v lidlu. Za 1+kk dá 12 000, 5 000 za jídlo a na všechno ostatní mu zbudou 2 000.
Jak za těchto podmínek chcete založit rodinu?
Řekl bych, že současní mladí (věk 25 let, plus minus 5) to mají opravdu o něco těžší, než jsme měli my, ve stejném věku, v devadesátkách. I když s tím, že „husákovy děti“ „jsou na lukrativních vedoucích místech v oboru“, bych se (na základě vzorku naší 4C gymnázia) tvrdit neodvážil, takových je (stejně jako vedoucích míst) menšina (a navíc dost takových míst je obsazeno ročníky o 10 let staršími (kolem r. nar. 60), kteří stihli „chytit vítr“ hned na kraji devadesátek, tj. se na hodně „husákových dětí“, které studovaly, nedostane, a navíc je předstihnou dravější ročníky mladší, které už nemají náš problém se skromností).
No tak pokud by tu rodinu opravdu chtěl, tak by mohl. Mohl by například opustit profesi, která ho neuživí a jít dělat řidiče autobusu u DP, nástupní plat je cca. 35k bruto. A to nepočítám příplatky, benefity atd. A takových profesí bude hádám více, kór v Praze.
Hrosan-jhk:
Podle toho co vím od příbuzných a známých a jejich děti, tak dnešní 25+- jsou regulérně v hajzlu.
V devadesátkách se hodně privatizovaly byty, a kdo měl něco našetřeno, ten je kolikrát nakoupil pro všechny svoje (husákovy) děti. Místa v devadesátkách byla obsazena, ale často zkostnatělými lidmi neschopnými se naučit něco nového, třeba práci s počítače, ale mraky vysokoškolských míst mezitím vznikaly. Což dnes už neplatí.
Kdo přišel po populační explozi husákových dětí, ten narážel na přeplněné vysoké školy, takže dostat se na jakýkoliv nepodřadný obor bylo velice těžké. Dnes ty děcka jdou na vysokou ze střední skoro automaticky. Pak mu husákovci před nosem vyluxovali všechny dobré místa. A nakonec kvůli potřebě osamostatnění se případně zahnízdění, raketově vzrostly ceny bytů, třeba paneláková garsonka v krajském městě z jakž takž tržních 400 000 na skoro milion. De facto „garáž se sprchou a záchodem“ 5×5 metrů za milion. Absurdní.
V takové situaci se uchytit bylo dost těžké. Ale s odřenýma ušima, nohama, koulema… když jste měl trochu štěstí, tak se to dalo. Ta další cca 25 generace to má ještě horší. Protože všechny místa v oboru jsou už totálně obsazené a většině středo i vysokoškoláků nezbývá po škole nic jiného než jít k Providentu, nebo vnucovat lidem pojištění a spoření které nepotřebují,nebo důchodcům soupravu hrnců za 30 000, a podobné věci. Znám nějaké lidi v této generaci 25-30 a ikdyž jsou nadprůměrně dobří až špičkoví, tak se plácají někde dole, protože slušné místa jsou dnes prakticky „dědičné“, tedy nějaký váš dobrý známý nebo příbuzný musí odejít do důchodu abyste se tam dostali.
Tohle jsou dost kecy. V devadesátkách se zase nadávalo na restituenty jak jim všechno spadlo do klína, na veksláky s navekslovanejma penězma a na starý struktury se sítí známostí. Plus se restrukturalizoval průmysl a zavíraly se fabriky jak na běžícím pásu, přičemž v mezidobí byli dělníci rádi když dostali aspoň občas část vejplaty. Vona to taky žádná selanka nebyla a pus mínu pětadvacátník těsně po škole byl malý hovno na spodku žebříčku vždycky, až na pár hvězd.
