Jako každý zmrdobijec bych rád vzpomínal jen na úspěšné likvidace zmrdů či vohnoutů, leč není cesta bez výmolů.
Dodnes, i když jsou nešťastnému vyvrcholení následující historky téměř dva roky, nemohu zapomenout, jak kříženec zmrda a vohnouta udolal mě. Donedávna mě tragikomický děj příhody, který doznívá v těchto dnech, nenechával klidně spát. Dnes už spím jako mimino…
V roce 2000 padla bída na kozáka a já chtěl obohatit svůj rozpočet o vyšší částky z příjmů, než mi nabízel můj tehdejší zaměstnavatel. Jelikož v naší rodině nikdo nekrade, a na zakládání podobných tradic nejsem psychicky stavěn, připadaly do úvahy pouze dvě možnosti. Zvýšení platu, nebo změna zaměstnavatele. První možnost se ukázala jako lichá, protože ve firemní hiearchii jsem už mohl pouze padat. Nevýhoda to malé firmy. Vítězství druhé možnosti mi potvrdil i rozhovor se zaměstnavatelem, kde se potvrdilo, že má mzda již dosáhla vrcholu a její růst je možný pouze v řádu inflace. Tu zarmoutil jsem majitele firmy sdělením, že se snažím svou životní úroveň zlepšovat poněkud rychleji, než mi nabízí a proto se musíme za dva měsíce rozloučit. Bylo mi to líto, protože práce mě bavila a dělal jsem ji rád. Jak vidno, peníze rozhodly o prvním aktu příběhu.
Nastoupil jsem jako vedoucí skladu ve firmě, jenž se zabývá dovozem a velkoobchodním prodejem počítačových komponentů. Co se týká velikosti v době mého nástupu, byla firma na našem trhu ve svém oboru asi tak osmá až desátá shora. Nějaká ta pobočka, padesát zaměstnanců a v době mého nástupu, díky šikovnosti obchodníků, navyšovala obrat a zisk zhruba o deset procent měsíčně. Dynamika vývoje naznačovala, že firma se rozrůstá vysokým tempem, což jak známo vede nejenom k vyšším ziskům, ale klade také velké nároky na zaměstnance na všech pozicích, ve smyslu uhlídání hladkého rozvoje firmy. Připočítáme-li k tomu povahu zboží, které má jeden den zajištěno zisk 40% a druhý den jej prodáváte pod cenou, dokážete si jistě představit každodenní dilema prodejců a expedice při takto velké oscilaci cen zboží. Oscilovali i mí předchůdci, protože každodenní deseti až šestnáctihodinový tlak na psychiku, včetně sobot a nedělí, řadím k mým nejhorším zážitkům podnes. Když jsem nastupoval, sklad prozatímně řídil šéf servisu, který byl záhadnými příbuzenskými nitkami propojen přímo z majitelem firmy. To dozajista vysvětluje spoustu bodů následného vývoje.
Nemaje potuchu o zmrdí povaze vedoucího servisu, nechal jsem se jím omotat kolem prstu a dokonale jsem ze začátku poslouchal jeho představy o vedení skladu. Po třech měsících jsem očekával předání všech pravomocí i odpovědnosti do mých rukou, abych dokázal řídit příjem i expedici, dle vlastních rozhodnutí a zkušeností. Jeho vedení totiž v náznacích připomínalo pokusy přinést vodu od studny cedníkem. Zcela logické a jednoduché kroky příjmu i expedice dokázal svým systémem prodloužit i několikanásobně, čímž komplikoval a časově prodlužoval pobyt zboží na skladě. Zmrd na mou žádost zareagoval poněkud netypicky tím, že začal řvát a naznačil mi, že nejsem k takovému kroku kompetentní. Skončili jsme na koberečku u majitele firmy, kde šéf samozřejmě podlehl mazání medu kolem huby od jemu známé tváře. Znát tenkrát D-Fensovu zmrdologii, odkázal bych zmrda logickými argumenty do patřičných mezí. Místo toho jsem však stáhl půlky a nechal skladové hospodářství pokračovat ve vyjetých kolejích, které položil zmrd a které vedly do pekel. Hledání vyhýbky, bylo v pozdější době komplikováno právě touto příhodou a být v tu chvíli nekompromisní, k pozdějšímu vývoji situace by pravděpodobně nedošlo. Od té doby byl ke mně zmrd poněkud nevrlý a další vývoj ukazoval, že ústupek od žádosti předání otěží vedení skladu, byla chyba.
