Anarchokapitalismus v praxi – švarcsystém

Featured Image

Předem chci poděkovat Urzovi za sérii o anarchokapitalismu. Šlo o shrnutí základních myšlenek, které bohužel velká většina lidí nevnímá. Jakožto praktik mám rozpracováno mnoho témat, jejichž liberální návrh řešení by mohl přinést pozitivní změnu. Nezastírám, že se často jedná o body programu jisté politické strany. Ano, modří (pardon, tmavozelení) už vědí…

Uvedené oblasti a otázky bývají předmětem různých volebních debat, výzkumů a kalkulaček. Sleduji vystupování pana Macha a ačkoliv obsahově se ztotožňuji téměř se vším, vnímám jednu chybu. Uvedené argumenty má promyšlené a prodiskutované do detailu. Rozumí jim. Ne tak volič. Mluvit z pozice toho, kdo vše chápe, může být nesrozumitelné a proto odmítané. Jako když se právník, který zná zákony, nebo lékař expert, snaží něco vysvětlit laikovi. Říkat pravdu je možné složitě a neuchopitelně, nebo jednoduše a na příkladech. Nenabádám k populismu, ale ke zlidštění projevu.

Pokusím se tedy předestřít hlavní argumenty na podporu některých programových bodů Svobodných. Budu rád za další náměty, kritiku a diskuzi. Nicméně záměrně předkládám argumenty na konkrétních a nezamlžených příkladech z praxe, které si všichni dovedeme vztáhnout na sebe a na námi prožité situace. Jako otec se občas neubráním přirovnání k myšlení a chování dětí, které nám mohou být v mnoha oblastech velkým poučením a zdrojem inspirace.

Jako první bych rád obhájil návrh Svobodných na zrušení penalizace švarcsystému. Předem odmítám argumenty ad hominem, neboť jsem v současnosti zaměstnanec a obdobně jsem hájil zavedení školného, i když jsem sám studoval vysokou školu.

Proč tedy legalizovat švarcsystém? Ve zkratce, jde o poměr mezi výnosem a averzí k riziku. Jako zaměstnanec máte současný příjem zabezpečen na mnoho měsíců dopředu. Pokud si nyní v říjnu takzvaně „dáte nohy nahoru”, tak si toho dříve, nebo později někdo všimne (pominu zaměstnání, kde takto mohou lidé přežívat roky). V takovém případě se vás zaměstnavatel bude snažit „dostat“ přes vytýkací dopisy a podobně, ale to je nadlouho a s nejistým výsledkem (zvláště u takzvaných bílých límečků“, kde přesným zadáváním práce, kontrolou a vyhodnocováním ztratí zaměstnavatel na dlouhou dobu nejen váš výkon, ale i výkon dozorujícího pracovníka).

Nebo vůbec nepůjde o váš výkon, ale zaměstnavatel se prostě rozhodne vaše místo zrušit. Tak či tak, v listopadu vám doručí výpověď (pravděpodobně z důvodu rušení místa). Výpovědní doba běží od následujícího měsíce a trvá dva měsíce, tedy prosinec a leden. Pokud vás zaměstnavatel nechce ani vidět, přidá tyto dva platy k odstupnému a nechá vás podepsat dohodu. Odstupné je tříměsíční a neplatí se z něj zdravotní a sociální pojištění. Přepočteno na předchozí čistý plat, peníze vám vydrží čtyři měsíce, tedy do května. Mezitím jste na úřadu práce a v případě, že nevyděláváte přes průměrnou mzdu, dostáváte další peníze ve výši 65% platu. Období od února do května vám tak „vydělá“ na červen a červenec, přičemž v červnu ještě dostanete 45% (po dvou měsících klesá podpora na 50%, po dalších na 45% a podpůrčí doba je 5 měsíců, takže v červenci nic nedostanete, ale za první dva měsíce jste zase dostali o 15% víc než polovinu). První měsíc, kdy vám skutečně klesne příjem oproti původnímu v zaměstnání je tedy červenec, kdy máte“ jen“ 75% předchozího platu („nadměrných“ 15% za únor a březen plus 45% za červen. Ode dne kdy jste „přestali pracovat“ tak máte, jako zaměstnanec, v podstatě devět měsíců nesníženého příjmu bez práce.

