Tragédii českého autobusu na chorvatské dálnici nás média krmí celý víkend. Rozumím tomu, je to velká tragédie, stala se v místě, která mnoho českých občanů důvěrně zná a stala se českému autobusu plnému českých občanů, řady dalších se dotkla. Všem, co tam ztratili své blízké, pochopitelně vyjadřuji svoji účast a těm těžce zraněným dvojčatům pochopitelně přeji brzké uzdravení a co nejméně následků na těle i na duši.
Proto dokáži pochopit i přání mnoha lidí, aby se podobné neštěstí pokud možno už nikdy neopakovalo. Ani já si nic takového pochopitelně nepřeji. Je mi ovšem jasné, že doprava je činnost z principu riziková a jako taková nebude nikdy zcela bezpečná. Není patrně náhoda, že slovo doprava se od slova poprava odlišuje jen jediným písmenem. Víme všichni, že z hlediska pasivní bezpečnosti na tom autobusy nejsou nijak extra a i levná Dacia Logan je na tom lépe, než Neoplan za osm milionů. Je to dáno celou řadou faktorů, mezi něž patří potřeba do těch povolených (vyhláškou MDČR č. 341/2002 Sb.) max. 13.5 metru dvounápravového resp. 15 metrů třínápravového autobusu nacpat alespoň 50 cestujících a nějaké to zázemí (toaleta, dostatečný zavazadlový prostor, nějaký ten kávovar, chladící box, někdy i sprchový kout), fakt, že u větších rozměrů vozidla působí výrazně větší páka, což by zase znamenalo výrazně více materiálu, který zase něco váží a to něco jednak snižuje užitečnou hmotnost vozidla nebo zvyšuje spotřebu atd. atd.
Tohle všechno určitě uznají jako platný argument všichni ti, kteří volají po vyšší pasivní bezpečnosti autobusů. Všichni dozajista chceme, aby autobusy (a nejen autobusy) byly v rámci možností co nejbezpečnější. V čem asi budeme hledat shodu těžko, to je ten rámec možností. Je zjevné, že nejbezpečnější autobus bude takový, kde bude sedět jen jediný cestující přesně uprostřed autobusu ve smyslu všech tří os vozidla, uvnitř klece z ocelí vyplněných lešenářských trubek a přikurtovaný k sedačce asi tak, jako odsouzenec k elektrickému křeslu a pohybující se rychlostí do 22 km/h. Samozřejmě, takový autobus ovšem nedává ekonomický smysl a ani míra pohodlí toho cestujícího nebude valná, dá se tedy očekávat, že si dotyčný cestující patrně zvolí méně bezpečný, ale o to levnější, rychlejší a pohodlnější autobus.
Čímž se dostáváme k podstatě věci. Pro jistotu znovu opakuji, že se dá pochopit volání mnoha lidí, ať už těch, kteří jsou přímo či nepřímo postiženi dotyčnou nehodou, tak těch, kteří se obávají, že příště by mohli být na řadě oni, po zvýšení bezpečnosti autobusové dopravy. Co ale nelze pochopit a akceptovat, to je volání „Státe, zařiď to! Udělej lepší normy!“ Patrně nikdo není nucen dálkovým zájezdovým autobusem cestovat zcela proti své vůli. Nikdo z takové dlouhé cesty v autobuse asi není nějak obzvlášť nadšen, ale po zvážení všech pro a proti volí ti, kteří si cestu autobusem zvolí, právě onu cestu autobusem jako přijatelný kompromis ceny, pohodlí, bezpečí a rychlosti přepravy.
A kdo tedy může a má něco učinit pro to, aby cestoval bezpečnějším autobusem, když ne stát? To je prosté. Právě ten, kdo chce cestovat bezpečnějším autobusem. Už výše jsem uvedl, že autobus má úroveň pasivní bezpečnosti takovou, jakou ji má, z provozních a ekonomických důvodů. Z toho je celkem jasné, že bezpečnější autobus znamená dražší autobus a to jak v pořizovacích nákladech (více a dražšího materiálu), tak v nákladech provozních (vyšší spotřeba paliva, náklady se rozpočítávají na méně cestujících). Dobře, zvolili jste si tedy, že chcete cestovat bezpečnějším autobusem, byť za cenu vyšších nákladů, fajn, vaše volba. Nemáte však nejmenší právo rozhodovat za ostatní, zda i oni jsou ochotni vyměnit část svých peněz za vyšší míru bezpečí (ona je ostatně ta míra bezpečí sama o sobě i ve stávajících autobusech, byť je závislá de facto pouze na řidiči, obrovská, vychází jeden mrtvý na stovky milionů či miliardy osobokilometrů). Pokud chcete být féroví, musíte tuto volbu nechat na nich samotných.
Co to znamená? To znamená, že asi nikomu nebude vadit, když budete po cestovní kanceláři žádat, aby se zájezd konal co možná nejbezpečnějším autobusem a pokud ne, tak si zájezd koupíte u konkurence nebo si jej nekoupíte vůbec. To je vaše volba. Dokonce to i znamená, že se můžete organisovat, založit si sdružení za bezpečnější autobusovou dopravu a oslovovat výrobce a dopravce se svými požadavky. Můžete udělat sbírku a dopravcům přispět na nákup bezpečnějších vozidel. Nebo se můžete složit a společně financovat obnovení provozu rychlíku Jadran, třeba v režii nějakého soukromého dopravce. To všechno udělat můžete. Neměli byste však na jednu stranu volat po co nejbezpečnějších autobusech a na druhou stranu jako správní vohnouti shánět za každou cenu co nejlevnější cestování. V individuální dopravě to tak už dávno funguje, někdo si koupí v bazaru starou Felicii za pár tisíc a jiný někdo je ochoten si připlatit a koupí si velký ofrout nebo pancéřovou limuzínu — a jejich provoz si platí. Není důvod, proč byste měli o toto právo připravovat cestující v dopravě hromadné.
(Poznámka na závěr: Autor dlouhé cesty autobusem nejezdí. Přesto nevolá po zákazu autobusů, ani nechce jejich výrobcům nebo provozovatelům diktovat, jaké autobusy by měli vyrábět.)
(10x známkováno, průměr: 3,40 z 5)