V této fázi vývoje zaměstnanci skladu stačili pokrývat rozvoj firmy a nebýt zmrda nějakou dobu by se s jejich počtem nemusela firma zabývat. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o vohnouty a měli vždy pochopení k požadavkům firmy a ve většině případů neodmítali práci přesčas, nebyl důvod zvyšovat jejich počet. Zmrd však měl pravděpodobně hodně nezaměstnaných známých, protože mě v této situaci přidělil do skladu tři vohnouty, kteří nastolili nerovnováhu pracovních výkonů. Nejenže přesčasů neubylo, ale naopak vinou těchto individuí mě začalo přibývat práce s jimi zaviněnými a častými záměnami zboží. Ze šatny se stala noclehárna a poprvé v životě jsem viděl člověka srát pět hodin v kuse. Jejich nedotknutelnost však byla zřejmá. Odměnou za jejich nekvalitní práci, bylo zvýšení jejich platů a jeden byl dokonce povýšen jako můj zástupce. Instalací těchto vohnoutů, kteří měli demotivační vliv na ostatní podřízené ve skladu, vystřelil průměr odpracovaných hodin na 300 hodin měsíčně. Nutno dodat, že dobrá třetina odpracovaných hodin byla zcela zbytečná, a vohnouti ji zbytečně doháněli k vysokým číslům vlivem své pomalé a nekvalitní práce. Z napřením všech sil se mi pomalu začínalo dařit zjednodušovat procesy výdejů a příjmů, čímž se mé vztahy ze zmrdivedoucím jen neustále zhoršovaly. Všemožně mi dával najevo, že bych měl z firmy vypadnout. Ačkoli jsem to netušil, v této fázi začal zmrd hru na slepou bábu. Ta hra spočívala v tom, že informace nutné k vedení skladu se ke mně dostávaly se zpožděním a v době, kdy na záchranu situace bylo většinou pozdě. Jednoho dne mi při jednom z průserů praskly nervy a vyzval jsem zmrda k okamžité návštěvě šéfa. Od konfrontace jsem očekával, že pod tíhou důkazů o jeho nekompetentnosti, jej šéf klepne přes pracky a já zatočím s nasazenými vohnoutstvem ve skladu. Naštěstí jsem se zmrdem, díky naší vzájemné nevraživosti, komunikoval výhradně elektronickou cestou, takže jsem jej u šéfa přesvědčivě a ve všech případech označil za viníka vzniklých ztrát. Navíc jsem předložil písemné důkazy o tom, že zmrdem dosazení vohnouti, mají katastrofální vliv na výkonnost ostatních zaměstnanců skladu. Dle D-Fensovy teorie o mrtvolách ve skříni, jsem vypustil mršinu velikosti mamuta.
Ledy se pohnuly a šéf, jak jsem si bláhově myslel, prokoukl situaci. Za dobrou práci jsem dostal přidáno a za vypuštění mamuta jsem se stal králem skladu. Stalo se však něco, co situaci vygradovalo k závěrečnému aktu tragédie. Zmrd byl jmenován šéfem provozu.
Hra se tímto krokem posunula jen k vyššímu levelu. I když jsem tři vohnouty vyrazil a jednoho slušného fachmana přijal, stabilizoval jsem situaci ve skladu, snížil počet přesčasů a tím vykompenzoval jakékoli ztráty z pozdě dodaného zboží, cítil jsem, že zmrd z nově nabitého postavení zanedlouho zahájí ofenzívu. V mezičase upevňoval svou pozici a poučen z mých předchozích kroků vůči jeho osobě postupně začal znovu, ze začátku jen drobnými klacíky, podrážet hliněné nohy nastoleného křehkého stavu rovnovážnosti. Díky tomu, že jsem byl naprosto vytížen naprostou reorganizací skladu, směřující k jeho bezchybnému fungování, neměl jsem čas sledovat jakékoli jeho kroky, směřující k likvidaci mé působnosti ve firmě. Začalo to tím, že si udělal ze skladu místo pro své každodenní procházky, kdy chodil od ničeho k ničemu a tlachal o blbostech s mými podřízenými. Bral jsem to jako projev toho, že dosáhl svého a sklad navštěvuje jen proto, že se mu nelíbí šeď a ticho jeho kanceláře. První tvrdá podpásovka bylo jeho nařízení ke zbytečným každotýdenním inventurám skladu, kterýmžto opatřením přišli všichni zaměstnanci skladu o volné víkendy. Poté jsem zjistil, že za mými zády informuje majitele firmy o neexistujících problémech ve skladě, čímž mě stavěl do trapných situací, když jsem byl tázán na otázky na které jsem neznal a nemohl znát odpovědi. Dále reorganizací firemní komunikace zabránil přímé komunikaci obchodníků ze zaměstnanci skladu a tím zabraňoval on-line řešení problémů. Podobnými taktikami dosáhl toho, že jsem ze svého domova znal důvěrně jen postel. Nejinak tomu bylo i u mých podřízených, kteří poprvé přišli na to, že peníze je sice dobré vydělávat, ale když nemáte čas je utratit, jsou v podstatě k ničemu. S tímto poznáním začali odcházet ti nejlepší zaměstnanci skladu, aby byli nahrazováni vohnouty, dohozeným z různých děr známých jen mému zmrdivedoucímu.