Nemusí jít jen o byty. Koupit chatu, upravenou na celoroční bydlení, na vlastním pozemku někde v chatové osadě na předměstí většího města se dá při troše štěstí za polovic ceny garsonky v tom samém městě. Já to takhle vyřešil a rozhodně toho nelituji. Má to určitá omezení v komfortu, protože do krámu je daleko, děti na poloprázdné osadě si toho také moc neužijí, ale na druhou stranu solidně postavená zděná chata už má většinou disposici 3 + 1 s koupelnou a WC, k tomu bonus v podobě zahrady kolem domku, provozní náklady nemovitosti jsou nula nula nic a trocha vlastní práce a osady bývají většinou v nádherné přírodě. Logistika dopravy do práce a do škol je celkem řešitelná a kupodivu náklady na provozování aut nejsou tak vysoké. Internet je dnes dostupný i uprostřed lesa, pokud to není nějaká místní WiFi síť, tak fixní LTE domovní přípojky fungují velice slušně a jsou za rozumnou cenu. Jako startovací bydlení to myslím i přes určité kompromisy své výhody má.
Koukám na to tady u nás v osadě – slušné chaty (no, chaty… ony to jsou už zděné patrové domky s půdorysem kolem 50m2, většina z nich s vestavěnou garáží, podsklepené, s vlastními pozemky od 300m2 výš; pár sousedů tu má spíš menší rodinné domky o půdorysu 80 – 90 m2, kterým se chata říká snad už jen ze setrvačnosti) se už ani neprodávají a za cenu, za jakou jsem před třemi lety já koupil svou chajdu, se tu nabízejí a kupodivu i rychle prodají už jen o řád méně kvalitní nezaizolované dřevěnice na betonovém základě. Slušné zděné chaty k celoročnímu bydlení (menší než ta moje) se tu nabízely k prodeji za mega (jedna už je prodaná, druhá ještě na kupce čeká, ale tady je problém s pozemkem, který je v prudkém svahu a nelze ho použít prakticky k ničemu většímu a není tam nijak solidně udělaná voda a septik – právě kvůli pozemku ho není kam pořádně umístit; být to pozemek více rovinatý, byla by už prodaná také).
RE: kaBrnak: „Reguélně v hajzlu“ jsou ty děti, co si jako my myslely/myslí, že se při hledání práce prosadí na základě svých schopností (a ne známostí) – bohužel musím konstatovat, že jsme zpátky v socíku, a min. 2/3 míst se obsazují na základě známostí (rodiny). Kdo nemá známé, musí mít buď fakt neskutečné štěstí, nebo má „smolíka“ (bude dělat podřadné práce za mizivé mzdy). Začít v něčem, co člověka uživí, podnikat, je prakticky nemyslitelné. Co jsem nikdy nezažil, byv z vesnice, je to Vámi zmiňované obsazování bytů na základě předešlých regulovaných nájmů – smluv, odkupy za „hubičku“ – všichni mí předci i já jsme si bydlení vždy pořídili plně za vlastní (z příjmu + půjčka). Chtěli jsme původně stavět, ale pak jsem koupil levnější krajní Okál, v řadovce a modernizoval, a hypo mám už pár let splacené. Je to generaci po generaci čím dál těžší, kdo pořídil bydlení dřív, je na tom líp. Starší holku mám v Brně, a tam je, situace s bydlením šílená (kupovat tam byt, do toho jsme nešli, za ty ceny). Asi se bude vracet zpět a „zabydlí“ se „u babičky“ – v patře domku ze 70-tých let, co postavil můj táta, je 1+1 k dodělání a nastěhování (čímž z toho bude bydlení 3 generací pohromadě – dole bydlí babička s prababičkou). Tady „pod horama“ to vlivem závodu Škoda auto je to totiž s cenami nemovitostí stejně šílené jako v Brně – 3+1 63 m2 panel se prodává za víc než 2 mil. Kč (ceny vyšší než v krajském městě, a to jsme „v prdelákově“). Druhá holka dostane možnost bydlet v domku po prababičce, který je od jara prázdný (bude potřeba rekonstruovat, velikost 2 + kk do začátku musí stačit, pak se uvidí – máme naštěstí pár pozemků k výstavbě „pro budoucí generace“). Klukovi je 14, tam je ještě trocha času :-) Každý to musí nějak zkusit, začít, není třeba si hned pořizovat maximální možnou hypotéku, co mi v bance schválí (i když to tak hodně mladých dělá – 36 tis. Kč čistého příjmy on+ona dohromady, a na to hned spotřebák v ideálním případě do 5000 Kč, nebo konsolidace a hypo na nový dům skoro 15000 Kč měsíčně – pak dítě, ona na mateřskou, a co s tím..).