Situace osoby samostatně výdělečně činné je výrazně jiná. Standardní „ukončení poměru“ se „zaměstnavatelem“ probíhá tak, že zatímco pro něj nyní v říjnu pracujete, za odpracované září jste nedávno vystavili fakturu a čekáte na její proplacení. Protože peníze nemáte na účtu do konce října, začnete se po nich ptát, nicméně pracujete dál. Když zaměstnavatel nechce zaplatit, máte smůlu, můžete se soudit. Jestli jste hodně odvážní a dokážete si najít nového odběratele svých služeb hned, asi v listopadu prásknete dveřmi. Nicméně stále jste nedostali zaplaceno za září. OSVČ je tedy v podstatě se svým příjmem dva až tři měsíce v mínusu.

Rozdíl v aranžmá vzájemných vztahů mezi dodavatelem služby práce a odběratelem tak tvoří přesně jeden roční příjem. To je sakra dost na to, aby volba tohoto rizika oproti jistotě byla kompenzována alespoň vyšším příjmem. Jednoduše řečeno, pokud zaměstnanci závidí OSVČ nižší sociální a zdravotní pojištění, možnost uplatnit náklady, případně paušály, nic jim nebrání si tento způsob práce zvolit.

Pokřik zaměstnanců „já chci být chráněn, ale současně chci, aby OSVČ platili víc, protože já musím“, je reakcí malého fracka. Spousta rodičů tuto situaci zažívá při výchově dětí. Tříletý Ondra si hraje s autíčkem a pětiletý František mu to autíčko bere. Pokusíte se Františkovi vysvětlit, že auto má teď Ondra, a že si může vzít jiné, ale nepomáhá to. František v podstatě nechce jiné autíčko, chce, aby Ondra neměl to svoje. V takovém případě by se Františkovi mělo promluvit do duše, případně „dát na prdel“. Škoda, že stejně nemůžeme „dát na prdel“ odborářům, voličům socanů a ostatním zaměstnancům, jejichž životní filozofie je „nechci kozu pro sebe, ale aby sousedovi chcípla“.

Důsledky pro důchodový systém jsou rovněž neutrální. Kdo platil méně, také méně dostane. Rozčilovat se nad neproporcionalitou odvedených daní a případného příjmu z důchodu (bude-li nějaký), je zaměňování příčiny a důsledku. Argument „oni si OSVČ neplatí na důchod a pak se diví, že mají nízkou penzi“ je také padlý na hlavu. Je to jako argumentovat „oni si horolezci lezou na skály a pak se diví, že padají“. Sociální inženýr, který v životě skálu neviděl, tak začne volat po zákazu horolezení, protože se občas najde nějaký nezodpovědný nešika a spadne, a dokonce je pak léčen za veřejné prostředky. A to přesto, že takový křikloun zatíží zdravotní systém mnohem více, protože díky své žlučovité závisti, sračkoidní stravě a nulovému pohybu bude od čtyřiceti postižen vleklou hypertenzí, cukrovkou a rakovinou.

Skutečně nechápu, kde se v lidech bere touha zakazovat a rušit ostatním jejich svobodné jednání, jako je například domluva na organizaci práce pro zaměstnavatele, když je toto jednání nijak neomezuje a ani se jich netýká. Jen ti, co takto jednají, mají lepší výsledky, více peněz a veselejší život, takže zakázat!

Zrušení penalizace švarcsystému je tedy paretovským zlepšením, kdy každý se bude mít buď lépe, nebo minimálně stejně, jako předtím. Nelze započítávat „smutek“ lidí, kteří si udělali ze závistivosti a nepřejícnosti životní program. Když bude skupinka lidí živořit na pustém ostrově, a jednoho dne zakotví loď, která je chce odvézt, nezůstanou na ostrově jenom kvůli jednomu magorovi, který nechce být zachráněn a sám by se tam nudil…


13.10.2013 PaulMuadDib

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
186x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017