Návštěva majitele firmy se opakovala, ale tentokrát zmrd prokouknuv mou taktiku prvního kola, našel na mé práci vykonané pod jeho taktovkou nějaké skvrnky. Pro mou stranu hrálo, že ani přes pokusy o moji likvidaci dávkou práce převyšující dva pracovní úvazky, jsem nezaváhal výrazněji. Poukázal jsem na to, že z větší části opustili firmu kvalitní zaměstnanci, kteří zvládali své povinnosti na výtečnou, na rozdíl od zmrdem dosazených vohnoutů. Mé logické argumenty a výhrady k práci zmrda na pozici vedoucího provozu, byly smeteny pod stůl. Rodinná pouta zvítězila .Opět jsem dostal výrazně přidáno a dějiství se přiblížilo konci.
Vohnouti, ve více jak dvojnásobném množství původního osazenstva, zcela ovládli sklad a problémy zcela zahltily moji skladovou agendu tak, že se již skládala jen z řešení problémů, které způsobovali záměnami zboží. Já ani můj zástupce jsme je nedokázali přinutit uklidit alespoň plesnivějící zbytky potravin válejících se volně po skladě. Jednalo se již o vohnouty update verze 2.0, protože jim bylo šumafuk kdy půjdou z práce a jestli je hotová, hlavně když za ni dostali pořádně zaplaceno. Jakékoli postihy z mé strany namířené proti nim zmrdivedoucí potlačoval a zařídil, aby jeho miláčci dostávali peníze, které by jim záviděl i primář Blažej z nejmenované nemocnice. Puch a bordel ve skladu, způsobený vohnouty měl za následek mou poslední návštěvu majitele firmy, kde jsem mu položil téměř hamletovskou otázku: Buď on nebo já.
Dostal jsem královské odstupné a dva měsíce se válel doma, abych dospal spánkový deficit, který vznikal totálním nasazením. Když jsem se probudil, zavolal jsem majiteli firmy, kterou jsem předtím opustil. Vzhledem k tomu, že byl šéf s mými výkony v minulosti spokojen, přijal mě zpět a dokonce jsem si oproti předchozímu opuštění firmy finančně polepšil. Nyní jsem svým pánem a svými pracovními výkony si přímo určuji výšku svých příjmů. A práce mě zase baví, dělám ji rád i za méně peněz, než na jaké jsem byl po dva roky zvyklý…
Proč boží mlýny? Onehdá mi zavolal zmrd, který mi dva roky činil svou krutovládou potíže, které mi těžce připomínají dobu výkonu mého povolání v IT firmě. Zeptal se mě, zda bych pro něj neměl nějaké dobře placené místečko. Šéf IT firmy se totiž nasral a po roce klesání tržeb a zisků způsobených vedením zmrda, poslal příbuzného na dlažbu. Vzhledem k jeho výučnímu listu a věku, jej jinde chtějí přijmout maximálně na pozici elektrikáře za pár korun čistého. Jako správný zmrd má hypotéku na barák a káru na lízačku, takže si přepych málo placeného místa nemůže dovolit. Jistě si dokážete představit mou odpověď.
Jak člověk pomalu stárne, zjišťuje, že peníze jsou špatným rádcem i pánem. Toto poznání však stojí člověka nějaké ty psychické a někdy i fyzické šrámy. Bohužel není poznání bez zkušeností.
Zdravím všechny zmrdobijce s pozdravem, „na každého jednou dojde“.
Týpek
(Zatím nikdo nehlasoval)