…příběh jednoho toulavého kufru…aneb co se v Praze děje…
Moji cestičku k domovu nelemují topoly, nýbrž stanice metra Hradčanská až Strašnická. Kromě první a poslední zastávky tedy celá trasa A.
Je neděle pozdní večer, mířím domů. Nastupuji do prvního vozu za řidičem, je téměř prázdný a vybírám si volné dvousedadlo vzadu. Na vedlejším už sedí muž asi čtyřicátník. Přijel z Dejvické a podle čárového kódu letiště na rukojeti kufru, co stojí vedle něj, hádám, že přiletěl z ciziny.
Nebýt toho, že kufr je o dvě třídy výš než on, ani bych si chlápka nevšimla. Nějakou dobu poklidně cestujeme, dveře se otvírají a zavírají, lidé vystupují a přistupují, prostě cesta ve standardním režimu, dokud se ten čtyřicátník nesplašil.
Najednou vyskočil, jako by ho něco píchlo a urychleně popošel pár metrů dopředu. Nevystoupil, ani si nepřesednul, i když by měl kam. Zůstal po zbytek jízdy na konečnou stát o kus dál mezi dveřmi, které až po Skalku zůstávají zavřené a kufr nechal na jeho původním místě.
Nějak se mi nezdá, koukám na chlápka, jak se krčí za plexisklem, štrachá nazdařbůh v zavazadle, co mu visí přes rameno a těká očima všemi směry. Jen k zákoutí se mnou a jeho kufrem pohledem nesklouzne.
Vidím, že je pěkně nervózní a nechápu, proč se od kufru najednou distancuje, proč se někam neusadí, co se to děje.
Začínám mít dost nepříjemný pocit, navíc se mi vybaví absence košů na stanicích. Chvíli se opravdu bojím, že to bouchne, ale pak si uvědomím, že chlápek by si nepomohl, těch pár metrů by ho nezachránilo a svezl by se do pekla s námi.
Navíc vypadá spíš jako pošuk než terorista. Říkám si, jak rozeznám pošuka od teroristy? Lišej se od sebe? A není to jedno?
Hledám očima spřízněnou duši mezi spolupasažéry a vidím, že je to nevzrušilo. Jedou dál tiše tunelem, vstříc svému cíli. Nikdo krom mě se asi necítí ohrožený. Že by paranoia?
Dobře vím, že nejsme v Izraeli, Paříži nebo Londýně a že u nás je pravděpodobnější oloupení turisty na letišti než bombová nástraha v MHD. Jdu to řešit. Snažím se máváním upoutat pozornost podivného pána, ale ten, přestože mě musí vidět, dělá mrtvého brouka. Tudíž popojdu k němu a volám tak, aby mě nepřeslechl: „Pane, zapomněl jste si tu kufr.“ Načež se chlápek ohradil: „Ten není můj.“
Tak to mě dostal. Přijel přece s Dejvické, což je první zastávka na této trase. Možná jen přisedl k osamělému kufru, který putoval pražským podzemím už nějakou dobu, možná se s ním právě rozvedl. Tak nebo tak, ve vagónu bylo podezřelé zavazadlo a čas volat linku 112.
Jenže zastavit v noci provoz, možná jen kvůli zapomenutým spodkům… V kufru nejspíš žádná bomba nebude a ani Otýlie Vranská číslo dvě. Pravděpodobně je zapomenutý, nebo jednoduše ukradený. Někomu chybí, děje se cosi nedobrého.
Lidé ve vagóně jsou apatičtí, asi by jim bylo šumafuk, když bych kufr na příští stanici, kde vystupuji, vzala s sebou a předala ho osobně dozorčí stanice. Nejraději bych to udělala, abych měla jistotu, že se vrátí k páníčkovi, ale brání mi v tom stud. Nechtěla bych, aby si někdo myslel, že ho chci ukrást, tudíž bezelstně oslovuji spolucestující: „Co s tím kufrem? Mám ho vzít nahoru na stanici? Nebo někam zavolat?“
Vidím, že velká část mých spolupasažérů si myslí, že by se mi to tak hodilo. Praktická žena o dvě sedadla dál míní, že v depu kufr jistě najdou, tam to pokaždé prohlíží a postarají se. No dobrá, říkám si v duchu.
Než vystoupím, všimnu si, že kufr si konečně získal zaslouženou pozornost. Jsem rozhodnutá rychle to nahlásit, aby si ho žádný z těch dobráků nestihl vzít domů. Stavím se ke dveřím, abych venku byla první, jde mi o čas.
Nejspíš jsem na své spolucestující působila jaksi nemístně, jako někdo odjinud, z venku, protože ještě dřív, než se vlak zastavil, mi vlídný spolucestující udělil radu, jak to zařídit, aby se mi dveře otevřely. Moment na to mě na peróně odchytla ona praktická žena, aby mi sdělila, kterak se dostanu k dozorčímu stanice. Prý po schodech nahoru. Taky dobrý.
Tihle dva lidé měli dobrou vůli, i když už nebylo moc co řešit.. Vlak s pošukem, divným kufrem a dvaceti lidmi už si to zase frčel tunelem.
Takže běžím nahlásit podivné zavazadlo ve voze za řidičem plus přesný popis kufru. Odpovědná osoba mě ujišťuje, že ihned zavolá kolegyni na příští stanici. Vezmou to do svých rukou, postarají se. No tak sláva.
Hovor strávím v poklonu před okýnkem, a když se po dohodě s úlevou narovnám, uhodím se o chlápka, který ohnutý těsně nade mnou napíná uši, aby mu neuteklo ani slovo z toho, co povídám dozorčí. Cestovali jsme předtím metrem spolu, stejně jako já byl aktérem kolektivního selhání a teď za mnou špicluje. Neuvěřitelné. Co asi čekal, že jí řeknu? Na co dával pozor? Co ho tak zajímalo?
Nicméně zapadal do rámce událostí a bez omluvy se vzdálil.
A to by mohl být příběhu konec, kdyby zvonec nezazvonil až druhý den. Respektive telefon, volá mi tchýně. Bavím ji touhle historkou a ona s ptá: „Byl ten kufr červený? Luxusní? S nálepkou s kódem z letiště na rukojeti?“
Představte si, že na něj narazila den po mně u ulice Černokostelecká, konkrétně u popelnic na tříděný odpad. Všimla si po straně kapsičky s vizitkou, ale neměla brýle, nepřečetla ji. Půl hodiny u něj stála a nikdo se k němu neměl. Lákalo ji stát se jeho novou majitelkou, ale vize rozřezané mrtvoly, či bomby jí to rozmluvily. Za hodinu kufr zmizel.
Mám všelijaké hypotézy. Nejvíc se mi líbí tahle: Bludný kufr unikl bezpečnostním orgánům, které svolala dozorčí stanice, a rázuje dál Prahou, hledaje svého pána. Vysvobozen bude teprve, až nějaká statečná duše přečte vizitku, kterou podle mé tchýně kufr viditelně nese na svém boku, a vrátí ho opravdovému majiteli. Prosím, pomozte mu, až na něj narazíte. Jménem obou vám předem děkuji.
(Zatím nikdo nehlasoval)