Hrosan-jhk: jako zářný příklad člověka, který žádné známosti neměl a není na tom úplně zle musím velmi nesouhlasit. Především proto, že v mém okolí je takových drtivá většina. A mezi lidmi, kteří mají práci díky známosti to často není o tom, že by ji měli „jen“ kvůli té známosti. Ale nadešla správná doba, kdy se jejich schopnosti hodí někomu, kdo je třeba delší dobu zná. Ono totiž dávat práci kreténům jen proto, že jsou z rodiny není úplně optimální. Existuje to, ale já to prakticky neznám – spíš znám story, kde tohle firmu časem pohřbilo.
Takže jste-li schopnej, práci najdete. Nějaké to „štěstí“ k tomu jistě potřebujete (hodí se zrovna přijít na pohovor někam, kde to zrovna klapne), ale primární jsou ty schopnosti (když je nemáte, jste naopak na známosti odkázán, což je nemilé) a vlastní aktivita (kdo čeká, že mu něco spadne samo do klína je vůl a současně u takového snad ani nadprůměrné schopnosti očekávat nejde).
Klidně nahoďte pro představu obory a regiony, kde dle Vás platí nutnost známosti. Já toto pozoruji akorát ve státním, ale nejsa blbeček, který potřebuje známé, aby mohl za 25 hrubého dělat kulové na úřadě je mi to fuk. Kdybych takovým byl, známost by opravdu byla rozhodující. Ale to se pak nebavíme o lidech, kteří si myslí, že se prosadí schopnostmi a to je to, s čím jste začal a co já rozporuji.
fatdwi: taky jsem žádné známosti neměl, a nejsem na tom úplně zle (ale uznávám obrovskou roli štěstí, kterému jsem šel naproti – nikdy mi nevadilo vzít práci za méně, pokud byla možnost dostat se vlastními schopnostmi na víc).
V okruhu řekněme rozumně schopných a slušných lidí není na obsazování míst kamarády a rodinou nic špatného. V takových kruzích by si málokdo dovolil někam protlačit úplného idiota či svini jen proto, že je to třeba synovec – oni by si totiž při prvním průseru všichni moc dobře vzpomněli, jak se tam takový člověk dostal.
Co se týče popisu trhu s bydlením, máte bohužel do značné míry pravdu, ale jak jsem psal někde výše – drtivou většinu těch svinstev mají na svědomí státní regulace a jiné zásahy.
Tak… ono na tom není nic špatného ani mimo tento okruh, pod podmínkou, že ten, kdo obsazuje, nese finální odpovědnost za to místo, resp. za to, jak dobře či špatně je zastáváno, ne?
ad: Buduj vlast, dělej dluhy!
