Současný díl anarchokapitalismu v praxi nemá slovo anarchokapitalismus v názvu v reakci na některé komentáře. Ač považuji mnou prezentované návrhy za cestu k praktickému anarchokapitalismu, nechci tento pojem nadužívat a dělat si s ním zbytečnou reklamu.
Dovolte mi nejdříve objasnit pár faktů: Nejsem Urza, bohužel jej ani osobně neznám (i když kdo ví?), a jeho názory jsou mi sympatické. Jsem příznivcem Svobodných a volím je v každých volbách. Osobně považuji cestu ke svobodné (anarchokapitalistické) společnosti skrze politiku za oxymoron, protože politika je negací svobody (takže “politikou za svobodu” je něco jako “válkou za mír”), nicméně bohužel v současné době neexistuje účinnější cesta, jak alespoň trochu svobody hájit a je mi sympatické, že Svobodní se o to usilovně snaží.
Témat, kterým se chci věnovat, mám připraveno zhruba deset, mezi nimi zrušení podpory stavebního spoření a penzijního připojištění, rušení úřadů (nikoliv z hlediska nepotřebnosti úřadu samotného, ale z hlediska dopadu na zaměstnanost a efektivitu), certifikace kvality potravin a jiných výrobků, školné a podobně). Budu rád, pokud se témata budou jak návštěvníkům, tak vlastníkovi stránky líbit, obohatí je, pomohou jim utříbit si argumenty v diskuzi se “zpracovanými” ovcemi a možná jim otevřou oči. Rovněž považuji za dobrý výsledek, když v diskuzi někdo “otevře oči” mně, protože jsem schopen si názor po(u)pravit a ačkoliv považuji za ideál společnost zcela svobodnou, rozhodně nejsem dogmatik a dokážu pochopit konkrétní životní situace. Hlavním sdělením mých článků, kromě jednotlivých návodů „jak na to“ by mělo být „změna je možná“ s důrazem na to, že určité změny, ač v teorii pozitivní, mohou mít v důsledku provázanosti současných regulací a deformací negativní dopady a je lepší začít s mnou prezentovanými změnami, které nikoho (kdo si to nezaslouží) nebudou bolet.
Jako ideální příklad změny, která by přispěla větší svobodě a současně nikoho nebolela, je zavedení možnosti opt-outu ze státního systému nemocenského pojištění, tedy možnosti odhlásit svoji účast, přestat na jedné straně platit a na druhé dostávat. Systém nemocenského pojištění nezajišťuje žádné sociální funkce a nefunguje pro nikoho jiného než účastníky. Nelze tedy v diskuzi argumentovat negativními dopady pro ty, co se „o sebe neumí postarat“, byli „postiženi“ a podobně. Propočítával jsem statistiky nemocenského pojištění zde. Při pohledu na celkové sumy je zřejmé, že za poslední roky bylo toto pojištění pro stát těžce ziskové. Roční náklady jsou zhruba 20 miliard, roční příjmy zhruba 24 miliard – 20% zisk.Rovněž počítáno z hlediska jednotlivce vychází průměrná denní dávka na cca 205 Kč a průměrná měsíční platba na 730 Kč (2.3% ze zaměstnavatelových 25% odvodů a stejný, byť neudávaný poměr u 6.5% odvodů zaměstnance). Při 12 měsíčních odvodech je tedy roční zaplacená částka zhruba 8.700 Kč a obdržená (při průměrném roční počtu prostonaných dní 35, jak je uváděn) a denní dávce 205 Kč asi 7.200 Kč, tedy o 1.500 méně. Která finanční instituce by nechtěla produkt s ročním 20%ním zhodnocením?
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by bylo možné samotné nemocenské „pojištění“ poskytovat levněji, případně při stejných odvodech zvýšit plnění. Tomu odpovídají i příklady nabídek komerčních pojišťoven na pojištění denní dávky v nemoci, kdy pojišťovny překvapivě umí počítat lépe něž stát a nabízí za obdobnou cenu kolem 730 Kč měsíčně podstatně vyšší plnění (kolem 300 Kč měsíčně). K tomu, na rozdíl od státního produktu, lze sjednat libovolná částka plnění, tedy ne zcela nesmyslně shora omezená (čemuž pak odpovídá cena). Navíc jim konkuruje stát, který tento „produkt“ poskytuje z donucení. Na druhou stranu uznávám, že komerční pojišťovny si klienty vybírají a jejich pojistný produkt slouží skutečně jako pojistka pro neočekávané případy, ne přilepšení k prázdninovým stavebním brigádám na vlastním. Při možnosti vystoupení a řešení výpadku příjmů v nemoci soukromě (ať už levnějším komerčním pojištěním, nebo strkáním peněz do strožoku s vědomím, že jsem zdravý jako řípa) by drtivá většina zaměstnanců vydělala. Prodělali by pouze ti, kteří nemocenskou zneužívají jako dotační program. Při výše uvedené průměrné době nemoci neuvěřitelných 35 dnů ročně tomu ani nemůže být jinak.
Abych nebyl nařknut z nechápavosti, uvádím, že ač sám jsem nemocenskou za dobu mé pracovní kariéry nikdy nečerpal, mám v rodině případ blízkého člověka zaměstnaného a chronicky nemocného s oslabenou imunitou, který stráví na nemocenské skutečně v průměru až 30 dní ročně. Je to ovšem extrém způsobený dispozicemi a dotyčný jej odnáší, kromě sníženého příjmu, rovněž větší kumulací práce z domova během nemoci, případně po návratu. Rozhodně systém nezneužívá a věřím, že i pro něj by bylo komerční pojištění výhodou. Současný systém je tedy výhodný pouze pro podvodníky, kteří mají jednak nižší mzdu, takže rozdíl mzda/dávky není tak bolestný, a jednak „obšlápnuté“ doktory, takže i přes zbytečné a drahé kontroly uniknou postihu.
Komerční pojišťovny by pravděpodobně dokázali chronické podvodníky identifikovat daleko lépe. Mají totiž k dispozici historii klienta a nepodnikají jednorázové ad hoc kontroly pouze na základě aktuálních čísel, jako státní instituce sociálního zabezpečení. Pro zneužívače dávek by to přestalo být výhodné a buď by začali pracovat, nebo skončili bez práce, což je však ekonomicky lepší výsledek, než je roky dotovat přes nemocenskou. Celkově by se ušetřilo a drtivé většině poctivých osob by se situace zlepšila. Bohužel zakopaný pes bude pravděpodobně v tom, že příjem z nemocenského pojištění je příjmem státního rozpočtu a není jím tedy hrazena adresně výplata dávek, ale slouží k lepení děr jinde. Obdobně, jako výnos silniční daně neslouží automobilistům, výnos daně z nemovitosti obyvatelům obce, nebo výnos spotřební daně z tabáku léčbě nemocí z kouření. Prostě a jednoduše, jedná se o možnost, jak vybrat další peníze od poplatníka, okořeněné pohádkou pro uchlácholení.
(Zatím nikdo nehlasoval)