Tak nějak: http://pravyprostor.cz/konzumerismus-aneb-spolecnost-zadluzenych-nevolniku/
Přidám historku k výš uvedeným úvahám o přežívání (částečně poznanou vlastní, částečně z důvěryhodného zdroje):
Žil byl mladý a vpravdě nadějný ekonom, pracující v managmentu pobočky zahr. společosti za solidní peníze. Pak se tento člověk na ten busines vykašlal a dělal kde co – výškovky, vlekaře v zahraničí (jeho tehdejší přítulkyně myla nádobí), on pochopitelně na půl úvazku, aby si také zajezdil. Teď je společníkem malého sportovního obchodu, má malý být v cikánské čtvrti (ještě má jiný byt a ten pronajímá a možná už na něj má i splacenou hypo), přítulkyni a dítě, starou dodávku a jsou permanentně někde na cestách – když jede na sjezdovky, tak spí všichni v dodávce na parkále, konec konců, oni spí v dodávce pořád, u moře jsou každou chvíli někde, za svými sporty si jezdí pořád. Každou korunu otočí pětkrát, ale po pravdě řečeno, na minimálních nákladech (např. jídlo prý řeší nějakou levnou kaší v prášku, ředěnou vodou co nabere u benzínek), leč umí žít.
Ještě jednu:
Žil byl programátor na volné, noze, co nějakou dobu makal dnem a nocí. Potom se rozhodnul jezdit na hory. Takže makal jen velmi málo a z kluka, kterého jsem viděl začínat, se stal člověk, který během pár let (a to často s přítelkyní) byl všudemožně, včetně nějaké sedmy a dvou osmitisícovkových výstupů (jeden asi 10 m pod vrchol, jeden do nedotaženého vrcholového útoku). A to velmi levně, nepamatuji si cenu jeho kombinace Mt. Kenya – Kili, ale bylo to fakt za pusu. Neměl auto (vždy se s někým svezl), měl společný pronájem bytu, jinak de facto nic. Co je s ním teď, přesně nevím.
Takže život je fakt otázkou priorit. Jsem rád za to, co mám, ale nedávno jsme s kamarádem v hospodě řešili, jestli vyhráli oni, nebo mi. Podle mé manželky vyhrál ten, kdo je spokojenější. Nevím, jak to zjistit, ale mám nepříjemný pocit, že oni dělají co chtějí, já co se po mě chce. Ale jestli se opravdu cítí spokojení, to nevím.
Vyškovky, vlekař…teď je spoluvlastníkem sportovního obchodu. Asi mi v tom příběhu něco chybí:) Ale to není důležité.
To, co chci říct je to, že to asi nebude úplně otázka přežívání, ale volby. Též mám kamarády s hodně slušnými platy a berou si několikaměsíční neplacená volna na free ride potloukání se po světě bez konkrétnějšího plánu ve velmi lowcost verzi jen s batohem a dolarem na den (ačkoliv mají na drahé dovolené) a mají i takový styl života – bez auta, ajfounu, drahých hader, tak trochu na alternáče. Podle mě je přežívání to, když někdo má celoživotní kariérní strop 20k hrubého (či méně), ještě s nějakou tou koulí u nohy. I ten bývalý programátor, když se ze dne na den rozhodne vrátit do normálního pracovního režimu tak sice nebude mít těch 130k jako kdyby jel kariéru, ale 60/70/80k dostane na nějaké IT pozici bych řekl zcela bez problémů.
Tohle je krásný příklad uvažování dnešního západního člověka, že když nehromadíš věci a neposíláš selfie s bmw a moetem na insta tak nejspíš přežíváš a někdo nechápe jak můžeš být spokojený:)
Bohužel propaganda materiálna se z hlavy dostává dost blbě a asi nejhorší verze je ta, když jsi dost inteligentní na to, že si to uvědomuješ, ale vlastně nevíš (resp se těžko sám učíš) jak vystoupit z toho začarovaného trojúhelníku práce-peníze-věci a být spokojený, protože tě nikdo jinou cestu neučil. Já mám podobný pocit, že dělám, co se po mě chce, ale postupně se toho snažím už nějakou dobu zbavovat.
V tom příběhu chybí detaily, ale je logický, ten člověk měl prachy, dělá mimo jiné trohcu okrajový sport a specializuje se na prodej vybavení na něj. Pokud vím, tak podíl v tom obchodě koupil od bývalého společníka (jakou to má formu si napamatuji, tuším, že s.r.o.)
LWG: jediný problém Vašeho uvažování je nutnost se porovnávat. Proč musí někdo „vyhrát“? Jak vlastně chcete v něčem, co je Vaše interní věc (pocit spokojenosti je Váš, nikoho jiného) soutěžit navenek? Položte si otázku, proč vůbec chcete vědět, kdo je spokojenější? Budete se cítit líp, když byste na to získal nějaké skóre, porovnal a ono bylo vyšší? Proč by něco takového mělo Váš pocit změnit? „Hele mámo, jsem spokojený na 77.4% a Pepa jen na 74.2%, mě je ti tak dobře, že jsem spokojenější.“ Nepřipadá Vám to absurdní?
Chcete-li být spokojenější, musíte pracovat sám na sobě. Co Vám přináší radost? Co Vám ji přinášelo, když jste byl na základce-na střední? Co z toho dnes (ne)děláte a co Vám chybí? Co můžete udělat proto, abyste na to měl čas? S kým se vídáte rád a s kým nerad? Co si říkáte, že uděláte, „až jednou bude čas“, „až bude víc peněz“, „až bude doplacená hypo“? Co z toho je v souladu s tím, co Vás skutečně baví a šlo by udělat hned? Přepokládám, že takových věcí máte spoustu, jen o nich takto nepřemýšlíte. Současně hmotné statky nejsou zdrojem dlouhodobé spokojenosti, tím jsou prožitky. To neznamená, že Porsche nedává smysl, jen radost Vám musí dělat s ním jezdit (vizte toho pána se Z4 M co sem psal nedávno), ne ho vlastnit. Že to Porsche máte jako status a spíš Vás štve, že je z toho prd vidět, je to nepohodlné a uřvané, to Vám udělá radost na pár chvil po koupi a když to poprvé uvidí soused. V takovém případě je to touha na nic a spíš pocit nespokojenosti prohloubí.
Něco si o tom přečtěte, třeba Springboard od Shella, profesor Whartonu se zajímavým osudem, zabývá se úspěchem a co to vlastně pro jednotlivce znamená. Současně pozor na různý self-help bullshit, takových knížek jsou mraky a jsou na howno:-)
fadwi: jistě máte pravdu. Nicméně se odkazuji na větu „s kamarádem v hospodě“, což je místo a situace pro měření délky přirouzení jako dělaná :-). Vás někdy nebere úvaha, že někde byla křižovatka a mohlo být všechno jinak? Ne, že bych šel špatně, ale říkám si, jaké by to bylo…
Nad druhým odstavce raději nepřemýšlím :-) čas nebude, peníze sežerou rostoucí nároky dětí a dodělávky, atd. Prostě ve srovnání s tím, když člověk spal v Dolomitech ve škarpě vedle rezavějící felicie, už to pořád bude hoňka, nároky, únava, pocit že koníček je hřích na rodině atd. Problém je i v tom, že kdyby člověk dnes měl rezavějící felicii a neměl tu rodinu, tak mu to zase přijde špatně. Jak říkal kamarád – je velmi tenká hranice mezi sobeckou kurvou, která jede na sebe a člověkem, který žije čistě pro druhé. Podle mě ten střed je takřka nevybalancovatelný a je lepší to vzít z té stránky, že prostě svoje si člověk zažil a teď je čas pro ostatní.
Tomu se říká krize středního věku, prosté pochopení, že je po hehe a lépe nebude. Tento stav nutí lidi dělat kraviny, nové partnerky, předvádět se a jinak živit advokacii :-) Já bych třeba rád přistoupil k nějaké lehké horské cestě a vylezl jí free solo. Na rozdíl od ostatních bych o tom asi skoro nikomu neřekl, ale prokázal bych si, že ještě jsem na světě. Pochopitelně to dělat nebudu, protože léta nelezu a mám rodinu a pojišťovny by také nebyly nadšeny, atd.
LWG: jasně, že to člověka občas napadne. Na straně druhé stojí za to se nad tím pak zamyslet a buď to zahodit, nebo z toho něco vyvodit. A pracovat na tom, aby člověk viděl smysl tam, kde skutečně je a ne tam, kde ho ukazují reklamy lze pořád. Současně je dle mého trochu zbytečně pesimistická myšlenka, že střed je nevybalancovatelný – stačí se na to dívat jako na cestu a ne na cíl. Když se zamyslíte nad tím, co je to „štěstí“ nebo „spokojenost“, tak zjistíte, že to není statické. Proto píšu ten druhý odstavec. Když byl člověk dítě, nebyl ještě tak zmanipulovaný okolím a dělal věci, protože chtěl, ne proto, že to chtěli jiní. Odtam lze čerpat inspiraci pro dnešek, kde lze pro spoustu věcí najít alternativy přiměřené věku a životní situaci. A s něčím je potřeba se prostě smířit, že už to nebude – to ale není prohra, naopak. Prohra je se utápět v představách „co by kdyby“, protože jakmile to člověk dělá, utíká mu mezi prsty přítomnost.
Že je po hehe a lépe nebude je zase jen o pohledu na věc. Já si to dřív taky o hodně věcech myslel, dnes zjišťuju, že definice toho, co je „lépe“ se taky dost posunula. Doporučuji nějaký méně nebezpečný nesplněný sen zkusit uskutečnit. Možná zjistíte, že je to sen z jiné doby a že je vlastně zbytečné to na seznamu snů udržovat, protože v aktuální situaci už to člověku tu radost, jakou s tím má spojenou neudělá. Tím neříkám, že zrovna to lezení by bylo z této kategorie, ale třeba byste byl překvapen, zvlášť, když dlouho nelezete. Já takhle už pár snů pohřbil, naprosto bez výčitek. Motivuje mě to ale užívat si to, co je teď, protože vím, že odsouvání snů do budoucna má problém v tom, že i když na to čas-peníze-whatever bude, tak už to třeba nebudu chtít.
Trochu jsem se rozfilozofoval, asi taky krize středního věku:-)
fadwi: Tomu rozumím. Posunutím cíle tam, kde jsem, se dosavadní neschopnost dosažení cíle odstraní a naopak se objeví úspěch v dosažení cíle. V práci tam to chápu, ale mluvil jsem o životě :-) Kurnik rezignace je jednou rezignace a porážka porážka… Ledaže by tedy moudřejší ustoupil, že. Tím se ústup změní v atribut moudrosti a když se pak nebudeme ptát (řečeno s klasikem) po Ztracených vítězstvích, tak to bude vypadat dobře.
Ne, vážně, obávám se, že to máte dobře srovnané, což jsem zatím nedosáhnul. Možná bych měl prodat matroš, rozdat odrbané mapy… No, uvidíme.
A to já tedy matroš pečlivě schovávám; nakonec, přinejmenším ten víkend v Černolicích už plánujeme asi dvacet let, co je máme u nosu; tak na něj ještě třeba někdy dojde :D
Díky, je dobré vědět, že v tom nejsem sám :-)
LWG: sakra Vy jste cynik:-) Já přece neříkám, že se máte spokojit se současnou situací, ale že máte aktivně zhodnotit co Vám chybí a do toho se v rámci možností pustit. Rezignace je rezignace teď a tady, změnu priorit v čase bych tak nenazýval. Abych byl konkrétní – moc jsem chtěl jeden sporťák. Když na něj bylo a já se jel svézt, zjistil jsem, že doba mezi „chci to“ a „mám na to“ poměrně dost razantně nabourala idylickou představu z minulosti o tom jaké to bude. Zařadil jsem to do kategorie „nesplněný sen“ zcela bez výčitek. Současně jsem ale s tímto vědomím obratem koupil něco jiného, co ten pocit dokázalo dodat v aktuální situaci (taky sporťák, ale bez střechy). Stejně tak i ta romantika lezení může dnes znamenat jiný cíl, který ale přinese stejné uspokojení jako ten 15 let starý.
Možná místo prodaného matroše a map je čas s tím seznámit manželku a v rámci možností (časových, finančích, bezpečnostních) začít plánovat. Ono vůbec neškodí se občas o takových věcech doma pobavit. Pokud to neděláte, tak se zkuste manželky zeptat, co jí chybí, čeho lituje a co by udělala, kdyby mohla. Když to totiž neděláte, dost často to vede k tomu, o čem jste psal dřív – k aktivitám, která Vás živí:-) Nezeptáte se na nesplněné sny Vy, zeptá se kolega v práci a už to jede. Současně budete možná překvapen, co zjistíte a také že manželka bude mít nejen pochopení, ale bude Vás v tom plánování i podporovat. Nakonec přece chcete pro ni, aby byla šťastná, proč si myslet, že ona nechce totéž pro Vás?
Třeba to neklapne, třeba to už děláte a odpovědí bylo razantní „ne“. Jak ale říká můj bývalý kolega: „You can always change your wife but you cannot change who you are. I know it is hard but this is what it is“. Sám manželku změnil dvakrát, tak o tom něco ví:-) Smyslem ale není nabádat k rozvodu ale naopak k tomu, že existence manželky by neměla znamenat popření sebe sama. Proč si jednou říkat, že jste tehdá měl vyrazit, dokud to ještě fyzicky šlo a dnes, když už byste se na řeči doma vykašlal to nejde, protože v 60 prostě na skále nedokážete to co ve 40? Ještě ji pak kvůli tomu začnete nenávidět, že jste jí obětoval nejlepší léta a teď tohle:-)
There is no grace in victory. The one who glorifies it revels in bloodshed, and they are incapable of ruling the world.
—
Peter: What is the truth?
KCC: The truth?
Peter: You say that all our training is really a search for the truth.
KCC: Yes. Yet the truth of the Tao cannot be known or touched or described.
Peter: But then how will I know when I have found the truth? How do we even know that it exists?
KCC: On a summer day, do you not feel the warmth of the sun upon your skin?
Peter: Yes.
KCC: Then is it necessary to look at the sun, in order to know that it is shining?
Peter: I couldn’t anyway. It is to bright to look at for more than a second.
KCC: Then is it not better to be content with the sun’s warmth, then to be blinded by its light? What we seek cannot be gazed upon. Look too hard for the truth and you would be blinded by the truth as well.
Peter: Then how will I find the truth?
KCC: Be patient and it will find you.
KCC: When there is a right path and a wrong path, choosing neither or hiding behind a cloak of neutrality is the same thing as choosing the wrong path.
Peter: Why?
KCC: Because the right path will never be explored.
LWG, 20.2.2018 v 11:11:
Jen malá vsuvka, do Dolomitů jezdívám celkem pravidelně na týden koncem sprna, spíme v kempu Olympia kousek od Cortiny a když nepočítám jídlo (člověk jí i doma i na dovolené, vařili jsme si sami a nehodlám počítat tatranky), tak byl ročník trochu dražší – cca 3.500,- na osobu. Je v tom cesta (+dálniční známky) a týdenní ubytování v kempu. Nepřipadá mi to tak strašné :)
… tak byl POSLEDNÍ ročník trochu dražší …
Vážně byl poslední? A není to škoda? (Pardon.)
Re: Goro
A to je právě nepochopení pojmu Peklo.
My jsme dělávali Dolomity za cca. dva litry (bo jsme spali v kempu tak jednu noc a jednou šli na pizzu, jinak benzín a takové to lezecké jídlo z kolínek, gulkamátu, čokolád a tatranek (těžko dovnitř, těžko ven)).
Problém není, že bych na to neměl. Problém je pocit, že utrácím něco, co bych mohl nasypat navíc bance. Já vím, že je to iracionální. A je bezesporu nejhorší mít náhled, tedy vědět, že mi hráblo. Kdybych to alespoň považoval za normální.